Je to jeden z největších příběhů dvacátého století. Sled událostí, které vyvolal, ukázal nezničitelnou sílu odhodlání, neústupnosti, spontaneity a nezastupitelnost osobností, které v něm hrály hlavní roli. Od dramatického léta, které změnilo Polsko a ve svých důsledcích i celou střední a východní Evropu, a vlastně nejen ji, uplynulo už celých čtyřicet let.

Stávka v gdaňských loděnicích, které tehdy nesly jméno Vladimíra Iljiče Lenina, začala dne 14. srpna 1980 s několika požadavky na zvýšení mezd, stálý příplatek a zajištění beztrestnosti stávkujících. Byly mezi nimi ale i požadavky jednoznačně politické — zpětvzetí do práce Lecha Wałęsy a Anny Walentynowiczové, kteří byli dříve propuštěni za své politické názory.

A také postavení pomníku na památku gdaňských dělníků, zabitých během krvavého potlačení protestů v prosinci 1970. K tomu i požadavek na zaručení skutečného, a tedy nejen formálního, práva na stávku.

Předpoklady stávky byly sociální

Situace v Polsku byla tehdy už dlouhodobě neklidná. Nespokojenost pracujících rostla, zásobování potravinami a základním spotřebním zbožím vázlo, mzdy byly nízké a mezi dělníky zejména ve velkých výrobních podnicích sílilo odhodlání společně usilovat o snesitelnější podmínky k životu.

Na některých místech Polska začaly stávky už v červenci, ale s požadavky pouze ekonomickými, takže pár změn a příslibů ze strany vedení podniků plus navýšení mzdy vedlo rychle k jejich ukončení. Bylo zřejmé, že tento úzký, na vlastní situaci omezený obzor k zásadnějším změnám vést nemůže. A že je tedy třeba uvažovat v širších souvislostech.

Zápasy za důstojné pracovní podmínky, spravedlivé mzdy a záruky skutečného práva na stávku nebyly oddělitelné od celkových podmínek k životu, od situace celé společnosti, od zatuhlého represivního režimu, kterému na dělnících záleželo jen ve chvílích, kdy se dokázali ozvat. Bez vědomí těchto souvislostí se nedaly vybojovat ani jednotlivosti, a když už, tak jen nakrátko a jen pro některé.

Změna proto nebyla možná na úrovni jednotlivých podniků. Stát řídila Polská sjednocená dělnická strana, tedy komunistická strana s ústavním monopolem na výkon státní moci. Její represivní politický režim rozhodoval prakticky o všem.

Dějinná role Bogdana Borusewicze

Měly-li stávky a protesty dosáhnout jakékoliv změny, nesměl být jejich potenciál rozdroben na vyjednávání v jednotlivých podnicích. Zkušenosti z dosavadních stávkových vln v předchozích letech ukazovaly, že jednotlivá stávková ohniska byla likvidována násilím, persekucí, uvězněním organizátorů a jen dílčím a většinou pouze krátkodobým zlepšením pracovních podmínek.

Nejpřesněji tehdy všechny tyto souvislosti vnímal Bogdan Borusewicz, gdaňský historik, novinář a zkušený disident, který tehdy byl významnou postavou polského hnutí odporu. Právě on, současný místopředseda polského Senátu, byl iniciátorem a hlavním organizátorem koordinovaného vzniku stávkového hnutí na polském pobřeží, které po dvou týdnech podepsalo s představiteli vlády historickou gdaňskou dohodu a po pěti týdnech přerostlo ve vznik celostátního hnutí nezávislých odborů Solidarita.

Bogdan Borusewicz byl uvážlivým stratégem s dobrými informacemi a skvělou intuicí. Věděl, že mezi dělníky se šíří neklid a že k započetí stávky stačí už jen malý impuls. Věděl také, že bez výrazné osobnosti, která by dokázala dělníky strhnout, zůstane ze stávky jen nevole a hořkost promarněné šance, jako se to stalo už mnohokrát.

Byl si jist, že má-li stávka někde začít a vyvolat velký ohlas, musí se uskutečnit v gdaňských loděnicích, pro baltské pobřeží symbolickém, vlivném a velkém podniku. V opatrné konspiraci se sešel se třemi svými spolupracovníky, s nimiž vydával a rozšiřoval samizdatové časopisy a přesvědčil je, že k vyvolání stávky nastal vhodný čas.

V jedné věci měl jasno — že přesvědčí-li je o potřebě vyvolat stávku, musí je také přesvědčit o tom, že se do čela takové stávky má postavit Lech Wałęsa. Všichni účastníci schůzky jej znali jako sveřepého a přesvědčivého dělníka, z politických důvodů před časem vyhozeného z loděnic, který se jen tak něčeho nezalekne.

