Dobrý den, jmenuji se Viktar Martinowich a jsem mužem, který ve svých čtyřiačtyřiceti letech prožil tři životy.

Tři životy v době, kdy většina lidí nestihne kloudně prožít ani jeden.

Abych to poněkud vyjasnil — těmi třemi životy mám na mysli ucelený soubor vjemů sebe sama v dané době.

Tři odlišné soubory snů.

Tři odlišné sady hodnot.

Tři odlišná já.

Tři odlišné trajektorie bludů.

Za své smrti a přerody vděčím jen a pouze události, která se stala přesně před třiceti lety. Rozpadu SSSR. Vzniku nové země, Běloruské republiky, kde jsem se posléze úspěšně prosadil v roli uznávaného spisovatele.

A pak — znovuobnovení Sovětského svazu v tom nejocelovějším a nejtužším smyslu. Obnovení nejprve v rámci jedné malé republiky a posléze v rozsahu jejího svazku s obrovským Ruskem.

Já, pionýr

Vstupuji do řad Celosvazové pionýrské organizace… Tady jsem se zarazil, ne snad proto, že bych neznal slib zpaměti, ale protože se mi napětím úžil dech a nedovolil mi pokračovat. A před svými soudruhy (nádech, výdech) slavnostně přísahám (pauza, z rozrušení mám před očima tmu a uvědomuji si, že tento den je nejdůležitější v mém životě, nic důležitějšího už nebude, nikdy, nikdy, nikdy). Přísahám. Přísahám (v tom okamžiku jsem ucítil váhu toho slova). Přísahám, že budu vroucně milovat svou Vlast (samozřejmě jsem myslel SSSR); budu žít, učit se a bojovat, jak nakázal veliký Lenin, a dodržovat zákony pionýrů SSSR.

Na obřad jsme se připravovali několik měsíců — učili jsme se vázat šátek, žehlit ho, biflovali přísahu a zákony pionýrů. Když někdo dostal trojku z chování, hrozili mu: nepřijmeme tě do Pionýra. A žák se polepšil, protože nepřijetí do Pionýra tehdy znamenalo asi tolik, co v dnešní době zabavení kreditní karty na doživotí.

V okamžiku uvazování pionýrského šátku můj spolužák Saša rozrušením omdlel.

Psal se říjen roku 1987.

Už proběhl 27. sjezd Strany.

Naplno běžela Perestrojka, která se o dva roky později opře o Berlínskou zeď, aby ji smetla.

Dospělí nosili džíny, v jazyce a tématech celostátních deníků už byl cítit puch rozkladu.

Potravinové regály zaplnila Pepsi Cola, hudební obchody prodávaly desku Rovnodennost Borise Grebenščikova, opěvující novou dobu. Byla na ní skladba Generace domovníků a hlídačů — o rockerech a spisovatelích, kteří se rozhodli žít proti proudu, a proto pracovali jako topiči, domovníci a hlídači (a přesto je uznávaly miliony).

Nic z toho v mé realitě nebylo.

Byl jsem pevně orientován na světlou budoucnost.

Věřil jsem, že celý život budu „žít, učit se a bojovat, jak nakázal veliký Lenin“.

V televizi dávali dvoudílný film Hosté z budoucnosti — o sovětské Moskvě v roce 2084, kde si pionýři, přesně takoví jako já, létají pravidelnou raketovou linkou na Měsíc a Uran, kde také vládnou bolševici. Moje představa o osudu se bezezbytku rozpouštěla v záběrech tohoto filmu zalitých červencovým sluncem. Tu se vznáším ve flipu, dvoumístném létajícím automobilu, nad rodným Minskem. A tu zas bojuji s agenty kapitalismu, kteří k nám pronikli z nepřátelských planet, aby páchali diverzi ve velkých a středních průmyslových podnicích Běloruské sovětské socialistické republiky.

Kdyby mi někdo řekl, že se všechno zhroutí, byl bych zklamaný.

SSSR totiž nebyl místem, kde jsem žil.

SSSR jsem byl já sám.

