Filmy, knihy, tanky. Ke sporům o ruskou kulturu

Filip Outrata

Ruská kultura se stává vedlejším bojištěm skutečné války vedené Ruskem na Ukrajině. V jádru sporu je pochopitelný odpor Ukrajinců k roli „velké ruské kultury“ v rámci propagandy. Nelze ale přehlížet kritický potenciál kulturní tvorby.

Momentka z filmu Kapitán Volkonogov uprchl, proti jehož uvedení na festivalu v Karlových Varech protestoval ukrajinský velvyslanec v České republice. Ač je na místě rozumět ukrajinským pohnutkám, odmítává odpověď vedení festivalu se jeví jako jediná možná. Foto DR

Začíná další ročník filmového festivalu v Karlových Varech a jako další velké filmové festivaly v tomto roce je poznamenán válkou na Ukrajině. Ukrajinský velvyslanec v České republice Jevhenyj Perebyjnis v otevřeném dopise prezidentu festivalu Jiřímu Bartoškovi protestoval proti uvedení ruského filmu Kapitán Volkonogov uprchl. Perebyjnis přitom citoval protestní dopis ukrajinských filmových tvůrců, jejichž díla se letos v Karlových Varech promítají.

V dopisu ukrajinští filmaři upozorňují na dřívější stanovisko vedení karlovarského festivalu ze začátku března, v němž odmítají uvedení jakýchkoli děl spojených nějakým způsobem s ruským státem. Film režisérů Nataši Merkulovové a Alexeje Čupova však vznikl s podporou ministerstva kultury. Ukrajinští filmaři vyzvali český filmový festival k ukončení jakékoli spolupráce s osobami a institucemi „přímo či nepřímo podporovanými ruskou vládou“.

Podle Jevhena Perebyjnise je film natočený v rusko-estonsko-francouzské koprodukci a odehrávající se v roce 1938 „příkladem dobře známého triku oficiální ruské propagandy, která občas dovolí, a navíc finančně podpoří vznik jakoby nezávislého filmu, který se následně vyšle do světa, aby šířil myšlenku o velké ruské ‚kultuře‘. K domácími divákovi se přitom vůbec nedostane.“

Je pravda, že zatím se snímek zachycující vzepření se jednotlivce mašinérii totalitní moci k ruským divákům opravdu nedostal, jeho uvedení do kin bylo přesunuto na podzim roku 2022. Stihl ale mezitím nasbírat ceny na festivalech v Benátkách, Egyptě nebo Filadelfii, stejně jako na festivalu v Soči.

Spor kolem ruského filmu v Karlových Varech opakuje měsíc staré dění na filmovém festivalu ve francouzském Cannes. Tam se spor vedl okolo snímku režiséra Kirilla Serebrennikova Čajkovského žena. Serebrennikov, známý kritik ruského režimu, který strávil osmnáct měsíců v domácím vězení, dostal na svůj snímek finanční příspěvek od miliardáře Romana Abramoviče, známého svými vazbami na Putinův režim.

Polská režisérka Agnieszka Hollandová, prezidentka Evropské filmové akademie, za to festival zkritizovala. Podle ní by bojkot ruských filmů a ruské kultury měl být úplný. Podle slavné režisérky je nyní čas na to přehodnotit pohled na celou ruskou kulturu, včetně slavných klasiků předchozích staletí, protože i oni stáli u kořenů ruské imperiální agrese.

Podobný názor se nyní ozývá poměrně často z ukrajinské strany. Přímo v Cannes vyzvali někteří ukrajinští filmoví producenti k úplnému bojkotu veškeré ruské kultury s tím, že v dnešní situaci neexistují žádní „dobří Rusové“.

Filosof Volodymyr Jermolenko nebo spisovatelka Oksana Zabužková píšou o tom, že i světoznámí klasici jako Puškin, Lermontov, Gogol, Tolstoj a Dostojevskij pomáhali formovat ruskou imperiální agresi. Slovy Oksany Zabužkové „vytvářeli kamuflážní síť pro ruské tanky“.

Kosmopolitní režisér na válečném poli kultury

Na výzvy k bojkotu ruské kultury jako celku odpověděl v Cannes známý ukrajinský režisér Sergej Loznica. Jeho působivá řeč má jasné poselství: kultura nemůže být činěna vinnou za zločiny vlád. Skutečná kultura, skutečná tvorba vždy popírala barbarství, a bylo by proto barbarstvím ji totálně bojkotovat.

