V ruském výkladu chtějí konflikt ti druzí: Ukrajina na Donbase a Západ obecně
Petr JedličkaNavzdory striktním požadavkům i soustředění ohromného počtu vojáků u ukrajinských hranic se Rusko ve stávající krizi vnímá jako bránící se strana — tedy alespoň oficiálně. Na základě jakých perspektiv a s jakými argumenty?
Řada čtenářů to asi tuší, přesto se to ne vždy připomíná, ač jde o zásadní věc: v ruském oficiálním výkladu současného dění kolem Ukrajiny jsou těmi agresivními „Západ“ a Ukrajina, ne Rusko. Je tomu tak i navzdory tomu, že právě ruští vojáci byli přesunuti v ohromných počtech k hranicím Ukrajiny a ne naopak. Je tomu tak i přesto, že se dnes řeší převážně možnost ruského vpádu na Ukrajinu, ne ukrajinského či nějakého „západního“ do Ruska.
Jak je to možné? Do našich masmédií pronikají v zásadě dvě z řady ruských perspektiv, obě však poněkud barvotiskové. První — dějinná — poukazuje na přežívající sebevnímání Ruska jako supervelmoci a jako následníka carské říše i SSSR, k nimž země jako Ukrajina nebo Gruzie patřily. Rusku jde v této perspektivě pouze o obranu toho, co bylo po staletí jeho, o obranu svého impéria, byť se část nyní nachází za stávající ruskou hranicí.
Druhá ruská perspektiva, kterou zběžně známe, zdůrazňuje:
- soustavné rozšiřování NATO na východ, a to v rozporu s ústními sliby, které dali představitelé USA před třiceti lety ruským,
- roli západní ideologie a firem v ruské hospodářské krizi v devadesátých letech,
- a narůstající počet zemí v ruském okolí, v nichž jsou nějaké základny či jednotky NATO (tzv. obkličování Ruska).
První z pohledů zdůrazňují tradičně spíše kritikové ruské politiky, druhý pak ti, kdo pro ni mají pochopení. Z obou perspektiv je nicméně možné vnímat Rusko jako stát, který se brání, byť s různou mírou přesvědčivosti. Občas se k těmto perspektivám přidává ještě srovnání vojenských výdajů zemí NATO a Ruska, aby se podtrhlo, kdo více zbrojí a kdo jen jakoby reaguje.
Pro aktuální situaci kolem Ukrajiny ovšem tyto panoramatické perspektivy už výkladově nedostačují. V kontextu jasných vyjádření států NATO, že svoje jednotky na Ukrajině nenasadí, obrovské rusko-běloruské přesily i poměrně jednoznačného mínění samotných Ukrajinců ztrácí působivost jak argument obkličování, tak obrany přirozeně vnímaného celku.
Proto je záhodno si všímat i dalších perspektiv — v zahraniční ne tak frekventovaných, specifičtějších, ale pro stávající situaci přiléhavějších. Jak přibližuje podrobně Vitalij Ševčenko na BBC, v ruských médiích jsou teď tematicky populární zejména čtyři propojené argumentační figury:
- režim vládnoucí na Ukrajině od roku 2014 je v podstatě loutková extremistická vláda řízená ve strategických otázkách plně Američany, a to bez ohledu na fakt, že se v zemi před několika lety komplet vyměnila garnitura,
- režim vládnoucí na Ukrajině nejen že neplní dohody z Minsku, ale soustavně vojensky terorizuje proruský Donbas, a zvláště tamní civilisty,
- Západ (NATO, Američané… ) soustavně ponouká ukrajinský režim k bojům, a tedy i k další válce, přestože ví, že Rusko musí obyvatele Donbasu, když bude nejhůř, bránit,
- Rusko se snaží, seč může, řešit vše diplomaticky, ale Západ jeho návrhy odmítá, a místo toho se snaží o vojenskou asimilaci Ukrajiny za každou cenou a posílá na ni stále další zbraně.
