Když před rokem vypukla válka na Ukrajině, mezi zprávami o agresi Putinova režimu téměř zaniklo oznámení o dalším z řady politických odchodů Oskara Lafontaina (1943), který bezesporu patří mezi výrazné postavy německé politiky posledních čtyřiceti let. Právě před rokem se tento bývalý sociální demokrat definitivně rozešel se svým vlastním politickým dítětem, stranou Die Linke, a současně s volbami do sárského zemského sněmu skončil v aktivní politice.

Tím ale o sobě patrně neřekl poslední slovo — zanedlouho vydal novou knihu Ami, it’s time to go, která kritizuje zahraniční politiky USA a současně obhajuje pozici Putinova Ruska vůči Ukrajině a NATO. Lafontaine se také pravidelně účastní iniciativ proti dodávkám zbraní na Ukrajinu. Nejnověji se 25. února objevil na „mírové demonstraci“ v Berlíně po boku své manželky a spoluorganizátorky protestu Sahry Wagenknechtové, která zatím nadále zůstává poslankyní Bundestagu za Die Linke.

Lafontaine, který se 16. září dožije osmdesáti let, o sobě dává vědět i nadále. Při pohledu na jeho ambice a kariéru však není jeho nynější podzim politického života prost tragiky talentovaného a svého času inspirativního politika, jehož nakonec zradilo vlastní ego.

Tím Lafontaine není nepodobný některým svým politickým kolegům v České republice, z nichž někteří to ale na rozdíl od něj skutečně dotáhli až na pozice předsedů vlád nebo prezidenta republiky. Při tomto srovnání nabývá Lafontainova politická bilance ještě tragičtějšího rázu, kterou se navíc v závěru života snaží „sanovat“ po boku zástupců AfD, pravicových extrémistů a různých „divnolidí“ z německých politických subkultur.

Dějství první: pokus o kancléře

V poválečném Německu přitom neexistuje mnoho politiků, kteří získali tolik různých politických zkušeností, vystřídali tolik funkcí na různých úrovních a prokázali tak velkou míru organizačního a řečnického talentu jako Lafontaine. Dosud také nikdo jiný nestanul v Německu v čele hned dvou parlamentních stran, a to v letech 1995 až 1999 sociálnědemokratické SPD a poté od roku 2007 do roku 2010 i Die Linke.

Své více než padesátileté působení v politice zahájil vystudovaný fyzik na konci šedesátých let v pozici předsedy zemské organizace mladých sociálních demokratů Jusos v Sársku a od roku 1970 i ve funkci zemského poslance ve stejné spolkové zemi. Již záhy na sebe upozornil obviněním členů zemské vlády za CDU z korupce, což mu přineslo soudní žalobu ze „znevažování ústavního orgánu“, kterou ale v soudním řízení úspěšně odrazil.

Následně byl zvolen zastupitelem a v pouhých 33 letech se stal i primátorem zemské metropole Saarbrücken, kde se významně zasadil o pozvednutí úrovně veřejných služeb, například vykázal automobilovou dopravu z historického centra města. Záhy si k výčtu svých funkcí přidal i pozici zemského šéfa SPD v Sársku. A konečně v polovině osmdesátých let se mu na druhý pokus podařilo stát se i prvním sociálnědemokratickým premiérem Sárska, který ze své pozice relativně úspěšně vyřešil krizi sárského hutního průmyslu, kdy v případě krachu tamních oceláren hrozila regionu masová nezaměstnanost.

To už o sobě také začal dávat vědět v politice celostátní, kdy se připojil k mírovému hnutí proti umístění raketových systémů NATO v SRN a k vnitrostranickým kritikům tehdejšího kancléře za SPD Helmuta Schmidta. Po svém zvolení sárským premiérem se zapojil do snah o lepší komunikaci mezi západoněmeckými politiky a vedením NDR a v roce 1987 spoluorganizoval návštěvu východoněmeckého generálního tajemníka Ericha Honeckera, sárského rodáka, v Západním Německu.

