Když před rokem vypukla válka na Ukrajině, mezi zprávami o agresi Putinova režimu téměř zaniklo oznámení o dalším z řady politických odchodů Oskara Lafontaina (1943), který bezesporu patří mezi výrazné postavy německé politiky posledních čtyřiceti let. Právě před rokem se tento bývalý sociální demokrat definitivně rozešel se svým vlastním politickým dítětem, stranou Die Linke, a současně s volbami do sárského zemského sněmu skončil v aktivní politice.

Tím ale o sobě patrně neřekl poslední slovo — zanedlouho vydal novou knihu Ami, it’s time to go, která kritizuje zahraniční politiky USA a současně obhajuje pozici Putinova Ruska vůči Ukrajině a NATO. Lafontaine se také pravidelně účastní iniciativ proti dodávkám zbraní na Ukrajinu. Nejnověji se 25. února objevil na „mírové demonstraci“ v Berlíně po boku své manželky a spoluorganizátorky protestu Sahry Wagenknechtové, která zatím nadále zůstává poslankyní Bundestagu za Die Linke.

Lafontaine, který se 16. září dožije osmdesáti let, o sobě dává vědět i nadále. Při pohledu na jeho ambice a kariéru však není jeho nynější podzim politického života prost tragiky talentovaného a svého času inspirativního politika, jehož nakonec zradilo vlastní ego.

Tím Lafontaine není nepodobný některým svým politickým kolegům v České republice, z nichž někteří to ale na rozdíl od něj skutečně dotáhli až na pozice předsedů vlád nebo prezidenta republiky. Při tomto srovnání nabývá Lafontainova politická bilance ještě tragičtějšího rázu, kterou se navíc v závěru života snaží „sanovat“ po boku zástupců AfD, pravicových extrémistů a různých „divnolidí“ z německých politických subkultur.

Dějství první: pokus o kancléře

V poválečném Německu přitom neexistuje mnoho politiků, kteří získali tolik různých politických zkušeností, vystřídali tolik funkcí na různých úrovních a prokázali tak velkou míru organizačního a řečnického talentu jako Lafontaine. Dosud také nikdo jiný nestanul v Německu v čele hned dvou parlamentních stran, a to v letech 1995 až 1999 sociálnědemokratické SPD a poté od roku 2007 do roku 2010 i Die Linke.

Své více než padesátileté působení v politice zahájil vystudovaný fyzik na konci šedesátých let v pozici předsedy zemské organizace mladých sociálních demokratů Jusos v Sársku a od roku 1970 i ve funkci zemského poslance ve stejné spolkové zemi. Již záhy na sebe upozornil obviněním členů zemské vlády za CDU z korupce, což mu přineslo soudní žalobu ze „znevažování ústavního orgánu“, kterou ale v soudním řízení úspěšně odrazil.

Následně byl zvolen zastupitelem a v pouhých 33 letech se stal i primátorem zemské metropole Saarbrücken, kde se významně zasadil o pozvednutí úrovně veřejných služeb, například vykázal automobilovou dopravu z historického centra města. Záhy si k výčtu svých funkcí přidal i pozici zemského šéfa SPD v Sársku. A konečně v polovině osmdesátých let se mu na druhý pokus podařilo stát se i prvním sociálnědemokratickým premiérem Sárska, který ze své pozice relativně úspěšně vyřešil krizi sárského hutního průmyslu, kdy v případě krachu tamních oceláren hrozila regionu masová nezaměstnanost.

To už o sobě také začal dávat vědět v politice celostátní, kdy se připojil k mírovému hnutí proti umístění raketových systémů NATO v SRN a k vnitrostranickým kritikům tehdejšího kancléře za SPD Helmuta Schmidta. Po svém zvolení sárským premiérem se zapojil do snah o lepší komunikaci mezi západoněmeckými politiky a vedením NDR a v roce 1987 spoluorganizoval návštěvu východoněmeckého generálního tajemníka Ericha Honeckera, sárského rodáka, v Západním Německu.