Sto tisíc ruských vojáků přesunutých k ukrajinským hranicím slouží v těchto podáních jako síla, která má svojí přítomností zejména odradit Ukrajince právě od terorizujících útoků na donbaské civilisty, aby Rusko nebylo donuceno opravdu bojovat. Rusko žádnou invazi na Ukrajinu a válku nechce, opakuje se stále dokola, ale když budou Ukrajinci pokračovat a Západ je dále podporovat/ponoukat, Rusko nevylučuje, že na agresi odpoví…
V ruském vnímání — respektive v obraze, který je za ruské vnímání vydáván v ruských masmédiích — je nejen každé varování Rusku, ale i každé vyjádření podpory Ukrajině, každá dodávka zbraní i každé gesto směrem k odstřižení se od Ruska aktem agrese svého druhu. Aktem, který ohrožuje a vyvolává potřebu obrany.
Jak jsem napsal již před pár dny, potíž je, že sice víme, že Rusko nechce Ukrajinu v NATO a alianční vojáky u svých hranic, ale spolehlivě nevíme vše o tom proč — zda skutečně kvůli své specifické představě o vlastní bezpečnosti (stabilitě režimu, prestiži…), nebo spíš kvůli svým vlastním expanzionistickým ambicím. A nevíme také, jak daleko je ochotno zajít — do jaké míry je vše, co vidíme, jen nátlakově diplomatická hra.
V sumě výroků ruských představitelů i hvězd tamní mediaséfry lze najít jak vyjádření, která potvrzují první ze zmíněných výkladů, tak výroky pro druhý, pro třetí i pro každý další naznačený pohled. Ti z nás, kteří nemají přístup ke zprávám tajných služeb, tak zřejmě budou muset počkat opravdu až na činy.
"V kontextu jasných vyjádření států NATO, že svoje jednotky na Ukrajině nenasadí, obrovské rusko-běloruské přesily i poměrně jednoznačného mínění samotných Ukrajinců ztrácí působivost jak argument obkličování, tak obrany přirozeně vnímaného celku."
Jenomže "vyjádření států NATO, že svoje jednotky na Ukrajině nenasadí" je třeba vnímat právě v kontextu masívních manévrů ruské armády. A podobně by se dalo polemizovat (ve smyslu zaměňování příčiny za následek) snad s každou druhou větou tohoto této "analýzy".
"Ruská armáda je přibližně pětkrát větší než ukrajinská. Ještě daleko větší rozdíl je přitom v kvalitě techniky."
Těch rozdílů by jistě našlo více - ve kvalitě výcviku, bojových zkušenostech... Všechny nasvědčují předpokladu, že v případě, že by takové rozhodnutí na ruské straně padlo, bylo by obsazení Ukrajiny jen otázkou (asi ne moc dlouhého) času. Současně by to ale také byl tragický masakr, kterému by se mělo mezinárodní společenství snažit zabránit s vynaložením maximálního úsilí. Aktuálně to ale vypadá, že by se aktivity NATO a USA spíš mohly stát jeho hlavní příčinou...
Jo, tak na tohohle kremlobota jsem mále zapomněl.
Jen jedna holá věta...? Ale chápu, někoho může i takový "intelektuální výkon" vyčerpat... (-:
Plně doznávám, máte naprostou pravdu, jsem mentálně zaostalý.
Druhá věc je, že fakt vašeho hlásání ideologie ruského agresora s mou mentální zaostalostí nijak nesouvisí, a je na ní zcela nezávislá.
Osobně to odsuzuji z hlediska vyššího proncipu mravního.
Tak to jsem rád, že nenesu na vaší "mentální zaostalosti" žádnou spoluvinu...
"Ideologie ruského agresora"... No, ta vaše ideologie jistě bude také mít pěkně ostře řezané rysy...
Pane Václavů, jaké aktuální "aktivity NATO a USA", jež by mohly být "hlavní příčinou ruského obsazení Ukrajiny", máte na mysli? Abychom si rozumněli...
