Celkem třikrát tady již padlo, co je na stávajícím dění kolem Ukrajiny zřejmě nejdůležitější: zda Rusko chystá velkou invazi, popravdě nevíme; více indicií však mluví proti tomu než pro. Poprvé se tomuto tématu věnoval komentář k motivům jednotlivých aktérů situace, podruhé článek o ruské reflexi problému a potřetí text o otázce proč zrovna nyní.

Aktuálně — tedy pár dní po rozšíření zprávy od amerických tajných služeb, že Moskva může spustit útok do několika dní — se zdá být vše jinak. Věci jsou skutečně v pohybu: USA, Itálie, Německo, Británie a mnohé dalších země vyzvaly občany, aby Ukrajinu opustili. Svoje příslušníky evakuovala už i pozorovatelská mise OBSE.

Bidenův poradce pro národní bezpečnost Jake Sullivan měl v závěru týdne vyjasnit, jak se záležitosti mají. Namísto toho řekl následující: „Během posledních deseti dní jsme zaznamenali enormní zrychlení příprav a změny v rozmístění ruských sil, jež umožňují spustit vojenskou operaci v podstatě kdykoliv.“ Co si z toho vzít?

Pokud se ubráníme vnucujícím se dojmům zesilovaným sociálními sítěmi a zůstaneme u věcné analýzy, situace je stále především mlhavá. Zásadní neznámou zůstává pořád záměr Moskvy. Jestli má ale pozorovatel formulovat prognózu na základě aktuálně dostupných informací a známých souvislostí, nechť tedy zní: Jsou zde nejméně tři souhrnné důvody, proč by teď Rusko rozsáhlou invazi na Ukrajinu provést nemělo. A jsou zde dva, proč může.

Začneme-li od konce: první důvod, proč bychom se mohli nadít v nejbližších dnech velké války, je, že prostředky nahromaděné nyní u ukrajinských hranic by ji už umožňovaly. Oněch notoricky opakovaných 100 tisíc ruských vojáků se během první poloviny února rozrostlo o dalších cca 48 tisíc. Přilétly nové bojové i transportní helikoptéry. Připlula nová plavidla včetně invazních. Především ale přibylo týlového zabezpečení: zásobovací vozy, sanitky, cisterny s naftou, to vše odhalují nové snímky ze satelitů.

Oficiálně stále jde o souběžná cvičení v Bělorusku a v Černém moři, byť ani Moskva sama už příliš neskrývá, že vojska u ukrajinských hranic mají co dočinění s jejími požadavky. Fakticky ale platí, že Ukrajina bude nejméně do 20. února obklopena ruskou armádou, flotilou a dalšími bojovými složkami ze tří stran.

Jak píše ve své analýze Thomas Theiner, shromážděné kapacity stačí z čistě vojenského hlediska na dobytí většiny ukrajinského území s výjimkou úplného západu země a Chmelnycké oblasti, která má vhodné podmínky pro guerillovou válku.

Armáda Ruské federace má takové možnosti průzkumu a operativy, že je schopna likvidovat větší skupiny ukrajinských zbraní na dálku. Usnadňovalo by jí i to i stávající roční období, kdy stromy nemají listy. Navíc — a tomu se věnoval podrobně i český Voxpot — mají Rusové na frontě početné raketové dělostřelectvo a také hotový arzenál střel na svých plavidlech.

Boje o města a větší obce by se jistě protáhly. Rychlý postup interventů územím by ale nebyl zřejmě zdaleka tak nemyslitelný, jak naznačují četné reportáže západních masmédií věnované bojovému odhodlání Ukrajinců — pokud by se tedy Rusové rozhodli pro obří ofenzívu z více stran současně.

Druhý důvod, proč je operace popsaného druhu představitelná, spočívá v tom, na co narážel jeden náš diskutující pod předchozím textem k tématu: ruský režim nemusí postupovat racionálně. Řadou autorů je Vladimir Putin chválen jako velký stratég. Jiní však hovoří o jeho iracionální posedlosti gesty, ruskou velikostí i samotnou Ukrajinou. Může nařídit tak velkou invazi čistě na tomto základě? Snad. V normálním logickém uvažování totiž moc velký smysl nedává.

