Hrozí Ukrajině ruská invaze? Aneb co stojí za poslední eskalací Kremlu

Pavel Havlíček

Koncentrace sil u hranice s Ukrajinou a agresivní rétorika vůči Západu ukazuje, že Rusko chce hrát o hodně. Útok v roce 2014 totiž kýžený efekt nepřinesl — Kyjev se dál chová suverénně. Pokud se nesemkneme, může se Rusko opět stát velmocí.

Přestane-li Západ Ukrajinu podporovat, rezignuje na všechny dosavadní normy a ustavení po roce 1989. Foto Mikhail Tereschenko, Sputink, AFP

Ve východní Evropě v poslední době dramaticky narůstá tlak ze strany ruského režimu Vladimira Putina. Několik uplynulých týdnů pozorujeme krizi na bělorusko-polských hranicích, která se časově ne náhodou snoubí s ruským vojenským tlakem na Ukrajinu a energetickou krizí na Západě. Tyto konflikty od sebe nelze oddělovat, protože jsou součástí společné ruské taktiky a uvažování o svém místě v Evropě a světě, které se snaží vedení v Kremlu i po 30 letech od rozpadu Sovětského svazu prezentovat jako velmocenské.

Poslední týdny ve východní Evropě nabídly pestrou paletu velmi ostrých výroků ze strany ruského režimu směrem k Ukrajině a západnímu společenství v čele se Spojenými státy a NATO. Ruský prezident Vladimir Putin nejprve (neopodstatněně) prohlásil, že tzv. rusofobní chování ukrajinských úřadů na východě země nese první známky genocidy vůči ruské menšině, která na Ukrajině stále žije.

Později společně se svým ministrem obrany doplnil, že se na Donbase chystá nasazení „neznámých chemických zbraní“ proti civilnímu obyvatelstvu, a to za pomoci soukromých amerických společností a jejich žoldáků. Kromě toho Rusové v minulých dnech představili návrhy budoucího bezpečnostního uspořádání východní Evropy požadující zejména po USA a NATO, aby zastavily veškeré své aktivity ve střední a východní Evropě a širším regionu a prohlásily proces rozšiřování aliance dále na východ, včetně Ukrajiny a Gruzie, za ukončený.

Tato vypjatá rétorika ruského vedení a diplomatická eskalace ze strany Moskvy přichází za situace, kdy Kreml k hranicím s Ukrajinu přesunul na 100 tisíc ruských vojáků a nespočet vojenské techniky. Tento scénář ruské eskalace a následných západních ústupků se přitom v tomto roce opakuje již podruhé. První podobnou situaci a vyhrocení vzájemných vztahů s Ukrajinou ukončil návrh amerického prezidenta Joea Bidena uspořádat summit, který se v červnu uskutečnil v Ženevě. Tentokrát však může být situace odlišná a dramatičtější.

Rusko-ukrajinské potýkání

Pro Ukrajinu samotnou není takovéto ruské chování nikterak nové. Rusko s ní na východě jejího území vede nevyhlášený vojenský konflikt již od roku 2014, kdy nelegálně anektovalo ukrajinský poloostrov Krym a následně rozpoutalo další konflikt. Od listopadu 2018 potom Putinův režim začal vést otevřeně agresivní výpady proti ukrajinskému námořnictvu v oblasti Černého a Azovského moře, které se snaží de facto oddělit od ukrajinské kontroly.

Nová není ani ruská snaha o ekonomický a energetický nátlak na ukrajinské vedení v Kyjevě, které má Kremlu ustupovat v klíčových otázkách spojených s minským mírovým procesem ohledně budoucího urovnání konfliktu na Donbase.

V poslední době se ohniska vzájemného konfliktu nově aktivizují a nově se k nim přidává i nevyzpytatelná migrační a bezpečnostní situace na bělorusko-ukrajinských hranicích, která možná rozšíří prostor pro ruskou agresi vůči Ukrajině o několik stovek kilometrů dále na západ. Běloruské vedení v čele s diktátorem Alexandrem Lukašenkem se navíc vůči sousední Ukrajině začalo vyslovovat velmi ostře a po letech ruského nátlaku rétoricky konečně souhlasilo s uznáním ruské kontroly ukrajinského Krymu.