Máte naprostou pravdu. Bez masivních manévrů u hranic území, které se několik nedaří demilitarizovat, by opravdu žádná otázka případného nasazení jednotek států NATO nevznikla. Ani nutnost ujištění, že ty západní státy, které garantovaly spolu s Ruskem Minské dohody, na nich trvají.
Aktuálně jsou to dodávky zbraní (USA, UK, Turecko, ČR, Pobaltské republiky...) a vysílání speciálních vojenských jednotek (UK, Kanada) na Ukrajinu.
Rusko je zřejmě pevně odhodlané bránit, aby se Ukrajina explicitně nebo implicitně vojensky sbližovala s USA a NATO a pokud by tento vývoj dosáhl určitého stupně, může se rozhodnout k vojenskému zásahu.
(Jistě, bude to proti mezinárodnímu právu, ale byly s ním v souladu všechny vojenské zásahy USA a NATO? Bude s nimi v souladu případný preventivní vojenský zásah Izraele v Íránu, na který se Izrael připravuje? Budeme proti tomu protestovat a uvalovat na Izrael sankce, nebo prostě připustíme, že to sice "nevypadá dobře", ale že Izrael má právo si třeba i tímto způsobem zajistit bezpečnost?)
No, a v jisté fázi může Rusko usoudit, že se časové okno, kdy by ještě bylo možné na Ukrajině zasáhnout za pro ně přijatelných ztrát, brzy uzavře a odhodlá se to spustit...
P.s.
V souvislosti se zapojením se do zdejší diskuse jsem si dnes udělal menší rešerši zatím převážně domácích zdrojů a musím konstatovat, že ve srovnání s mainstreamem mi už článek Petra Jedličky nepřipadá tak špatný...
Když už tady vedeme rozpravu, která připomíná slavnou strategickou úvahu Josefa Švejka po sarajevském atentátu:
Ono asi není korektní podsouvat jako případný cíl vojenský masivního soustředění ruských vojsk na hranicích obsazení Ukrajiny. K tomu byl ta skupina i při velmi problematickém připočtení disponibilních běloruských sil příliš malá. a potenciální převaha 5:1 je dost iluzorní. Hranice s Ukrajinou přece jen není jediná horká hranice Ruska.
Neumím odhadnout, jak vážně by se to dalo brát jako cíl politický, tedy jako spuštěč proruského převratu na Ukrajině (a nakolik jde paranoiu současné ukrajinské vlády, ostatně výhodně použitelnou k likvidaci "vnitřních nepřátel").
Bylo by to pro Rusko drahé a krajně riskantní dobrodružství, které by mohlo skončit všelijak -- např. pravobřežní Ukrajinou s perfektně vyzbrojenou armádou a plnou základen NATO a postlukašenkovským Běloruskem se silně prozápadní vládou. Relativní ekonomické náklady zemí EU a NATO na stabilizaci takového výsledku by přitom byly neporovnatelně nižší než náklady Ruska na udržení levobřežní Ukrajiny. O lidských nákladech, na straně NATO prakticky nulových ani nemluvě.
Bohužel, podobné masivní soustředění vojsk dosahuje už bez jediného výstřelu dost efektního výsledku -- podporu zablokovaného stavu v separatistických oblastech. a vzhledem k obyklému konzervativnímu a neinvenčnímu myšlení zelných mozků nelze vyloučit trvalou obcesi ruské generality strategicky žadoucím zaokoruhlením této oblasti pečlivě udržovaného bordelu na zadním dvorku Ruska zbytkem území někdejšího krymského chanátu.
Že by to bylo pro Rusko drahé a krajně riskantní dobrodružství, o tom nepochybujete vy, Pane Profante, ani já a jistě ani Putin. Ale že se mocnosti v podobných sitacích mohou cítit být nuceny to přesto risknout nám může naznačit třeba historická reminiscence karibské krize (ne)blahé paměti.