Ve stejném roce pak dokonce architekt oteplení vztahů mezi Západem a Východem a odcházející předseda SPD Willy Brandt doporučoval Lafontaina za svého nástupce — což doprovodil bonmotem, že v jeho osobě jde o zajímavou kombinaci Augusta Bebela (předsedy SPD v letech 1892 až 1913) a Benita Mussoliniho.

Velkorysou nabídku ale tehdy ještě relativně novopečený sárský premiér odmítl a nechal se zvolit pouze řadovým místopředsedou SPD. O necelé tři roky později a po úspěšné obhajobě pozice v Sársku, kde sociální demokraté získali v zemských volbách skoro 55 procent hlasů, již ale souhlasil s nominací na kancléře ve spolkových volbách 1990.

Zde však Lafontaine poprvé narazil na své limity, když byl nucen svést velmi nerovný boj s doslova zmrtvýchvstalým kancléřem „německé jednoty“ za CDU Helmutem Kohlem. Kampaň pojal Lafontaine poměrně nešikovně. Jednak zprvu nepředvídal, že by se celostátní volby v roce 1990 mohly konat i na území NDR, a pak od začátku roku 1990 začal aktivně brojit proti rychlému sjednocení obou států do měnové unie a jednoho státního celku s poukazem na nákladnost celého procesu a nedostatečnou konkurenceschopnost hospodářství NDR, které přechod na západoněmeckou marku neustojí.

To se v dalších letech do značné míry potvrdilo, když ve velkém kolabovaly východoněmecké podniky, ať už zprivatizované do pochybných rukou nebo, a to především, neschopné držet krok se svými konkurenty na západě země. Současně Lafontaine dával ve volební kampani roku 1990 až okázale najevo habitus poválečného německého sociálního demokrata, který je ke konceptu národního státu přinejmenším rezervovaný.

To Lafontaine předvedl i na samotné slavnosti sjednocení Německa o půlnoci 3. října 1990 před budovou Bundestagu v Berlíně, kdy v záři reflektorů a na čestné tribuně vedle Helmuta Kohla a Willyho Brandta ostentativně nezpíval německou hymnu. Po tomto extempore citelně ochladly jeho vztahy nejen s Brandtem, ale ještě více s voliči v bývalé NDR, což rozhodně nepomohlo ke znovuetablování SPD na východě, s čímž se sociální demokraté potýkají dodnes — například v Sasku a Durynsku od roku 1990 nevyhráli jediné zemské volby.

Po debaklu ve volbách do Bundestagu s rozdílem deseti procentních bodů za CDU/CSU — během kampaně byl navíc Lafontaine při útoku psychicky nemocné ženy vážně zraněn nožem na krku — tedy příliš nepřekvapilo, že sárský premiér odmítl nabídku stát se předsedou SPD a na několik let se stáhl do své domovské spolkové země u francouzských hranic. Zažil své první odcházení z vrcholné politiky, aby se do ní však zanedlouho opět vrátil.

Dějství druhé: zimním ministrem financí

S rostoucími problémy spojenými s hospodářskou transformací v bývalé NDR a navzdory několika osobním skandálům Lafontaine postupně opět získával vliv uvnitř SPD a už v roce 1994 kandidoval znovu do Bundestagu s ambicí stát se ministrem financí v případné sociálnědemokratické vládě. Po těchto pro SPD opět neúspěšných volbách Lafontaine na stranickém sjezdu v listopadu 1995 porazil úřadujícího předsedu Rudolfa Scharpinga a vystoupal na stranický Olymp.

Tam by se ovšem nedostal bez pomoci stranického křídla sdruženého kolem populárního a spíše probyznysově orientovaného dolnosaského premiéra Gerharda Schrödera, což byl začátek jejich osudového a zároveň tragického vztahu. Před volbami v roce 1998 učinil Lafontaine se Schröderem dohodu, podle které bude ve volbách roku 1998 kandidátem na kancléře Schröder, zatímco Lafontaine se v případě výhry SPD stane spolkovým ministrem financí s posílenými pravomocemi na úrovni britského šéfa státní kasy.

