V období od ledna do srpna tohoto roku odteklo z České republiky do zahraničí na dividendách 286, 3 miliard Kč. Jde o 61 miliard a o 27 procent více než minulý rok. Tento stav je předvídatelný výsledek české transformace, v jejímž důsledku se dostala velká část české ekonomiky do zahraničních rukou. Zahraniční vlastníci v devadesátých a nultých letech investovali do jednotlivých podniků, dnes jejich investice dozrály, a tak tyto plody odvážejí ve velkém domů. Výnosnost přímých zahraničních investic vzrostla na 9,6 procent. Vyšší výnosnost má už pouze Rumunsko.

Tato čísla však představují pouze zlomek skutečného odlivu zisků, jehož velká část se nerealizuje přes dividendy, ale vnitropodnikové ceny: mateřská nadnárodní firma prodává předražené služby tuzemské dceřiné společnosti, případně jí dceřiná společnost poskytuje pod cenou své služby či výrobky.

Podle střízlivých odhadů se tímto způsobem z České republiky dostává do zahraničí násobně více prostředků než prostřednictvím dividend. Celkově jde o částku kolem bilionu Kč. Tak vysoká suma souvisí s tím, že míra výnosnosti přímých investic u nás je vyšší než v zahraničí, jinými slovy, že si vlastníci odvádějí více, než kolik je běžné jinde. Jednou z příčin je ve srovnání se Západem velice nízké zdanění kapitálových příjmů a příjmů právnických osob.

Takto masivní odtok prostředků má neblahé dopady. Česká republika tím totiž přichází o zdroje na investice. V současnosti klesá míra reinvestovaných zisků z 30 na 26 procent, což ohrožuje konkurenceschopnost tuzemské ekonomiky a růst životní úrovně.

Česká vláda by proto měla zajistit, aby tu co nejvíce peněz firem zůstalo a byly použity k investicím v naší zemi. Když to nebudeme dělat, budeme dotovat rozvoj jiných ekonomik na náš úkor, což si naše země rozhodně nemůže dovolit.

Potřebujeme sektorové zdanění i silnější odbory

Způsobů, jak omezit odtok zisků z České republiky, je několik a naštěstí se nevylučují, ale navzájem doplňují. Nejjednodušší z nich je sektorové zdanění, které sice odtoku zisků nezabrání, ale může ho zásadně omezit. Utržené peníze by měl stát užít k rozvoji infrastruktury, případně investic do vědy. Toto opatření má svou logiku: čím větší firma, tím větší prospěch má z veřejné infrastruktury, tudíž těží více z veřejných výdajů, a proto by měla státu na daních více vracet.

Druhou cestou je podpora opatření, jež zlepší pozice zaměstnanců při mzdovém vyjednávání. Jde například o podporu sdružování zaměstnanců v odborech. Pokud zaměstnanci získají férovou mzdu, zůstane více prostředků v zemi. Stát by také měl podporovat uzavírání kolektivních smluv vyššího stupně, které se týkají celého odvětví.

Třetím způsobem je boj s vyššími cenami identického zboží či služeb ve srovnání se zahraničím. Jestliže tuzemští spotřebitelé platí za méně kvalitní zboží více než v zahraničí, fakticky tímto pokřivením opět dotujeme jiné ekonomiky.

Čtvrtým opatřením by měla být výrazná podpora Antimonopolního úřadu, aby byl schopen efektivně kontrolovat vnitropodnikové ceny. Pokud nějaký podnik prodává své matce vlastní produkci pod cenou nebo si od ní nakupuje předražené služby, pak jeho vedení porušuje zákonnou povinnost chovat se jako řádný hospodář.

Současná pravicová vláda tvrdí, že šetří, kde jen se dá, a porušuje přitom řadu svých předvolebních slibů. Jedním příkladem za všechny je školství. V této souvislosti je velice podivné, že vláda odmítá byť jen zamyslet se nad tím, jak oslabit odliv zisků z České republiky. I při velmi umírněné politice by touto cestou bylo možné zajistit několik miliard do státního rozpočtu.

Možný protiargument, že při podobných opatřeních by zahraniční vlastníci z naší země prchali, lze snadno vyvrátit. Pokud u nás míra zisku zahraničních investic dosahuje nadprůměrných hodnot, pak i kdybychom se prostřednictvím opatření proti odtoku zisků do zahraničí dostali k průměrné míře výnosnosti zahraničních investic, pořád nebudou mít zahraniční vlastníci důvod k odchodu. Stále by totiž dosahovali velice dobrých zisků a pro Českou republiku by to znamenalo zisk zhruba 100 miliard Kč.

Ať vláda naprosto ignoruje odliv zisků do zahraničí z jakéhokoli důvodu, znamená to, že náš stát podporuje zájmy zahraničních firem na úkor naší ekonomiky a růstu životní úrovně českých občanů. Pravicová vláda, která odmítá princip dotací, svou nečinností paradoxně podporuje dotování zahraničních vlastníků celou naší ekonomikou. Očividně pro naši vládu nejsou dotace jako dotace.