Zůstat i za války lidmi. Dvanáctka Nikity Michalkova, bezmoc a síla kultury

Filip Outrata

Kultura se může zdát tváří v tvář válce a zabíjení i nenávisti, kterou válka vyvolává, bezmocná, slabá a neužitečná. Je ale nejvěrnějším spojencem v zápasu o zachování lidskosti, který nikdy nekončí.

Michalkovův film Dvanáct (2007) přepracovává Lumetových Dvanáct rozhněvaných mužů (1957) do rusko-čečenských reálií. Snímek z filmu

Asi před dvěma týdny jsem poprvé viděl film Dvanáct Nikity Michalkova. Těšil jsem se na další filmový zážitek, oslovily mě Michalkovovy Oči černé, Oblomov, Urga či Unaveni sluncem. A taky se mi po čase zachtělo „něčeho ruského“, což se mi pravidelně stává. Ruskou kulturu — literaturu, hudbu, spiritualitu, film — mám rád, vracím se k ní, čerpám z ní a objevuji její nové podoby.

Dvanáct smiřujících se mužů

Michalkov mě ani tentokrát nezklamal. Jeho snímek z roku 2007, který je remakem slavného amerického filmu Dvanáct rozhněvaných mužů, v němž si o padesát let dříve zahrál i český emigrant Jiří Voskovec, je silné a působivé dílo. Dvanáct porotců, mužů různého věku, sociálního postavení, vzdělání, životních zkušeností i národnostního původu, rozhoduje o vině či nevině čečenského chlapce, obviněného z vraždy svého otčíma, důstojníka ruské armády.

Na začátku jsou všichni přesvědčeni o chlapcově vině. Všichni, až na jednoho. „První spravedlivý“, vědec, zaseje pochybnosti o tom, co se zprvu zdálo všem jasné. Následuje dlouhá společná noc, během níž se v tělocvičně školy, kde porotci zasedli, odhalí a ukáže mnoho osobních příběhů, předpojatosti, obav. Například předsudků bílých Rusů vůči lidem původem z kavkazského regionu. Nebo antisemitismus.

Nejradikálnější zastánce chlapcovy viny, taxikář ve skvělém provedení Sergeje Garmaše, je příkladem intuitivních, hluboce zakořeněných předsudků, které silně ovlivňují druhé. Nakonec je ale i on díky setkání s živými lidmi, kteří by měli být „těmi jinými“, ale jsou v jádře stejní jako on, přesvědčen, že chlapec je ve skutečnosti nevinný. Všichni porotci jsou v novém hlasování, zrcadlovém opaku toho prvního, pro chlapcovu nevinu.

Všichni, až na jednoho. Do rozpravy se poprvé zapojuje předseda poroty, kterého ztvárnil sám režisér. Dosud nechtěl do diskuse zasahovat, aby ji příliš neovlivňoval. Nyní ale hlasuje proti všem ostatním. Proč? Není to proto, že by věřil v chlapcovu vinu. Jde o to, že na svobodě chlapci hrozí větší nebezpečí. Mnohaleté nespravedlivé věznění mu jistě způsobí vážnou újmu. Když ale zůstane volný, skutečný vrah či jeho komplicové ho pravděpodobně najdou a zastřelí. A nikdo mu už nepomůže.

Konec filmu jakoby převrací to, co mu předcházelo. Hledání důkazů a jejich poměřování, pečlivé odvažování viny a neviny, rozptylování předsudků a vzepjatých emocí, aby se mohl ke slovu dostat rozum a hlas spravedlnosti, to všechno se najednou ve zpětném pohledu jeví jako jakási hra. Porotci, zaskočení nečekanou změnou perspektivy, trvají na svém. Předseda poroty se podvolí většině a nevina chlapce je odhlasována.

Film končí, porotci se rozcházejí a odjíždějí. Zůstává jen Michalkov, který se osobně ujímá bezprizorného chlapce a slibuje mu, že se o něj postará. Nevíme jak, ale podle všeho je trochu záhadný předseda poroty člověk, který se sám dokáže postavit zlu a násilí, není bezmocný jako ostatní, není nucen spoléhat na systém spravedlnosti. „Spravedlnost bez moci je bezbranná“, říká slogan k filmu.

