↗

Důvody zelené konjunktury v Německu jsou tři: od roku 2014 konzistentní pozice k Rusku a Ukrajině, momentální popularita hlavních tváří ve vládě a zatím výrazněji nedotčená pověst a věrohodnost při naplňování klimatické agendy. Grafika FB BÜNDNIS 90/DIE GRÜNEN

Výsledky květnových zemských voleb v nejlidnatější německé spolkové zemi Severní Porýní-Vestfálsko, kde žije zhruba každý čtvrtý Němec, stejně jako o týden dříve ve Šlesvicku-Holštýnsku, zvýraznily trend nestejné míry voličské podpory stran současné německé vládní koalice, kterou tvoří sociálně demokratická SPD, Zelení a liberální FDP.

Zatímco SPD zaznamenala s 27 % hlasů ve své někdejší baště Severní Porýní-Vestfálsko svůj historicky nejhorší výsledek a liberální FDP ztratila více než polovinu hlasů a s 6 % se jen tak tak dostala do zemského parlamentu v Düsseldorfu, Zeleným se podařilo volební skóre více než ztrojnásobit a získat na 18 % odevzdaných hlasů.

Ve volbách ve Šlesvicku-Holštýnsku Zelení získali rovněž 18 % hlasů, a dokonce druhé místo na pásce za dominantní CDU poté, co nevýrazné a dříve na severu silné sociální demokraty předběhli o dva procentní body.

Takové výsledky se mohou mnohým jevit jako překvapivé, zvláště v kontextu probíhající války na Ukrajině a vládního angažmá Zelených jak v bezpečnostně exponovaných resortech zahraničí a hospodářství, tak kvůli jejich podpoře dodávkám zbraní Ukrajině, sankcím proti Rusku a posilování východního křídla NATO.

Vždyť podpora vojenské kampani NATO během podobně náročného srbsko-kosovského konfliktu v roce 1999 měla pro Zelené naopak za následek obrovské vnitřní pnutí a sérii volebních debaklů na zemské úrovni. Z těchto interních konfliktů a opakovaně prohraných voleb se strana částečně vzpamatovala až v celostátních volbách roku 2002, kdy se naopak schylovalo k vojenskému angažmá USA v Iráku.

Tehdejší rudo-zelená německá vládní koalice ale USA už nepodpořila, a naopak iráckou kartu SPD a Zelení se svými lídry Gerhardem Schröderem a Joschkou Fischerem ve volební kampani naplno rozehráli proti svým společným rivalům z CDU/CSU, jejichž tehdejší kandidát na kancléře Edmund Stoiber podporu Bushově administrativě v irácké kampani přinejmenším nevylučoval.

Nynější situace se však pro Zelené zdá jiná než v letech 1998/99 za kosovské krize nebo před druhou válkou v Zálivu o čtyři roky později. A to nejen s ohledem na brutalitu ruské invaze na Ukrajinu, kterou mohou lidé sledovat doslova v přímém přenosu.

Zelení ve vztahu k Putinovu Rusku především již dlouhodobě zaujímají silně kritický postoj, který artikulovali již v roce 2014 během anexe Krymu a první ruské kvaziinvaze v Donbasu. I tehdy sice německá politická scéna ve své většině podpořila uvalení sankcí na Rusko, veřejnou diskusi ale v daleko větší míře než dnes rámovali tzv. Putin-Versteher, a to i mezi konzervativci a liberály.

Větší koncentrace těchto „chápačů“ se ale nacházela na levici u SPD a Die Linke. U sociálních demokratů šlo hlavně o jejich vysloužilé, ale mediálně stále aktivní veličiny jako je Gerhard Schröder, Egon Bahr nebo Klaus von Dohnányi, kteří ve vstřícnosti k Rusku v tom lepším případě spatřovali věrnost Brandtově Ostpolitik ze 70. let a nutnost zachovat mosty do Kremlu za každou cenu.