Před třiceti lety se stalo něco do té doby nemyslitelného: komunistická moc v Polsku uznala politickou opozici a pustila ji k jednacímu stolu. Do půl roku pak padly režimy celé Střední Evropy. Část pravice dnes ale kulatý stůl odmítá.

Poláci tehdy nabídli světu velký klad, ukázali, že totalitní systém lze skončit jednáním a kompromisem, bez jediného výstřelu. Že spolu mohou mluvit dvě síly, jež se léta vnímaly jako nepřátelé, a dojít ke kompromisu. V zájmu země a jejího obyvatelstva.

Ukázali také, že pro Poláky je in fine důležitější přináležitost k národu než ideologické rozdíly. A že Polsko je tak velká země, že pokud se tam něco hne, může se to hnout v celé Evropě. To jsou dvě poučení, jež by jeho sousedé neměli zapomínat.

Jakmile se hnulo Polsko, šlo podobnou cestou vzápětí i Německo, a my už jsme se mohli jen připojit. Jednání Občanského fóra s komunisty se mimochodem v mnohém kulatému stolu podobala. Že to nebyla automatická cesta, která by se lehce prosadila, se ukázalo v Rumunsku, kde mrtví byli, nebo později při rozpadu Jugoslávie.

Buďme vděčni polské tvrdošíjnosti

Varšavským kulatým stolem skončil komunismus, v důsledku se sjednotilo Německo a rozpadlo sovětské impérium. Lví podíl na tom má samozřejmě Gorbačov, který nezareagoval jako Brežněv vojenskou intervencí.

A být tenkrát v Kremlu Putin, všechno by asi dopadlo jinak. Gorbačov ale rok před kulatým stolem šokoval prohlášením, že každý z dosavadních satelitů si má rozhodovat o vnitřních záležitostech sám.

Vytvořil tak příznivé klima a iniciativu vzali do svých rukou Poláci. Za tu jejich úpornost jim musíme být vděčni a nikdy nezapomenout, že nebýt jejich Výboru na obranu dělníků KOR, Solidarity, Wałęsy a lidí kolem něj, bychom neměli listopad 1989 a mnohem déle se krčili ve frontách na banány, na jeansy z tuzexu a na výjezdní doložky, báli se, jestli vám dítě vezmou na školu.

Polákům se podařilo prolomit hradbu režimní nomenklatury ohromnou houževnatostí, s jakou se několik desetiletí vzpírali komunismu, s jakou jejich opozice dovedla téměř deset let udržet při životě ilegální Solidaritu, jak přes opakovaná věznění a mlácení stále organizovala ilegální demonstrace, tiskla podzemní letáky a brožurky. Včetně těch pro českou opozici, která je v batohách přinášela přes Krkonoše do Československa.

Ať si opozice ušpiní ruce

V únoru 1989 stála polská vládnoucí kasta bezradně před situací, se kterou si už nevěděla rady. Byla sice v čele státu a měla všechny klasické silové nástroje, policii, armádu, kádrováky, neměla ale obyvatelstvo. To se jí v opakovaných vlnách bouřilo a stávkovalo a opozice každou chvíli někde vystrčila hlavu. Hospodářská situace byla beznadějná.

Polské vedení tehdy zkusilo do té doby nepředstavitelný krok, vtáhnout nějak opozici do zodpovědnosti za stav země a zbavit ji aury toho čistého nevinného, mučedníka. Začalo se mluvit o potřebě „národního porozumění“.

Vedení vládnoucí partaje nebylo samozřejmě jednotné, stalinističtější síly byly rezolutně proti jakémukoli uznání opozice, pragmatici to ale chtěli zkusit. Nikoho samozřejmě nenapadlo, že by ta jednání kolem stolu, který režim nechal narychlo vyrobit a který se dnes ukazuje v Prezidentském paláci jako historická relikvie, mohla vést k pádu celého režimu. Včetně těch, kdo jednání iniciovali.

Režim neměl na počátku jednání jasnou představu, kam by chtěl věci dovést. Pár osob, které celou operaci spustilo, si nějak představovalo, že udělají určité ústupky, možná jen dočasné, zlepší se ekonomika a oni tím utlumí odpor obyvatel a zneutralizují opozici. Že jí třeba povolí odborový pluralismus včetně Solidarity a tím věci skončí.

Opozice byla ohledně účasti na jednání také rozpolcena. Jedni v něm viděli neopakovatelnou dějinnou příležitost, okénko, jaké se díky příhodným zahraničním i domácím okolnostem otevře jednou za sto let a které nelze odmítnout a promarnit. Wałęsa, Geremek, Michnik, Kuroń, Mazowiecki, Frasyniuk a další.

