Ten snímek obletěl celý svět. Japonský trenér Hadžime Morijasu se po prohraném osmifinále proti Chorvatsku klaní fanouškům na tribuně. Jeho tým právě prohrál na penalty s obhajujícími vicemistry světa. Ve skupině dokázali Japonci porazit dva týmy mistrů světa z předchozích let, Německo a Španělsko, vždy poté, co prohrávali a dokázali zápas otočit. Jejich disciplinovanost, soustředěnost a bojovnost si budou diváci tohoto mistrovství světa dlouho pamatovat.

Někdo snad řekne, že je to celé jen součást bombastická komerční show, navíc v případě letošního pořadatele Kataru z mnoha hledisek krajně problematické. To, že při stavbě stadionů, které v malé zemi jako je Katar ani všechny nenajdou využití, zahynuly v extrémních teplotách arabské pouště pravděpodobně stovky zahraničních dělníků, je nepochybně hrozné a nelze to přehlížet.

Na druhé straně je pokrytecké kritizovat za rozmařilost třetí nejbohatší zemi světa, jejíž bohatství pochází z ropy a plynu, když ze stejné ropy a plynu všichni žijeme, na ni jako bohaté společnosti „jedeme“ a díky ní budujeme své sportovní haly, stadiony a další chrámy moderního životního stylu, byť většinou v méně smrtících klimatických podmínkách.

Ale o to v tomto textu nejde. Fotbalový mundial je totiž také jakýmsi setkáním celého světa. Hrají na něm týmy ze všech kontinentů a sledují je miliardy lidí po celém světě, i v těch zemích, jejichž týmy se soutěže neúčastní. V Číně, stále svírané drakonickými proticovidovými opatřeními, byly z přenosů vystřiženy záběry na diváky na tribunách, protože jsou bez roušek, a Číňany, už třetí rok zahnané do bytů a připravené o svobodu pohybu, by to oprávněně štvalo.

Četl jsem si facebookové komentáře pod články o mistrovství na anglické verzi Al-Džazíry, proslulé katarské mediální stanice. Mezi přispívajícími převažují lidé z Afriky a arabského světa. Berou za své africké a arabské týmy, ale ty asijské také. Radují se, když africký tým porazí nějakou evropskou fotbalovou velmoc, což se na šampionátu stalo hned několikrát.

Pro Evropana, zvyklého dívat se na svět z jiného kouta, je to poučné, byť ne vždy příjemné. Fanoušci z afrických zemí, oproti evropským mnohem chudších, ostatně nechyběli ani v hledišti. Byť pro ně je letos v Kataru draho.

Jak se buduje a ztrácí soft power

Vraťme se ale na stadion po zápasu Japonska s Chorvatskem. Nebylo to jen trenér Morijasu, který k sobě přitáhl pozornost celosvětových médií. Podobně zapůsobila i videa a fotky japonských fanoušků, kteří po zápasu vzorně uklidili nepořádek na tribunách. Vlna respektu až obdivu v komentářích je silná a jednomyslná. Přitom se nejedná o nic mimořádného, „jen“ o obyčejnou slušnost a ohleduplné chování k druhým a k prostředí okolo.

Právě to jsou asi ty vlastnosti, které jsou nejdůležitější a kterých je vždy méně, než by bylo potřeba. Díky celosvětově sledované akci se však záběry na uklízející fanoušky a úctu projevujícího trenéra stávají „memy“, jakýmisi zhuštěnými a masově sdílenými otisky reality. Takhle nějak se tvoří a projevuje „soft power“, pozitivní obraz země, jejích obyvatel a jejich kultury a hodnot. Japonsko díky fotbalovému šampionátu svou celosvětovou soft power nepochybně posílilo.

A nejde zdaleka jen o fotbal. Je předvánoční čas a kupují se dárky. U nás jsou tradičně oblíbené knihy. Při návštěvě nejmenovaného velkého pražského knihkupectví si nešlo nepovšimnout, kolik prostoru si od loňska získal japonský komiks, manga. Jeho obliba mezi čtenáři všech věkových kategorií za posledních několik málo let vzrostla natolik, že se z žánru převážně okrajového stal jeden z vůbec nejpopulárnějších.