Mate pravdu. Když je velmoc vedená idioty, riskuje ledacos. A skončí to tak, jako v té karibské krizi -- jedna velmoc musela utéct se staženým ocasem a druhá? Ta měla z malého ostrova, který by jinak sovětská strana krotila, velký kubánský problém.
Tak imigrace z Kuby je pro USA jistě velký problém, ale jesli by ho chtěly vyměnit za přítomnost ruských raket na ostrově, na to bych si tedy asi nevsadil...
Další příklad neblahého působení USA na situaci na Ukrajině:
Pane Kolaříku, je to tady sice trochu off topic, ale přesto by mě zajímal váš názor... Jak to vidíte z hlediska vyššího principu mravního, když se likviduje terorista za cenu, že přitom zahyne 13 civilistů včetně žen a dětí?
Ještě něco ohledně působení vlivu USA na situaci Rusko vs. Ukrajina (přímo od pramene):
Is Biden’s Strategy With Putin Working, or Goading Moscow to War?
https://www.nytimes.com/2022/02/02/us/politics/biden-putin-strategy.html
Ještě k otázce Petra Jedličky, "jaké aktuální "aktivity NATO a USA", jež by mohly být "hlavní příčinou ruského obsazení Ukrajiny, máte na mysli?"
“Moscow security elites feel that they have to act now because if they don’t, military cooperation between NATO and Ukraine will become even more intense and even more sophisticated.”
Sarah Pagung, a researcher at the German Council on Foreign Relations.
https://www.vox.com/2021/12/8/22824015/russia-ukraine-troops-tensions-putin-biden-nato
Můžete srovnat s mou odpovědí výše...
Zatímco u nás se adoruje postoj "demokratického světa" v čele s USA, které přece nechtějí jiného než šířit ve světě klid, mír a demokracii, z Německa se občas ozývají poněkud jiné tóny:
If peace is going to be maintained it may be up to the new German administration to turn down the heat because the gun runners in Washington are doing what they do best: stoking the market.
https://www.blackdiplomats.net/episodes/german-russian-relations
To není jen na nové německé vládě, ale na každém soudném Evropanovi. Jen mi není jasné, jak by tomuto zmírňování mohla pomoci podpora ruské propagandy, která tvrdí, že kdyby nebylo těch sta tisíc vojáků na ukrajinské hranici, byly v Donbasu americké tanky a Ukrajina by byla v NATO.
A když jsme u toho, jak by tomu mohl pomoci slib amerického prezidenta, že obranný pak složený z mnoha suverénních státu nikdy nebude zvažovat žádost dalšího suverénního státu o přistoupení (a to ve velmi vzdálené budoucnosti, protože v té blízké by tuto žádost Ukrajiny vetovalo hned několik současných členů).
To, že se zájmy amerického a ruského vojensko-průmyslového komplexu zcela shodují, není důvod, abych jeden z těch molochů považoval za lepší a jeho zájmy za oprávněnější -- spíše naopak.
Nemyslet v logice studené války neznamená přece měnit kladná a záporná znaménka.
Jistě, že to není jen o německé vládě, ale výzkumnice německé Council on Foreign Relations se přirozeně obrací právě k německé vládě. Ale mě stejně spíš šlo o obsah jejího sdělení v souvislosti s dotazem Petra Jedličky:
"Pistolníci z Washingtonu dělají to, co umějí nejlépe: přitápět pod kotlem."
Podpora ruské propagandy... Pokud bude ruská propaganda prohlašovat že 2 + 2 = 4, bude každý, kdo zastává stejný názor podle vás podporovatelem ruské propagandy? Ano, je to příklad dotažený do extrému, ale to jsou ty vaše také.
