Po ukradených prezidentských volbách v létě 2020 zažilo Bělorusko bouřlivé protirežimní protesty a velkou vlnu demokratického obrození. Dva roky nato se však země propadla do zmaru a „normalizace“, kterou doprovází spolupodíl na ruské agresi proti Ukrajině.

Pro společnost, kterou podporovala velká část demokratického světa ve víře v lepší zítřky, byl 24. únor 2022 neuvěřitelným šokem. Před zemí, ze které Rusové pravidelně ostřelují cíle na Ukrajině, se náhle zatáhla nová železná opona.

Česká republika a po ní pobaltské státy byly prvními zeměmi, které se pro běžné Bělorusy úplně uzavřely. Přestože česká diplomacie tradičně podporovala běloruský disent, novináře a občanské aktivisty, najednou to přestalo platit.

Postupem času se otevřely nové cesty. Česká republika i další země spustily nové programy interakce s místní protirežimně a protiválečně nastavenou společností, avšak prvotní šok přispěl k pocitu odříznutí a zapomnění.

To bylo zvláště citlivé v momentu, kdy znovu začaly sílit masivní represe ze strany diktátorského režimu Alexandra Lukašenka. Již v první vlně, po zmařených protestech v létě 2020, se oběťmi represí stali nejen opoziční aktivisté, ale prakticky většina svobodně smýšlejících občanů. Desetitisíce účastníků demonstrací byly přímo potrestány.

Postupem času začali být perzekuováni i podporovatelé Ukrajiny, kteří se například podíleli na sabotáži na železnici a dokázali zpomalit postup ruských sil na Kyjev.

Občanská společnost sevřená ze dvou stran