↗

Důvody zelené konjunktury v Německu jsou tři: od roku 2014 konzistentní pozice k Rusku a Ukrajině, momentální popularita hlavních tváří ve vládě a zatím výrazněji nedotčená pověst a věrohodnost při naplňování klimatické agendy. Grafika FB BÜNDNIS 90/DIE GRÜNEN

Výsledky květnových zemských voleb v nejlidnatější německé spolkové zemi Severní Porýní-Vestfálsko, kde žije zhruba každý čtvrtý Němec, stejně jako o týden dříve ve Šlesvicku-Holštýnsku, zvýraznily trend nestejné míry voličské podpory stran současné německé vládní koalice, kterou tvoří sociálně demokratická SPD, Zelení a liberální FDP.

Zatímco SPD zaznamenala s 27 % hlasů ve své někdejší baště Severní Porýní-Vestfálsko svůj historicky nejhorší výsledek a liberální FDP ztratila více než polovinu hlasů a s 6 % se jen tak tak dostala do zemského parlamentu v Düsseldorfu, Zeleným se podařilo volební skóre více než ztrojnásobit a získat na 18 % odevzdaných hlasů.

Ve volbách ve Šlesvicku-Holštýnsku Zelení získali rovněž 18 % hlasů, a dokonce druhé místo na pásce za dominantní CDU poté, co nevýrazné a dříve na severu silné sociální demokraty předběhli o dva procentní body.

Takové výsledky se mohou mnohým jevit jako překvapivé, zvláště v kontextu probíhající války na Ukrajině a vládního angažmá Zelených jak v bezpečnostně exponovaných resortech zahraničí a hospodářství, tak kvůli jejich podpoře dodávkám zbraní Ukrajině, sankcím proti Rusku a posilování východního křídla NATO.

Vždyť podpora vojenské kampani NATO během podobně náročného srbsko-kosovského konfliktu v roce 1999 měla pro Zelené naopak za následek obrovské vnitřní pnutí a sérii volebních debaklů na zemské úrovni. Z těchto interních konfliktů a opakovaně prohraných voleb se strana částečně vzpamatovala až v celostátních volbách roku 2002, kdy se naopak schylovalo k vojenskému angažmá USA v Iráku.

Tehdejší rudo-zelená německá vládní koalice ale USA už nepodpořila, a naopak iráckou kartu SPD a Zelení se svými lídry Gerhardem Schröderem a Joschkou Fischerem ve volební kampani naplno rozehráli proti svým společným rivalům z CDU/CSU, jejichž tehdejší kandidát na kancléře Edmund Stoiber podporu Bushově administrativě v irácké kampani přinejmenším nevylučoval.

Nynější situace se však pro Zelené zdá jiná než v letech 1998/99 za kosovské krize nebo před druhou válkou v Zálivu o čtyři roky později. A to nejen s ohledem na brutalitu ruské invaze na Ukrajinu, kterou mohou lidé sledovat doslova v přímém přenosu.

Zelení ve vztahu k Putinovu Rusku především již dlouhodobě zaujímají silně kritický postoj, který artikulovali již v roce 2014 během anexe Krymu a první ruské kvaziinvaze v Donbasu. I tehdy sice německá politická scéna ve své většině podpořila uvalení sankcí na Rusko, veřejnou diskusi ale v daleko větší míře než dnes rámovali tzv. Putin-Versteher, a to i mezi konzervativci a liberály.

Větší koncentrace těchto „chápačů“ se ale nacházela na levici u SPD a Die Linke. U sociálních demokratů šlo hlavně o jejich vysloužilé, ale mediálně stále aktivní veličiny jako je Gerhard Schröder, Egon Bahr nebo Klaus von Dohnányi, kteří ve vstřícnosti k Rusku v tom lepším případě spatřovali věrnost Brandtově Ostpolitik ze 70. let a nutnost zachovat mosty do Kremlu za každou cenu.