Důvody proti

Důvodů, proč je i po posledních událostech velká invaze nepravděpodobná, je mnoho. V zásadě je však lze spojit do tří rámcových. Za prvé, navzdory napsanému by v důsledku šlo o objektivně velmi obtížný podnik. Ruská armáda by musela území nejen dobývat, ale i okupovat. Mohla by sice instalovat loutkový režim, před čímž varují dlouhodobě Britové. Na rozdíl od Krymu a Donbasu by ale měla co dočinění s nepřátelsky naladěným obyvatelstvem a jistě i s odbojem. Co do názoru na Západ a Rusko jde dnes o úplně jinou zemi než po převratu v roce 2014. Odbojářské tradice jsou naopak na Ukrajině stále živé.

Za druhé, velká invaze by sice v případě úspěchu zabránila ukrajinskému vstupu do NATO a zemi důkladně rozvrátila, což může být další z ruských cílů. Kromě toho by ale Rusku nic nepřinesla. I když odmyslíme hospodářské dopady, státy NATO by se mnohem více opevnily. Západní svět by se scelil. Jeho problémy a vnitrospolečenská nespokojenost, jíž Rusko místy tak rádo pase, by ustoupily do pozadí.

Pro Rusko — jež zatím stále jakékoliv intervenční plány popírá a stávající výzvy k občanům USA, UK apod. k opouštění země označuje za „hysterii“ — by navíc šlo o obrovskou píár katastrofu. V každé západní zemi je dosud mnoho lidí, kteří mají i při současném dění pochopení pro ruské obavy a zájmy. O tyto skupiny důležité zejména v Německu nebo ve Francii by Rusko nenávratně přišlo.

A konečně za třetí, tomu, že hrozí příslušné nebezpečí, vůbec neodpovídají reakce z vlastní Ukrajiny. Podle prezidenta Zelenského je třeba vyvarovat se panikářství. Dle ukrajinského ministerstva zahraničí jsou výzvy k opouštění země „předčasné“. Zelenskyj ve víkendovém televizním proslovu vyzval — mimochodem v angličtině, a tedy zjevně směrem k Británii a USA — kohokoliv, kdo má informace, že Rusko zaútočí v nejbližších dnech, aby svoje zjištění s Ukrajinou sdílel.

Dle Shauna Walkera z Guardianu, který je aktuálně v Kyjevě, jsou pro místní poslední varování jen další z řady podobných zpráv, na něž už si zvykli. A podle německých zpravodajů řeší Ukrajinci na sociálních sítích daleko více novinky z popkultury a pěveckých soutěží.

Na Ukrajinu sice míří nějaké další zbraně, ale zásadní protiraketová technika jí dosud nebyla z NATO ani nabídnuta na zápůjčku. A když Zelenskyj vyzval v neděli Bidena, aby Ukrajinu demonstrativně navštívil, přišlo v odpověď jen zdvořilé mlčení.

Rovněž moskevský dopisovatel BBC Steve Rosenberg hlásí, že ani v Rusku nějaká psychologická příprava k vpádu na Ukrajinu neprobíhá. Jak bylo připomínáno už v polovině ledna, Rusové byli médii a výroky politiků několik měsíců připravováni na konflikt se Západem kvůli Ukrajině, ne však na ruský útok na ni.

Nepravděpodobnost velké invaze na Ukrajinu pochopitelně neznamená, že vůbec k ničemu nedojde. Bližší ruské tradici podobných operací by byla však akce, která například EU rozdělí ohledně adekvátního reagování. Nebo omezený úder po nějakém tahu z druhé strany, při němž se může Rusko odvolat na alespoň z části uvěřitelné důvody — jako například při vpádu do Gruzie v roce 2008.

Moje osobní sázka je stále na klasickou silovou diplomacii. Ale uvidíme v následujících dnech.