×
Diskuse
FO
July 1, 2022 v 13.38

Ano, pane Kolaříku, máte pravdu, a proto jsem o tom také psal. Musím říct, že dnes už bych se k tomu stavěl jinak.

July 1, 2022 v 14.07
Kultura a politika

Několik dní po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava se odehrál slavnostní koncert České filharmonie, kde se za účasti říšského protektora von Neuratha a státního prezidenta Háchy hrála Smetanová Má vlast a Beethovenova IX. symfonie.

Jaký tu byl potenciál kultury? Bylo tehdy možno oddělit kulturu od polotik

PK
July 1, 2022 v 15.11

Jeden kolega mi v práci citoval, pokud si to dobře pamatuji, mluvčí ruské vlády, podle níž Orwelův román 1984 byl vlastně kritikou západního liberalismu. Myslím, že na tom něco bude, vyjdeme-li tedy z toho, že Ukrajina je jakýmsi předvojem onoho liberalismu.

JP
July 2, 2022 v 8.32
Válka, cenzura, kultura...

Ti z nás, kteří ještě pamatují rok osmašedesátý, vědí že Ukrajinci dnes ve vztahu k ruskému živlu prožívají ty samé emoce, jako my tehdy.

Co je k tomu možno říci s odstupem více nežli půl století? - I po tak dlouhé době, ačkoli se tehdy vzduté emoce už dávno ochladily, je těžké dávat jednoznačnou odpověď.

V jenom ohledu je ale situace Ukrajinců jiná: československé vedení se velmi rychle opět (chtě nechtě) usmířilo s "bratrskými soudruhy" z Kremlu; a vedení husákovské pak naopak slouhovsky prosazovalo ruskou kulturu po všech myslitelných liniích. Byl to lid sám, který v té době vše ruské o to více nesnášel a nenáviděl; o rehabilitaci ruské kultury se pak postarali především protestní nebo přinejmenším "alternativní" zpěváci jako Vysockij, Okudžava, Bičevská.

Co tedy říci k současným opatřením ukrajinského vedení směřující k totálnímu vytěsnění, potlačení ruské kultury? - Na straně jedné je možno plně chápat emoce Ukrajinců, my jsme v tomto odmítnutí všeho ruského na tom nebyli svého času příliš jinak. I když my jsme byli "pouze" okupovaní, Rusko respektive Sovětský svaz proti nám nevedl(o) zničující válku.

Na straně druhé ale jakákoli cenzura kultury jiné nikdy nemůže zůstat bez následků i pro kulturu vlastní. A jakákoli paušalizace je vždy projevem slabosti ducha. Je proto možno mít pochopení pro vzbouřené emoce Ukrajinců; ale v žádném případě není možno mít pochopení (neřkuli podporu) pro cenzurní zásahy ukrajinských úřadů. Jakákoli vrchnostenská cenzura (s výjimkou zcela specifických případů) je vždy cesta do pekel; neboť jakmile byla jednou zlegalizována a mravně sankcionována, pak bude vždy mít snahu rozšiřovat se dál a dál, jako rakovinové bujení.

Nejen tedy že je pozitivním počinem vedení karlovarského festivalu nestáhnout z programu onen ukrajinskou stranou indikovaný film; ale navíc by bylo velmi žádoucím aktem, kdyby Česká republika využila svého předsednictví v Evropské unii, aby na ukrajinskou stranu působila právě v tomto smyslu, že takto paušální cenzurou nakonec ze všeho nejvíce bude škodit jenom sama sebe. Cenzura je vždy projevem slabosti; naopak velkorysost je projevem sebevědomí.

V kontextu tohoto článku bych položil několik analogických otázek:

Je například masivní průnik západní kultury do muslimského světa projevem dialogu, nebo projevem moci?

Jak je tento (kulturní) průnik Západu do světa islámu vnímán samotnými muslimskými konzumenty západní kultury?

Je Frljićova divadelní hra „Naše násilí a vaše násilí“ prostředkem ke kritické reflexi skutečnosti nebo prostředkem (či okrajem) trapnosti?