Konflikt se všemi většími státy Evropy včetně Německa a Francie, s Evropskou komisí, se státy EU, se sousedy, s USA, Izraelem, Ukrajinou, dokonce s Argentinou, s řadou mezinárodních organizací. Aktivovaný mechanismus uvnitř EU, který by na svém konci mohl Polsku odebrat i hlasovací právo: poprvé za existenci Unie. Prakticky studená válka s Ruskem.

Tak dnes vypadá mezinárodní postavení Polska, kam ho přivedl Jarosław Kaczyński. Kratší by byl výčet zemí a institucí v Evropě, s nimiž Varšava není ve sporu, než naopak. Jediný spojenec: maďarský premiér Viktor Orbán. A i ten spíš jen deklarativně.

Čím je to způsobeno? Ideologickou zaslepeností Kaczyńského a jeho straníků ze strany Právo a spravedlnost, kteří neznají svět a nevnímají, čím žije mezinárodní scéna mimo Polsko. Jejich provinčností, naivní představou, že zemi lze odříznout od zbytku kontinentu, amatérismem. A strachem vládního tábora v čemkoliv Kaczyńskému oponovat.

V konfliktu s Evropou a světem není polské obyvatelstvo, to je daleko pozitivněji naladěno vůči EU než Češi, v konfliktu je vládnoucí strana. A opozice se snaží, aspoň vůči sousedům, mírnit, co vláda kazí.

Přitom se Polsko jako málokterá země tolik obává Moskvy a tolik by potřebovalo spojence a vlídné sousedství. Vláda dělá vše pro to, aby je nemělo. Civilizačně a ekonomicky potřebuje EU a západní Evropu, její katolicko-konzervativní elementy tam ale vidí nebezpečí svobodného života nepodřízeného dogmatům katolické víry a směřujícího jinam, než bylo 19. století.

Strategicky potřebuje USA, od nichž jediných očekává vojenské bezpečí, usiluje o profylaktickou přítomnost jednotek NATO na svém území a o americké rakety. Nedělá ale politicky nic pro to, aby Američané dnes měli důvod vnímat zemi pozitivně.

Vyvolavač starých duchů nacionalismu

Polsko se za poslední tři roky, od nástupu Kaczyńského k moci, dostalo do mezinárodní izolace, jakou země od pádu komunismu v roce 1989 nezažila. Patnáct let v něm svět viděl vzor přechodu k demokracii, Lech Waƚęsa spolu s Havlem byli světovými ikonami nekrvavého konce komunismu.

Stačilo pár let a je černou ovcí kontinentu. Ještě nedávno byla vzorem pro Ukrajinu, Gruzii, pro běloruskou opozici. Jeho neustálý ekonomický růst i v období světové krize vyvolával obdiv. Polsko hrálo prvořadou roli v upoutání zájmu Evropy o Ukrajinu, když padl její autoritářský prezident Viktor Janukovyč.

Dnes je na kontinentě vnímáno jako vyvolavač starých duchů agresivního nacionalismu, politické moci katolického kléru, o nichž si Evropa myslela, že už jsou jen minulostí. Jako příchod vlády pevné ruky jednoho člověka, spojené s partajní kontrolou veřejných médií, podřízením soudů politické straně, propouštěním nepohodlných novinářů, soudců, úředníků.

Polsko své pověsti ubližuje rovněž přepisováním historie, aby to vypadalo tak, že Polsko a jeho obyvatelstvo bylo vždy jen pozitivním hrdinou, který měl odvěké nepřátele v Němcích, v Rusech, v Ukrajincích, v Litevcích. Ubližuje si stigmatizováním všech menšin, etnických (ukrajinské, židovské) i sociálních, sexuálních, kulturních. Škodí si tolerancí, ne-li přímou podporou extremistických fašizujících sil, které pod vlajkami Národního radikálního tábora a jiných uskupení mašírují v černých košilích městy a hulákají „Bůh, čest, vlast“, „Smrt nepřátelům vlasti“, pálí na náměstích figuríny představující Žida, aniž by je policie v nejmenším obtěžovala.

Protiněmecká karta, znovuotevření válečných reparací

Varšava je v konfliktu s Berlínem, opakovaně rozehrává protiněmeckou strunu (která u části Poláků vždy zabere). Chce zlikvidovat opoziční tisk a tak zdůrazňuje, že je v něm německý kapitál a že je prý třeba dostat ho do rukou blízkých vládě, „dekoncentrovat a repolonizovat ho“.

Samozřejmě útočí na německou premiérku Angelu Merkelovou v souvislosti s jejím gestem vůči uprchlíkům, z nichž sice ani jeden do Polska nepřijel, ale jsou tam považováni za největší hrozbu. Vzhledem k historii a k přímému sousedství se kancléřka dlouho proti Polsku veřejně nevyslovovala. V rámci kritik uvnitř EU, že Polsko opouští právní stát a demontuje demokracii, svůj hlas potlačovala. Jednou jí ale trpělivost došla.

Z polské vládní strany přišly hlasy, že země o žádné dotace EU nestojí, že jí od Německa náležejí jako samozřejmost daleko větší sumy jakožto kompenzace za škody z 2. světové války. Otevřely Pandořinu skřínku válečných reparací. V parlamentu hned vznikla komise, která měla tyto škody vyčíslit.

Polsko sice v minulosti reparace dostalo a smluvně stvrdilo, že si už nic nenárokuje. Teď ale Varšava přišla s tím, že to bylo za komunismu a to dnes neplatí. Tenhle protiněmecký tah po čase utichl, v Německu ale zůstala nedůvěra a pachuť. Ukázalo se, že Kaczyńskému je každá záminka k výpadu proti Berlínu dobrá. U domácích národovců si tak zvýšil popularitu.

Přitom většina z miliard, které Polsko dostává v rámci solidarity uvnitř EU a za něž staví železnice, dálnice či modernizuje tramvaje, teče z Německa. Právě země kancléřky Merkelové je největším hospodářským partnerem země.

Američtí senátoři prý ničemu nerozumějí

Polsko si rozlilo několikrát mléko i ve Washingtonu, který přitom potřebuje jako životní nutnost. Učinilo to vesměs hloupě, s neznalostí věci a nedoceněním dopadů domácích kroků na mezinárodní vnímání.

USA je loni kritizovaly za likvidaci Ústavního soudu a nezávislosti soudů, třikrát se v té věci kriticky vyjádřilo americké ministerstvo zahraničí, do Varšavy přišel dopis nejvýznamnějších senátorů včetně bývalého republikánského kandidáta na prezidenta Johna McCaina. Reakce? Varšava ho zbagatelizovala s tím, že senátoři nemají ty správné informace a žijí v bludu.