Wałęsu ostatně dobře znali i dělníci v loděnicích, byl velmi aktivní už při stávkách o deset let dříve, zakončených krvavou tragédií, střelbou milicí do dělníků. Znali ho dobře i gdaňští disidenti, s nimiž Wałęsa spolupracoval při vydávání samizdatového časopisu. Bogdan Borusewicz své kolegy přesvědčil. Teprve poté, co se na osobě stávkového vůdce shodli, šel Borusewicz za Lechem Wałęsou.

Před lety mi Bogdan Borusewicz vyprávěl, jak se s Lechem Wałęsou seznámil. V září 1976, po potlačení stávek v Radomi, Ursusu a Plocku, vznikl Výbor na obranu dělníků (KOR), který koordinoval materiální, finanční a právní pomoc propuštěným dělníkům. Sám Borusewicz se stal krátce po založení jeho členem, jediným z baltského pobřeží.

V časopise Robotnik (Dělník), vydávaném Výborem každé dva týdny, byla Borusewiczowa adresa vedle několika dalších uvedena v tiráži. Samizdatový výtisk Robotnika se dostal do rukou Lecha Wałęsy, našel v něm Borusewiczovu adresu a vydal se za ním. „Po zazvonění jsem otevřel a ve dveřích stál rozhodný, energický a netrpělivý člověk s knírem. ‚Pane Bogdane — spustil host — co budeme dělat? Nemůžeme si nechat všechno líbit, musíme s nimi bojovat! Udělám cokoliv, co mi řeknete, jen když přispěju k tomu, že se něco změní! Nebojím se ničeho! Čím můžu pomoct?‘“

Borusewicz vycítil ve Wałęsovi odhodlaného radikála. S takovými bývá v konspiračních činnostech často velká potíž. Ani kdyby chtěl, nemohl by Wałęsovi nabídnout žádnou radikální činnost, která by rychle měnila svět, ale jen dlouhodobou trpělivou konspirační činnost, během níž se ukáže, jestli jeho ochota pomáhat byla motivována přelétavým hnutím mysli nebo vyzrálým rozhodnutím riskovat represe a svobodu ve jménu ideálu, které za takovou oběť stojí. Ostatně náhodně se hlásící aktivisty bylo vždy třeba trochu prověřovat.

Po několika dalších schůzkách přizval Wałęsu do týmu, který připravoval gdaňské vydání Robotnika a jeho distribuci. A tam se během necelých čtyř let spolupráce o jeho kvalitách, charakteru a vytrvalosti přesvědčil. Wałęsa nebyl intelektuál, byl to pravý dělník, oddaný, silný, urputný a odhodlaný. Ale především ukázněný.

Kdyby nebyl schopen respektovat celou řadu striktních pravidel konspirační činnosti, ohrozil by své spolupracovníky i spolupracovnice a celou společnou činnost. Kde bylo třeba pokory, byl jí Wałęsa schopen. Kde bylo třeba nepokorné odvahy, byl Wałęsa tím pravým mužem akce.

Stávku v kritický moment zachránily ženy

Zpět do letního Gdaňska roku 1980: spojení pečlivé přípravy a spontánního odhodlání po léta pokořovaných dělníků umožnilo spustit stávku. Borusewicz se svými spolupracovníky už několik měsíců předem organizoval skupiny dělníků, které se školily v organizaci stávek a prohlubovaly svůj všeobecný rozhled. Na přípravě stávky pracoval Borusewicz po dobu dvou let. O vlastní bezprostřední přípravě srpnové stávky vědělo pouze pět lidí — on sám, jeho kolegové Jerzy Borowczak, Bogdan Felski, Lucjan Prądzyński a také sám Lech Wałęsa.

Stávkující, do jejichž čela se hned v prvních chvílích postavil Wałęsa, rozhodli o tom, že půjde o okupační stávku. Že tedy zůstanou uvnitř podniku a nebudou jej, až na odůvodněné výjimky, opouštět. Vedla je k tomu zkušenost z roku 1970, kdy milice na stávkující dělníky zaútočila střelbou v ulicích města. Uvnitř podniku se stávkující cítili bezpečněji a měli relativně vysokou kontrolu nad událostmi.

Taková forma stávky je ale také velmi vysilující. Doma čekají rodiny, je třeba organizovat dodávky jídla a duchovní podporu stávkujících. Jejich trpělivost může při prvním možné impulsu vyprchat.

To se také stalo po dvou dnech, kdy vedení podniku překvapivě souhlasilo jak s opětovným přijetím Anny Walentinowiczové a Lecha Wałęsy do zaměstnání i se zvýšením mezd. A dokonce i se stavbou pomníku připomínajícího krvavé události prosince 1970.