Já, Bělorus

Nezávislost k nám, Bělorusům, přišla nepozorovaně. Bez bojů. Stalo se tak díky událostem, které se odehrály v sousedních republikách. Díky aktivitám litevského Sąjūdise (obdoby polské Solidarity), které vedly k bojům o televizní věž ve Vilniusu roku 1991.

Díky poklesu cen ropy a počínajícímu nedostatku potravin (pohanka se na našem rodinném stole objevovala tak zřídka, že jsem si na celý život uchoval zbožnou úctu k této prachobyčejné kaši). Díky frontám doslova na všechno. Díky válce v Afghánistánu, která štědře zásobovala republiky „zinkovými chlapci“ (výraz Světlany Alexijevičové) — narychlo odvedenými a za nic pro nic usmrcenými branci v zaletovaných zinkových rakvích. Díky Černobylu a na hlavu postavené reakci stranické nomenklatury, která se snažila utajit následky katastrofy.

Byla to narůstající vlna přešlapů a chybných kroků, které jednoho dne vedly do Viskulů, místa podpisu Bělověžských dohod.

Ale kdybyste se mě zeptali, co považuji za hlavní důvod zániku kdysi děsivého impéria, odpověděl bych takto: nešlo o ropu, ani o Černobyl, ani o Afghánistán. Ani o ruský rock, ani o veleslavné džíny. To byly jen následky. Leč to, co učinilo sovětské plánované hospodářství závislým na ropě a sovětskou ideologii citlivou na stranické chyby, které se dříve zamlčovaly a beztrestně přecházely (připomeňme si Novočerkasský masakr z roku 1962), bylo zrušení otrokářství.

Otrokářství mělo v SSSR podobu všemohoucího Gulagu. Právě armáda vězňů rekrutovaných Stalinem, která zdarma dodávala uhlí, nikl a cín, budovala města na územích věčného ledu, byla posilovačem růstu v zemi, která neuměla nic kromě výroby jaderných raket.

Po likvidaci Gulagu v roce 1957 přišla země zabírající šestinu zemské souše o zdroj svého blahobytu.

Ale vraťme se k mé zemi.

Bělorusko se kdysi dostalo do SSSR pod vlivem okolností, které nezávisely na jeho obyvatelích. Nyní jsme se mimo vlastní vůli ocitli v situaci nezávislosti.

Eroze radostného světa mé sovětské budoucnosti pokračovala plynule a nenápadně. Byl jsem příliš mladý, abych se vyznal v tom, co je Sąjūdis nebo Viskuli, nebo četl nějaké noviny kromě Pionýrského úsvitu.

Nový hodnotový systém jsem nezískal z geopolitické mapy světa, nýbrž z lesa hned za mým domem.

Půl roku po mém přijetí do Pionýra se tři žáci ze školy č. 171 hned proti mému domu vybrali do lesa, aby si „vyhrabali zemljanku“ ve hře na partyzány. Při hrabání náhodou narazili na lidskou lebku. Nedaleko vyhrabali další. O jejich nálezu napsaly hlavní běloruské literární noviny Literatura a umění, které uvedly, že lebky patří obětem stalinských represí (les figuruje v dokumentech NKVD jako lokalita Kurapaty).

Naši Literaturu a umění neodebírali, takže já sám jsem se o Kurapatech dozvěděl teprve, když můj spolužák Miťaj také našel v lese lebku a zavolal mě, abych se podíval. V týlu měla nepříliš úhlednou dírku. Uvnitř se něco převalovalo. Chvíli jsme lebkou otáčeli a vylovili z ní zploštělou olověnou kulku.

Rodiče nám vysvětlili, že člověk, kterému lebka patřila, byl nejspíš bezdůvodně popraven ve 30. letech.

Mohl to být básník.

Nebo spisovatel.

Jeden ze stovky literátů popravených během noci 29. října 1937.

Nebo kulak — rolník, který odmítl vstoupit do kolchozu v době kolektivizace.

Nebo kněz.

Nebo jen obyčejný měšťan, jehož život moloch potřeboval pro splnění veřejné zakázky z Moskvy, do počtu odsouzených k nejvyššímu trestu.