U Die Linke, která v roce 2014 sdílela se Zelenými opoziční lavice vůči vládě velké koalice CDU/CSU a SPD, bylo chápání obav postsovětského Ruska z EU a NATO a až protiukrajinské naladění naprostým mainstreamem.

Pro rozlišení pozic Zelených a Die Linke v ukrajinské otázce byla pak pro veřejnost důležitá parlamentní debata ze 4. června 2014 nad vládním prohlášením tehdejší kancléřky Merkelové za CDU. V rozpravě o části kancléřčina prohlášení věnované konfliktu na východní Ukrajině se totiž rozhořela ostrá debata nikoliv mezi vládní koalicí a opozicí, ale spíše mezi dvěma opozičními stranami.

Die Linke na plénu tematizovala dodnes „vděčný“ Pravý sektor, zpochybňovala regulérnost volebního vítězství tehdejšího nového prezidenta Petra Porošenka a kritizovala účast dnes již zapomenuté, v tu dobu však dokonce dvouprocentní nacionalistické strany Svoboda v ukrajinské vládě.

Zástupci Zelených naopak poukazovali na útlak krymských Tatarů po anexi Krymu a na převládající evropské a demokratické aspirace ukrajinské společnosti, která si zaslouží německou podporu. Zástupce Die Linke Zelení kritizovali za účelové nafukování pozic fašistických stran po právě proběhlých ukrajinských volbách a za slepotu vůči Ruskem podporovaným separatistům na východě Ukrajiny, kteří tamní obyvatele před účastí ve volbách zastrašovali (část videozáznamu z této debaty viz zde).

O tom, jak vypjatý střet mezi Zelenými a Die Linke ohledně Ukrajiny byl, svědčí dodnes známá a hojně sdílená reakce předsedy zelené poslanecké frakce Antona Hofreitera vůči poslanci Die Linke Andreji Hunkovi, který Zeleným podprahově postuloval lhostejnost vůči fašismu, pokud jim prý nevadí účast strany Svoboda v ukrajinské vládě. Hofreiterovo emotivní ohrazení sice nebylo substantivním příspěvkem do samotné parlamentní diskuse, bezpochyby ale upoutalo pozornost širší veřejnosti a zvýraznilo pro voliče názorovou rozdílnost mezi Zelenými a Die Linke v podpoře emancipace Ukrajiny od vlivu Putinova Ruska.

Pevné postoje

Zpětně viděno jsou tak postoje německých zelených k Ukrajině a Putinovu režimu dlouhodobě konzistentní a své voliče tak strana nijak nepřekvapuje. Na rozdíl třeba od SPD, jejíž čelní straníci jako generální tajemník Kevin Kühnert ještě v lednu 2022 srdnatě hájili projekt plynovodu Nord Stream 2, proti kterému se Zelení rovněž dlouhodobě vymezují.

A až do války se Zelení lišili i od liberální FDP, která se ve vztahu k Putinovu režimu tvářila buď neutrálně, nebo rovněž inklinovala k široce sdílené a vlastně přísně liberální tezi „obchodní spoluprací ke změně režimu“ (Wandel durch Handel), což například místopředsedu FDP Wolfganga Kubickiho dokonce v roce 2018 vedlo k požadavku na upuštění od sankcí vůči Rusku za anexi Krymu.

Při srovnání postojů Zelených k dodávkám zbraní do zahraničí v roce 2014 a 2022 lze nicméně i u nich konstatovat určitý posun. Zelení totiž na podzim 2014 většinově nepodpořili dodávky munice syrským Kurdům, zatímco již v květnu 2021 se tehdejší spolupředseda Zelených a dnešní ministr hospodářství Robert Habeck po své návštěvě Ukrajiny vyslovil pro dodávky německých „defenzivních zbraní“ ukrajinské armádě.

