Nová německá vláda bude mít z části svázané ruce. Kvůli FDP

Kateřina Smejkalová

V nastupující koalici SPD, FDP a Zelených by měla mít titulárně převahu levice. V programu je ale nejsilněji znát otisk liberálů. Naopak Zelení dopadli tak, jako by ochrana klimatu nebyla společným cílem, ale jejich specifickou agendou.

Olaf Scholz (vlevo) s čerstvým kancléřským pověřením. Vpravo Frank-Walter Steinmeier, dřív Scholzův stranický kolega, dnes německý spolkový prezident. Foto Odd Andersen, AFP

Nastupující vláda takzvané semaforové koalice slibuje v Německu rozsáhlou transformaci. Její program zastřešuje přímo motto „Odvážit se k většímu pokroku“ — odkaz ke slavné proklamaci sociálně demokratického kancléře Willyho Brandta, který se stal v rámci obecného společenského uvolnění a zpochybňování tradičních autorit v 60. letech hybnou silou odvahy k větší demokracii.

Podíváme-li se však na schválený program detailněji, a vezmeme-li v potaz současnou situaci v zemi, snadno nabudeme dojmu, že z hlediska sociální spravedlnosti o žádnou příliš pokrokovou vládu nepůjde. Příčinou je zde úspěšné vyjednávání nejmenší z koaličních stran — liberální FDP. Právě ta si vydobyla v koalici tři zásadní páky k usměrňování vládnutí:

  1. slib reaktivace dluhové brzdy v roce 2023,
  2. garanci nezavádění nových daní a nezvyšování současných,
  3. kontrolu nad ministerstvem financí.

Proč se tak stalo? Po volbách se nabízelo hned několik koalic, některé vedené přímo pravicí. FDP — straně kulturně liberální a ekonomicky neoliberální, jejímiž typickými voliči jsou podnikatelé a vyšší střední třída jako lékaři či právníci — se v tomto kontextu podařilo udržet si pozici toho, s kým semaforový projekt stojí a padá. FDP navíc již jednou, konkrétně po posledních volbách v roce 2017, koaliční jednání torpédovala, když nedostala, co chtěla. Také to letos jistě zapůsobilo.

Nyní se tedy této straně podařilo vtisknout celému vládnímu programu vlastní ideologický rámec. To s sebou nese — mimo jiné — i řadu konkrétních důsledků.

Konkrétní důsledky dluhové brzdy

Slib reaktivace dluhové brzdy se zdá ze tří uvedených bodů vážný nejméně. Jak naznačují informace z kuloárů a už i oficiální debata, bude se místy zřejmě elegantně obcházet, aby se vlk nažral a koza zůstala celá — mluví se například o zvyšování rozpočtů veřejných institucí nebo (polo-)státních firem, jejichž hospodaření se formálně nezahrnuje do státního rozpočtu, jako je státní investiční a rozvojová banka KfW nebo Německé dráhy; o založení stejně koncipovaného Klimatického fondu či maximálním využití dobíhající pauzy z uplatňování dluhové brzdy kvůli pandemii.

Přesto je jasné, že nezadlužování bude jedním z centrálních principů nastupující vlády. Na jeho dodržování bude navíc dohlížet ve funkci ministra financí přímo předseda FDP Christian Lindner.

Přesně před takovýmto přístupem varoval přitom v bezprecedentním kroku v podobě otevřeného dopisu v týdeníku Die Zeit nedávno držitel Nobelovy ceny za ekonomii Joseph Stiglitz s tím, že primát vyrovnaných státních rozpočtů je již překonaný ekonomický koncept, a že daleko důležitější jsou nyní investice.

Také u dalších institucí, prominentně například u německých odborových centrál, vyvstávají otázky, jak že se tedy budou všechny v koaliční smlouvě ohlášené masivní investice do klimatické a digitální infrastruktury financovat. Jako varovné se vnímá, že většinou nejsou doposud nijak detailně vyčísleny.

FDP zatím každopádně sází na to, že veřejné investice se proplatí z hospodářského růstu a zbytek bude na investicích alokovaných trhem a financovaných soukromým sektorem.