Tehdy v Kurapatech zemřelo mé já pionýr. Nebyl jsem s to pochopit, jak odkaz velikého Lenina „žít, učit se a bojovat“ mohl vést k olověné kulce v prostřelené lebce. Nedovedl jsem si představit, že to udělali agenti nebo nepřátelé. Diverzanti nebo nacističtí parašutisti. Fašisti nebo polští reakcionáři, ze kterých nám sovětská dětská literatura vštěpovala strach.

Udělali to naši, místní.

Udělali to, protože… Proč?

Protože to bylo třeba?

Třeba pro koho?

Co může donutit stát, který učí školáky, aby byli „spolehlivými kamarády, vážili si starších, starali se o mladší, jednali čestně dle nejlepšího svědomí“ (5. pionýrský zákon), k tomu, aby střílel své občany do týla?

Kde je tu čest a svědomí?

Zásady a hodnoty, které mi usilovně a pečlivě kladla na srdce sovětská škola, se teď obrátily proti sobě samým. Černé se stalo bílým. Děduška Lenin — architektem „rudého teroru“.

Postupně jsem začal psát prózu.

Nejdřív rusky.

Pak bělorusky, jelikož po stalinských čistkách nezbylo mnoho autorů, kteří psali kvalitní knihy v rodném jazyce: většina sovětských běloruských spisovatelů po celé 20. století plodila žádaný socialistický realismus. Takže když v roce 1991 z ničeho nic vznikla Běloruská republika, její mladí občané ji museli vymyslet nanovo, naplnit obsahem její kulturu a dohledávat zapomenutou historii.

O něco později jsem se stal uznávaným spisovatelem, začali mě překládat do cizích jazyků, na mé autogramiády přicházely stovky čtenářů.

Avšak po celou dobu zůstával Sovětský svaz poblíž, až na podzim roku 2020 s potěšením zařinčel dveřmi věznice a uzamkl za nimi vše, co dozrávalo posledních devětadvacet let.

Já, sovětský disident

Z radarů evropských médií Bělorusko zmizelo zhruba v říjnu roku 2020. Tehdy někdy začalo být zřejmé, že protesty lidí, kteří hromadně vyšli do ulic, aby projevili nesouhlas s vyhlášenými výsledky prezidentských voleb, nikam nevedou.

Evropané, kteří se nepřestali zajímat o naši zemi, vědí, co jim následovalo: sporadická zatýkání, soudní rozsudky. Přes 30 tisíc zadržených a odsouzených za masové nepokoje a 869 politických vězňů, kteří dostali dlouhé vězeňské tresty.

To nejzajímavější se však odehrávalo nenápadně. V kultuře. Běloruská kultura — národní divadlo, národní literatura a národní scéna — byla pozastavena. Ve všech nezávislých nakladatelstvích proběhly policejní razie. Bělorusky mluvící hudebníci, divadelníci a výtvarní umělci hromadně opouštěli zemi.

Místo toho všeho tu za poslední rok v celé své nádheře znova vykvetla kultura Běloruské sovětské socialistické republiky.

S černými listinami.

S koncertními povolenkami, které dávají nebo nedávají právo na vystoupení.

S rušením koncertů, mimo jiné i již zmíněného starého rockera Borise Grebenščikova, který v roce 2020 vyjádřil podporu změnám poměrů.

Přestal jsem být uznávaným běloruským spisovatelem.

Stal jsem se topičem z Grebenščikovovy písně o generaci domovníků a hlídačů.

Topím v peci.

Čtu si.

Čekám na jaro.

Doufám.

Může se stát, že člověk, který ve svých čtyřiačtyřiceti letech prožil tři životy, získá právo i na čtvrtý? Že se stane disidentem a dočká se nové doby? Perestrojky 2.0?

Pak si na něj vzpomenou, vyškrtnou ho z černých listin, začnou ho inscenovat, natáčet, vydávat?

To se přece může stát, ne?

Nejspíš toho žádám moc. Koneckonců, prožil jsem tři životy. V době, kdy většina nestihne kloudně prožít ani jeden…

Text z běloruského originálu přeložila Veranika Bialkovich. V angličtině byl článek publikován na stránkách média Voxeurop.