Když Wałęsa jako předseda stávkového výboru ohlásil 16. srpna konec stávky, dělníci se začali rozcházet. Mezitím se ale stávka rozrostla na řadu dalších gdaňských závodů, a především i do loděnic v sousední Gdyni. Stávkující v gdaňských loděnicích tak chtě nechtě měli jistou zodpovědnost i za úspěch stávky v jiných podnicích.

V tehdejší dramatické situaci zasáhly ženy. Anna Walentinowiczová, jeřábnice, jejíž jméno stálo na samém počátku stávkového protestu, obcházela pracoviště v loděnicích a žádala dělníky, aby setrvali. Vnitřní rozhlas, který do té chvíle využívali stávkující k informování, vedení podniku vypnulo hned po přijetí požadavků stávkujícími.

Alina Pienkowská, sestra zdravotní služby loděnic a manželka Bogdana Borusewicze, využila sanitku, s níž objížděla jednotlivé brány loděnic a s pomocí sanitní houkačky se jí dařilo získávat pozornost rozcházejících se dělníků a přesvědčovat je, aby zůstali a ve stávce pokračovali. Byla to právě Alina, která o dva dny dříve, na samém počátku stávky, telefonicky informovala prostřednictvím legendárního Jacka Kuroně o vyhlášení stávky světová média.

Z dalších žen, spontánně se zasazujících o pokračování stávky, stojí za připomenutí akce Henryky Krzywonosové. Tato energická řidička tramvaje o den dříve přivezla tramvaj — bez ohledu na svou předepsanou trasu — i s pasažéry před loděnice, aby podpořila stávku. Tím současně vyvolala stávku gdaňské veřejné dopravy.

Poté, co s tramvají k loděnicím přijela, její čin zpopularizoval stávku i mezi těmi, ke kterým zpráva o ní dosud nedolehla a byla přizvána do stávkového výboru. Po ukončení stávky, s nímž nesouhlasila, organizovala u bran podniku ženské hlídky, které přesvědčovaly dělníky, aby se vrátili do stávky.

Nastala rozhodující chvíle gdaňských událostí. Menšina nakonec přesvědčila většinu, že nelze zradit kolegy v rostoucí řadě stávkujících podniků a bylo dohodnuto, že stávka pokračuje jako solidární a že další vyjednávání požadavků se bude řídit zájmy všech stávkujících podniků, které se přidají k nově zřízenému Mezipodnikovému stávkovému výboru.

Nevyprovokovat nepředloženou reakci

Večer a v noci téhož dne byl připraven seznam 21 požadavků. Formuloval je — po zásadní diskusi stávkového výboru — Borusewicz. Byl velmi opatrný, věděl, že situace začíná přerůstat formát loděnic a že se seznam požadavků stává zásadní politickou otázkou na úrovni celého Polska.

Odmítal proto radikální požadavky, byť by byly oprávněné, pochopitelné, a dobře zdůvodněné. Uvědomoval si, že ve východním Německu sídlí sovětská armáda, že sám polský politický režim se může odhodlat k radikální reakci a že pro stávkující dělníky je podstatné, aby šance na změnu byla formulována v rámci jejich životní perspektivy, a ne jako seznam velkých přání intelektuálního prostředí, na něž samozřejmě — vždycky, tehdy, ostatně i dnes — dělníci pohlíželi podezíravě.

Proto je mezi požadavky krotké zmírnění cenzury namísto jejího zrušení, proto mezi požadavky není zrušení vedoucí role komunistické strany. A protože cítil, že katolickou církev je třeba mít mezi spojenci, ale je rozumnější nedělat jí velké pomyšlení, je mezi požadavky rozhlasový přenos nedělní mše — dost pro dělníky, ale docela málo pro očekávání církve.

Nevyprovokovat nepředloženou reakci, to byl základní princip seznamu požadavků. Borusewicz odolával také radikálům z dalších podniků, kteří chtěli, aby stávkový výbor v loděnicích vyzval ke stávkám v celé zemi. Požadavek odmítl, protože nechtěl vyprovokovat prudkou reakci režimu. Události už měly takovou dynamiku, že se to nakonec stalo i bez výslovné výzvy z Gdaňska.

Bez Bogdana Borusewicze by celá stávková vlna nevznikla nebo by byla neutralizována už na počátku. Bez Lecha by se nepodařila vyjednat dohoda s vládou. Oba dva jsou stále živým důkazem úlohy osobností v dějinách. Žádné pozdější snahy o kamufláž historie je nemohou vymazat, žádné mediální kontrarevoluce nemohou jejich význam snížit. Nemohu se vzdát osobně laděné poznámky: Bogdan Borusewicz je jedním z nejodvážnějších a nejmoudřejších lidí, které jsem měl příležitost v životě poznat.

