Filmy, knihy, tanky. Ke sporům o ruskou kulturu

Filip Outrata

Ruská kultura se stává vedlejším bojištěm skutečné války vedené Ruskem na Ukrajině. V jádru sporu je pochopitelný odpor Ukrajinců k roli „velké ruské kultury“ v rámci propagandy. Nelze ale přehlížet kritický potenciál kulturní tvorby.

Momentka z filmu Kapitán Volkonogov uprchl, proti jehož uvedení na festivalu v Karlových Varech protestoval ukrajinský velvyslanec v České republice. Ač je na místě rozumět ukrajinským pohnutkám, odmítává odpověď vedení festivalu se jeví jako jediná možná. Foto DR

Začíná další ročník filmového festivalu v Karlových Varech a jako další velké filmové festivaly v tomto roce je poznamenán válkou na Ukrajině. Ukrajinský velvyslanec v České republice Jevhenyj Perebyjnis v otevřeném dopise prezidentu festivalu Jiřímu Bartoškovi protestoval proti uvedení ruského filmu Kapitán Volkonogov uprchl. Perebyjnis přitom citoval protestní dopis ukrajinských filmových tvůrců, jejichž díla se letos v Karlových Varech promítají.

V dopisu ukrajinští filmaři upozorňují na dřívější stanovisko vedení karlovarského festivalu ze začátku března, v němž odmítají uvedení jakýchkoli děl spojených nějakým způsobem s ruským státem. Film režisérů Nataši Merkulovové a Alexeje Čupova však vznikl s podporou ministerstva kultury. Ukrajinští filmaři vyzvali český filmový festival k ukončení jakékoli spolupráce s osobami a institucemi „přímo či nepřímo podporovanými ruskou vládou“.

Podle Jevhena Perebyjnise je film natočený v rusko-estonsko-francouzské koprodukci a odehrávající se v roce 1938 „příkladem dobře známého triku oficiální ruské propagandy, která občas dovolí, a navíc finančně podpoří vznik jakoby nezávislého filmu, který se následně vyšle do světa, aby šířil myšlenku o velké ruské ‚kultuře‘. K domácími divákovi se přitom vůbec nedostane.“

Je pravda, že zatím se snímek zachycující vzepření se jednotlivce mašinérii totalitní moci k ruským divákům opravdu nedostal, jeho uvedení do kin bylo přesunuto na podzim roku 2022. Stihl ale mezitím nasbírat ceny na festivalech v Benátkách, Egyptě nebo Filadelfii, stejně jako na festivalu v Soči.

Spor kolem ruského filmu v Karlových Varech opakuje měsíc staré dění na filmovém festivalu ve francouzském Cannes. Tam se spor vedl okolo snímku režiséra Kirilla Serebrennikova Čajkovského žena. Serebrennikov, známý kritik ruského režimu, který strávil osmnáct měsíců v domácím vězení, dostal na svůj snímek finanční příspěvek od miliardáře Romana Abramoviče, známého svými vazbami na Putinův režim.

Polská režisérka Agnieszka Hollandová, prezidentka Evropské filmové akademie, za to festival zkritizovala. Podle ní by bojkot ruských filmů a ruské kultury měl být úplný. Podle slavné režisérky je nyní čas na to přehodnotit pohled na celou ruskou kulturu, včetně slavných klasiků předchozích staletí, protože i oni stáli u kořenů ruské imperiální agrese.

Podobný názor se nyní ozývá poměrně často z ukrajinské strany. Přímo v Cannes vyzvali někteří ukrajinští filmoví producenti k úplnému bojkotu veškeré ruské kultury s tím, že v dnešní situaci neexistují žádní „dobří Rusové“.

Filosof Volodymyr Jermolenko nebo spisovatelka Oksana Zabužková píšou o tom, že i světoznámí klasici jako Puškin, Lermontov, Gogol, Tolstoj a Dostojevskij pomáhali formovat ruskou imperiální agresi. Slovy Oksany Zabužkové „vytvářeli kamuflážní síť pro ruské tanky“.

