Vyhlídky české demokracie ještě nikdy po roce 1989 nebyly tak pochmurné jako dnes. Pracují proti ní — každá svým způsobem — tři mocné síly: zaprvé vláda Petra Fialy svou až absurdně asociální a fenomenálně nekompetentní politikou, zadruhé parlamentní opozice vedená Andrejem Babišem a Tomiem Okamurou, kteří se svými záměry ani nijak netají, a konečně zatřetí levice, či přesněji řečeno soudobá česká parodie na ni, svou ničím neomluvitelnou bezzásadovostí.

O bezděčně protidemokratickém tažení vlády Petra Fialy se dnes mohlo a mělo psát a mluvit všude. To se ale nestane. Odbory totiž na svou akci doprovázející stávku pedagogických pracovníků za veskrze oprávněné a v podstatě ještě umírněné požadavky, které dalece zaostávají za tím, co požadoval sám Petr Fiala z opozice, pozvali mezi řečníky i zjevy tak nepřijatelné, že k tomu nelze mlčet.

Středula by měl dát záruky, že se to nebude opakovat, anebo se poroučet

K organizaci demonstrace na podporu stávkujících škol totiž Českomoravská konfederace odborových svazů přizvala obskurní Asociaci samostatných odborů Bohumíra Dufka. Ten sebe i svou organizaci zcela zdiskreditoval vystupováním na protidemokratických, ke kolaboraci s Ruskem vyzývajících shromážděních organizovaných Jindřichem Rajchlem na Václavském náměstí.

Dufek nelenil a na pondělní akci pozval svého souputníka z dezinformační scény a rajchlovských demonstrací Daniela Sterzika alias „Vidláka“. Ten sice tentokrát nemluvil o „babičkách, kterým ČEZ odpojuje elektřinu a nechává je umřít zimou“, ale aspoň zvládl — na demonstraci školských odborů — navrhnout zrušení ministerstva zemědělství.

Dufek sám se zase na jedné z dřívějších Rajchlových demonstrací proslavil výrokem o „skopčácích“, kteří vysávají republiku a „humusu, který je třeba zlikvidovat“. Středula jej za to tehdy odsoudil. Nyní ho ale přizval k pořádání demonstrace na podporu stávkujících škol. Co se změnilo? Středula by to měl vysvětlit.

Výsledek se dal předvídat. Namísto oprávněných požadavků stávkujících škol se všude řeší kolaborace hlavní odborové organizace s protidemokratickými elementy. A zcela zákonitým průvodním jevem je rozštěpení protestující aliance, protože Učitelská platforma se pochopitelně proti tomu, kdo na akci odborů mluvil, musela ohradit.

Čeho se Středulou vedená hlavní odborářská centrála dopustila, je tedy nepřijatelné hned ze dvou důvodů. Ten první je principiální: odbory se za žádných okolností nemohou spojovat s proruskou pátou kolonou a s nepřáteli politického systému demokracie.

Odbory jsou jednou z páteří občanské společnosti, a lze dokonce tvrdit, že sama demokracie je tím silnější, čím silnější jsou v ní odbory. Ale odbory musí vědět, že ony samy jsou na kondici demokracie závislé. Jedině v pluralitní, diskusi otevřené společnosti, kde se rozhoduje vahou argumentů, a ne silou moci, ať už politické nebo finanční, mají odbory, skutečně hájící zájmy pracujících lidí, reálnou šanci prosazovat své požadavky, prohlubovat svůj vliv.

Komunistická strana se během své éry u moci tvářila jako ochránkyně pracujících, a tedy blahosklonně formálně držela ochrannou ruku nad „Revolučním odborovým hnutí“. To v praxi však nemohlo rozhodovat o ničem, de facto je tehdejší moc degradovala na cestovní kancelář a okrašlovací spolek. Ostatně vzmach nezávislého odborového hnutí Solidarita v Polsku, organizovaného na klasických principech boje za práva pracujících proti vykořisťovatelské moci, v daném případě komunistického režimu, byl jednou z hlavních příčin pádu celého východního bloku.

O tom, jak decimující vliv na odborové hnutí měla vždy a všude vláda krajní pravice, si nemusíme dlouze vyprávět. Dnes korporace i oligarchové vyvíjejí nemalé úsilí, aby vznik odborů ve svých podnicích vůbec nepřipustili, anebo si je ochočili tak jako komunisté svého času ROH. Jak vypadají pracovní podmínky v podnicích takového Andreje Babiše, jsme tu popisovali opakovaně. Je to čisté, ničím nekalené vykořisťování.