Tvrzení, že "kdyby nebylo těch sta tisíc vojáků na ukrajinské hranici, byly by v Donbasu americké tanky a Ukrajina by byla v NATO" je stejně přehnané a neadekvátní jako by bylo tvrzení že ruská vojska na hranici nemají na posilování vojenské přítomnosti USA a dalších států NATO na Ukrajině žádný vliv. V případě pobaltských zemí se podobné manévry na ruské straně nekonaly a dnes jsou tyto státy v NATO...
Přijetí Ukrajiny by byl pro NATO bezpochyby větší problém a politická realita je asi taková, že v dohledné době se nic takového nechystá. Jenomže ono nejde jen o přímé členství, ale pro Rusko přirozeně musí být znepokojivé i zvyšování vojenské přítomnosti USA a NATO v rámci, řekněme, neformálních vztahů. Kdo nechce pochopit nebo neuznává tuto "geopolitickou samozřejmost" tak je prostě mimo realitu. Tvrzení západní (naší) propagandy, že se Rusko nemá čeho obávat, protože členské státy NATO jsou demokratické a mírumilovné země, je jednoduše směšné. Šíření vojenských sil NATO směrem na východ, ať už v jakékoliv podobě, prostě vychyluje strategickou bilanci jedním směrem. Něco takového by nemohlo nechat klidnou žádnou mocnost najmě Spojené státy americké. Pokud to říká Putin a říkám to i já, tak to z mé strany není žádná "podpora ruské propagandy" nebo převracení znamének, ale jen prostá shoda názorů. Měl bych podle vás změnit názor jenom proto abych nemohl být obviňován z podpory ruské propagandy?
Je docela jedno, jestli se shodujete nebo ne s ruskou propagandou.
Jde o to, zda se shodujete se známými fakty. A žádná země NATO od začátku ukrajinské občanské války své jednotky na území Ukrajiny neměla, dokonce ani v oblíbené roli vojenských poradců ne. Těch pár vojáků, co tam dnes symbolicky poslaly tři země, tam je až od eskalace konfliktu a jako reakce na něj.
Tudíž se Rusko nemělo čím zneklidňovat.
Pokud si myslíte, že ta uzoučká výseč faktů z celého "ukrajinsko-rusko-NATO koláče", kterou jste si vybral, vám stačí k plnému pochopení a zhodnocení situace, tak vám trochu závidím. Musíte mít o dost jednodušší život než já...
Zajímavá analýza pojednávající krizi mezi Ruskem a Ukrajinou v širším kontextu vztahů Rusko - USA a Rusko versus významní "geostrategičtí hráči" na Blízkém a Středním východě:
How Ukraine complicates the 3-way dance between Russia, Israel, and Iran.
Několik níže uvedených citací naznačuje, co je podle autora v daném kontextu primárním cílem Ruska a dále jaké dopady může mít vývoj rusko-ukrajinské krize na obnovená vídeňská multilaterální jednání s Íránem a na situaci v Sýrii.
Russia’s primary goal is to defend its security interests, and for that purpose it has diplomatic relationships with the region’s key players, all of which are adept at causing geostrategic trouble.
In the hierarchy of its security interests, Moscow’s top priority is ensuring that the internal politics of the 14 countries with which it shares a border do not pose a threat to Russia and, perhaps most of all, to Putin’s rule.
But if Russia and the Biden Administration fail to agree on Ukraine, Moscow may suddenly find itself less inclined to restrain Iran in Syria, or to push Tehran to make concessions in the Vienna talks. One way or the other, the Ukraine crisis is complicating the three-way dance between Russia, Israel, and Iran.
But as with Israel, events in the Ukraine have made Turkey’s dance with Russia (and by implication, with Iran) much harder. Erdoğan’s challenge is to avoid stepping on his own toes.
In the meantime, the Ukrainian conflict will have ripple effects in the Middle East and in Vienna. Moscow could conclude that the dangers of failure in Vienna are too great and thus will still try to get Tehran to back down from some of its demands. But if the Ukraine situation gets any hotter, Russia might be disinclined to push Iran toward compromise.