Bezbrannost spravedlnosti a charizma moci

Michalkovova Dvanáctka je pro mě humanistickým dílem, které se dostává velmi hluboko k tomu, co to znamená být člověkem, co nás spojuje s druhými, a naopak od nich odděluje. Rozkrývá, jakou roli v tom hrají zakořeněné, zvnitřněné stereotypy, spojené s kulturními a národnostními odlišnostmi. Působivě ukazuje, jak těžké je tyto předsudky odhalit a osvobodit se od nich. A jak důležité to je pro život.

K tomu všemu má film ještě něco navíc, a tím je právě znepokojující konec, který vybízí k uvažování. Je opravdu správné věřit neochvějně v systém spravedlnosti, v to, že dokáže člověka za všech okolností ochránit, postarat se o zajištění jeho práv a bezpečnosti? Není v některých případech správné nebo dokonce nutné vzít ochranu spravedlnosti do svých rukou? A čemu všemu takový přístup může otevírat cestu?

Teď, když se za filmovým zážitkem ohlížím se zkušeností války na Ukrajině rozpoutané agresí putinovského režimu, vidím v pozadí Michalkovova přepracování původní filmové předlohy ještě něco víc. Jedenáct porotců jsou obyčejní lidé, velmi rozdílní, ale v něčem podobní. Nemají sami žádnou moc, spoléhají zcela na systém, že je ochrání a spravedlnost zajistí. Předseda poroty je jiný než oni, drží si od nich určitý odstup. Má nesporné charizma. Na rozdíl od nich disponuje mocí, i když divák přesně neví, jakou.

Nikita Michalkov má blízko k dnešním ruským vládcům. Když se jeho Dvanáctka promítala ve venkovské rezidenci Vladimira Putina Novo-Ogarjovo, ruský prezident se údajně rozplakal. Spolu s Putinem sledovali projekci filmu prezidenti Čečenska a Ingušska Ramzan Kadyrov a Murat Zjazikov. Kadyrov při scéně tančících ozbrojených čečenských bojovníků prý tleskal a pohupoval se do rytmu.

Reakce ruských mocných byly pochopitelné, kromě nesporné síly uměleckého vyjádření je Dvanáctka také jakýmsi pomníkem smíření Rusů a Čečenců. Téma překonávání předsudků vůči lidem z kavkazských republik, kteří vypadají nebezpečně, umějí nebezpečně dobře zacházet s nožem, kteří prostě musejí být vždy nebezpeční, je jedním z nejsilnějších poselství filmu. Vlastně je to filmové vyjádření nové ruské společnosti (nebo jejího oficiálně prezentovaného ideálu), která dokáže integrovat a překonat vzájemné rozpory a být proto silnější.

Vypukla válka na Ukrajině a tato nová ruská jednota se demonstrovala v brutální až bizarní podobě vysláním elitních čečenských bojovníků, kteří se mají podílet na „denacifikaci“ napadené sousední země. Jeden z jejich velitelů, Kadyrovovi blízký Magomed Tušajev, byl v boji ukrajinskými vojáky zabit. Dává smysl, že první obětí ruské invaze přiznanou v Rusku samotném byl rodák z Dagestánu. Pro režim je to jakýmsi symbolickým výrazem usmíření, zpečetěným prolitou krví.

Kultura jako spojenec v zápase o lidskost

Nikita Michalkov na rozdíl od mnoha jiných ruských umělců, vědců a dalších veřejně známých osobností, včetně řady filmařů, a od tisíců občanů demonstrujících a zatýkaných po celém Rusku invazi na Ukrajinu neodsoudil. Slavný oscarový režisér stojí v čele oficiálního ruského svazu filmových umělců a je zjevně příliš blízko Kremlu a jeho současným vládcům.

Michalkovův postoj mě mrzí, o to víc si ale uvědomuji, jak je pro mě ruská kultura důležitá, jak je mi blízká. Představuji si, že v době Hitlerova nástupu k moci něco podobného mnozí cítili k vyspělé, bohaté a silné kultuře německé, třeba k hudbě Richarda Wagnera nebo Johanna Sebastiana Bacha, podle vůdce „nejněmečtějšího z Němců“. Je ale silná taková kultura, která nedokáže zabránit barbarství, válce, propagandistické lži? V čem je vlastně síla kultury?