Za to tehdy Habeck sklidil kritiku napříč politickým spektrem včetně lidí jako je bezpečnostní expert CDU Roderich Kieseweter, jenž se naopak dnes profiluje jako protiputinovský jestřáb a ostrý kritik váhavosti kancléře Scholze při dodávkách zbraní Ukrajině. Avšak i tento posun Zelených je při bližším studiu jejich starších pozic radikální pouze zdánlivě, protože už v roce 2014 parlamentní lídr Zelených Anton Hofreiter neodůvodnil odmítavé stanovisko strany vůči dodávkám zbraní Kurdům principiálním pacifismem, ale obavou, aby se zbraně dodané do syrské nesymetrické války nedostaly do rukou špatných adresátů jako byl tzv. Islámský stát.

Hofreiter dokonce tehdy uvedl, že nasazení vojenských kapacit může být v určitých případech i žádoucí, záleží ale na konkrétním pozadí, okolnostech, dynamice a možných dopadech daného konfliktu. Kdo tedy postoje Zelených poslední dekádu v zahraniční politice pozorněji sleduje, nemůže u nich vysledovat nějaký obrat o 180 stupňů. Ten lze spíše identifikovat u ostatních politických stran. A v případě Zelených a zejména již rok starého požadavku jejich lídra Roberta Habecka na dodávky zbraní pro Ukrajinu je možné této straně navíc přičíst k dobru nemalou dávku správného odhadu budoucího vývoje a realismu.

Pokud jsme už u osobnosti nynějšího zeleného vicekancléře a ministra hospodářství Habecka, je na místě uvést, že i zde možná leží další tajemství současných vysokých preferencí Zelených a jejich volebních úspěchů navzdory obtížným geopolitickým okolnostem. Tento politik, který je svým původním povoláním spisovatel, totiž jednak vyniká ve schopnosti nakládat se slovem a pracovat s emocemi na straně svých posluchačů a jednak dává otevřeně najevo své vnitřní pochybnosti a nezastírá, že možností, jak jednat, je více. Tím se dobře odlišuje od merkelovské rétorické figury o „bezalternativnosti“ přijatých rozhodnutí.

Nový styl

S bývalou kancléřkou Angelou Merkelovou také nesdílí už samotný styl komunikace, který byl vesměs opatrný a jaksi „teflonový“ a na který chtěl navázat i její sociálnědemokratický nástupce Olaf Scholz. Zdá se však, že se řadě voličů na slovo skoupý a spíše prezidiální styl řízení vlády již po šestnácti letech poněkud zajídá, a naopak roste poptávka po politicích s větší mírou temperamentu a akčnosti.

To se jak Habeck, tak jeho spolustranička v křesle ministryně zahraničí Annalena Baerbocková zjevně snaží naplňovat. Baerbocková se také v uplynulých týdnech opakovaně nepřímo vymezovala vůči kancléři Scholzovi, ať už při své cestě do pobaltských republik nebo při návštěvě samotné Ukrajiny, během níž ministryně zavítala i na dějiště válečných zločinů ruské armády v Buči.

Naopak kancléř Scholz svou osobní přítomnost na Ukrajině nadále nepovažuje za podstatnou a na výzvy k cestě do Kyjeva reaguje až nedůtklivě. O tom, jaký postoj a politický styl rezonuje více, napovídají pak nejen volební výsledky SPD a Zelených v Severním Porýní-Vestfálsku a Šlesvicku-Holštýnsku, ale i ankety oblíbenosti členů vlády, kterým zatím vévodí právě Habeck s Baerbockovou.

Redaktoři aktuálního čísla týdeníku Der Spiegel v této souvislosti dokonce prorokují, že se německá politika nachází na prahu nové éry, v níž němečtí voliči ve vztahu k politikům nebudou stát pouze o programovou nabídku (výzvy „Obsah, prosím!“ jsou nadále pro politické diskuse občanů o politice a s politiky docela typické), ale budou chtít také více chytnout „za srdíčko“. Do této sorty politiků je ostatně možné řadit i lídry aktuálně vítězné CDU Daniela Günthera ze Šlesvicka-Holštýnska a Hendrika Wüsta ze Severního Porýní-Vestfálska.