Středulou vedená odborářská centrála, stejně jako celá demokratická levice, v minulém volební období selhaly neschopností se Babišově vládě jasně postavit, stát se součástí opozičního demokratického bloku. Vedlo to k úplné decimaci levice ve Sněmovně a k odpovídajícímu propadu vlivu odborů ve společnosti. I debakl prezidentské Středulovy kampaně toho byl odrazem.

Babiš, proti kterému odbory nevystupovaly, se jim a celé s ním kolaborující levici ve finále „odvděčil tím“, že spolu s ODS rozvrátil veřejné finance zrušením superhrubé mzdy. Je to zejména právě toto hanebné opatření, jež se nyní vláda Petra Fialy pokouší nemotorně sanovat svým škrtacím balíčkem. Namísto toho, aby vybírala daně od oligarchů a korporací, jež na krizi nemravně bohatnou.

Druhý důvod, proč se odbory s odpůrci demokracie nemohou spojovat, je tedy strategický. Jednak se tím štěpí vnitřní jednota, jak je vidět na reakcích Učitelské platformy. Jednak lidé jako Babiš, Rajchl, Okamura či Šlachta se vždy nakonec proti zájmům odborů postaví. Sociální rétorika je pro ně jenom prostředkem k získání moci. Ale žádné sociální zájmy s lidmi práce reálně nesdílejí.

Od lidí, jako je Dufek či Sterzik, se odbory musejí distancovat, ze svého prostředí je exkomunikovat. Středula to buďto pochopí, uzná, že jejich pozvání bylo chybou, jasně deklaruje, že spolupráce s lidmi, kteří se účastní protestů proti demokracii a pro kolaboraci s Ruskem či kteří se snaží dosáhnout návratu Andreje Babiše k moci, je nepřijatelná. Anebo by se měl poroučet. I z něj by se totiž stal jen — řečeno půvabnou formulací rakouského kolegy Roberta Misika — „falešný přítel obyčejných lidí“.

Šmardův Šlachta, Šlachtův Šmarda

U Středuly bohužel ale nemůžeme skončit. Zdá se, že zcela neakceptovatelný posun v chápání současné politické reality nenastal jen u odborů, ale také u stále ještě nejpodstatnější politické strany české levice — České strany sociálně demokratické, či dnes Sociální demokracie.

Vcelku milosrdně vůči ní zapadla čtrnáct dní stará zpráva o protestu proti vysokým cenám energií, který strana organizovala společně s Přísahou Roberta Šlachty, o níž před minulými volbami panovalo důvodné podezření, že je jen pátou kolonou Andreje Babiše. Akce působí jako výsledek úvahy, že cesta k návratu do Sněmovny by pro sociální demokraty mohla vést přes nějakou formu spojenectví s „hnutím“ bývalého policisty — obě formace minule skončily ani ne procento pod uzavírací klauzulí; a je jasné, že pokud by se do Sněmovny dostaly, dnes s Babišem vládnou dál.

Proč se ale vůbec musí sociální demokracie nyní poohlížet po spojencích, aby měla jistotu, že se do Sněmovny vrátí? Vždyť si všichni ještě pamatujeme časy, kdy se v opoziční sociální demokracii řešilo, zda ve volbách skončí nad, nebo pod třiceti procenty. Jak to, že preference hlavní levicové strany stále setrvávají pod osudovou mezí pěti procent, když vláda provádí tak fenomenálně asociální politiku?

Odpověď je nasnadě a nabízíme ji zde sociálním demokratům po celou dobu, co jejich fenomenální sešup na jaře 2017 započal Bohuslav Sobotka, když nedokázal odvolat z vlády všechny ministry ANO a definovat volby jako střet mezi ČSSD a ANOfertem o podstatu demokracie. Tehdy měla dokonce ČSSD jedinečnou a současně poslední šanci stát se hegemonem celé české demokratické politiky. Od té doby už to šlo jen z kopce, protože už nikdy nedokázala říct dvě prostinké, zcela samozřejmé věci současně:

1. Největším nebezpečím pro Českou republiku je Andrej Babiš a jeho pomahači od Okamury po Šlachtu.
2. Pravice ohrožuje demokracii tím, že svou hrubě antisociální politikou právě žene voliče do náruče antisystémové opozici.

Jedině tak by se ČSSD mohla vrátit do pozice srozumitelné alternativy k jedněm i ke druhým. Protože se ale místo toho sociální demokracie od roku 2017 ke konglomerátu ANO-Agrofert lísá místo toho, aby s ním politicky bojovala, je na tom dnes tak prachbídně, zaslouženě prachbídně.