Vracím se k filmové Dvanáctce. Je to především příběh o tom, že porozumění mezi lidmi, navzdory všemu, co je od sebe odděluje, je možné. Je to ale pracný proces, vyžaduje úsilí a čas. V některých situacích se toto humanistické poselství může zdát slabé, bezbranné, zbytečné. Přesto se bez něj nemůžeme obejít, rezignovat na něj, přestat vidět v těch druhých, byť jsou toho času na druhé straně válečného konfliktu a oficiálně by měli být nepřáteli, lidské bytosti v jádru stejné jako jsem já sám.

Kultura má mnoho rovin a začíná na té nejprostší a přitom nejzásadnější, v každodenních vztazích k lidem okolo. Jsem smutný, když čtu o verbálním napadání rusky mluvících osob v Česku, o zdemolovaném ruském obchodě s potravinami na Praze 13, o prohlášení učitele na VŠE a zastupitele (které ale později vzal zpět), že nebude učit žádné Rusy jako obyvatele nepřátelského státu, o případu, kdy jeho kolega vyhodil ruské studenty a studentky z přednášky a kdy se studentka ruského původu kvůli přízvuku bála ozvat.

Válka rozpoutává i tam, kde se zrovna nebojuje a neumírá, další zlo v podobě projevů nenávisti, uplatňování kolektivní viny, hledání vnitřních nepřátel, různých „pátých kolon“. Uvolňuje mnoho emocí, které se často obracejí nesprávným směrem. Zvedá stavidla slovnímu radikalismu, který nic nestojí, nic neriskuje, a o to je bezuzdnější. Vypíná racionální uvažování nebo je přímo považuje za nebezpečné, za projev zbabělosti, napomáhání nepříteli.

Obávám se dalších snah o omezování svobody projevu, které někteří požadují coby součást boje proti dezinformacím druhé strany. Obávám se dopadu, který to bude mít na svobodu projevu, nejen v podobě přímých zákazů určitých webů či jiných názorových platforem, ale i v možnosti vzniku jisté nové formy názorové konformity dané strachem z toho vyjádřit svůj odlišný názor nahlas.

Chápu tuhle další, hlubší, vnitřní válku jako boj o duši každého člověka, každého lidského společenství. A kulturu, včetně té ruské, mám za nejvěrnějšího spojence v tomto zápolení, které nikdy nekončí. Kultura je bytostně svobodná, otevřená, strachu zbavená sféra. Její síla je skrytá, nenápadná, pozvolná, ale o to trvalejší.

advertisment
advertisment
Diskuse
TK
March 3, 2022 v 15.3
Umění si každý přebírá podle svého

Dobrý den pane Outrato,

Putin a Kadyrov slzící nad Michalkovovým filmem..uh.

Vybavil se mi hrdina Kubrickova filmu Mechanický pomeranč, který také ze všeho nejradějii poslouchá Beethovenovy symfonie - tedy hned po mlácení a týrání jiných lidí.

FO
March 3, 2022 v 18.11
Díky, pane Kaliszi,

samozřejmě poslouchání symfonií nebo dívání se na filmy z nikoho samo o sobě lepšího člověka neudělá. Právě v tom, jak vysoce kulturní národy se opakovaně chovají neskonale barbarsky (Britové, Němci, Rusové...) je tragika dějin...

S tím Putinem, Kadyrovem a spol. je to zajímavé, protože každý režim musí mít nějaký ideál, který staví pro veřejnost, nikdo sám sebe neprezentuje jako vraha a šílence. A u dnešní ruské vlády je to zjevně právě tahle dohoda/spojenectví ruského nacionalismu (a pravoslaví) a islámu, který je podporován (před několika lety Putin slavnostně otevíral největší mešitu v Evropě). Zjevně tenhle konsensus, ať už je jakkoli reálně podložený, je základem dnešního ruského režimu, včetně takových nesporných děl kultury. Bude zajímavé sledovat, jaký vliv bude na to mít to, co se právě děje...