Pokud bychom se ale měli ještě jednou vrátit k úvodní otázce, jak je možné, že se Zeleným coby ještě v 80. a 90 letech minulého století silně pacifistické straně voličsky vyplácí nynější jestřábí postoj vůči Rusku, nestačí se jen spokojit s jejich relativní konzistentností ohledně Ukrajiny a s charismatem aktuálních lídrů. Při analýze je třeba také vzít v potaz i další okolnosti, které v poslední dekádě vedly k nárůstu jejich popularity.

Ačkoli Zelení zažili četná volební zklamání i po roce 2010, jejich postavení v zemích bývalé NDR zůstává nadále na hraně marginality a přes dílčí a nikoli nevýznamné úspěchy jsou stále daleko více stranou metropolitních voličů než obyvatel malých měst a venkova, jejich vzestup je neoddiskutovatelný. Dvacetiprocentní práh v preferencích i volebních výsledcích zkrátka před počátkem minulé dekády nikdy neatakovali.

Tento růstový trend přitom rozhodně nebyl vyvolán jejich zahraničněpolitickou agendou, nýbrž dlouhodobými postoji k environmentálním otázkám, ať už jde o odmítání jaderné energetiky, což Zeleným po katastrofě v japonské Fukušimě v roce 2011 vyneslo v Bádensku-Württembersku křeslo premiéra, nebo, a to především, kvůli názorovým pozicím k řešení dopadů klimatických změn.

Právě pociťovaná urgentnost řešit klimatické problémy v kontextu katastrofálního sucha roku 2018 Zeleným evidentně přineslo nové voliče, a to zřejmě i z řad původních konzervativců, o čemž svědčí zejména zelené zisky v různých typech voleb v Bavorsku na úkor tamního hegemona CSU, a to i mimo lidnaté a metropolitní obvody (viz zemské volby 2018, volby do EP 2019 nebo volby do Bundestagu 2021).

Noví voliči pak Zelené asi sotva volí kvůli tomu, co tato strana říkala či neříkala k odzbrojení během studené války či kosovské krize a do jaké míry se zapojovala do mírového hnutí 80. let proti raketovým systémům NATO. Daleko více jim leží na srdci spíše vymírající včelstva, nárůst extrémního počasí a vzhledem k prognózám oteplování stále problematické tempo snižování emisí skleníkových plynů jak v Německu, tak ve světě.

Důvody zelené konjunktury v Německu jsou tedy podle mého tyto tři: od roku 2014 konzistentní pozice k Rusku a Ukrajině, momentální popularita hlavních tváří ve vládě a zatím výrazněji nedotčená pověst a věrohodnost při naplňování klimatické agendy. Vše se ale ještě může změnit, machiavelliovské kolo paní Fortuny je totiž z podstaty vrtkavé. Válka na Ukrajině může nebezpečně eskalovat a ceny energií strmě růst, což může vyvolat veřejné nálady na appeasement s Ruskem či přehodnocení energetické koncepce.

Zelené lídry může ze světla ramp stáhnout nějaký hloupý skandál či série nekompetentních rozhodnutí. A v neposlední řadě mohou klimatické agendy v trojbarevné semaforové vládě ještě narazit na sociální či fiskální výhrady koaličních partnerů. Je také možné, že případný výsledný kompromis půjde zeleným voličům jen těžko prodat, ať už půjde například o větší toleranci vůči energii z uhlí či jádra.

Tato rizika však nyní vypadají pouze jako bouřkové mraky kdesi v dálce, zatímco zelená a trochu biedermeierovská německá krajina zůstává ještě zalita sluncem.