Proč Evropa nesrazí Putina na kolena
Vendula FilipováEvropská unie musí opustit v principu nedemokratickou zásadu jednomyslnosti při tvorbě rozhodnutí — například o sankcích. Rozhodování kvalifikovanou většinou by nám nyní umožnilo srazit Putina na kolena.
Dosavadní evropské sankce namířené proti Rusku vzbuzují posměch a opovržení. Nejsou však projevem slabošství či pokrytectví Evropy jako celku, ale především odrazem jejích rozhodovacích mechanismů v orgánech Evropské unie.
V otázce zahraniční a bezpečnostní politiky je totiž EU oprávněna přijímat pouze jednomyslná rozhodnutí. Veto, byť jediné členské země, znamená, že daný návrh nemůže realizovat. Přežitý schvalovací princip se zástupci národních členských zemí zdráhají změnit na většinový, obávajíce se „ztráty národní suverenity“.
„Nemůžeme být nadále rukojmími těch, kteří paralyzují evropskou zahraniční politiku svými vety.“ Tato slova nedávno pronesl bývalý ministr zahraničních věcí Německa Heiko Maas, který dlouhodobě prosazoval změnu způsobu hlasování v Evropské unii. Reagoval tím sice na maďarskou blokádu výkonu evropských politik vůči Číně a Izraeli, jeho postřeh nicméně pregnantně vystihuje i současnou bezzubost evropských kroků vůči Rusku. Paradoxně je to nyní právě Německo, které je oním paralyzujícím faktorem.
V zásadě má autorka pravdu, rozhodovací mechanismy v EU jsou skutečně velmi těžkopádné. Ovšem: přijaté sankce proti Rusku nejsou zdaleka tak bezzubé, jak autorka sugeruje. Víceméně jedinou její nedůsledností je to, že vyřazení ruských bank z mezinárodního platebního systému SWIFT je skutečně jenom selektivní; jinak řečeno, Rusové skutečně dostanou platby za dodávky především svého plynu.
Ovšem: právě tento ústupek německým zájmům byl předpokladem společného postup Západu. Je nutno si uvědomit, že Německo 55 procent své spotřeby plynu dostává z Ruska; případný totální výpadek ruských dodávek by se jen krajně obtížně nechal nahradit, a vedl by k masivním problémům v německé ekonomice, ale především s vytápěním obytných budov.
A především: ano, Rusové sice tyto peníze dostanou; ale je otázka, co s nimi budou moci reálně podniknout. Zjednodušeně řečeno: oni budou sice sedět na obrovském žoku peněz, ale nebudou si za ně moci nic koupit.
Mimochodem, aktuální zpráva: vláda Spojených států zavedla nová sankční opatření proti ruské centrální bance, a odstřihla ji od všech jejích aktiv na teritoriu USA.
Musím hned trochu korigovat, a zároveň doplnit:
Vláda USA zakázala jakékoli platební styky s ruskou centrální bankou. A zmrazila ne pouze její aktiva na teritoriu USA - nýbrž její veškerá aktiva v dolarech. Ta činí asi 16 procent celkových aktiv ruské centrální banky; ovšem dalších 30 procent tvoří aktiva v eurech, a EU (a i některé další státy) se připojila k tomuto kroku. To znamená, že ruská centrální banka nemůže použít prakticky celou polovinu svých aktiv. Reálně může používat jenom svá aktiva v čínských jüanech - anebo začít rozprodávat zlato. Ovšem, zase problém: kdo by dnes od Rusů kupoval zlato (když finanční transakce tak jako tak není povoleno provádět); a za druhé, i kdyby se přece jenom Rusům nějak podařilo vrhnout větší množství zlata na trh, pak by to ovšem vedlo k poklesu jeho ceny.
Kdyby nadále byla například pro vyhlášení sankcí nutná jednomyslnost, je to totéž, jako kdyby každý členský stát rozhodoval sám. Na to nepotřebuje evropské struktury.
Unie má propracované metody získání většiny např. v Evropské radě nebo v Radě Evropské unie. Bere v úvahu členské státy jako hlasy, ale i počet jejích obyvatel, tedy rozdíl, řekněme Německa a Lucemburska. Rozšíření tohoto modelu by bylo krokem k další integraci Evropy, krokem směrem k Federaci.