Ten snímek obletěl celý svět. Japonský trenér Hadžime Morijasu se po prohraném osmifinále proti Chorvatsku klaní fanouškům na tribuně. Jeho tým právě prohrál na penalty s obhajujícími vicemistry světa. Ve skupině dokázali Japonci porazit dva týmy mistrů světa z předchozích let, Německo a Španělsko, vždy poté, co prohrávali a dokázali zápas otočit. Jejich disciplinovanost, soustředěnost a bojovnost si budou diváci tohoto mistrovství světa dlouho pamatovat.

Někdo snad řekne, že je to celé jen součást bombastická komerční show, navíc v případě letošního pořadatele Kataru z mnoha hledisek krajně problematické. To, že při stavbě stadionů, které v malé zemi jako je Katar ani všechny nenajdou využití, zahynuly v extrémních teplotách arabské pouště pravděpodobně stovky zahraničních dělníků, je nepochybně hrozné a nelze to přehlížet.

Na druhé straně je pokrytecké kritizovat za rozmařilost třetí nejbohatší zemi světa, jejíž bohatství pochází z ropy a plynu, když ze stejné ropy a plynu všichni žijeme, na ni jako bohaté společnosti „jedeme“ a díky ní budujeme své sportovní haly, stadiony a další chrámy moderního životního stylu, byť většinou v méně smrtících klimatických podmínkách.

Ale o to v tomto textu nejde. Fotbalový mundial je totiž také jakýmsi setkáním celého světa. Hrají na něm týmy ze všech kontinentů a sledují je miliardy lidí po celém světě, i v těch zemích, jejichž týmy se soutěže neúčastní. V Číně, stále svírané drakonickými proticovidovými opatřeními, byly z přenosů vystřiženy záběry na diváky na tribunách, protože jsou bez roušek, a Číňany, už třetí rok zahnané do bytů a připravené o svobodu pohybu, by to oprávněně štvalo.

Četl jsem si facebookové komentáře pod články o mistrovství na anglické verzi Al-Džazíry, proslulé katarské mediální stanice. Mezi přispívajícími převažují lidé z Afriky a arabského světa. Berou za své africké a arabské týmy, ale ty asijské také. Radují se, když africký tým porazí nějakou evropskou fotbalovou velmoc, což se na šampionátu stalo hned několikrát.