Tragika dějin podle mě spočívá i v tom, že i lidé, jejichž významným a často také neuvědomovaným motivem je obraz sebe sama (na Východě třeba obraz velkého vůdce a na Západě zase třeba obraz velkého humanisty), se chovají barbarsky nebo barbarské postoje prosazují, i když si to (možná oslněni obrazem v zrcadle) ani neuvědomují.

Možná ty sankce tvrdě dopadnou na ruské obyvatelstvo. Měli bychom tedy otevřít svá srdce, přijímat ruské ekonomické migranty a nečinit žádné rozdíly mezi nimi a uprchlíky z Ukrajiny.

Co si o tom myslíte, pane Outrato?

FO
March 4, 2022 v 20.15
Díky, pane Nusharte,

nad prvním vaším komentářem budu přemýšlet, zdá se mi, že na tom něco může být. Když si vezmu naši západní civilizaci, tak se nepochybně chovala a cítila jako velký humanista/nositel kultury a lepšího lidství, a přitom byla neschopná se nahlédnout očima jiných a chovala se vůči nim barbarsky. Daly by se najít i jiné příklady.

FO
March 4, 2022 v 20.19

A pokud jde o ruskou emigraci, s tou máme bohaté a dobré zkušenosti z 1. poloviny 20. století. Určitě jsem pro přijímání emigrantů z politických důvodů, u těch ekonomických bychom měli na Rusy nahlížet jako na jakýkoli jiný národ, myslím. Ovšem je možné, že budou naopak považováni za nepřátelské příslušníky a nebudeme je přijímat vůbec. To by podle mě byla chyba.

PK
March 5, 2022 v 21.15

Pochopitelně bereme každého migranta, který se nechá za mizerné české platy vykořisťovat, aby vykořisťující kapitalista měl peníz na jachtu a meďáka. Muslimové z Afghánistánu atd. chtěli německé a dánské platy a sociální dávky, tak co s nimi tady?

Tolik potřebným vyšším technickým kádrům něco přihodíme - rozdělení lidu a třídní boj je totiž důležitou komponentou kapitalismu/liberalismu. Ukrajinské matky s dětmi bereme také, české školství už je v duchu drsného kapitalismu po česku zpracuje a naseká z nich hotové otroky.

My ten kapitalismus nedílně spojený s demokracií nakonec vybudejeme! Demokracie je jak známo stav, kdy část společnosti zneužívá a likviduje jinou. Např. "demokratický" Západ zneužívá Třetí svět (podle jedné studie citované A2larmem globální Sever vysává z Jihu osmdesátkrát více, než vrací rozvojovou pomocí). "Demokratická" česká střední vysává pracující třída nejnižší atd.

Bude to ještě vyžadovat oběti, ale až tu bude alespoň 200 000 bezdomovců, tak snad bude vyhráno! Liberální média typu Deníku Referendum jsou myslím na naší straně.

IH
March 6, 2022 v 10.17

Pane Krupičko, být kritický je správné a potřebné, ale určitá míra nepředpojatosti, ba uznalosti také není na závadu.

Položím zde otázku. Byli bychom třeba mi dva na Západě spokojenější? Za sebe si o tom dovolím pochybovat. Udržel byste si s tamějším bydlištěm svůj zdejší názor na západní vykořisťování zemí Jihu a Východu? Každý, kdo více a dále cestuje, ví, že rozvojové země se těm rozvinutým ekonomicky i sociálně vesměs nemálo přibližují (týká se to ovšem i ČR). Na Vámi uváděný poměr "má dáti" a "dal" to rozhodně nevypadá.

Také označovat zdejší mzdy jednoduše za mizerné, neodráží ani vývoj, ani naši zkušenost z minula. Myslím, že na místě je nezůstávat u paušálních formulací, být konkrétní a diferencovat.

TK
March 6, 2022 v 11.11
Panu Horákovi

Dobrý den,

napsal jste to v odpovědi panu Krupičkovi moc hezky.

Mnohé často není tak bílé, jak se to líčí, ale naštěstí občas není všechno ani tak černé, jak se nám to třeba z našeho pohledu jeví.

Děkuji.

Přiznávám, pane Outrato, (a myslím, že jste to pochopil), že „nečinění rozdílu mezi ruskou ekonomickou migrací a ukrajinskými válečnými uprchlíky“ byla z mé strany ironie.

