Loni přibližně v této době předpovídaly slovutné tituly jako Economist nebo Financial Times, že rok 2022 bude rokem čínské sebeprezentace — připravovala se olympiáda, chystal 20. stranický sjezd, Si Ťin-pching měl získat více pravomocí a země zprovoznit vlastní vesmírnou stanici. V posledku dopadlo vše trochu jinak. Čína se sice dostala do jedinečněho postavení, postaralo se o to však Rusko, jako o většinu loňských světopolitických titulků.

Coby prozíravější se zpětně jeví všímat si více události, které rok fakticky otevírají. Loni šlo o převrat nepřevrat v Kazachstánu a o ruské přípravy na únorovou invazi. Letos jde — vedle zpomalující se, léč stále ničivější války na Ukrajině — o návrat brazilského prezidenta Luly, pobouření kolem provokací nových krajně pravicových ministrů v Izraeli a o chaotický počátek nového politického období v USA, odrážející důsledky nedávných midterm voleb.

Že bude i v roce 2023 v centru pozornosti ruské tažení, o tom nemůže být sporu. Co ale vedle něj? V Brazílii není zdaleka vyhráno a též situace v Číně zůstává živá. V USA by se mělo tento rok rozhodovat o budoucí podobě Republikánské strany a hned ještě teď v zimě i o vnitropolitickém klimatu — skalní trumpisté totiž chtějí vládě úplně zablokovat peníze.

Nejpozději na konci léta by mělo být jasné, zda bude v příštích volbách kandidovat znovu Joe Biden a jakou volební pozici bude mít Donald J. Trump.