↗

Jak by se Německo zachovalo v případě Ruské invaze na Ukrajinu? Olaf Scholz nadále volí mlžení. Foto Anna Moneymaker, Getty Images North, AFP

Německá vláda schytává v posledních dnech z mnoha stran ostrou kritiku. Důvodem je její neochota podílet se na vyzbrojení ukrajinské armády, ale také brždění sankcí vůči Rusku — tedy na krocích, které se aktuálně dojednávají v rámci EU i na půdě NATO.

U amerických konzervativců, kterým se hodí vysmívat se demokratickému prezidentu Bidenovi za to, že za sebou nemá transatlantické spojence bez výhrad sešikované, se vžila glosa, že „Německo je s Ruskem v jedné posteli.“ Starosta Kyjeva Vitalij Kličko, který je shodou okolností v Německu celebritou, protože tam strávil velkou část své kariéry vrcholového boxera, zase na spolkovou vládou poslaných pět tisíc helem pro vojáky zareagoval sarkastickou otázkou, zda příště spojenecká země pošle polštáře.

V Německu se v těchto dnech odehrává další dějství hledání vlastní zahraničněpolitické role. Na jednu stranu je v tamější společnosti velmi živý historicky podmíněný imperativ pacifismu. Na druhou stranu však Německu — při jeho ekonomické a politické síle — stále méně prochází stát stranou. Notabene když jsou zejména Spojené státy čím dál tím méně ochotné nést v transatlantickém spojenectví hlavní bezpečnostně politickou odpovědnost.

Sázka na otevřenost

Ukrajinská otázka spadá do agendy především SPD — které má kromě kancléře, určujícího principiální směřování všech rezortů, ministerstvo obrany — a Zelených, kteří ve vládě obsadili post ministryně zahraničí. Oběma stranami vládní trojkoalice přitom vnitřně zmítají rozdílné postoje jejich názorových křídel.

Sociální demokraté tradičně zastávají pacifistické pozice, a i nyní vcelku jednotně vyzbrojování Ukrajiny odmítají. Odvolávají se přitom na platný německý zákon zakazující vývozy zbraní do míst, kde hoří konflikt. Méně jednotná je pak ale strana, pokud jde o celkový postoj k Rusku včetně toho, jak přísné by měly být sankce.

Ve straně totiž od dob kancléřství Willyho Brandta přetrvává přesvědčení, že se ve vyhrocených konfliktních situacích vyplatí sázet na otevřenost, vstřícnost a dialog. Právě on inicioval politiku větší vstřícnosti vůči zemím tehdejšího východního bloku. A má se za to, že jeho kroky byly prvopočátkem uvolnění napětí, které o dvacet let později nakonec vedlo až k pádu socialistického bloku.

Důležitou roli hraje také to, že zejména v bývalém východním Německu mají části SPD k Rusku specificky vstřícný vztah. V kontrastu s Československem, kde postoj k Sovětskému svazu dramaticky ochladnul v důsledku invaze v roce 1968, přežívá na východě Německa určitá sounáležitost, místy až skoro sympatie.

Důležitou platformu v tomto ohledu představuje Německo-ruské fórum, projekt dřívější významné stranické osobnosti z východu Matthiase Platzecka, které si vytyčilo za cíl řešit konflikty a předcházet jim právě dlouhodobým přátelským dialogem. Na východě panuje přesvědčení, že to mohou být právě východní Němci, kdo sehraje důležitou roli prostředníka. Koneckonců sám Putin chová k zemi určitou náklonnost díky svému pobytu v Drážďanech.

K tomu se přidává jistá nezkušenost nového kancléře Olafa Scholze na mezinárodním bezpečnostním parketu, posílená neochotou pouštět se do čehokoliv radikálního. Scholz plánoval co nejdříve vykázat úspěchy v agendách týkajících se zlepšení života v Německu — jako rychlé zvýšení minimální mzdy.

Zřejmě také spoléhal také na to, že mu bude stačit jít ve šlépějích Angely Merkelové, která se zvládla pacifistickému imperativu nezpronevěřit. Bývalá kancléřka si ovšem současně vydobyla roli hlavní vyjednávačky v konfliktech, a proto si za jejího vládnutí málokdo dovolil německou militaristickou zdrženlivost kritizovat. Ta ovšem nyní Scholzovi očividně jen tak neprojde. Nemá na to totiž zatím odpovídající postavení.

I v SPD navíc sílí hlasy, že by přece jen vůči Rusku měla vystupovat tvrději. Strana tak má v příštích týdnech v plánu rozsáhlé porady, v jejichž rámci si chce celou věc vydiskutovat a najít dlouhodobou společnou linii.

Obrana lidských práv

V té mají naopak Zelení jasno: dlouhodobě se staví do role obránců lidských práv, a vůči nedemokratickým režimům tak chtějí vystupovat náležitě ostře. Není nicméně jasné, jak se tato jejich v teorii morálně chvályhodná pozice přeloží do reálné — o poznání komplikovanější — politiky.

Stejně jako SPD totiž bojují s tím, co si přesně ve vládní praxi počít s jiným svým zakládajícím principem — pacifismem. Osmašedesátnické prostředí, z něhož později Zelení vznikli, totiž straně daly do vínku právě tento étos. Pacifismus jsou nicméně současné zelené špičky očividně ochotné obětovat spíš než SPD. Hlasy podporující vyzbrojování Ukrajiny jsou zde slyšet silněji — zejména od zelených evropských politiků, kteří jsou vzdálenější německým debatám a blíže těm spojeneckým.

Nezanedbatelnou roli v celé věci hraje také rozestavěný plynovod Nordstream 2, napřímo spojující Rusko s Německem. Právě i kvůli němu Německo pravděpodobně váhá se proti Rusku jednoznačně vymezit — jakkoli už Olaf Scholz na jednu stranu dříve připustil, že v krajním případě i on může v sankcích roli sehrát.

Po setkání s Joem Bidenem ale pak v úterý opět vyvolal pochybnosti, jak by se tedy Německo doopravdy zachovalo, když se k vyhrožování zastavením stavby ke svému americkému protějšku výslovně nepřidal a spíš jen mlžil. Existují však i interpretace, podle kterých to je cílená strategie, aby si Vladimír Putin nemohl dost dobře spočítat, jakou cenu by pro Rusko invaze na Ukrajinu měla — a z nejistoty se do ní raději nepustí.

Německo každopádně sází na zemní plyn jako na přechodný zdroj energie v době, kdy utlumuje těžbu uhlí a vypíná jaderné elektrárny, přičemž ještě nemá dostatek elektřiny z obnovitelných zdrojů. Vedle výpadku významného zdroje energie by zemi při přerušení výstavby hrozilo i vysoké odškodné a penále všem, kteří se na jeho výstavbě podílejí či jim to bylo přislíbeno.

Jak trefně napsal minulý týden týdeník Spiegel: Německo tak opět čeká jeho obvyklý bezpečnostně politický Eiertanz, tanec mezi vejci.