Lafontainova úvaha šla zjevně tím směrem, že se sice upozadí, ale fakticky to bude on, kdo se stane hybatelem německé vlády, když ve své osobě spojí pozici šéfa strany a klíčového ministerstva. Schröder ale na takové rozdělení rolí nepřistoupil a s pomocí šéfa kancléřství Bodo Hombacha už od prvních týdnů u moci upevňoval ve vládě i SPD svůj vliv. O následných střetech s Lafontainem na jednáních kabinetu pak Schröderovi lidé informovali média. K eskalaci sporů mezi oběma stranickými představiteli nakonec došlo počátkem března 1999.

V té době se blížilo splnění Schröderova příslibu prezidentovi USA Billu Clintonovi ze září 1998 o německé vojenské účasti ve válce v Kosovu, s čímž Lafontaine ostře nesouhlasil. Zároveň vrcholil spor o podobu hospodářské politiky SPD a ekonomickou pozici německé vlády na mezinárodním poli.

Je svým způsobem paradox, že Lafontaine jako ministr financí navrhoval už na přelomu roku 1998 a 1999 na půdě G7 a Mezinárodního měnového fondu mezinárodní iniciativu na regulaci finančního trhu, jež měla v celosvětovém měřítku snižovat rizika plynoucí z hedgeových fondů a ze spekulací na pád měn, které koncem devadesátých let zvláště postihly asijské ekonomiky. Řada podobných opatření byla nakonec přijata až po roce 2008 v reakci na americkou hypoteční a globální finanční krizi, tedy více než dekádu po Lafontainově zimním panování na německém ministerstvu financí.

Lafontaine však ministroval ještě v odlišné mezinárodní konstelaci a navzdory podpoře francouzského prezidenta Chiraca nebyl schopen se vůči Clintonově administrativě prosadit, dílem i vlastní neobratností. Vedle posílené regulatorní spolupráce navrhoval i velmi nekonvenční „zóny cílování“ kurzů dolaru, vznikajícího eura a japonského jenu. K tomu však postrádal potřebnou politickou sílu, protože německá ekonomika tehdy balancovala na hraně recese.

Lafontaine tak neměl vůči Clintonovu ministru financí Rubinovi žádné silné karty, když žádal dalekosáhlé změny v přístupu ke globální ekonomice, zatímco doma se mu úkoly a problémy jen vršily. Tím poněkud připomínal pozdějšího řeckého ministra financí Janise Varufakise v roce 2015, který prosazoval podobně smělé vize pro světovou ekonomiku, ale Řecko se nacházelo na pokraji bankrotu.

Lafontaina dále oslaboval mocenský střet se Schröderem, který už nepokrytě deklaroval odlišný přístup a volal především po prioritní podpoře hospodářského růstu před regulací. Přímá konfrontace se stávala čím dál nevyhnutelnější. Na úrovni vlády ale nakonec skončila dříve, než začala. Dne 11. března 1999 totiž Oskar Lafontaine po čtyřech měsících ve vládní funkci odfaxoval na kancléřství svou demisi a oznámil rezignaci na poslanecký mandát i funkci předsedy SPD.

V následujících dnech komunikoval s novináři i spolustraníky pouze sporadicky a stavěl se do role soukromníka, který už vše řekl a nechce být rušen, čímž zrealizoval svůj další a možná vůbec nejefektnější odchod z politické scény. Nebyl však rozhodně poslední. Pro levicové křídlo v SPD byla však Lafontainova rezignace fatální a dovedeno do důsledku nebýt jeho vyklizení pozic v SPD asi sotva by v roce 2002 stanul v čele stranického aparátu oddaný podporovatel Schröderova středového kurzu Olaf Scholz. Do té doby místní hamburský politik dal tehdy poprvé o sobě výrazněji vědět v celostátním měřítku.