Tak trochu podobně je to s tradičními japonskými básněmi haiku, které díky své pevně dané struktuře a schopnosti zachytit prchavé okamžiky krásy a zamyšlení stručnou, prostou, a přitom rafinovanou formou jsou stále oblíbenější; zřejmě jsou dnes jednou z nejrozšířenějších forem poezie vůbec, a to globálně. To už není jeden izolovaný kulturní fenomén vedle druhého, je to něco celistvějšího a trvalejšího.

Zatímco ale jedna země svou soft power trvale posiluje, jiné ji ztrácejí. O Číně už byla řeč. Je historickým paradoxem, že japonská (a korejská) kultura je do velké míry převzatou a adaptovanou kulturou čínskou. V Číně však drastická komunistická kulturní revoluce bohaté tradice zřejmě nenávratně poškodila a oslabila. Zbyla ta část „měkké síly“, která je spojená s čínským ekonomickým vzestupem, jenž o několik desetiletí následoval ten japonský.

Půjde jednou Rusko japonskou cestou?

Podobný atentát na vlastní kulturní soft power sledujeme dnes na straně Ruska. Vpád na Ukrajinu, oficiálně obhajovaný potřebou chránit ohrožený „ruský svět“ včetně jeho jazyka, kultury a tradic, katastrofálně a na dlouho poškodil obraz Ruska a ruskou kulturu včetně jazyka spíše ohrozil. S Ruskem jsou dnes takřka výhradně spojovány vlastnosti jako brutalita, zaostalost, neschopnost, neúcta k životu i vlastních lidí, nesrozumitelnost či chronické lhaní.

Přitom, paradoxně, má Rusko s Japonskem mnohé společné. Obě jsou to země na periferii určité kulturní oblasti, které přijímaly a zpracovávaly podněty zvenčí, jež ale dokázaly přetavit ve vlastní svébytné a pozoruhodné kulturní projevy. Japonský, stejně jako německý imperialismus v první polovině 20. století, který vyvrcholil tragickými událostmi 2. světové války v Asii a Pacifiku, také není nepodobný tomu dnešnímu ruskému.

Japonci se například během své bezmála půlstoleté okupace Koreje pokusili vyhladit korejskou kulturu, jazyk i celý národ. Vnucován byl japonský výklad historie, nová podoba jmen i náboženské zvyky. Pro Korejce to byla jasná kulturní genocida, Japonci ale byli vedeni přesvědčením, že se oni a Korejci tvoří jeden jediný národ. Podobnost s oficiální ruskou rétorikou a ideologií vůči Ukrajině se nedá přehlédnout.

Rány minulosti nejsou dodnes úplně zahojeny, byť obě země spolu už v roce 2002 uspořádaly například fotbalový šampionát a dnes je spojuje také obava z rostoucí vojenské moci Číny. Je to vlastně nadějné, protože i opravdu veliká zla a potoky krve a slz dělící jinak původně blízké národy je možné překonat či aspoň postupně překonávat. V Evropě je možná podobným příkladem vztah Ukrajiny a Polska.

Přesvědčení o vlastní nadřazenosti a výjimečnosti, spojené s pocitem nespravedlnosti a historické křivdy, jež se stala nebo děje, to je mocná a nebezpečná směs. Zvláště když se může opřít o slavnou minulost a vlastní úspěchy, včetně těch kulturních. Jenže prostředky „hard power“ se nedá dospět k ničemu jinému než ke strachu a odporu, jakkoli pro mnohé může být použití síly samo o sobě fascinující.

Může to nyní znít bizarně, ale Rusko má k tomu, aby bylo celosvětovou soft power supervelmocí, opravdu dobré předpoklady. Má fascinující historii a kulturu, bohatou náboženskou a spirituální tradici, i schopné a vzdělané lidi. Všechny potřebné složky tu jsou. V době, kdy atomové bomby zničily Hirošimu a Nagasaki a japonské impérium bylo na kolenou, si jistě málokdo dovedl představit, že za několik desetiletí, a vlastně docela brzy, bude mít Země vycházejícího slunce pro mnohé takovou přitažlivost.

V případě Japonska a Německa byla ke zlomení pocitu vlastní nadřazenosti nutná úplná porážka ve válce. U dnešního Ruska se to zdá být nepravděpodobné, hlavně kvůli jeho jadernému arzenálu. Třeba ale k témuž cíli vedou i jiné cesty. Zda a kdy se Rusko stane globální velmocí ne díky svým zbraním a agresivní rétorice, ale především svou měkkou mocí čerpající z pokladu vlastních kulturních tradic, se tak dnes nedá říci. Dnešek zkrátka patří Japonsku.