Polský kulatý stůl byl umíráčkem komunismu

Petr Janyška

Jednání u kulatého stolu mezi představiteli komunistické státní moci a opozicí v Polsku, která se konala od února od dubna před třiceti lety, předznamenala pád režimů v celém sovětském bloku.

Před třiceti lety se stalo něco do té doby nemyslitelného: komunistická moc v Polsku uznala politickou opozici a pustila ji k jednacímu stolu. Do půl roku pak padly režimy celé Střední Evropy. Část pravice dnes ale kulatý stůl odmítá.

Poláci tehdy nabídli světu velký klad, ukázali, že totalitní systém lze skončit jednáním a kompromisem, bez jediného výstřelu. Že spolu mohou mluvit dvě síly, jež se léta vnímaly jako nepřátelé, a dojít ke kompromisu. V zájmu země a jejího obyvatelstva.

Ukázali také, že pro Poláky je in fine důležitější přináležitost k národu než ideologické rozdíly. A že Polsko je tak velká země, že pokud se tam něco hne, může se to hnout v celé Evropě. To jsou dvě poučení, jež by jeho sousedé neměli zapomínat.

Jakmile se hnulo Polsko, šlo podobnou cestou vzápětí i Německo, a my už jsme se mohli jen připojit. Jednání Občanského fóra s komunisty se mimochodem v mnohém kulatému stolu podobala. Že to nebyla automatická cesta, která by se lehce prosadila, se ukázalo v Rumunsku, kde mrtví byli, nebo později při rozpadu Jugoslávie.

Buďme vděčni polské tvrdošíjnosti

Varšavským kulatým stolem skončil komunismus, v důsledku se sjednotilo Německo a rozpadlo sovětské impérium. Lví podíl na tom má samozřejmě Gorbačov, který nezareagoval jako Brežněv vojenskou intervencí.

A být tenkrát v Kremlu Putin, všechno by asi dopadlo jinak. Gorbačov ale rok před kulatým stolem šokoval prohlášením, že každý z dosavadních satelitů si má rozhodovat o vnitřních záležitostech sám.

Vytvořil tak příznivé klima a iniciativu vzali do svých rukou Poláci. Za tu jejich úpornost jim musíme být vděčni a nikdy nezapomenout, že nebýt jejich Výboru na obranu dělníků KOR, Solidarity, Wałęsy a lidí kolem něj, bychom neměli listopad 1989 a mnohem déle se krčili ve frontách na banány, na jeansy z tuzexu a na výjezdní doložky, báli se, jestli vám dítě vezmou na školu.

Polákům se podařilo prolomit hradbu režimní nomenklatury ohromnou houževnatostí, s jakou se několik desetiletí vzpírali komunismu, s jakou jejich opozice dovedla téměř deset let udržet při životě ilegální Solidaritu, jak přes opakovaná věznění a mlácení stále organizovala ilegální demonstrace, tiskla podzemní letáky a brožurky. Včetně těch pro českou opozici, která je v batohách přinášela přes Krkonoše do Československa.

Ať si opozice ušpiní ruce

V únoru 1989 stála polská vládnoucí kasta bezradně před situací, se kterou si už nevěděla rady. Byla sice v čele státu a měla všechny klasické silové nástroje, policii, armádu, kádrováky, neměla ale obyvatelstvo. To se jí v opakovaných vlnách bouřilo a stávkovalo a opozice každou chvíli někde vystrčila hlavu. Hospodářská situace byla beznadějná.

Polské vedení tehdy zkusilo do té doby nepředstavitelný krok, vtáhnout nějak opozici do zodpovědnosti za stav země a zbavit ji aury toho čistého nevinného, mučedníka. Začalo se mluvit o potřebě „národního porozumění“.

Vedení vládnoucí partaje nebylo samozřejmě jednotné, stalinističtější síly byly rezolutně proti jakémukoli uznání opozice, pragmatici to ale chtěli zkusit. Nikoho samozřejmě nenapadlo, že by ta jednání kolem stolu, který režim nechal narychlo vyrobit a který se dnes ukazuje v Prezidentském paláci jako historická relikvie, mohla vést k pádu celého režimu. Včetně těch, kdo jednání iniciovali.

Kulatý stůl, u nějž se jednalo, je dnes exponátem v prezidentském paláci ve Varšavě. Foto Adrian Grycuk, WmC

Režim neměl na počátku jednání jasnou představu, kam by chtěl věci dovést. Pár osob, které celou operaci spustilo, si nějak představovalo, že udělají určité ústupky, možná jen dočasné, zlepší se ekonomika a oni tím utlumí odpor obyvatel a zneutralizují opozici. Že jí třeba povolí odborový pluralismus včetně Solidarity a tím věci skončí.

Opozice byla ohledně účasti na jednání také rozpolcena. Jedni v něm viděli neopakovatelnou dějinnou příležitost, okénko, jaké se díky příhodným zahraničním i domácím okolnostem otevře jednou za sto let a které nelze odmítnout a promarnit. Wałęsa, Geremek, Michnik, Kuroń, Mazowiecki, Frasyniuk a další.

×
Diskuse
February 19, 2019 v 18.00
Poláky jsme u nás za jejich zásluhy neocenili
A nejsme jim dostatečně vděční, co udělali pro pád komunistického bloku na konci vlády SSSR stejně jako na jeho začátku - uchránili (na čtvrtstoletí) střední Evropu od bolševismu vítězstvím v Polsko-sovětské válce. Nikdo jim za to nepoděkoval ani nepomohl, naopak, Beneš nepovolil průjezd pomoci od západních mocností přes Československo.