Ve stejném roce pak dokonce architekt oteplení vztahů mezi Západem a Východem a odcházející předseda SPD Willy Brandt doporučoval Lafontaina za svého nástupce — což doprovodil bonmotem, že v jeho osobě jde o zajímavou kombinaci Augusta Bebela (předsedy SPD v letech 1892 až 1913) a Benita Mussoliniho.

Velkorysou nabídku ale tehdy ještě relativně novopečený sárský premiér odmítl a nechal se zvolit pouze řadovým místopředsedou SPD. O necelé tři roky později a po úspěšné obhajobě pozice v Sársku, kde sociální demokraté získali v zemských volbách skoro 55 procent hlasů, již ale souhlasil s nominací na kancléře ve spolkových volbách 1990.

Zde však Lafontaine poprvé narazil na své limity, když byl nucen svést velmi nerovný boj s doslova zmrtvýchvstalým kancléřem „německé jednoty“ za CDU Helmutem Kohlem. Kampaň pojal Lafontaine poměrně nešikovně. Jednak zprvu nepředvídal, že by se celostátní volby v roce 1990 mohly konat i na území NDR, a pak od začátku roku 1990 začal aktivně brojit proti rychlému sjednocení obou států do měnové unie a jednoho státního celku s poukazem na nákladnost celého procesu a nedostatečnou konkurenceschopnost hospodářství NDR, které přechod na západoněmeckou marku neustojí.

To se v dalších letech do značné míry potvrdilo, když ve velkém kolabovaly východoněmecké podniky, ať už zprivatizované do pochybných rukou nebo, a to především, neschopné držet krok se svými konkurenty na západě země. Současně Lafontaine dával ve volební kampani roku 1990 až okázale najevo habitus poválečného německého sociálního demokrata, který je ke konceptu národního státu přinejmenším rezervovaný.

To Lafontaine předvedl i na samotné slavnosti sjednocení Německa o půlnoci 3. října 1990 před budovou Bundestagu v Berlíně, kdy v záři reflektorů a na čestné tribuně vedle Helmuta Kohla a Willyho Brandta ostentativně nezpíval německou hymnu. Po tomto extempore citelně ochladly jeho vztahy nejen s Brandtem, ale ještě více s voliči v bývalé NDR, což rozhodně nepomohlo ke znovuetablování SPD na východě, s čímž se sociální demokraté potýkají dodnes — například v Sasku a Durynsku od roku 1990 nevyhráli jediné zemské volby.

Po debaklu ve volbách do Bundestagu s rozdílem deseti procentních bodů za CDU/CSU — během kampaně byl navíc Lafontaine při útoku psychicky nemocné ženy vážně zraněn nožem na krku — tedy příliš nepřekvapilo, že sárský premiér odmítl nabídku stát se předsedou SPD a na několik let se stáhl do své domovské spolkové země u francouzských hranic. Zažil své první odcházení z vrcholné politiky, aby se do ní však zanedlouho opět vrátil.

Dějství druhé: zimním ministrem financí

S rostoucími problémy spojenými s hospodářskou transformací v bývalé NDR a navzdory několika osobním skandálům Lafontaine postupně opět získával vliv uvnitř SPD a už v roce 1994 kandidoval znovu do Bundestagu s ambicí stát se ministrem financí v případné sociálnědemokratické vládě. Po těchto pro SPD opět neúspěšných volbách Lafontaine na stranickém sjezdu v listopadu 1995 porazil úřadujícího předsedu Rudolfa Scharpinga a vystoupal na stranický Olymp.

Tam by se ovšem nedostal bez pomoci stranického křídla sdruženého kolem populárního a spíše probyznysově orientovaného dolnosaského premiéra Gerharda Schrödera, což byl začátek jejich osudového a zároveň tragického vztahu. Před volbami v roce 1998 učinil Lafontaine se Schröderem dohodu, podle které bude ve volbách roku 1998 kandidátem na kancléře Schröder, zatímco Lafontaine se v případě výhry SPD stane spolkovým ministrem financí s posílenými pravomocemi na úrovni britského šéfa státní kasy.

