Německá vláda schytává v posledních dnech z mnoha stran ostrou kritiku. Důvodem je její neochota podílet se na vyzbrojení ukrajinské armády, ale také brždění sankcí vůči Rusku — tedy na krocích, které se aktuálně dojednávají v rámci EU i na půdě NATO.

U amerických konzervativců, kterým se hodí vysmívat se demokratickému prezidentu Bidenovi za to, že za sebou nemá transatlantické spojence bez výhrad sešikované, se vžila glosa, že „Německo je s Ruskem v jedné posteli.“ Starosta Kyjeva Vitalij Kličko, který je shodou okolností v Německu celebritou, protože tam strávil velkou část své kariéry vrcholového boxera, zase na spolkovou vládou poslaných pět tisíc helem pro vojáky zareagoval sarkastickou otázkou, zda příště spojenecká země pošle polštáře.

V Německu se v těchto dnech odehrává další dějství hledání vlastní zahraničněpolitické role. Na jednu stranu je v tamější společnosti velmi živý historicky podmíněný imperativ pacifismu. Na druhou stranu však Německu — při jeho ekonomické a politické síle — stále méně prochází stát stranou. Notabene když jsou zejména Spojené státy čím dál tím méně ochotné nést v transatlantickém spojenectví hlavní bezpečnostně politickou odpovědnost.

Sázka na otevřenost