Jedním z hlavních daňových principů české pravice je od 90. let snižování daní z příjmů a zvyšování DPH. Přitom se tvrdí, že vyšším zdaněním nadprůměrných příjmů jsou trestáni ti úspěšní, zatímco ve spotřebě jsme si údajně rovni, tudíž máme všichni platit stejnou částku. Pravice tak paradoxně ospravedlňuje nepřímé daně rovnostářstvím.

DPH je jakožto nepřímá daň ze své podstaty degresivní. Zatěžuje tedy daňovým břemenem více chudší než bohatší spotřebitele, neboť ti chudší prostřednictvím DHP odvádějí státu větší porci ze svých příjmů.

To lze ukázat na jednoduchém příkladu koupě ledničky v hodnotě 20 tisíc Kč, ze které DPH činí 4200 Kč. Když si ji pořídí pan Novák s příjmem 35 tisíc měsíčně a paní Svobodová s příjmem 50 tisíc měsíčně, odvede pan Novák státu na DPH 12 % ze svého příjmu, kdežto paní Svobodová pouze 8,4 %.

Jestliže pravice tvrdí, že vyšší zdanění příjmů trestá úspěšné, pak viděno stejnou optikou vyšším DPH trestáme lidi s nižšími příjmy. Pravicové „rovnostářství“ tedy není ve skutečnosti nic jiného než sociálně nespravedlivá politika zvýhodňující jednu skupinu lidí na úkor ostatních.

Pokud by pravice skutečně chtěla, aby lidé odváděli státu obdobné procento ze svých příjmů, pak jí nezbývá nic jiného než dorovnat vyšší zdanění chudších občanů tím, že zvýší zdanění nadprůměrných příjmů, nebo naopak zavede nižší zdanění příjmů lidí s podprůměrnými příjmy. Tak či onak by výsledkem bylo progresivní zdanění, kterému se však pravice vyhýbá, jak jen to jde.

Radám OECD a inflaci navzdory

Dlouhodobý problém českého daňového systému podle březnové zprávy OECD představuje nízké a jen slabě progresivní zdanění příjmů fyzických osob a zdanění nemovitostí.

Ministr financí Zbyněk Stanjura odmítá vyšší zdanění příjmů, dokud stát nezačne peníze vybrané na daních užívat účelně a efektivně. Toto Stanjurovo vyjádření odkrývá rozporuplnost vládní daňové politiky. Ta totiž na jedné straně nechce zvyšovat zdanění příjmů, ale na druhé straně chce zvýšit DPH, které přitom lidé platí právě ze svého příjmu.

Stanjurova slovní akrobacie odhaluje, že ve skutečnosti nejde o to, jestli se daně zvyšují, ale komu se daně smí a komu nesmí zvyšovat. Vládní kroky ve většině postihují lidi s průměrným a podprůměrným příjmem, zatímco lidé s nadprůměrnými příjmy jsou zvyšování daní ušetřeni.

Zvyšováním DPH přitom vláda jde proti jinému svému cíli, který si vytyčila: ztlumení inflace. Zvýšení DPH se totiž propíše do růstu cen, a tak zákonitě zpomalí ústup vysoké inflace. To je za současné situace rapidního poklesu reálných mezd velmi nerozumná politika, která opět nejvíc postihne lidi s nejnižšími příjmy.

Současná vláda s největší pravděpodobností nebude schopna reformovat náš daňový systém z 90. let do podoby, která by odpovídala současné socioekonomické realitě. Jenže čím déle budeme s touto reformou otálet, tím vyšší budou společenské náklady. Budeme nadměrně zdaňovat práci místo kapitálu, potrvají daňové prázdniny pro lidi s nejvyššími příjmy a pro velké firmy, které jsou opravdu velmi nízce zdaněné oproti sousedním zemím. To se samozřejmě projeví nedostatkem investic do veřejné infrastruktury a menším hospodářským rozvojem, takže nadále setrváme v pásmu ekonomik s nízkou přidanou hodnotou. Čím dříve si to uvědomíme, tím lépe pro nás.