Dějství třetí: stvoření a destrukce Die Linke

Už půl roku po svém odchodu ze všech stranických a vládních funkcí nicméně představil Lafontaine za velkého zájmu médií svou knihu Srdce bije vlevo a začal se, byť bez stranických funkcí, postupně situovat do role vnitrostranické opozice vůči Gerhardu Schröderovi. Ta nabyla na síle zejména po ohlášení reforem pracovního práva a sociálního systému (tzv. Agenda 2010) v roce 2003. Do nového střetu o vedení SPD ale Lafontaine už znovu nešel.

V roce 2005 po téměř čtyřiceti letech členství z SPD vystoupil a založil hnutí Volební alternativa pro sociální spravedlnost (WASG), které s postkomunistickou a primárně východoněmeckou PDS uzavřelo volební koalici nazvanou Levice (Die Linke). V roce 2007 se pak obě uskupení spojila do nové strany pod stejným názvem a Lafontaine se stal jedním ze spolupředsedů tohoto uskupení.

Ale již v předčasných volbách na podzim 2005 koalice WASG a PDS byla schopna vytvořit voličskou synergii na východě a západě země a dostat se s bezmála devíti procenty hlasů do Bundestagu. Vytvořila tím patovou situaci v rozložení sil mezi přirozenými koalicemi SPD a Zelenými na straně jedné a CDU/CSU a FDP na straně druhé.

Z nastalé situace politici nakonec nalezli východisko ve vytvoření velké koalice CDU/CSU a SPD pod taktovkou Angely Merkelové. První německá kancléřka za křesťanské demokraty tak do značné míry vděčí za svou funkci právě Lafontainovi a jeho touze po comebacku a revanši vůči SPD. Ten se ve volebním období 2005 až 2009 stal vedle liberála Guida Westerwelleho a šéfky zelené poslanecké frakce Renate Künastové jedním z lídrů opozice.

Nicméně ani v „jeho“ Die Linke nebylo jeho působení prosto kontroverzí. Především se Lafontaine brzy dostal do sporu s politiky zejména z bývalé východoněmecké PDS, kteří by byli ochotni přivést Die Linke do vlády na spolkové úrovni v rámci rudo-zelené koalice s SPD a Zelenými. Bylo by to ale za cenu programových ústupků v zahraniční politice, například otázce účasti německé armády na zahraničních misích NATO nebo i samotného členství Německa v Severoatlantické alianci. Lafontaine ale jakékoliv kompromisy v tomto směru odmítal.

V roce 2010 se z celostátní politiky stáhl opět, tentokrát kvůli onkologickému onemocnění. Ponechal si pouze mandát zemského poslance a předsedy parlamentního klubu Die Linke v Sársku. Po svém uzdravení ale znovu hodlal tahat za nitky, tentokrát ve spojenectví s představitelkou někdejší komunistické platformy v PDS a Die Linke Sahrou Wagenknechtovou, která se od roku 2011 stala jeho partnerkou a později i čtvrtou manželkou. Tato mesaliance se záhy začala ukazovat pro Die Linke jako čím dál větší zátěž, o čemž svědčil zejména sjezd strany v červnu 2012 v Göttingenu.

Tehdy došlo k otevřenému střetu mezi východoněmeckým „realistickým“ křídlem a západoněmeckými radikály sdruženými právě kolem Lafontaina a Wagenknechtové. Toto duo efektivně zabránilo volbě hlavní postavy „realistů“ Dietmara Bartsche spolupředsedou strany, čímž došlo ke zhoršení vztahů mezi Lafontainem a druhým „otcem zakladatelem“ Die Linke Gregorem Gysim.

Paradoxně se může o deset let později zdát, že Gysi, stejně jako Bartsch, hledají k Lafontainovi a Wagenknechtové cestu zpět: Gysi připojil podpis pod Wagenknechtové Manifest pro mír, zatímco Bartsch odmítl stavět iniciátory této petice do blízkosti pravicově-populistické AfD. Tento pokus o smír má ale především důvod v obavách establishmentu Die Linke, že případný nový projekt Wagenknechtové s Lafontainem na zadním sedadle, by znamenal i konec Die Linke v parlamentní politice.