Kosmopolitní režisér na válečném poli kultury

Na výzvy k bojkotu ruské kultury jako celku odpověděl v Cannes známý ukrajinský režisér Sergej Loznica. Jeho působivá řeč má jasné poselství: kultura nemůže být činěna vinnou za zločiny vlád. Skutečná kultura, skutečná tvorba vždy popírala barbarství, a bylo by proto barbarstvím ji totálně bojkotovat.

Loznica si za svůj postoj už stihl vysloužit kritiku některých ukrajinských veřejných činitelů. Byl vyloučen — za účast na festivalu filmové tvorby v postsovětském prostoru pod názvem „Mezi Lvovem a Uralem“ ve francouzském Nantes — z ukrajinské Národní filmové akademie. Podle jeho vlastních slov v Cannes také reagovali někteří jeho krajané na jeho odpor proti bojkotu ruských filmových děl výzvami k bojkotu jeho filmů.

V otevřeném dopisu reagujícím na vyloučení z ukrajinské filmové akademie a zveřejněném v březnu mluví Loznica velmi drsně o tom, že toto rozhodnutí, respektive jeho odůvodnění údajným „kosmopolitismem“, je projevem stalinistického přístupu. Protože právě v letech pozdního stalinistického režimu s jeho antisemitismem slovo „kosmopolitní“ získalo negativní význam.

Podle ukrajinských filmových akademiků by nyní, v době války, měla být základem vystupování každého Ukrajince jeho národní identita. Loznica tu neváhá dokonce ani s přirovnáním k nacismu. Akademici vyzvali mezinárodní veřejnost, aby nepovažovala Sergeje Loznicu za „představitele ukrajinské kulturní sféry“. „Tím jsem ale nikdy nechtěl být, jde mi o individuální umělecké vyjádření,“ říká režisér. „Je to dar kremelské propagandě,“ konstatuje také.

Podle ukrajinského slavisty a kulturologa působícího v České republice Radomyra Mokryka se ovšem Loznica, který na protest proti vlažnému odsouzení ruské agrese vystoupil z evropské filmové akademie, rozhodl bránit spíše ruskou kulturu než vlastní zemi. Podle Mokryka si v době války, kdy na jeho zemi dopadají ruské rakety, musí každý Ukrajinec zvolit, na jaké straně konfliktu stojí: „Když mluví zbraně, múzy totiž nemlčí. Volí si stranu, na které bojují v kultuře.“

Mokryk připomíná i Loznicův nedávný snímek Babí Jar: Kontext, který se stal terčem kritiky za to, že režisér nerozumí ukrajinským dějinám, nebo je záměrně zkresluje, přičemž ukazuje Ukrajince jako kolaboranty s nacisty. Podle Mokrykem citovaného historika Vachtanga Kipianiho jde v lepším případě o manipulování s dějinami, v horším o provokaci s cílem poškodit ukrajinské zájmy.

Tím, že mluví o kolaboraci s nacisty v minulosti, o nacionalistické hrozbě v současnosti, a zastává se ruské kultury, dostává se Loznica podle režisérky Iryny Cilykové do blízkosti oficiální ruské propagandy. Jeho postoj je nebezpečný, protože rozmazává a znejasňuje ostře narýsované linie mezi dobrem a zlem. „Všechno není tak jednoznačné“, říká, a je to jakási rafinovaná, ne primitivní a přímočará propaganda.

Sergej Loznica, rusky mluvící a tvořící autor, dnes paradoxně na Ukrajině představuje prozápadní, totiž otevřený, na kritické reflexi vlastní minulosti založený přístup. Podle pohledu, který reprezentují Mokryk či Cilyková, je ale kultura v době války prodloužením válečného pole, na němž probíhá stejný konflikt jako ve skutečné válce. Každý, kdo si říká Ukrajinec, „si dnes musí uvědomit váhu svých slov, činů a odpovědnosti“.

„Ruská kultura musí mlčet,“ musí si dát „pauzu“. „Za sebe považuji za nepřípustné, abych seděla a mluvila u jednoho stolu s příslušníky kultury, která nás vraždí,“ říká Iryna Cilyková. Dialog může přijít na řadu, až skončí válka.

