Výsledky květnových zemských voleb v nejlidnatější německé spolkové zemi Severní Porýní-Vestfálsko, kde žije zhruba každý čtvrtý Němec, stejně jako o týden dříve ve Šlesvicku-Holštýnsku, zvýraznily trend nestejné míry voličské podpory stran současné německé vládní koalice, kterou tvoří sociálně demokratická SPD, Zelení a liberální FDP.

Zatímco SPD zaznamenala s 27 % hlasů ve své někdejší baště Severní Porýní-Vestfálsko svůj historicky nejhorší výsledek a liberální FDP ztratila více než polovinu hlasů a s 6 % se jen tak tak dostala do zemského parlamentu v Düsseldorfu, Zeleným se podařilo volební skóre více než ztrojnásobit a získat na 18 % odevzdaných hlasů.

Ve volbách ve Šlesvicku-Holštýnsku Zelení získali rovněž 18 % hlasů, a dokonce druhé místo na pásce za dominantní CDU poté, co nevýrazné a dříve na severu silné sociální demokraty předběhli o dva procentní body.

Takové výsledky se mohou mnohým jevit jako překvapivé, zvláště v kontextu probíhající války na Ukrajině a vládního angažmá Zelených jak v bezpečnostně exponovaných resortech zahraničí a hospodářství, tak kvůli jejich podpoře dodávkám zbraní Ukrajině, sankcím proti Rusku a posilování východního křídla NATO.

Vždyť podpora vojenské kampani NATO během podobně náročného srbsko-kosovského konfliktu v roce 1999 měla pro Zelené naopak za následek obrovské vnitřní pnutí a sérii volebních debaklů na zemské úrovni. Z těchto interních konfliktů a opakovaně prohraných voleb se strana částečně vzpamatovala až v celostátních volbách roku 2002, kdy se naopak schylovalo k vojenskému angažmá USA v Iráku.

Tehdejší rudo-zelená německá vládní koalice ale USA už nepodpořila, a naopak iráckou kartu SPD a Zelení se svými lídry Gerhardem Schröderem a Joschkou Fischerem ve volební kampani naplno rozehráli proti svým společným rivalům z CDU/CSU, jejichž tehdejší kandidát na kancléře Edmund Stoiber podporu Bushově administrativě v irácké kampani přinejmenším nevylučoval.

Nynější situace se však pro Zelené zdá jiná než v letech 1998/99 za kosovské krize nebo před druhou válkou v Zálivu o čtyři roky později. A to nejen s ohledem na brutalitu ruské invaze na Ukrajinu, kterou mohou lidé sledovat doslova v přímém přenosu.

Zelení ve vztahu k Putinovu Rusku především již dlouhodobě zaujímají silně kritický postoj, který artikulovali již v roce 2014 během anexe Krymu a první ruské kvaziinvaze v Donbasu. I tehdy sice německá politická scéna ve své většině podpořila uvalení sankcí na Rusko, veřejnou diskusi ale v daleko větší míře než dnes rámovali tzv. Putin-Versteher, a to i mezi konzervativci a liberály.

Větší koncentrace těchto „chápačů“ se ale nacházela na levici u SPD a Die Linke. U sociálních demokratů šlo hlavně o jejich vysloužilé, ale mediálně stále aktivní veličiny jako je Gerhard Schröder, Egon Bahr nebo Klaus von Dohnányi, kteří ve vstřícnosti k Rusku v tom lepším případě spatřovali věrnost Brandtově Ostpolitik ze 70. let a nutnost zachovat mosty do Kremlu za každou cenu.

U Die Linke, která v roce 2014 sdílela se Zelenými opoziční lavice vůči vládě velké koalice CDU/CSU a SPD, bylo chápání obav postsovětského Ruska z EU a NATO a až protiukrajinské naladění naprostým mainstreamem.

Pro rozlišení pozic Zelených a Die Linke v ukrajinské otázce byla pak pro veřejnost důležitá parlamentní debata ze 4. června 2014 nad vládním prohlášením tehdejší kancléřky Merkelové za CDU. V rozpravě o části kancléřčina prohlášení věnované konfliktu na východní Ukrajině se totiž rozhořela ostrá debata nikoliv mezi vládní koalicí a opozicí, ale spíše mezi dvěma opozičními stranami.

Die Linke na plénu tematizovala dodnes „vděčný“ Pravý sektor, zpochybňovala regulérnost volebního vítězství tehdejšího nového prezidenta Petra Porošenka a kritizovala účast dnes již zapomenuté, v tu dobu však dokonce dvouprocentní nacionalistické strany Svoboda v ukrajinské vládě.