Jen si to zrekapitulujme. V roce 2017 po Sobotkově uvedené chybě spočívající v tom, že nevyhrotil konflikt s Agrofertem a Milošem Zemanem do ústavní krize, následoval propad volebních preferencí, Sobotkova rezignace, a bizarní volební kampaň vedená Lubomírem Zaorálkem, která vyvrcholila předvolební demonstrací proti politice vlády, v níž ovšem ČSSD stále ještě byla nejsilnější stranou. Jak jsme předvídali, volby v roce 2017 nemohly skončit jinak než výpraskem ČSSD, což se také stalo.

Jenomže strana namísto toho, aby se šla léčit do opozice a konečně identifikovala Agrofert jako svého hlavního protivníka, nechala si Janem Hamáčkem a jeho kumpány zkroutit ruce za záda a z ryzího oportunismu po čtyři roky dělala v Babišově vládě ostudnou, soustavně ponižovanou stafáž. Lidé to oceňovali jedním volebním výpraskem za druhým v celém období od voleb 2017 až do hořkého konce ve Sněmovně po volbách 2021.

Po nich se konečně musel poroučet i Jan Hamáček, který se během své éry v čele strany stal měrnou jednotkou trapnosti v politice. Tak nastoupil Michal Šmarda, který sice měl za sebou škraloup, že se pokoušel stát ministrem v Babišově vládě, nicméně to se mu nepodařilo, a tak mohl začít v podstatě s čistým štítem a rázně změnit kurz.

Jenomže to neudělal. ČSSD má dodnes s konsorciem ANO-Agrofert společný senátní klub, ještě v minulých senátních volbách dokonce stavěla i společné kandidáty. A sám předseda dnes dokonce diskredituje oprávněné sociální požadavky tím, že se před ministerstvem producíruje s Babišovým agentem Robertem Šlachtou.

A tak přesto, že Michal Šmarda v devadesáti procentech věcí, které říká, má pravdu, těch zbývajících deset procent nesmyslů kdysi dominantní stranu české levice nadále spolehlivě — a po zásluze — drží pod pěti procenty. Lidé sociálním demokratům zkrátka nevěří, a plným právem jim nevěří, že by se v příští sněmovně znovu nestali rolničkami na šaškovské čepici sloužící k obveselení Andreje Babiše.

Opoziční voliči nechápou, proč by měli volit Šmardova Šlachtu či Šlachtova Šmardu, když mohou volit jejich budoucího bosse Babiše. A zklamaní voliči vlády, kteří by dnes za normálních okolností k ČSSD vedené někým věrohodným a kompetentním alespoň tak, jako byl Bohuslav Sobotka, přecházeli po statisících, tak musejí hledat alternativu jinde. Zatím se žádná nenabízí, ale o tom si povíme více někdy jindy.

Nicméně právě zde tkví v českých zemích zcela nezpracované základní poučení z výsledků nedávných slovenských a polských voleb: o formátu většin v obou zemích rozhodl charakter levice. Zatímco na Slovensku tamější ohyzdná karikatura levice, Ficova strana orbánovského typu vládne, ale fakticky na Slovensku dnes žádná demokratická levice hodná toho jména nepůsobí, v Polsku skutečná demokratická levice ani na vteřinu nezavdala příčinu pochybovat, že je pevnou součástí bloku, který musí porazit k autoritářství tíhnoucí PiS. A bude tvořit součást demokratické většiny.

Michal Šmarda, který označuje Hlas, jemuž evropští socialisté pozastavili členství stejně jako Ficovu Smeru, za stranu, k níž má Sociální demokracie nejblíž, už nemusí říkat nic dalšího. Může rovnou stranu odevzdat Janě Maláčové s Lubomírem Zaorálkem či dalším figurám, které se ochotně vrátí do Babišovy vlády ke svým fierlingerovským rolím.

Je evidentní, že Sociální demokracie se Šmardou v čele přes všechny sympatické tváře v užším vedení strany zůstává vězet jako Babišův potenciální spojenec v táboře nepřátel demokracie. Marketingová změna názvu byla, jak jsme předvídali, zcela zbytečná. Je urážkou inteligence voličů myslet si, že si staré socdem víno oblíbí jen proto, že je nalité do nového měchu. A proto se také po zásluze dál krčí pod trapnými pěti procenty. Tam pořád patříte, přátelé.