Konec ruské kultury na Ukrajině?

V evropských zemích jde o jednotlivé případy a přístupy se různí, ruská kultura jako taková bojkotovaná není a velmi pravděpodobně nikdy nebude. Na Ukrajině je tomu pochopitelně jinak. Plán na vyřazení ruských knih z ukrajinských knihoven, který v květnu představila ředitelka Ukrajinského knižního institutu Oleksandra Kovalová, počítá s vyřazením více než sta milionů ruských knih z veřejných knihoven.

V první fázi — do konce roku — by měla být stažena „ideologicky závadná“ literatura vydaná v éře Sovětského svazu, a to v ruštině i ukrajinštině, stejně jako ruská literatura s protiukrajinským zaměřením. V následující fázi pak knihy vydané v Rusku po roce 1991, které by měly být vyřazeny plošně, včetně dětské literatury, červené knihovny, detektivek nebo klasiků, jako jsou Puškin a Dostojevskij. Podle osobního názoru Oleksandry Kovalové jsou tato klasická díla svým obsahem škodlivá, měla by být stažena ze všech veřejných a školních knihoven a ponechána pouze v knihovnách vědeckých pro studijní účely.

Celkově by tak měla být z ukrajinských knihoven vyřazena polovina veškerého knižního fondu, a pomalu nahrazována ukrajinskými knihami. Nejde jen o úvahy a plány, ukrajinský parlament již schválil zákon zakazující dovoz knih a dalších tiskovin z Ruska, Běloruska a okupovaných území, stejně jako vydávání ruských knih či překladů v ruštině.

Souběžně se zákazem dovozu ruských knih schválili zákonodárci zákaz pouštět v médiích a na veřejnosti ruskou hudbu. Zákaz se týká interpretů, kteří měli v roce 1991 ruské občanství, nevztahuje se na dávno mrtvé hudební klasiky. Ruští hudebníci si mohou zažádat u ukrajinské tajné služby o výjimku, když prohlásí, že podporují suverenitu a územní integritu Ukrajiny a vyzývají Rusko k okamžitému zastavení agrese. Zatím nebyla zveřejněna jména umělců, kteří by tuto výjimku získali.

Oficiální ruský pohled nicméně pracuje s tím, že zákaz ruské hudby je plošný. A výslovně zmiňuje kritické a válku odsuzující ruské muzikanty Jurije Ševčuka, Borise Grebenščikova, Allu Pugačovovou či Andreje Makareviče, jež plošný zákaz také postihuje.

Tito ke kremelskému režimu kritičtí hudebníci jsou tak jmenováni jako oběti zakazování ruské kultury, po boku s celou plejádou spisovatelů od Puškina, Krylova a Čechova po Bulgakova, Achmatovovou, Cvětajevovou či Okudžavu. O uvažovaných výjimkách pro ty, kdo odsuzují invazi na Ukrajinu, se ovšem nedočteme.

Zbavit se ruské veteše

Ruská kultura ve svých nesporných, nezpochybnitelných autorech se tak stává pro oficiální ruský pohled vítanou příležitostí, jak sebe sama představit jako oběť namísto útočníka, jak přenést pozornost od války zbraní k válce kulturní. Ukrajinský postoj, nepochybně dnes zcela spontánní a autentický, který se chce „zbavit ruské veteše“, vyházet ruské knihy z knihoven, této oficiální propagandě z druhé strany vychází vstříc a dodává jí argumenty.

Ukrajinský přístup je v situaci napadení Ruskem a hledání nové, prozápadní a zřetelně protiruské a protisovětské identity pochopitelný. Je pochopitelný i z hlediska dlouhodobě slabší, „menší“ kultury, která se potřebuje definitivně zbavit stínu „velké“ kultury ruské s její imperiální mentalitou. Nemohou jej ale zcela pochopit, a především sdílet, ti, kteří nemají stejnou historickou zkušenost.

