Nejen případ Schröder: na přechodech politiků do byznysu vždy tratí demokracie

Katharina Pistorová

Bývalý německý kancléř Gerhard Schröder se stal terčem opovržení v důsledku své neochoty zpřetrhat vazby k ruským korporacím. Je to ale jen příznak obecnějšího, pro demokracie zásadního problému — „lítacích dveří“ mezi byznysem a politikou.

Gerhard Schröder ještě jako kancléř uzavřel 8. září 2005 dohodu s ruským prezidentem Vladimirem Putinem o vybudování plynovodu pod Baltským mořem. O tři měsíce už jako bývalý kancléř nastoupil do vedení Gazpromu. Foto Juri Kadobnov, AFP

Tři měsíce poté, co Rusko zahájilo proti Ukrajině svou druhou válku za posledních deset let, bývalý německý kancléř Gerhard Schröder konečně rezignoval na svůj post předsedy představenstva ruského státního ropného konglomerátu Rosněfť. Přestože Schröder zastával tento post od roku 2017, jeho pletky s ruským energetickým sektorem jsou mnohem dlouhodobější a o dost temnější.

Schröder ještě jako kancléř uzavřel 8. září 2005 dohodu s ruským prezidentem Vladimirem Putinem o vybudování plynovodu pod Baltským mořem. Vzhledem k tomu, že by projekt Kremlu umožnil přerušit dodávky zemního plynu na Ukrajinu, do Polska a pobaltských států, aniž by přitom narušil tok plynu do Německa a dál na Západ, byl od počátku terčem kritiky.

Ještě horší je, co se začalo dít jen o deset dní později, když Gerhard Schröder prohrál ve volbách s Angelou Merkelovou. Kancléřkou se stala na konci listopadu 2005. O necelé tři týdny později dostal Schröder nabídku pozice v představenstvu ruského státního plynárenského gigantu Gazprom, který měl plynovod postavit a provozovat.

Přestože čelil výhradám doma i v zahraničí, Schröder s přijetím nabídky dlouho neváhal. „Test čichu“ je obecně nejlepším ukazatelem toho, zda se jedná o střet zájmů. A ve Schröderově případě mluvil tehdy spolupředseda německých Zelených za mnohé, když poznamenal, že „to smrdí“.

Schröder vydělával údajně 600 tisíc dolarů ročně jen za své služby ve správní radě Rosněfť. A funkce se držel i poté, co Rusko letos zahájilo novou útočnou válku proti Ukrajině. Nutil vlastní zemi, aby platila účet za energetickou závislost, kterou pomáhal vytvořit.

Schröder byl naprosto hluchý ke každé kritice, v dubnu listu New York Times řekl: „Nepřiznávám vinu.“ Jenomže „přiznání viny“ bylo byl v tomto případě plně na místě. Evropský parlament nedlouho poté doporučil Evropské komisi, aby Schrödera spolu s dalšími evropskými občany zařadila na sankční seznam těch, kdo zůstali spojeni s ruskými, státem kontrolovanými, společnostmi.

Rozpočtový výbor německého Bundestagu zrušil 19. května Schröderovo privilegium, díky němuž mu po opuštění kancléřské funkce stát hradil provoz kanceláře. To byla výsada, která stála německé daňové poplatníky více než 400 tisíc eur ročně, s minimálním dohledem nad tím, jak byly prostředky použity. Pravděpodobně přijdou ještě další reakce, možná včetně Schröderova vyloučení ze Sociálnědemokratické strany Německa.

Schröder je ovšem jen zvlášť nechvalně proslulým příkladem mnohem většího problému: „lítacích dveří“ mezi byznysem a politikou — (v angličtině se pro fenomén podobných přechodů mezi byznysem a politikou používá pojem „revolving door“ — poznámka DR). Poté, co Rusko v únoru napadlo Ukrajinu, odstoupily z představenstev ruských korporací desítky evropských občanů — mezi nimi bývalý kancléř Rakouska a bývalí premiéři Itálie a Finska.