Zároveň se ale obávali, aby je režim jen nezmanipuloval a v očích národa nezkompromitoval. Neměli ani čas se na jednání připravit a stanovit si strategii. Jednání podporovala opatrně i katolická církev, byla třetí stranou rozhovorů a prostředníkem.

Část opozice jednání odmítala, a od těch dob se v Polsku táhne jako červená nit kritika nebo i odmítání „kulatého stolu“ jako nehodného kompromisu s „bolševikem“, na jehož smluvní charakter se nemělo přistoupit. Mezi nimi byli tenkrát třeba otec dnešního premiéra Morawieckého nebo pozdější prezident Komorowski, který se ale nechal pro jednání přesvědčit.

Kaczyńského pravice dnes kulatý stůl odmítá

Kulatý stůl dnes ex post po třiceti letech vehementně kritizují polské národovecko-katolické konzervativní kruhy, jež jsou teď u moci. Polsky se jim říká pravice. Samozřejmě také Jarosław Kaczyński, i když se tehdy on i jeho zesnulý bratr Lech jednání účastnili.

Pokud se mu to ale třeba vůči zahraničí hodí, odvolává se na tato jednání jako na vzor k následování. Třeba zrovna teď při varšavských jednáních o Blízkém východu vyzdvihoval ministr zahraničí Czaputowicz kulatý stůl jako model arabským politikům.

Osobně se domnívám, že kulatý stůl a způsob, jak se při něm opozice chovala a kam ho dovedla, byl tím nejlepším řešením, jaké si je možné představit. Ve své době byl tak nepravděpodobný, že o něm nikdo ani nesnil. Alternativou byl jen tužší režim a násilný konec opozice.

Tvrdit, že se mělo s režimem tenkrát zatočit, a ne jít s ním na kompromis, se míjí s tehdejšími reáliemi a je spíš jen silnými slovy generálů po bitvě. Jak zatočit s někým, kdo měl v rukou policii, armádu, všechna média?

Opozice neměla nic, jen tajnou policii v patách. Internet a sociální sítě neexistovaly, jedinou informací byla státní televize. Obyvatelstvo bylo po deseti letech marasmu unavené a protesty byly stále častěji jen dílem malých skupinek.

Navíc mezinárodně bylo polské protirežimní hnutí úplně samo, ve všech okolních zemích panoval komunismus, jeho policie a režimní novináři. Pamatuji si ještě na šok, jaký v zemích sovětského bloku vyvolalo prohlášení Solidarity z roku 1981, aby podobné odbory lidé zakládali i v ostatních satelitních státech.

V Československu ten nápad nikoho nepřitáhl. Zato se stahovaly jednotky armády k polské hranici.

Pozadí: Solidarita a deset let její ilegality

Kulatý stůl se pochopitelně nevzal z čistého nebe. Země zažila o deset let dříve, v roce 1980, nadšení širokého lidového hnutí Solidarita, které si po mnoha stávkách a měsících prázdných obchodů a lístků na potraviny vynutilo na komunistické straně právo na oficiální existenci a na reformy. A to byl přitom v Moskvě Brežněv.

Solidarita se chytře chovala jako odbory, čili nikoli politická strana, registrovalo se v ní deset milionů „pracujících“ a krok za krokem si vynucovala na režimu nové a nové ústupky vedoucí k demokracii. Od tehdejších opozičních vůdců bylo geniální, že propojili inteligenci se světem dělníků, továren a gdaňských loděnic, že se bili za potřeby sociálně slabých vrstev. S takovýmhle typem masového hnutí, jehož členem byl každý třetí obyvatel, režim nevěděl, jak si poradit.

Po roce emocionálního vzepětí a naděje, kterému se v Polsku říká „karneval Solidarity“, a stále ostřejších konfliktů s mocí, do hry vstoupil generál Jaruzelský a v noční zimě 1981 vyhlásil výjimečný stav. Všude na ulicích tanky a vojáci, v každé továrně vojáci jako dohlížející komisaři, vojáci v televizi místo hlasatelek.

Šok pro celou zemi i pro cizinu. Polsko ale nezažilo sovětskou intervenci jako Čechoslováci v roce 1968. Solidarita byla zakázána, deset tisíc jejích aktivistů bylo internováno, někteří přešli do podzemí a pár z nich se ukrývalo i několik let. K nějaké antichartě se nikdo nesnížil, naopak spousta herců a umělců bojkotovala oficiální televizi.

Plukovníci v podnicích ovšem ekonomiku nerozproudili, a opozice byť velmi zdecimovaná, o sobě stále dávala vědět a měla v národě podporu. Internovaný Wałęsa odmítl jakoukoli spolupráci s režimem, zůstával symbolem odporu.

V zemi pobývalo početné sovětské vojsko (blízko českých hranic, kolem Legnice), do vnitřního chodu Polska ale nezasahovalo. A tak v únoru 1989 přišla nabídka opozici k jednání.