Odchody a návraty Oskara Lafontaina
Marek BendaOskar Lafontaine dal v závěru své politické kariéry přednost sebeprezentaci před hledáním promyšlené levicové politiky. Přesto zůstane někdejší předseda SPD a Die Linke jednou z nejvýraznějších postav německé politiky uplynulých dekád.
Když před rokem vypukla válka na Ukrajině, mezi zprávami o agresi Putinova režimu téměř zaniklo oznámení o dalším z řady politických odchodů Oskara Lafontaina (1943), který bezesporu patří mezi výrazné postavy německé politiky posledních čtyřiceti let. Právě před rokem se tento bývalý sociální demokrat definitivně rozešel se svým vlastním politickým dítětem, stranou Die Linke, a současně s volbami do sárského zemského sněmu skončil v aktivní politice.
Tím ale o sobě patrně neřekl poslední slovo — zanedlouho vydal novou knihu Ami, it’s time to go, která kritizuje zahraniční politiky USA a současně obhajuje pozici Putinova Ruska vůči Ukrajině a NATO. Lafontaine se také pravidelně účastní iniciativ proti dodávkám zbraní na Ukrajinu. Nejnověji se 25. února objevil na „mírové demonstraci“ v Berlíně po boku své manželky a spoluorganizátorky protestu Sahry Wagenknechtové, která zatím nadále zůstává poslankyní Bundestagu za Die Linke.
Lafontaine, který se 16. září dožije osmdesáti let, o sobě dává vědět i nadále. Při pohledu na jeho ambice a kariéru však není jeho nynější podzim politického života prost tragiky talentovaného a svého času inspirativního politika, jehož nakonec zradilo vlastní ego.
Tím Lafontaine není nepodobný některým svým politickým kolegům v České republice, z nichž někteří to ale na rozdíl od něj skutečně dotáhli až na pozice předsedů vlád nebo prezidenta republiky. Při tomto srovnání nabývá Lafontainova politická bilance ještě tragičtějšího rázu, kterou se navíc v závěru života snaží „sanovat“ po boku zástupců AfD, pravicových extrémistů a různých „divnolidí“ z německých politických subkultur.
Dějství první: pokus o kancléře
V poválečném Německu přitom neexistuje mnoho politiků, kteří získali tolik různých politických zkušeností, vystřídali tolik funkcí na různých úrovních a prokázali tak velkou míru organizačního a řečnického talentu jako Lafontaine. Dosud také nikdo jiný nestanul v Německu v čele hned dvou parlamentních stran, a to v letech 1995 až 1999 sociálnědemokratické SPD a poté od roku 2007 do roku 2010 i Die Linke.
Své více než padesátileté působení v politice zahájil vystudovaný fyzik na konci šedesátých let v pozici předsedy zemské organizace mladých sociálních demokratů Jusos v Sársku a od roku 1970 i ve funkci zemského poslance ve stejné spolkové zemi. Již záhy na sebe upozornil obviněním členů zemské vlády za CDU z korupce, což mu přineslo soudní žalobu ze „znevažování ústavního orgánu“, kterou ale v soudním řízení úspěšně odrazil.
Následně byl zvolen zastupitelem a v pouhých 33 letech se stal i primátorem zemské metropole Saarbrücken, kde se významně zasadil o pozvednutí úrovně veřejných služeb, například vykázal automobilovou dopravu z historického centra města. Záhy si k výčtu svých funkcí přidal i pozici zemského šéfa SPD v Sársku. A konečně v polovině osmdesátých let se mu na druhý pokus podařilo stát se i prvním sociálnědemokratickým premiérem Sárska, který ze své pozice relativně úspěšně vyřešil krizi sárského hutního průmyslu, kdy v případě krachu tamních oceláren hrozila regionu masová nezaměstnanost.
To už o sobě také začal dávat vědět v politice celostátní, kdy se připojil k mírovému hnutí proti umístění raketových systémů NATO v SRN a k vnitrostranickým kritikům tehdejšího kancléře za SPD Helmuta Schmidta. Po svém zvolení sárským premiérem se zapojil do snah o lepší komunikaci mezi západoněmeckými politiky a vedením NDR a v roce 1987 spoluorganizoval návštěvu východoněmeckého generálního tajemníka Ericha Honeckera, sárského rodáka, v Západním Německu.
Ve stejném roce pak dokonce architekt oteplení vztahů mezi Západem a Východem a odcházející předseda SPD Willy Brandt doporučoval Lafontaina za svého nástupce — což doprovodil bonmotem, že v jeho osobě jde o zajímavou kombinaci Augusta Bebela (předsedy SPD v letech 1892 až 1913) a Benita Mussoliniho.
Velkorysou nabídku ale tehdy ještě relativně novopečený sárský premiér odmítl a nechal se zvolit pouze řadovým místopředsedou SPD. O necelé tři roky později a po úspěšné obhajobě pozice v Sársku, kde sociální demokraté získali v zemských volbách skoro 55 procent hlasů, již ale souhlasil s nominací na kancléře ve spolkových volbách 1990.
Zde však Lafontaine poprvé narazil na své limity, když byl nucen svést velmi nerovný boj s doslova zmrtvýchvstalým kancléřem „německé jednoty“ za CDU Helmutem Kohlem. Kampaň pojal Lafontaine poměrně nešikovně. Jednak zprvu nepředvídal, že by se celostátní volby v roce 1990 mohly konat i na území NDR, a pak od začátku roku 1990 začal aktivně brojit proti rychlému sjednocení obou států do měnové unie a jednoho státního celku s poukazem na nákladnost celého procesu a nedostatečnou konkurenceschopnost hospodářství NDR, které přechod na západoněmeckou marku neustojí.
To se v dalších letech do značné míry potvrdilo, když ve velkém kolabovaly východoněmecké podniky, ať už zprivatizované do pochybných rukou nebo, a to především, neschopné držet krok se svými konkurenty na západě země. Současně Lafontaine dával ve volební kampani roku 1990 až okázale najevo habitus poválečného německého sociálního demokrata, který je ke konceptu národního státu přinejmenším rezervovaný.