Ostatně, jak bylo uvedeno už úvodem, Lafontaine již členem Die Linke téměř rok není. Svůj odchod načasoval bezprostředně před zemské volby v Sársku, ve kterých Die Linke s 2,6 procenty hlasů naprosto pohořela. Vzhledem k tomu, že necelé dva měsíce před volbami v březnu 2022 se Die Linke pohybovala v Sársku v průzkumech ještě kolem pětiprocentní hranice, mohl Lafontainův odchod představovat pověstnou ránu z milosti.

Vrácení stranické knížky bylo možné vnímat jen jako další epizodu v Lafontainově urputném sporu se zemským vedením Die Linke v Sársku, které Lafontaine obviňoval z manipulací. Nicméně už léta před sárskými eskapádami bylo zjevné, že i s celostátním vedením Die Linke, a to i po generační změně, je „velký Oskar“ na kordy.

To se projevuje zejména od uprchlické krize v letech 2015 a 2016, kdy Lafontaine opakovaně vystupoval jako kritik vstřícného postoje kancléřky Angely Merkelové vůči uprchlíkům z Blízkého východu a vyjadřoval porozumění pro rostoucí sympatie části veřejnosti k AfD. Tím se dostal do konfliktu ještě s vedením Die Linke, jež pomáhal v roce 2012 na sjezdu v Göttingenu instalovat do funkcí proti východoněmeckým „realistům“, jakož i s řadou členů strany, kteří budoucnost Die Linke spatřují primárně ve vymezení se vůči politice AfD a nikoliv v jejím kopírování.

Mediální aktivitou proti dodávání zbraní Ukrajině po vypuknutí ruské agrese Lafontaine v notování si s AfD pouze pokračuje, i když první housle v tomto partu na levici již hraje jeho manželka Sahra Wagenknechtová. Ta začátkem března 2023 avizovala, že v příštích volbách již za Die Linke do Bundestagu kandidovat nebude a ohledně své další politické budoucnosti se tváří tajemně. Zda se stáhne z aktivní politiky do publicistiky, nebo nakonec s podporou svého manžela připraví na truc Die Linke do voleb 2025 nový levicový politický projekt, ukáží následující měsíce.

Co říci závěrem

Při pohledu na dlouhou politickou kariéru Oskara Lafontaina, která navíc ani s jeho blížící se osmdesátkou nemusí být zcela u konce, se pozorovatel skutečně neubrání pocitu určitého zmaru — ne nepodobnému tomu, který vyvolává výsledná politická bilance končícího českého prezidenta Miloše Zemana.

Jak Lafontaine, tak Zeman přestavují bezesporu výrazné politiky své generace, kteří utvářeli svého času profil stranické levice ve své zemi a byli schopni dodat i inspirativní impulsy do veřejné debaty. Vinou svého egoismu se ale oba posléze stali spíše zátěží než přínosem právě pro tu politiku, kterou si vybrali ve volených funkcích reprezentovat. Oproti Zemanovi je přitom Lafontaine celkově názorově konzistentnějším politikem s menší afinitou k různým šibalům z politicko-podnikatelského polosvěta.

Své dlouhodobé zahraničněpolitické a hospodářskopolitické představy ale nebyl německý politik schopen používat jako prostředek pro hledání širší shody a kompromisu, či jako Zeman alespoň jako účelový instrument nebo ornament, ale pouze jako štít nebo palici, s pomocí kterých hodlal prosadit sebe sama. V případě neúspěchu se uraženě se stáhl z již získaných vlivových pozic, aby se vždy znovu pustil do nového pokusu o úspěch v zásadě od nuly.

Touto pošetilostí, která jej ani na stará kolena neopouští, před sebe pustil a dal vyniknout méně nápaditým osobnostem jako jsou Schröder, Merkelová a Scholz. Tito politici na rozdíl od něho usedli do křesla německého kancléře a v učebnicích dějepisu zaujmou významnější postavení. Zmatené „holubice míru“, které v poslední době vypouští spolu s AfD podle tradice německého protiamerikanismu a navzdory pozicím svého někdejšího mentora Willyho Brandta, na tom sotva něco změní.