Proto bude radikální postoj k ruské kultuře jako celku a výzvy k jejímu bojkotu ve většině zemí světa narážet na nepochopení a na odpor. A může dokonce poškodit ukrajinskou věc ve světě a snížit podporu Ukrajině, jak upozornil třeba poradce prezidenta Zelenského Oleksij Arestovyč. Podle Arestovyče teď nic neuškodí ukrajinské kultuře víc, než když se stane xenofobní, do sebe uzavřenou.

Jak upozornil v článku pro Hospodářské noviny ukrajinský novinář Andrej Kirillov, Arestovyčův výrok vzbudil na Ukrajině silnou kritiku, byl mylně pochopen jako „propagace kultury okupantů“. To je o to větší škoda, protože Arestovyč svými ruskými komentáři dokáže účinně zasahovat „ruské militaristické publikum“. Nyní podle Kirillova „ukrajinsky mluvící vlastenci“ mrhají vzácnými silami, aby dokázali omyl „rusky mluvícího vlastence“.

Jazyk je stejně tak předmětem zápasu jako kultura. Ve skutečnosti se nedají od sebe oddělit. Jakkoli mnozí Ukrajinci touží zcela se oddělit, odříznout od ruské složky národní historie i přítomnosti, nedá se to provést jednoduše a rychle. Dá se očekávat, že pokud ukrajinští kulturní tvůrci a diplomaté budou pokračovat ve své snaze o obecný bojkot ruské kultury, budou narážet na odpovědi podobné té, kterou poskytli zástupci karlovarského festivalu.

V odpovědi prezident festivalu Jiří Bartoška, jeho výkonný ředitel Kryštof Mucha a umělecký ředitel Karel Och zdůrazňují rozsáhlou podporu ukrajinskému filmu, spolupráci s festivalem v Oděse, nyní kvůli válce zrušený, promítání několika ukrajinských snímků, mimo jiné filmu Mariupol 2 o tragickém osudu města. Uvedení snímku Kapitán Volkonogov uprchl nicméně obhajují s tím, že film je sice nepřímou, ale velmi čitelnou kritikou dnešního ruského režimu.

Odmítají představu, že uvedením filmu se odvádí pozornost mezinárodního společenství od válečných zločinů páchaných na Ukrajině. Naopak, zařazení snímku může vyvolat veřejnou diskusi, která upozorní na přesah jeho historického tématu do aktuálního dění. Odpověď je jasná, dobře zdůvodněná, dobře zachycující skutečnou roli kultury: být prostředkem ke kritické reflexi skutečnosti.

Je to odpověď založená na představě umění a kultury jako svobodné tvorby, ne pokračování války jinými prostředky a na jiném poli. Je to odpověď správná, vlastně jediná správná. Přesto ale zůstávají důležité a těžké otázky. Dláždí někdy knihy a filmy cestu tankům, jak se domnívá Oksana Zabužková? Vyváží hodnota daného díla fakt, že vzniklo s přispěním státu, který se dopouští zločinů?

Je to dilema, které znají třeba dlouhodobí kritici izraelské politiky vůči Palestincům. Bojkotovat veškerá díla jakkoli podpořená daným státem se jeví jako zásadový postoj. Ale neztrácí se tím víc, než se získává? Co když určité dílo směřuje právě proti nehumánní, zločinné politice státu, který na ně přispěl? Kulturní tvorba není nevinná hra kdesi v prostoru mimo dějiny, je s dějinami, i těmi psanými železem, krví a státní mocí, a jejich protagonisty neoddělitelně spojená.

Kultura a umění, stejně jako jazyk, se mohou stát rukojmími politické moci, mohou být zneužity mnoha způsoby. Ale nejsou bezbranné, dokážou se, svými vlastními způsoby, moci postavit. Spor o ruskou kulturu a snahy o její bojkot jsou příležitostí hlouběji promyslet temnou, odvrácenou stranu lidské tvorby, její mnohdy těsné spojení s mocí, i její kritický a osvobozující potenciál, a díky tomu ve větší plnosti ocenit a využít sil kultury pro dialog mezi lidmi, národy, tradicemi.

advertisment
advertisment
Diskuse
PK
July 1, 2022 v 12.49
Pane Outrato

Dovoluji si připomenout, že právě bojkot izraelské kultury jste podporoval.