Lafontainova úvaha šla zjevně tím směrem, že se sice upozadí, ale fakticky to bude on, kdo se stane hybatelem německé vlády, když ve své osobě spojí pozici šéfa strany a klíčového ministerstva. Schröder ale na takové rozdělení rolí nepřistoupil a s pomocí šéfa kancléřství Bodo Hombacha už od prvních týdnů u moci upevňoval ve vládě i SPD svůj vliv. O následných střetech s Lafontainem na jednáních kabinetu pak Schröderovi lidé informovali média. K eskalaci sporů mezi oběma stranickými představiteli nakonec došlo počátkem března 1999.

V té době se blížilo splnění Schröderova příslibu prezidentovi USA Billu Clintonovi ze září 1998 o německé vojenské účasti ve válce v Kosovu, s čímž Lafontaine ostře nesouhlasil. Zároveň vrcholil spor o podobu hospodářské politiky SPD a ekonomickou pozici německé vlády na mezinárodním poli.

Je svým způsobem paradox, že Lafontaine jako ministr financí navrhoval už na přelomu roku 1998 a 1999 na půdě G7 a Mezinárodního měnového fondu mezinárodní iniciativu na regulaci finančního trhu, jež měla v celosvětovém měřítku snižovat rizika plynoucí z hedgeových fondů a ze spekulací na pád měn, které koncem devadesátých let zvláště postihly asijské ekonomiky. Řada podobných opatření byla nakonec přijata až po roce 2008 v reakci na americkou hypoteční a globální finanční krizi, tedy více než dekádu po Lafontainově zimním panování na německém ministerstvu financí.

Lafontaine však ministroval ještě v odlišné mezinárodní konstelaci a navzdory podpoře francouzského prezidenta Chiraca nebyl schopen se vůči Clintonově administrativě prosadit, dílem i vlastní neobratností. Vedle posílené regulatorní spolupráce navrhoval i velmi nekonvenční „zóny cílování“ kurzů dolaru, vznikajícího eura a japonského jenu. K tomu však postrádal potřebnou politickou sílu, protože německá ekonomika tehdy balancovala na hraně recese.

Lafontaine tak neměl vůči Clintonovu ministru financí Rubinovi žádné silné karty, když žádal dalekosáhlé změny v přístupu ke globální ekonomice, zatímco doma se mu úkoly a problémy jen vršily. Tím poněkud připomínal pozdějšího řeckého ministra financí Janise Varufakise v roce 2015, který prosazoval podobně smělé vize pro světovou ekonomiku, ale Řecko se nacházelo na pokraji bankrotu.

Lafontaina dále oslaboval mocenský střet se Schröderem, který už nepokrytě deklaroval odlišný přístup a volal především po prioritní podpoře hospodářského růstu před regulací. Přímá konfrontace se stávala čím dál nevyhnutelnější. Na úrovni vlády ale nakonec skončila dříve, než začala. Dne 11. března 1999 totiž Oskar Lafontaine po čtyřech měsících ve vládní funkci odfaxoval na kancléřství svou demisi a oznámil rezignaci na poslanecký mandát i funkci předsedy SPD.

V následujících dnech komunikoval s novináři i spolustraníky pouze sporadicky a stavěl se do role soukromníka, který už vše řekl a nechce být rušen, čímž zrealizoval svůj další a možná vůbec nejefektnější odchod z politické scény. Nebyl však rozhodně poslední. Pro levicové křídlo v SPD byla však Lafontainova rezignace fatální a dovedeno do důsledku nebýt jeho vyklizení pozic v SPD asi sotva by v roce 2002 stanul v čele stranického aparátu oddaný podporovatel Schröderova středového kurzu Olaf Scholz. Do té doby místní hamburský politik dal tehdy poprvé o sobě výrazněji vědět v celostátním měřítku.

Dějství třetí: stvoření a destrukce Die Linke

Už půl roku po svém odchodu ze všech stranických a vládních funkcí nicméně představil Lafontaine za velkého zájmu médií svou knihu Srdce bije vlevo a začal se, byť bez stranických funkcí, postupně situovat do role vnitrostranické opozice vůči Gerhardu Schröderovi. Ta nabyla na síle zejména po ohlášení reforem pracovního práva a sociálního systému (tzv. Agenda 2010) v roce 2003. Do nového střetu o vedení SPD ale Lafontaine už znovu nešel.