Po ukradených prezidentských volbách v létě 2020 zažilo Bělorusko bouřlivé protirežimní protesty a velkou vlnu demokratického obrození. Dva roky nato se však země propadla do zmaru a „normalizace“, kterou doprovází spolupodíl na ruské agresi proti Ukrajině.

Pro společnost, kterou podporovala velká část demokratického světa ve víře v lepší zítřky, byl 24. únor 2022 neuvěřitelným šokem. Před zemí, ze které Rusové pravidelně ostřelují cíle na Ukrajině, se náhle zatáhla nová železná opona.

Česká republika a po ní pobaltské státy byly prvními zeměmi, které se pro běžné Bělorusy úplně uzavřely. Přestože česká diplomacie tradičně podporovala běloruský disent, novináře a občanské aktivisty, najednou to přestalo platit.

Postupem času se otevřely nové cesty. Česká republika i další země spustily nové programy interakce s místní protirežimně a protiválečně nastavenou společností, avšak prvotní šok přispěl k pocitu odříznutí a zapomnění.

To bylo zvláště citlivé v momentu, kdy znovu začaly sílit masivní represe ze strany diktátorského režimu Alexandra Lukašenka. Již v první vlně, po zmařených protestech v létě 2020, se oběťmi represí stali nejen opoziční aktivisté, ale prakticky většina svobodně smýšlejících občanů. Desetitisíce účastníků demonstrací byly přímo potrestány.

Postupem času začali být perzekuováni i podporovatelé Ukrajiny, kteří se například podíleli na sabotáži na železnici a dokázali zpomalit postup ruských sil na Kyjev.

Občanská společnost sevřená ze dvou stran

Od 24. února se společnost ocitla pod tlakem i z druhé strany. Lukašenkův režim dlouhodobě vyvíjel na předáky opozice či výrazné osoby veřejného života nátlak, aby odešli do emigrace. Nyní ale možnost odchodu ze země skončila.

Některé západní země sice pokračovaly v podpoře vybraných skupin běloruské společnosti, ale její zbytek se ocitl v naprosté izolaci, pod terčem ukrajinské kritiky a v hanbě sdílené s ruskými občany, „tolerujícími“ válečné hrůzy. Většina demokratického světa se soustředila na podporu Ukrajiny a na Bělorusy zapomněla.

Přinejmenším na politické úrovni nastala jistá změna, když se Svjatlana Cichanouská na samém začátku válečných operací prohlásila za národní lídryni a legitimní představitelku Běloruska. V následujících měsících kolem sebe sjednotila jednotlivé předáky opozičního hnutí Přechodného kabinetu, včetně Pavla Latušky či dalších výrazných osobností prodemokratického hnutí za Bělorusko bez Lukašenka.

Česká republika v rámci svého předsednictví v Radě Evropské unie na samý konec roku navíc plánuje výraznou akci na podporu běloruské demokracie a běloruské občanské společnosti jako ukázku otevřenějšího evropského přístupu, který se za uplynulých několik měsíců podařilo vytvořit.

Západní země sice opakovaně vyjadřují podporu demokratickým silám Běloruska, jejichž legitimita sílí, přesto stále přetrvává mnoho nejasností v tom, jak skutečně dosáhnout pokroku a kvalitativní změny v budoucnosti země.

Klíčovým faktorem je přitom ruská válka proti Ukrajině, která Bělorusko úplně pohltila a učinila z něj nesvéprávnou zemi. Mnozí Bělorusové považují svou zemi za okupovanou v plném slova smyslu, neboť režim stojí jen na síle ruských vojáků a Lukašenkových přisluhovačů. Jediným východiskem může být konečná porážka Ruska a ztráta kontroly nad jeho „državami“ v celém postsovětském prostoru i mimo něj.

O to usilují i politické síly vystupující proti Lukašenkovi. Všemi možnými způsoby podporují ukrajinský odpor přímo na frontě i v samotném Bělorusku. Otevřeně se mluví o tom, že Bělorusové se přidávají po boku Ukrajinců do válečných operací proti ruským okupantům.

V týlu na běloruském území lidé bojující proti Lukašenkovu režimu dokumentují přesuny ruské armády, poskytují informace Ukrajincům a snaží se o sabotáž, přestože za ni platí vysokými tresty.