V souvislosti s tím se Bělorusko pro Ukrajince stalo již definitivně Rusku zaprodaným státem-územím, kde si Rusové mohou dělat, co se jim zlíbí. To má samozřejmě významné důsledky pro vedení dialogu mezi Moskvou a Kyjevem, který alespoň na začátku pomáhal Lukašenko v duchu slovanské bratrské vzájemnosti a usmíření zprostředkovávat.

Rozhovory o urovnání rusko-ukrajinského konfliktu jsou přitom již delší doby zmražené a Kreml odmítá jejich odblokování. Moskva — jak se z její rétoriky zdá — má zájem o další eskalaci. Za pomoci vojenského nátlaku si chce vynutit ústupky jak ze strany Ukrajiny, tak Západu v čele se Spojenými státy a NATO.

O co Putinovi jde

Ruská logika je přitom následující. Pro vedení v Kremlu je současná politická a bezpečnostní situace ve východní Evropě krajně nevyhovující. Po více než sedmi letech vedení a sponzorování vojenského konfliktu se sousední Ukrajinou se Rusku nepodařilo získat ani kontrolu nad politickým životem v Kyjevě, ani veřejné mínění na Ukrajině, které se naopak v klíčové většině jasně postavilo proti němu.

Takzvané lidové republiky a proruští separatisté stojí Rusko značné prostředky a přitom nedokázaly zajistit základní ruský požadavek, a to zamezení bližší integrace Ukrajiny do západních uskupení EU a NATO, které s Ukrajinou pod Zelenského vedením dále jednají a usilují o bližší spolupráci.

Situace v ruské domácí politice a společnosti je přitom krajně nahnutá a Putinův režim již delší dobu dramaticky ztrácí legitimitu, a to zejména na základě společenské únavy z více než 21 let trvajícího Putinova vládnutí. Poslední parlamentní volby v září tohoto roku dobře ilustrovaly, jak slabá je podpora vládnoucí strany Jednotné Rusko a nakolik musí Kreml s výsledky manipulovat, aby získal kýžená čísla a alespoň virtuální podporu občanů.

To je mimo jiné způsobeno i mimořádně špatným postupem a nezájmem ruského vedení o řešení pandemie koronaviru, která v plné míře odhalila slabiny ruského autokratického modelu. To se Putinův režim naopak snaží kompenzovat represemi a umlčováním alternativ, kterou představuje Alexej Navalný a jeho Fond boje proti korupci, který byl v červnu po boku Islámského státu či Al-Káidy prohlášen za extremistickou organizaci. Kromě toho Putinův režim v minulosti investoval do zahraničních výbojů, které však v posledních letech u ruské společnosti také ztrácí na atraktivitě.

V mezinárodní politice dále pokračuje proces ruské izolace od zbytku světového společenství s výjimkou Číny a dalších autoritářských zemí, ke kterým se Putinova zahraniční politika ve své snaze o udržení se u moci stále více přimyká. Právě v tomto ohledu se současné Rusko Západu, který poukazuje na jeho nedostatky a nedemokratické základy, bojí a snaží se za každou cenu vyhnout kritice, např. budováním specifického modelu tzv. suverénní demokracie, jak ji představil někdejší vládní ideolog Vladislav Surkov.

Právě Ukrajina je v tomto ohledu klíčovou zemí, protože její demokratizace a užší navázání na západní společenství představuje pro Kreml s ohledem na úroveň propojení obou společností klíčovou výzvu. Proto je to ona, která čelí nejsilnějšímu ruskému tlaku. Tlaku, který skrze ni může pociťovat i Západ, a to ve významném momentu 30. výročí rozpadu Sovětského svazu, ve kterém právě Ukrajina sehrála zásadní roli oddělením od ruského „centra“.

