Zítra má začít válka na Ukrajině. Naléhavě píšu si do tebe, můj milý deníčku, den po svatém Valentýnu patnáctého února 2022.

Včera ve Sportovním centru Řepy nabízeli valentýnské plavání a wellness při svíčkách. Kdybych byl o třicet let mladší a zrovna zamilovaný, využil bych krásné příležitosti. Kdybych byl mladší, podpořil bych dobrou myšlenku. Jsem rád, když se management bazénu snaží ozvláštnit své sportovní zařízení. Cena šest set padesát korun pro dvě osoby od dvaceti hodin do půlnoci zahrnuje welcome drink a drobné občerstvení na terase. Člověk u toho ani nemusí být, aby cítil tu pohodu.

Ve stejné budově jako bazén mají v Řepích i hotel. Možnost ubytování pro dvě osoby je tam hned po plavání. Cena se snídaní je tisíc čtyři sta.

Nechápu, jak mi sídliště dříve mohla připadat odpudivá. Když chce člověk něco zažít a nejezdit zbytečně z Prahy, stačí nastoupit do autobusu Pražské integrované dopravy. Hradčana jsou ucpaná Zemanovými vojáky, Staromák bez turistů vypadá jako po moru, v Řepích to žije.

Na Ukrajině se děje něco úplně jiného než v Řepích, můj milý deníčku. Uhlíková stopa ruských tanků musí být úplně obludná. Genderové složení armády, co tam, chudinka, stanuje na sněhu, je určitě strašně maskulinně vychýlené.

Člověk tam ani nemusí být, aby se otřásl odporem. Sto tisíc lidí, kteří už týdny žijí s pocitem, že budou někoho zabíjet a sami třeba budou zabiti.

Sto tisíc lidí, to jsou celé Řepy krát čtyři. Včetně batolat! Kolik jen toho snědí, ti vojáci. Stravu mají určitě masitou. Jaká je asi uhlíková stopa nebohých zvířat, která za nimi, za vojáky, vozí rozsekané na kusy a uvařené do nějaké šlichty?

Soulad rodinného a profesionálního života je při takové přípravě války také určitě velmi upozaděný. Mají ruští vojáci vůbec svobodné odbory? Jak to mají s ochranou zdraví na pracovišti, když pracovištěm je bojiště?

Nechápu, můj milý deníčku, co Ukrajinci komu provedli. Znám je od kasy z Alberta i ze stavby vedle, a jsou to milí lidé. Takoví trpěliví a zkušení životem.

Hodně Ukrajinců je i mimo Prahu. Když jsem se „Co tady bude?“ zeptal v pohraničí dělníků, kteří v téhle zimě staví novou budovu bordelu, jeden odpověděl: „Co búde, búde.“

Bylo to tak jímavě tragické. Chlapovi je zima, staví bordel, možná v něm budou pracovat Ukrajinky, co utečou před válkou, chodit tam budou kunčofti z Německa, co nechce Ukrajincům dát zbraně, aby měli čím střílet nazpět, na Rusy, další Slovany. Slovani na sebe střílejí a Němec pak pořídí sex levněji. Ale nechci zabředat do generalizujících úvah, které vždy nastávají, když člověk požívá kategorie národů nebo jenom národností.

Sčítání lidu zjistilo, že Ukrajinců u nás žije hodně, takže bychom se o nich měli víc učit ve škole. Prý ubylo křesťanů, takže bychom se měli i víc učit o křesťanství, když o něj tady člověk všude zakopává.

Třeba takový morový sloup na maloměstě zabere s plůtkem klidně deset parkovacích míst. Bylo by dobré demokraticky vysvětlit žactvu, že se nejen nemá bourat, ale že je užitečné seznámit se s životopisy dávno mrtvých svatých, protože mají život věčný.

Výhoda křesťanství spočívá v jeho zajímavé tezi, že smrt nevítězí. Ukrajinci, ti obyčejní u nás, kteří, když jim končí vízum, říkají: „Músim závolat do Várů máfiánovi,“ mají v sobě nějakou důstojnost, asi křesťanského původu. Co všechno snesou, a jakou si při tom zachovávají vlídnost. Kolik se od nich a z jejich dějin můžeme naučit!

Středa 16. února 2022 minula, můj milý deníčku, a Rusové zatím nezaútočili. Možná si uvědomili, že nedořešili zdravotní, úrazové a životní pojištění. Jak asi přistupují k otázce války, když ne ekologicky, odborářsky, genderově a s ohledem na ochranu zdraví? Divná hádanka, těžko si představit jiné úhly pohledu.

Vůbec nechápu, jak ti lidé myslí. Měli by myslet jinak. Měli bychom jim k tomu pomoci, nechat je zažít náš, lepší, svět. Začnu u sebe, daruji ruskému vojákovi voucher na valentýnské plavání v Řepích. Na příštího Valentýna. To už ruských vojáků možná zas bude plný Václavák.