FO
July 1, 2022 v 13.38

Ano, pane Kolaříku, máte pravdu, a proto jsem o tom také psal. Musím říct, že dnes už bych se k tomu stavěl jinak.

July 1, 2022 v 14.7
Kultura a politika

Několik dní po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava se odehrál slavnostní koncert České filharmonie, kde se za účasti říšského protektora von Neuratha a státního prezidenta Háchy hrála Smetanová Má vlast a Beethovenova IX. symfonie.

Jaký tu byl potenciál kultury? Bylo tehdy možno oddělit kulturu od polotik

PK
July 1, 2022 v 15.11

Jeden kolega mi v práci citoval, pokud si to dobře pamatuji, mluvčí ruské vlády, podle níž Orwelův román 1984 byl vlastně kritikou západního liberalismu. Myslím, že na tom něco bude, vyjdeme-li tedy z toho, že Ukrajina je jakýmsi předvojem onoho liberalismu.

JP
July 2, 2022 v 8.32
Válka, cenzura, kultura...

Ti z nás, kteří ještě pamatují rok osmašedesátý, vědí že Ukrajinci dnes ve vztahu k ruskému živlu prožívají ty samé emoce, jako my tehdy.

Co je k tomu možno říci s odstupem více nežli půl století? - I po tak dlouhé době, ačkoli se tehdy vzduté emoce už dávno ochladily, je těžké dávat jednoznačnou odpověď.

V jenom ohledu je ale situace Ukrajinců jiná: československé vedení se velmi rychle opět (chtě nechtě) usmířilo s "bratrskými soudruhy" z Kremlu; a vedení husákovské pak naopak slouhovsky prosazovalo ruskou kulturu po všech myslitelných liniích. Byl to lid sám, který v té době vše ruské o to více nesnášel a nenáviděl; o rehabilitaci ruské kultury se pak postarali především protestní nebo přinejmenším "alternativní" zpěváci jako Vysockij, Okudžava, Bičevská.

Co tedy říci k současným opatřením ukrajinského vedení směřující k totálnímu vytěsnění, potlačení ruské kultury? - Na straně jedné je možno plně chápat emoce Ukrajinců, my jsme v tomto odmítnutí všeho ruského na tom nebyli svého času příliš jinak. I když my jsme byli "pouze" okupovaní, Rusko respektive Sovětský svaz proti nám nevedl(o) zničující válku.

Na straně druhé ale jakákoli cenzura kultury jiné nikdy nemůže zůstat bez následků i pro kulturu vlastní. A jakákoli paušalizace je vždy projevem slabosti ducha. Je proto možno mít pochopení pro vzbouřené emoce Ukrajinců; ale v žádném případě není možno mít pochopení (neřkuli podporu) pro cenzurní zásahy ukrajinských úřadů. Jakákoli vrchnostenská cenzura (s výjimkou zcela specifických případů) je vždy cesta do pekel; neboť jakmile byla jednou zlegalizována a mravně sankcionována, pak bude vždy mít snahu rozšiřovat se dál a dál, jako rakovinové bujení.

Nejen tedy že je pozitivním počinem vedení karlovarského festivalu nestáhnout z programu onen ukrajinskou stranou indikovaný film; ale navíc by bylo velmi žádoucím aktem, kdyby Česká republika využila svého předsednictví v Evropské unii, aby na ukrajinskou stranu působila právě v tomto smyslu, že takto paušální cenzurou nakonec ze všeho nejvíce bude škodit jenom sama sebe. Cenzura je vždy projevem slabosti; naopak velkorysost je projevem sebevědomí.

V kontextu tohoto článku bych položil několik analogických otázek:

Je například masivní průnik západní kultury do muslimského světa projevem dialogu, nebo projevem moci?

Jak je tento (kulturní) průnik Západu do světa islámu vnímán samotnými muslimskými konzumenty západní kultury?

Je Frljićova divadelní hra „Naše násilí a vaše násilí“ prostředkem ke kritické reflexi skutečnosti nebo prostředkem (či okrajem) trapnosti?