Robert Biedroń, ročník 1976, se začal ve veřejném prostoru angažovat na začátku tisíciletí jako LGBT aktivista. Dlouhou dobu působil jako předseda Kampaně proti homofobii. Do roku 2011 byl členem Svazu demokratické levice. Tehdy ovšem ze strany vystoupil a kandidoval za Palikotovo hnutí, stal se poslancem ve volebním obvodu Gdyně.

O tři roky později kandidoval na starostu města Słupsk a zvítězil. V podzimních komunálních volbách už Biedroń nekandidoval (jím doporučená místostarostka zvítězila) a ohlásil, že se vrací do vysoké politiky. Vytvoří vlastní hnutí, se kterým půjde do květnových voleb do europarlamentu a podzimních do parlamentu polského.

Od té doby objel Polsko, pořádal hojně navštěvované debaty (Bouře mozků), kde se lidí ptal na jejich problémy a možná řešení. Napsal také knihu Nowy rozdział (Nová kapitola), která se dá chápat jako jeho politický program. Tento člověk podle mnohých naplňuje vizi charismatického lídra, který dokáže strhnout davy, ale neproměnit se v autokratického majitele politické strany. Řada lidí v něm vidí naději na změnu polské politiky.

↗

Dokáže strhnout davy, řada lidí v něm vidí naději na změnu polské politiky. Foto FB Roberta Biedrońe

Ve svém nedělním vystoupení se Biedroń věnoval především sociálním reformám a liberální společnosti. Chce uzákonit manželství i pro páry stejného pohlaví, legalizovat potrat do 12. týdne těhotenství, znovu vyjednat konkordát, přestat financovat církev a omezit výuku náboženství ve školách.

Mezi další plány patří vyšší financování zdravotnictví, 250 tisíc nových míst ve školkách. Klíčový projekt Práva a Spravedlnosti 500+ (500 zlotých měsíčně na každé druhé a následující dítě) chce Robert Biedroń rozšířit i na první dítě. Dále chce zvýšit minimální mzdu a srovnat platy mužů a žen. V oblasti fungování státu požaduje zveřejňovat platy pracovníků veřejného sektoru a také postavit před soud ty, kteří porušují polskou Ústavu, čili představitele dnešní vlády.

Do roku 2035 plánuje zavřít poslední uhelný důl v Polsku, omezit smog a chce také zlepšit ochranu zvířat. Poměrně málo pozornosti věnoval Biedroń mezinárodní politice (Polsko v EU) a bezpečnosti, pracovnímu trhu a imigraci. Otázkou je také financování nových programů. Zvyšování daní totiž nová strana neplánuje.

Robert Biedroń se už dříve vymezoval jak proti vládnímu Právu a spravedlnosti, tak i opoziční Občanské platformě (a obě strany ho svorně označují jako užitečného idiota druhé partaje). Tvrdil například, že polsko-polská válka není válkou občanů, ale pouze politiků. Proti liberálnímu „Polsku A“ a konzervativnímu „Polsku B“ staví „Polsko malých vlastí“, čímž myslí obce.

Po kongresu je jasné, že útočí na obě strany. S Občanskou platformou se poměřuje antiklerikálním programem (a cílí na velkoměstské liberály), s Právem a spravedlností sociálním programem (a míří tak na venkov a nižší vrstvy).

Více voličů ubere pravděpodobně PO, PiSu ovšem může vzít dominanci na sítích a v určování témat. Voliče ovšem bude brát také aktuálním levicovým stranám — Svazu demokratické levice (ten se pohybuje kolem 5—8 procent), nové levici Razem i Zeleným (obě kolem 1—2 procenta), neboť mimo jiné preferovanou eurofrakcí strany Jaro jsou socialisté, na druhém místě liberálové a zelení.

Někteří politologové, jako například liberál Tomasz Sawczuk, se domnívají, že sjednotit kolem Biedroně levici (tak hledí na Biedroně příznivci sjednocení levice) a zároveň získat středové voliče (Občanské platformy) jsou neslučitelné věci. Biedroń si to zřejmě myslí také a do žádné koalice s levicovými stranami se nehrne. Řada obyčejných členů Zelených, Razem nebo Svazu demokratické levice vidí zároveň v bývalém starostovi Słupsku naději na prosazení části levicových požadavků a přidávají se k němu.

Není divu, že strana Jaro schytala kritiku ještě dříve, než vznikla. Z konzervativních pozic vadí „kultura smrti“ čili povolení potratů, liberálové si stěžují, že rozbíjí možnou sjednocenou opoziční frontu. Kritika se ozývá i z levice, které se nelíbí podružná role vyššího zdanění bohatých a boje proti daňovým rájům.

Nejostřejší kritika se strhla kolem financování nových sociálních programů — zrušení financování církví nebo Institutu národní paměti (polská obdoba ÚSTRu) potřebné sumy nepřinese, změna polské energetiky těžko bude od začátku výnosná.

Strana Jaro tedy zatím vypadá jako marketingově dobře připravený projekt zvětšiny levicových politiků a intelektuálů (Michał Syska, ředitel levicového think-tanku, nebo Maciej Gdula, významný polský sociolog), jehož cílem je získat především voliče zklamané Občanskou platformou.

Strana tak loví v elektorátu, který v uplynulých parlamentních volbách pokrývaly dvě organizace: antiklerikální a levicově populistické Palikotovo, později Tvoje hnutí (k němu má Jaro personálně i programově blíže) a kulturně i ekonomicky liberální strana Moderní (Nowoczesna). Obě formace sice zpočátku zaznamenaly velmi slušný výsledek (Moderní v jeden okamžik v průzkumech předběhla Platformu), ale poměrně rychle se začaly rozpadat a ukázaly se jako projekt jednoho volebního období. Robert Biedroň možná nakonec bude muset svést těžký boj o levicového voliče s ostatními stranami.

Ještě před založením strany Jaro měla vznikající formace ve volebních průzkumech 8—10 procent podpory. Po skončení kongresu zakladatel strany Jaro prohlásil, že se na podzim chce stát polským premiérem. Druhý den pak vyrazil fialovým mikrobusem okolo Polska.