Zda a kdy je vhodné, aby se bývalí politici ucházeli o lukrativní posty v byznysu, je pro demokracie otázkou zásadního významu. Pozoruhodné přitom je, že jen málo zemí má v této věci explicitní pravidla. Ačkoli mnozí vyžadují, aby se státní zaměstnanci vzdali pozic v podnikání nebo se vzdali svých podílů ve firmách po dobu výkonu úřadu, nemluví se o tom, jak by měla být nastavena pravidla chování poté, co volení představitelé z funkce odejdou.

Zákony o obchodních organizacích přitom nabízejí několik užitečných podnětů, jak popsaný problém řešit. Manažeři a ředitelé korporací se pokládají za správce svěřeného majetku a jejich jednání podléhá standardům péče řádného hospodáře.

Památná jsou přitom slova soudce Nejvyššího soudu USA Benjamina Cardoza z třicátých let dvacátého století: „Na správce majetku se vztahují přísnější nároky, než je morálka trhu. Nejen poctivost, ale nanejvýš puntičkářsky pojatá čest má být měřítkem jejich chování.“ Pouze vymáháním principu „nedělitelné loajality“ správců, jejž Cardozo navrhl, by soudy mohly zamezit „rozkládající erozi“ jednotlivých výjimek a zajistit tak, že chování správců cizího majetku bude „na úrovni vyšší, než jaké dosahuje dav.“

Cardozovo varování ale nebylo vyslyšeno. Soudy udělují výjimky případ od případu a zákonodárci občas zprošťují správce svěřeného majetku odpovědnosti za celou řadu povinností, pokud si to vedení společnosti přeje. Podle práva státu Delaware, jež se ve Spojených státech používá k zápisu do obchodního rejstříku nejčastěji, mohou firmy zprostit své vedení a ředitele odpovědnosti za využití funkce k vlastnímu obohacení. Ale bez schválení představenstvem firmy to možné není.

Tento princip byl stanoven v roce 1939 ve sporu o recept Pepsi-Coly. Charles Guth, prezident společnosti na výrobu cukrovinek Loft, se dozvěděl o příležitosti získat tajný recept na výrobu Pepsi a skočil po ní. Neučinil tak ale pro Loft, kde sloužil jako správce svěřeného majetku, ale pro svůj vlastní soukromý podnik. Aniž by to komukoli oznámil, využil zdroje a zaměstnance společnosti Loft k vývoji nového nápoje. Guthovo chování „při testu čichu“ u soudu neobstálo.

Stejně jako Guth spojil ovšem i Schröder své povinnosti veřejného správce se svými soukromými finančními zájmy. Přijal lukrativní práci ve společnosti, která těžila z jeho rozhodnutí, jež učinil, když byl kancléřem. Skutečnost, že už nebyl ve funkci, když nabídku Gazpromu přijal, je přitom irelevantní.

Povinnosti správce svěřeného majetku nekončí okamžikem, kdy odejde z funkce. Svou odpovědnost si v zájmu toho, komu slouží, jímž je v daném případě německý lid, nese i dál poté, co svou funkci opustil. Chování, které je špatné v byznysu u správce svěřeného majetku, může být jen stěží správné u politika — nebo jakéhokoli jiného správce veřejných statků.

Cardozova představa „něčeho přísnějšího, než je morálka trhu“, by se tak na politiky měla vztahovat s ještě větší důsledností. Současný německý kancléř Olaf Scholz možná ještě nakonec přehodnotí svou snahu Schrödera před umístěním na sankční seznam Evropské unie ochránit.

V kauze Pepsi musel Guth nakonec předat akcie své vlastní společnosti firmě Loft, která byla poškozena porušením jeho povinností. Proto se nejeví jako přehnaný ani nárok sáhnout bývalému kancléři na osobní bohatství, jež nashromáždil porušením důvěry lidí, jimž slíbil, že jim bude sloužit.

Z anglického originálu How the Public Loses Out When Politicians Cash In publikovaného internetovým magazínem Project Syndicate přeložil OTAKAR BUREŠ. Text v DR vychází ve spolupráci s Nadací FES Praha.

advertisment