Minulý týden vládní a opoziční poslankyně a poslanci sváděli další ze série krvavých bitev u sněmovního řečnického pultíku. Tentokráte celých dvacet sedm hodin věnovali na jedné straně obhajobě, na straně druhé tvrdé kritice vládního konsolidačního balíčku. Jak je už pro současnou Sněmovnu neblahým zvykem, diváci byli svědky prázdných frází, bezobsažného řečnění nebo podpásových osobních útoků. V diskusi opět chybělo to podstatné — pojmenování cílů celého balíku opatření, jeho dopadů na společnost a možných alternativ.

Fialově vládě lze vyčíst mnohé, mimo jiné i špatnou komunikaci s veřejností. Nicméně v jednom všechny koaliční strany hovoří jasně a zřetelně: musíme přijmout předkládaná tvrdá opatření, protože jsme si žili nad poměry a musíme šetřit.

Ponechme nyní stranou diskusi nad tím, zda generalizace onoho „žití si nad poměry“ na celou společnost není neúnosně arogantní. Zaměřme se na druhou část vládního sdělení: cílem politiky Fialova kabinetu je snížit veřejné výdaje a tím postupně také deficit státního rozpočtu. Děsivé ve své prostotě.

Škrty. A co dál?

Veřejné finance nejsou v dobré kondici a bezpochyby potřebujeme plán, jak je ozdravit. Samotné snížení deficitů ale nemůže být politický program. Vládě chybí vize, kam se naše země těmito opatřeními má posunout za pět, deset či dvacet let.

Pokud má stát v dalších letech ušetřit desítky miliard kvůli škrtům v podpoře vědy a výzkumu, ve vzdělávání, zdravotnictví či v sociální oblasti, zákonitě musí přijít i krok B. Představit veřejnosti vizi země a společnosti, která je soudržná, ohleduplná, odolnější vůči krizím a připravená na výzvy digitalizace, robotizace nebo klimatických změn navzdory seškrtaným financím. Od vládních představitelů jsme nic takového doposud neslyšeli.

Jen představení tupých účetních operací, neoliberální dojmologie a díky Pirátům i starého dobrého strašení Řeckem. Na oltář bůžka malého státu vláda pokládá naši budoucnost, aniž by byla schopna dát občanům alespoň nějakou naději, že to celé má vyšší smysl.

Druhý zásadní problém v počínání Fialovy vlády tkví v její zaslepené víře, že negativní dopady její činnosti budou rovnoměrně rozloženy na všechny skupiny obyvatel. Premiér i jeho ministři se opakovaně dušují, že situace Čechů přeci není tak zlá. Zvládli jsme covid, zvládli jsme energetickou krizi a nyní je na čase utáhnout si opasky. Bůžek malého státu chce své obětiny. Kdo má obětovat především? Na to vláda svým „konsolidačním“ balíčkem odpovídá jasně: senioři, zaměstnanci, drobní živnostníci a rodiny s dětmi. Přestože jsou to právě oni, jejichž ramena už větší břímě nemohou unést.

Podle dat se v roce 2022 ocitl každý desátý Čech nebo Češka pod hranicí příjmové chudoby. U samoživitelských domácnostní nebo samostatně žijících seniorek či seniorů jde až o třetinu z nich. Aktuální čísla PAQ Research zase hovoří o tom, že více než polovina rodin s nízkými příjmy se každý měsíc ocitají na nule nebo dokonce v mínusu. Ne kvůli dovoleným, luxusním šperkům nebo snad chuti po nějaké kultuře, ale proto, aby nakrmili děti a neztratili střechu nad hlavou.

Přestože Češi stráví v práci déle než průměrný Evropan, v minulém roce se rekordně propadly jejich reálné příjmy. Zato patříme v Unii ke špici v cenách energií. A nervozitu neskrývají ani obchodníci. Že jsou peněženky zákazníků prázdné, dokazuje i kontinuální propad maloobchodních tržeb.

Má babička vždy říkala: „Kde nic není, tam ani smrt nebere.“ Fialův kabinet je však v zajetí neoliberální ideologie a ani tvrdá sociologická data jej nemůžou obměkčit. Zchudlé domácnosti si podle navrženého zvýšení DPH připlatí za vodné a stočné, léky a zdravotnické potřeby, teplo nebo kojeneckou vodu. Zaměstnancům vláda zavádí nemocenské pojištění, rodinám s dětmi zase pro změnu bere školkovné. Seniorům oseká valorizace penzí. A strukturální deficity to stejně nevyřeší.

Alternativa, o které vláda nechce slyšet

Když pak člověk v médiích sleduje diskuse s vládními politiky a „nezávislými“ ekonomy a ekonomkami, nabývá dojmu, že neexistuje žádná alternativa. Není to samozřejmě pravda. Jen nám ji lidé pracující pro banky, pojišťovny či různé investiční platformy neprozradí. Tratili by totiž jejich zaměstnavatelé.

Uchránit veřejné rozpočty a zároveň zachovat sociální smír je ve skutečnosti možné. Řešením je reforma daní. Jejím základním principem musí být položení větší daňové zátěže na ramena těch, kteří to unesou: bank, velkých firem a nadnárodních korporací nebo oligarchů.

Zatímco české domácnosti chudly, zisk tuzemských bank loni prvně v historii překonal sto miliard korun. Oligarchové také nemohou naříkat. Například Křetínského Energetický a průmyslový holding si v minulém roce meziročně polepšil o téměř 50 miliard korun. Babišův Agrofert svůj zisk v tomtéž období zdvojnásobil. A odliv dividend do zahraničí loni zesílil na neuvěřitelných tři sta miliard korun. Zde jsou peníze, které státu unikají.

Sociální demokracie proto představila vlastní balíček opatření, který náš daňový systém zmodernizuje a přiblíží úspěšným evropským zemím. Změny spočívají v zavedení progresivní daně z příjmů právnických i fyzických osob, zdanění kapitálových příjmů na úrovni daně z příjmů fyzických osob či daně z obřích majetků namísto Stanjurou plánovanému plošnému zvýšení daně z nemovitostí.

Ne vše lze vyřešit na úrovni národního státu, a tak sociální demokracie apeluje na vládu, aby v orgánech Evropské unie prosazovala zavedení společné evropské daně ze zisků obřích digitálních korporací. Skončit musí také dotační mánie. Velkým ziskovým firmám se na místo dotací do budoucna musí poskytovat pouze zvýhodněné úvěry nebo garance. Veřejné peníze by měly putovat primárně do veřejného a neziskového sektoru.

Přístup pravicové vlády a sociálních demokratů se liší nejen fakticky, ale i hodnotově. Opatření SOCDEM mají zlepšit veřejné rozpočty, nikterak však za cenu dalšího ponižování, chudnutí a šíření nejistot u českých domácností. Uvážlivě si vybírá ta ramena, na která lze položit větší tíhu, a citlivě přistupuje k těm, kteří naopak potřebují naši podporu.

Protože jedině tak budeme společností, kde na sebe vzájemně bereme ohledy. Zemí, která je natolik sebevědomá, že se neponíží před velkým kapitálem a oligarchy. Místem, kde vítězí lidskost místo sobectví.

Stačí mít odvahu požadovat alternativu, o které se v médiích nemluví.