Dobrý den, jmenuji se Viktar Martinowich a jsem mužem, který ve svých čtyřiačtyřiceti letech prožil tři životy.

Tři životy v době, kdy většina lidí nestihne kloudně prožít ani jeden.

Abych to poněkud vyjasnil — těmi třemi životy mám na mysli ucelený soubor vjemů sebe sama v dané době.

Tři odlišné soubory snů.

Tři odlišné sady hodnot.

Tři odlišná já.

Tři odlišné trajektorie bludů.

Za své smrti a přerody vděčím jen a pouze události, která se stala přesně před třiceti lety. Rozpadu SSSR. Vzniku nové země, Běloruské republiky, kde jsem se posléze úspěšně prosadil v roli uznávaného spisovatele.

A pak — znovuobnovení Sovětského svazu v tom nejocelovějším a nejtužším smyslu. Obnovení nejprve v rámci jedné malé republiky a posléze v rozsahu jejího svazku s obrovským Ruskem.

Já, pionýr

Vstupuji do řad Celosvazové pionýrské organizace… Tady jsem se zarazil, ne snad proto, že bych neznal slib zpaměti, ale protože se mi napětím úžil dech a nedovolil mi pokračovat. A před svými soudruhy (nádech, výdech) slavnostně přísahám (pauza, z rozrušení mám před očima tmu a uvědomuji si, že tento den je nejdůležitější v mém životě, nic důležitějšího už nebude, nikdy, nikdy, nikdy). Přísahám. Přísahám (v tom okamžiku jsem ucítil váhu toho slova). Přísahám, že budu vroucně milovat svou Vlast (samozřejmě jsem myslel SSSR); budu žít, učit se a bojovat, jak nakázal veliký Lenin, a dodržovat zákony pionýrů SSSR.

Na obřad jsme se připravovali několik měsíců — učili jsme se vázat šátek, žehlit ho, biflovali přísahu a zákony pionýrů. Když někdo dostal trojku z chování, hrozili mu: nepřijmeme tě do Pionýra. A žák se polepšil, protože nepřijetí do Pionýra tehdy znamenalo asi tolik, co v dnešní době zabavení kreditní karty na doživotí.

V okamžiku uvazování pionýrského šátku můj spolužák Saša rozrušením omdlel.

Psal se říjen roku 1987.

Už proběhl 27. sjezd Strany.

Naplno běžela Perestrojka, která se o dva roky později opře o Berlínskou zeď, aby ji smetla.

Dospělí nosili džíny, v jazyce a tématech celostátních deníků už byl cítit puch rozkladu.

Potravinové regály zaplnila Pepsi Cola, hudební obchody prodávaly desku Rovnodennost Borise Grebenščikova, opěvující novou dobu. Byla na ní skladba Generace domovníků a hlídačů — o rockerech a spisovatelích, kteří se rozhodli žít proti proudu, a proto pracovali jako topiči, domovníci a hlídači (a přesto je uznávaly miliony).

Nic z toho v mé realitě nebylo.

Byl jsem pevně orientován na světlou budoucnost.

Věřil jsem, že celý život budu „žít, učit se a bojovat, jak nakázal veliký Lenin“.

V televizi dávali dvoudílný film Hosté z budoucnosti — o sovětské Moskvě v roce 2084, kde si pionýři, přesně takoví jako já, létají pravidelnou raketovou linkou na Měsíc a Uran, kde také vládnou bolševici. Moje představa o osudu se bezezbytku rozpouštěla v záběrech tohoto filmu zalitých červencovým sluncem. Tu se vznáším ve flipu, dvoumístném létajícím automobilu, nad rodným Minskem. A tu zas bojuji s agenty kapitalismu, kteří k nám pronikli z nepřátelských planet, aby páchali diverzi ve velkých a středních průmyslových podnicích Běloruské sovětské socialistické republiky.

Kdyby mi někdo řekl, že se všechno zhroutí, byl bych zklamaný.