Před třemi lety zažilo Bělorusko nejmasovější protesty za svobodu a demokracii a krátce na to nejbrutálnější represe ve své novodobé historii. Počet obětí násilí a perzekucí po prezidentských volbách v srpnu 2020 překročil 130 tisíc. V zemi je podle organizace Vjasna na 1500 politických vězňů a dalších nejméně 1900 osob bylo odsouzeno v politicky motivovaných kauzách.

Režim Alexandra Lukašenka postihuje sebemenší známky nesouhlasu, ať je to červenobílá kombinace barev symbolizující běloruskou vlajku nezávislosti nebo vtip o Lukašenkovi odposlechnutý v cizí soukromé konverzaci. Represivní orgány dohledávají podle fotografií a videozáznamů další a další účastníky protestů před třemi lety.

Soudní perzekuce usnadňuje úbytek obhájců ochotných a schopných zastupovat obviněné. Za tři roky přišlo o licenci na 500 advokátů. Mnoho jich uprchlo do emigrace z obavy, aby jednoho dne neskočili na stejné cele s vlastním mandantem.

Terčem pronásledování jsou novinářky a novináři a celé redakce nezávislých médií. Mimořádně riskantní je byť jen sledovat činnost exilového kabinetu Svjatlany Cichanouské, která byla v Bělorusku obviněna z terorismu. Lidskoprávní organizace a občanské iniciativy působí v ilegalitě. Nejznámější z nich, Vjasna, oceněná v loňském roce Nobelovou cenou míru, přišla o své vedení, které bylo kompletně uvězněno. Nedávno zemřel ve vězení přední nonkonformní umělec Ales Puškin, již třetí oběť trýznění z řad odpůrců režimu.

V ohrožení života jsou potenciálně i „prominentní“ političtí vězni — vyzyvatelé Lukašenka z prezidentských voleb před třemi lety: Sjarhej Cichanouski, Viktar Babaryka a Maria Kalesnikavová. Charizmatická politička, která odmítla opustit Bělorusko a do poslední chvíle na svobodě se účastnila protestů, na podzim 2020 při pokusu o deportaci roztrhala svůj cestovní pas a odmítla překročit hranice.

Výčet represí je dlouhý. Je ale třeba si po třech letech znovu připomenout, že poslední běloruské volby nevyhrál Alexandr Lukašenko ‒ běloruská společnost ho odmítla.

Ve volbách se poprvé objevily nové, výrazné osobnosti. Jako zjevení zapůsobilo hlavně trio Svjatlana Cichanouská, Veranika Capkalová a právě Maryja Kalesnikavová ‒ ženy, které se spojily po vyřazení, respektive zatčení hlavních Lukašenkových protikandidátů a společně táhly masové předvolební mítinky i povolební protesty, dokud to jen bylo možné.

Ruská invaze vše změnila

Po srpnu 2020 se Bělorusům a Běloruskám postiženým represemi v celé Evropě otevřely možnosti studia, lékařské a posttraumatické péče obětem násilí; za hranicemi včetně České republiky je čekal zájem médií a všeobecná vstřícnost.

Vpád Ruska na Ukrajinu však znamenal totální obrat. Ač mnohé západní státy nikdy neuznaly Lukašenka legitimním prezidentem, Bělorusko bylo v únoru loňského roku označeno za spolupachatele válečné agrese a demokraticky smýšlející Bělorusové se ocitli ve vakuu mezi vlastní diktaturou a západními sankcemi.

Takřka ze dne na den zmizel zájem, vstřícnost i pochopení. Bělorusové a Bělorusky v České republice, zvláště nově příchozí po roce 2020, ztratili doslova půdu pod nohama. Nemohou je navštívit příbuzní, nemohou studovat určité obory a podnikat v některých sektorech.

Když přijela na návštěvu do České republiky Svjatlana Cichanouska v červnu 2021, dostalo se jí státnického přijetí. Kdo z politiků vlády i tehdejší opozice neměl na sociálních sítích fotku s ní, jako by v ty dny nebyl. Na letošní výročí a pokračující zápas Bělorusů o svobodu a demokracii si z českých čelných politiků ‒ až na čestnou výjimku předsedkyně Sněmovny ‒ nevzpomněl nikdo.