Podle mě je totiž ignorování třídních rozdílů :-) mezi zbitými okradenými pocestnými a těmi zchudlými loupežníky prostě chucpe. (Leda bychom lidi zas nedělili na třídy.)

Milosrdný Samaritán by pak mohl pomáhat všem obyvatelům lesa loupežníků. (Finské dráhy prý posílí vlaky mezi Petrohradem a Helsinkami.)

https://zdopravy.cz/finske-drahy-posili-vlaky-mezi-petrohradem-a-helsinkami-vlaky-jsou-z-ruska-preplnene-106701/?utm_source=www.seznam.cz&utm_medium=sekce-z-internetu#dop_ab_variant=710601&dop_source_zone_name=hpfeed.sznhp.box&dop_req_id=u84KPxzVnIn-202203061804&dop_id=15678049

Jenže kdo s kým by pak vlastně válčil, když by neexistovalo nic, podle čeho bychom ty válčící strany rozlišili?

Mimochodem, byla vlastně denacifikace přiznáním kolektivní viny? (Nemyslím samozřejmě tu Putinovu „denacifikaci“.)

Já tedy nevím, ale ty protiruské sankce se přece dělají právě proto, aby Rusko (Rusové?) zchudlo (nebo Rusové zchudli), čímž se má zastavit ruská veřejná podpora „denacifikace“ Ukrajiny - veřejná podpora té, ehm - ruské „mírové operace“.

IH
March 6, 2022 v 22.7
Buďme konkrétní

Paralympijské hry v Pekingu probíhají bez sportovců z Ruska a Běloruska. K vyloučení došlo až po hrozbě bojkotem ze strany řady národních paralympijských výborů. Je přijaté rozhodnutí správné? Soudím, že ano. Souhlasíte?

Ptejme se dále. Je-li na místě zrušení účasti hendikepovaných sportovců ze zemí vedoucích agresivní válku, jaké opatření postihující občany Ruska a Běloruska je potom nepatřičné?

Situace je, žel, taková, že jedině dostatečně dlouhotrvajícím vyloučením všech občanů zmíněných států z maxima aktivit na mezinárodní úrovni, lze časem dosáhnout změny v politice Moskvy a Minsku. Je to tvrdé, nejen pro Rusy a Bělorusy. Je to však nutné.

Já vám nevím, pane Horáku. Za druhou světovou mohl přece Hitler a za tuhle může zase Putin. I když... na zvláštnosti ruské mentality upozorňoval v 19. století už Karel Havlíček i Palacký. (Problém je, že svoji vlastní mentalitu si člověk neuvědomuje a považuje ji za normální - ty zvláštnosti vidí spíše jen to okolí.)

Při našich úvahách bychom měli zohlednit také to, že ti ruští vojáci, kteří tam nejsou dobrovolně, nemají zajištěnu ani svobodu projevu a dokonce ani u nás zcela běžné zásady ochrany zdraví na pracovišti. Pokud po nich tedy Ukrajinci nepřestanou střílet a nezajistí jim alespoň základní lidské právo na život, měli bychom ruským vojákům otevřít svá srdce my a pozvat je k nám.

V situaci současného obludného růstu nenávisti v naší společnosti by to konečně bylo ono tak potřebné a nefalšované gesto opravdové humanity - tváří v tvář tomuto nelidskému utrpení.

Nebo se může střílet po vojákovi, který je v tom nevinně, vojákovi, který nevinně vtrhnul do cizí země a nevinně útočí na civilní cíle? Co má taky chudák jiného dělat, vždyť kdyby to nedělal, vystavil by se sám tvrdému postihu (možná by byl dokonce zastřelen). Takhle zastřelen být nemusí a může být dokonce prohlášen i za hrdinu, když bude zastřelen nepřítelem. Není nakonec pro toho vojáka lepší dělat tu práci poctivě, s láskou, a z vlastního přesvědčení? Alespoň se tak konečně vyhneme morálnímu dilematu, jestli po něm ti, kterým on boří jejich domy a zabíjí jejich spoluobčany, májí střílet s láskou nebo z přesvědčení.

+ Další komentáře