Proč právě teď a co dál

Klíčovou otázkou pro pochopení současné vyhrocené situace je, proč se celá situace děje právě teď. Pro její zodpovězení musíme vlastní politickou realitu nahlédnout ruským prizmatem. Kreml se ve svém zahraničněpolitickém smýšlení orientuje na velké a významné hráče v čele s Německem, Francií, Velkou Británií a Spojenými státy a snaží se využít jejich slabin k prosazení vlastních zájmů. Právě v tomto kontextu jde Putinovu režimu o hodně a nabízí se pro něj zajímavé podmínky.

Německo, se kterým dnes Rusko jedná o spuštění nové větve významného plynovodu Nord Stream 2, má čerstvě ustanovenou vládu, která se musí v zahraniční politice ještě zorientovat a sladit zájmy mezi tři politické hráče v nově utvořené koalici. Je přitom ruským zvykem, že zkouší vytvořit tlak na nové západní vlády za účelem získání určitých výhod, podobně jako tomu bylo v případě Spojených států na začátku Bidenova mandátu.

Druhý z výrazných evropských hráčů, Francie, zase řeší vlastní problémy a ostrou domácí politickou prezidentskou kampaň, která vyvrcholí za několik měsíců během francouzského předsednictví Evropské unii. Velká Británie se zmítá v domácích debatách a pobrexitových vyjednáváních s EU. Nakonec se Spojené státy čím dál tím více otáčí do Indopacifického regionu a orientují se na soupeření s komunistickou Čínou. Z jejich zahraniční politiky bylo v minulých měsících patrné, že si — alespoň v některých ohledech — chtějí ve vztazích s Ruskem takříkajíc uvolnit ruce, aby mohly přesunout pozornost na druhý konec světa.

Společně s migrační krizí na hranicích mezi Polskem a Běloruskem, ke které Rusko také přispělo, a energetickou a ekonomickou krizí, která má přesunout pozornost Západu směrem do domácího kontextu, se pro Rusko vytváří ty správné podmínky, za kterých může výrazně stupňovat napětí a usilovat o získání některých nových výhod ve vztazích s Ukrajinou, EU a Spojenými státy. Západní aktéři se přitom k situaci na ukrajinských hranicích začaly stavět až nedávno a rozhodně ne jednoznačně. Kvůli všem dalším výzvám je západní postoj prozatím fragmentovaný a nepůsobí kredibilně.

To je přitom něco, na čem může současná krize mezi Ruskem a Ukrajinou a v širším smyslu Západem dále eskalovat. Pokud nebudou prezentována dostatečně seriózní rizika, kterým Putinův režim bude případně čelit, může se další eskalace ve vztazích s Ukrajinou skutečně odehrát, a to jak v menším měřítku například přes běloruskou hranici (pravděpodobnější varianta), tak formou plnohodnotné vojenské invaze v budoucích měsících, jak o tom mluví západní i ukrajinské tajné služby.

Z minulosti a předcházejících měsíců je zřejmé, že pro Západ nebude nyní výhodnou politika usmiřování a koncesí, která by Putinův režim dále legitimizovala a pomohla mu ukazovat se v pozici zásadního mezinárodního hráče. Tato cesta by sice ruskou agresi mohla odvrátit, problém by však jen odsunula na později.

Cestou ze spirály nátlakových akcí je tedy pouze společný postoj Západu, sdílené porozumění výzev a krizí v sousedství napříč všemi členy západního společenství, ale zejména rezolutní akce v případě vojenského vyhrocení ze strany Ruska. Je důležité si uvědomit, že Kreml dlouhodobě usiluje o změnu a vybudování nového pořádku v Evropě po vzoru dohody z Jalty, kterou mu však Západ nesmí a nemůže dát, protože by to znamenalo rezignaci na všechny dosavadní normy a ustavení po roce 1989.

Ani rezolutní a společný postoj Západu v této věci však sám o sobě nakonec nemusí stačit, a proto je tak významné, aby západní společenství nepřestalo podporovat bezpečnost Ukrajiny a její modernizační a reformní kroky, které ji blíže integrují do západních struktur a zajistí tak její odolnost také vůči hybridním hrozbám, které může Rusko zesílit společně s tradiční vojenskou eskalací.

advertisment