Ministerstvo a daně

Konkrétní důsledky plynoucí z držby ministerstva financí jsou nabíledni. O post přitom projevovali zájem i Zelení, a to pro svého spolupředsedu Roberta Habecka (Lindner i Habeck jsou mimochodem vystudovaní filozofové a jinak kariérní politici, což je vzhledem k našim aktuálním debatám o obsazovaní rezortů pozoruhodné). Habeck by býval razil nesporně daleko etatističtější přístup.

Že ministerstvo nakonec dostala FDP, je asi nejvýmluvnějším důkazem toho, jak se početně slabším liberálům podařilo Zelené při vyjednávání zválcovat. Robertu Habeckovi sice připadlo ministerstvo pro hospodářství a ochranu klimatu (přičemž druhá agenda zde dostane důležité místo i zmínění přímo v názvu poprvé), jenže o finančních mantinelech i tohoto rezortu se bude rozhodovat právě na financích.

Pozdvižení u Zelených pak vzbudilo také to, že liberálům nakonec připadlo i ministerstvo pro dopravu a digitalizaci, poněvadž zejména první oblast považují němečtí Zelení za jednu ze svých stěžejních.

Předseda FDP Christian Lindner — nový ministr financí. Foto Odd Andersen, AFP

Vůbec nejvýznamnějším výdobytkem FDP je ovšem otázka daní. Kategorické odmítnutí jakéhokoli jejich zvyšování udělalo čáru přes předvolební plány jak Zeleným, tak i SPD. Obě strany měly v programu například ulehčení nízkopříjmovým domácnostem a středním vrstvám, kterého se musely vzdát, protože výpadky není z čeho financovat. K ledu musely poslat i své plány na zvyšování majetkových či dědických daní.

V Německu přitom panuje nyní na konci éry Angely Merkelová vysoká příjmová, a ještě vyšší majetková nerovnost, se kterou tato vláda nemá v plánu udělat v podstatě nic, pokud nepočítáme zvýšení minimální hodinové mzdy na dvanáct euro. To však spíše jen pokryje inflaci, než že by nějak výrazně zlepšilo situaci nízkopříjmových, neřkuli narovnávalo nerovnosti.

Nelze se divit, že právě absence větších daňových reforem, které by vedly k celkově spravedlivějšímu daňovému systému, tvoří klíčový bod kritiky například ze strany německých odborů.

Převálcování Zelených

Jak glosuje Der Spiegel ve svém minulém vydání, programovým prioritám Zelených v oblasti ochrany klimatu se stalo osudným to, že je FDP s SPD dostatečně nevnímaly jako důležité společné cíle, jak by bylo třeba, ale jako specifickou agendu jediné koaliční strany, kterou lze upozaďovat podle její vyjednávací síly.

Ve vládním programu není sice různých klimatických opatření vyloženě málo, nicméně jsou často formulována buď nezávazně — odstoupení od těžby a spalování uhlí se tak má stát do roku 2030 „v ideálním případě“ — nebo není zřejmé, kolik se na ně alokuje peněz a odkud se vezmou.

Původní požadavek Roberta Habecka, aby měl jako ministr odpovědný za boj s klimatickou změnou jakési „klimatické veto“, které by mu umožnilo zablokovat cokoli z dílny jakéhokoli z vládních kolegů, pokud to klimatu škodí, se do vládního prohlášení nedostal. Místo toho se zavádí povinnost jakéhosi „klimatického mainstreamingu“, který však zůstává v odpovědnosti jednotlivých rezortů.

Zelení se také museli vzdát svého požadavku na omezení povolené rychlosti na dálnicích, které poněkud raritně u sousedů zatím neexistuje. Zelení v něm viděli jak konkrétní příspěvek ke snížení emisí, tak určitý symbolický krok pro oslabení výsadního postavení automobilismu v německé společnosti. I na to musí prozatím zapomenout.

Ústupky SPD

Jestliže Zelení vycházejí z vyjednávání nevalně a budou mít zřejmě velké problémy vykázat v dohledné době nějaké výraznější úspěchy, je třeba konstatovat, že ani nejsilnější SPD, která vyšle do kancléřského křesla Olafa Scholze, koaličnímu programu svůj rukopis nikterak výrazněji nevtiskla. Komentátoři konstatují, že vše působí dojmem, jako by SPD stačilo mít po letech zase kancléře.

Olaf Scholz působil při přípravě programu spíše jako moderátor než jako někdo, kdo se snaží prosadit také nějakou vlastní agendu. K překvapení většiny, která očekávala, že si bude SPD spíš blíže se Zelenými, nadto očividně vyjednávači SPD protežovali spíš FDP.