Formulováním seznamu požadavků a jejich následným schválením začal Bogdan utlumovat svoji aktivitu. Cítil, že přichází čas, v němž si Lech Wałęsa a jeho spolupracovníci dokáží poradit se složitou situací sami. Převzali odpovědnost a nakládali s ní znamenitě. Borusewicz nadále zůstával spíše v pozadí také proto, aby oslabil propagandistickou tezi vládnoucího režimu, že dělníci jednají v zájmu protistátních živlů.

Ve stávkovém výboru působil i nadále, ale snažil se stát spíše v pozadí. Alina Pienkowská, jeho manželka, byla členkou vedení stávkového výboru i nadále a v závěru stávky byla jednou ze signatářek konečných gdaňských dohod.

Následujícího rána o souboru 21 požadavků diskutovali stávkující a Mezipodnikový stávkový výbor jej přijal večer 18. srpna. Nebylo snadné rozšířit jej do dalších stávkujících podniků, jejichž počet každou hodinou přibýval, v okamžiku odsouhlasení požadavků to bylo 156 podniků převážně po baltském pobřeží. O den později už jich bylo 253.

Požadavky by jistě bylo možné diktovat dalším stávkovým výborům telefonicky, ale telefonní síť v loděnicích byla vypnutá. Dva aktivisté je tedy přepsali na dvě velké tabule a vyvěsili je na hlavní bránu loděnic, která byla pod kontrolou stávkujících. V roce 2003 byl originál dvou tabulí s požadavky zapsán na seznam UNESCO — Paměť světa.

Předvídatelná prvotní reakce režimu: cenzura, dehonestace, represe

Pro polskou vládu byl seznam 21 požadavků daleko za hranicí přijatelnosti. V médiích, tehdy samozřejmě výlučně vládních, se snažila stávkující diskreditovat, zakládat v různých podnicích stávkokazy, neustále ve zprávách vyčíslovala hospodářské škody způsobené stávkou a nechala zatýkat některé představitele podnikových stávkových výborů i aktivisty koordinující společný postup podniků.

K započetí jednání o požadavcích bylo tedy třeba vyvinout další tlak. To vedlo k zesílené dynamice událostí. Stávkujících podniků každým dnem přibývalo a z gdaňských loděnic se během desítek hodin stalo skutečné politické centrum Polska.

V pátek 22. srpna přijeli do loděnic na pozvání stávkového výboru Tadeusz Mazowiecki a Bronisław Geremek, jejich úkolem bylo sestavit co nejdříve expertní komisi, která by Mezipodnikovému stávkovému výboru pomohla připravovat vyjednávání s vládou. O dva dny později začala komise expertů pracovat přímo na místě.

Informace o událostech v Gdaňsku a na celém pobřeží se už dostávaly do světa různými způsoby. Na místě už byla řada novinářů, kteří si s pomocí konspiračně zkušených aktivistů dokázali najít fungující telefonní linky. Loděnice samy však byly zcela odříznuty od telefonního spojení. Obnoveno bylo až 25. srpna poté, co stávkový výbor ultimativně přerušil vyjednávání s vládou — až do opětovného připojení telefonních linek.

Ohlasy v Československu

V tehdejším Československu jsme měli o událostech v Gdaňsku jen velmi kusé informace, a to z československého vysílání Svobodné Evropy a z dalších zahraničních rozhlasových stanic. V oněch dnech jsem se poprvé pokoušel poslouchat vysílání polské redakce Svobodné Evropy, tehdy ještě naprosto bez znalosti polštiny.

V neděli 24. srpna jsem přijel do letní, prázdninové Prahy, v níž nebylo snadné najít někoho z disidentských kruhů. Jistotou byl Ladislav Hejdánek, celé léto zůstával v Praze. Přišel jsem za ním s myšlenkou zaslat jménem Charty 77 gdaňskému stávkovému výboru pozdravné poselství. Nápad se mu velmi líbil, reakce byla stručná: „Tak to zařiď!“ Napsal jsem tedy krátký text, obešel jsem oba tehdejší mluvčí, jimiž byli Marie Hromádková a Miloš Rejchrt, kterým se nápad rovněž velmi líbil a text pozdravného poselství byl ještě téhož dne vydán.

Zde je:

Sdružený stávkový výbor dělníků v Gdaňsku

Leninovy loděnice

Vážení přátelé,

se zájmem a s pohnutím sledujeme Váš zájem o svobodný a důstojný život.