Zástupci Zelených naopak poukazovali na útlak krymských Tatarů po anexi Krymu a na převládající evropské a demokratické aspirace ukrajinské společnosti, která si zaslouží německou podporu. Zástupce Die Linke Zelení kritizovali za účelové nafukování pozic fašistických stran po právě proběhlých ukrajinských volbách a za slepotu vůči Ruskem podporovaným separatistům na východě Ukrajiny, kteří tamní obyvatele před účastí ve volbách zastrašovali (část videozáznamu z této debaty viz zde).

O tom, jak vypjatý střet mezi Zelenými a Die Linke ohledně Ukrajiny byl, svědčí dodnes známá a hojně sdílená reakce předsedy zelené poslanecké frakce Antona Hofreitera vůči poslanci Die Linke Andreji Hunkovi, který Zeleným podprahově postuloval lhostejnost vůči fašismu, pokud jim prý nevadí účast strany Svoboda v ukrajinské vládě. Hofreiterovo emotivní ohrazení sice nebylo substantivním příspěvkem do samotné parlamentní diskuse, bezpochyby ale upoutalo pozornost širší veřejnosti a zvýraznilo pro voliče názorovou rozdílnost mezi Zelenými a Die Linke v podpoře emancipace Ukrajiny od vlivu Putinova Ruska.

Pevné postoje

Zpětně viděno jsou tak postoje německých zelených k Ukrajině a Putinovu režimu dlouhodobě konzistentní a své voliče tak strana nijak nepřekvapuje. Na rozdíl třeba od SPD, jejíž čelní straníci jako generální tajemník Kevin Kühnert ještě v lednu 2022 srdnatě hájili projekt plynovodu Nord Stream 2, proti kterému se Zelení rovněž dlouhodobě vymezují.

A až do války se Zelení lišili i od liberální FDP, která se ve vztahu k Putinovu režimu tvářila buď neutrálně, nebo rovněž inklinovala k široce sdílené a vlastně přísně liberální tezi „obchodní spoluprací ke změně režimu“ (Wandel durch Handel), což například místopředsedu FDP Wolfganga Kubickiho dokonce v roce 2018 vedlo k požadavku na upuštění od sankcí vůči Rusku za anexi Krymu.

Při srovnání postojů Zelených k dodávkám zbraní do zahraničí v roce 2014 a 2022 lze nicméně i u nich konstatovat určitý posun. Zelení totiž na podzim 2014 většinově nepodpořili dodávky munice syrským Kurdům, zatímco již v květnu 2021 se tehdejší spolupředseda Zelených a dnešní ministr hospodářství Robert Habeck po své návštěvě Ukrajiny vyslovil pro dodávky německých „defenzivních zbraní“ ukrajinské armádě.

Za to tehdy Habeck sklidil kritiku napříč politickým spektrem včetně lidí jako je bezpečnostní expert CDU Roderich Kieseweter, jenž se naopak dnes profiluje jako protiputinovský jestřáb a ostrý kritik váhavosti kancléře Scholze při dodávkách zbraní Ukrajině. Avšak i tento posun Zelených je při bližším studiu jejich starších pozic radikální pouze zdánlivě, protože už v roce 2014 parlamentní lídr Zelených Anton Hofreiter neodůvodnil odmítavé stanovisko strany vůči dodávkám zbraní Kurdům principiálním pacifismem, ale obavou, aby se zbraně dodané do syrské nesymetrické války nedostaly do rukou špatných adresátů jako byl tzv. Islámský stát.

Hofreiter dokonce tehdy uvedl, že nasazení vojenských kapacit může být v určitých případech i žádoucí, záleží ale na konkrétním pozadí, okolnostech, dynamice a možných dopadech daného konfliktu. Kdo tedy postoje Zelených poslední dekádu v zahraniční politice pozorněji sleduje, nemůže u nich vysledovat nějaký obrat o 180 stupňů. Ten lze spíše identifikovat u ostatních politických stran. A v případě Zelených a zejména již rok starého požadavku jejich lídra Roberta Habecka na dodávky zbraní pro Ukrajinu je možné této straně navíc přičíst k dobru nemalou dávku správného odhadu budoucího vývoje a realismu.

Pokud jsme už u osobnosti nynějšího zeleného vicekancléře a ministra hospodářství Habecka, je na místě uvést, že i zde možná leží další tajemství současných vysokých preferencí Zelených a jejich volebních úspěchů navzdory obtížným geopolitickým okolnostem. Tento politik, který je svým původním povoláním spisovatel, totiž jednak vyniká ve schopnosti nakládat se slovem a pracovat s emocemi na straně svých posluchačů a jednak dává otevřeně najevo své vnitřní pochybnosti a nezastírá, že možností, jak jednat, je více. Tím se dobře odlišuje od merkelovské rétorické figury o „bezalternativnosti“ přijatých rozhodnutí.