Malé městečko v italské Umbrii, tři kostely, tři hotely, čtyři, pět malých rodinných restaurací. Typická provinční Itálie bez velkých turistických návalů. Majitelkou restaurace, která vaří snad nejlepší místní kuchyni v městečku, je Polka.

Do Itálie je evidentně zamilovaná, dlouze nám vysvětluje, odkud bere své černé lanýže, na který kopec si chodí natrhat divoký chřest. Integrovala se, je italštější než lecjaký domorodec. Ale když s námi může mluvit polsky, evidentně roztaje a naleje nám to nejlepší sagrantino, které má. Není jedinou Polkou v městečku, vdala se sem i jiná její krajanka, dítě už má do gymplu. Na letišti v Bologni slyšíme polštinu snad tak často jako angličtinu nebo španělštinu.

Takových Poláků potkáte po Evropě miliony, jen v Británii jich žije milión oficiálně. Nebáli se vyjet za hranice, vyjeli za lepším výdělkem, poznat svět, něco se naučit. Někteří se mimo Polsko usadili natrvalo, jiní se po pár letech našetřených úspor vracejí, domů přivážejí milióny eur.

Jsou mezi nimi nádeníci a uklízečky i ajťáci, designéři nebo filmoví režiséři. Neberou svůj výjezd nijak úkorně, to dykovské provinční „opustíš-li mne, zahyneš“ je jim cizí. Vycestovali jako se cestovalo vždycky, Evropa nikdy nebyla patchworkem uzavřených jednoetnických enkláv.

Poláci dlouho neměli svůj stát, opakovaně povstávali, každou chvíli se uchylovali do všech koutů Evropy, jež je vždy přijímala: Chopin komponoval veškerou svoji hudbu v Paříži, Mickiewicz napsal své stěžejní dílo taky tam. Vůdce protiruského povstání Kościuszko bojoval i v americké válce o nezávislost, tisíce Poláků válčily v Napoleonově armádě v tažení proti Rusku i v Mexiku.

Polsko je velká země, Poláků je víc než nás Čechů, Slováků a Maďarů dohromady. V Evropě patří svojí velikostí hned za Německo, Británii a Francii. Podíváte-li se do velkých světových novin typu Financial Times nebo Le Figaro, v rubrice počasí ve světě najdete vedle Paříže, Londýna, Barcelony, Tokia a Soulu i Varšavu. Už ne Prahu, ani Bratislavu, ani Budapešť, o Varně či Bukurešti nemluvě. Ale Varšavu vždy.

Polsko vnímáno jako symbol celé Střední Evropy