Kromě již zmíněné absence daňových reforem a dodržování dluhové brzdy, která stanovuje přísné mantinely mnoha sociálnědemokratickým iniciativám, nebo je přímo znemožňuje, se SPD musela vzdát také svého požadavku na ukončení dvoutřídního zdravotního pojištění, kdy existence soukromé opce vedle té veřejné dlouhodobě diskriminuje v přístupu ke zdravotní péči běžné zaměstnance ve prospěch úředníků a bohatších vrstev.

Zleva je kritizován také plán vlády investovat část veřejného důchodového spoření na finančních trzích, jakkoli se SPD v této oblasti alespoň zároveň podařilo prosadit nezvyšování věku odchodu do důchodu a zafixování výše důchodu na devětačtyřiceti procentech průměrné mzdy.

Za výraznější sociální výdobytky se tak dá kromě toho označit pouze již zmíněné zvýšení minimální mzdy, které ale ani nebylo kontroverzní, posílení kolektivního vyjednávání a určitá reforma dávkového systému, který by měl nově kupříkladu upustit od sankcí.

Všechny tři hodnotově více či méně liberální strany se při vyjednáváních shodly na určitých společenských modernizacích, jako je reforma systému státního občanství směrem k větší otevřenosti a vstřícnosti migraci, snížení hranice aktivního volebního práva na šestnáct let, legalizace marihuany či skoncování s kontroverzní praxí toho, kdy se pouhé informování o proceduře potratu nebo i jen upozornění, že ho dotčený lékař provádí, považovalo za trestnou „reklamu“ na potrat.

Pokud se však z výše popsaných důvodů nepodaří dosáhnout hmatatelnějšího, materiálnějšího pokroku jako modernizace infrastruktury a dostatečně rychlého a rozhodného přechodu na bezemisní způsob hospodaření, nemluvě o citelném vylepšení sociální a ekonomické situace lidí, pak se klade otázka, zda to bude jako pokrok stačit — či zda si za takové situace spíš jen strany pompézním mottem legendárního politika naběhly a vytyčily si laťku prostě příliš vysoko.

advertisment
Diskuse
JP
December 9, 2021 v 11.16
V dluzích spása?...

Hmmm... Nevím z jakých zdrojů Kateřina Smejkalová čerpá své údaje a hodnocení, ale podle toho co jsem o dané věci četl já (Süddeutsche Zeitung) by se muselo soudit, že trend jde spíše opačným směrem.

Napřed k tomu jestli FDP vládní koalici "převálcovala": v prvé řadě je nutno připomenout, že FDP je strana liberální - a tedy strana protržní, to jest prosperující ekonomika je pro ni vrcholnou prioritou. Za těchto okolností by pro ni bylo naprosto nepřijatelné (a naprosto by tím zradila svou voličskou základnu), kdyby souhlasila se zvýšením daní pro korporace, tedy pro produkční sféru. - Na straně druhé je ale stejně tak faktem, že FDP neuspěla se svým přáním snížení (!) daní; takže výsledek je daleko spíše vzájemným kompromisem, nežli nějakým "válcováním" ze strany FDP.

Ostatně co se státního zadlužení týče: proti názoru jednoho ekonoma (byť i nositele Nobelovy ceny), že vyrovnaný státní rozpočet je v moderní ekonomice přežitkem, by bylo dozajista možno postavit názory celé řady jiných ekonomů (a dost možná taktéž držitelů Nobelových cen), že vyrovnaný státní rozpočet je stále ještě alfou a omegou zdravé ekonomiky.

Já osobně nikdy nejsem schopen pochopit logiku levicových stran, které své sociální programy chtějí financovat na dluh. To opravdu nemají alespoň tolik představivosti, aby si dokázaly uvědomit, že za pár let bude nutno všechny tyto dluhy zase splatit - a to ještě s úroky!?... Jestliže se tedy současným nemajetným přidá (na dluh) více, pak O TO MÉNĚ bude možno poskytnout těmto prekarizovaným v budoucnosti, kdy se bude muset ze státního rozpočtu splácet jak tento dluh, tak i úroky z něj. Tyto levicové politické strany se tady chovají jako nezodpovězený konzument, který si na dluh pořizuje další a další nákupy, a přitom upadá do stále hlubší dluhové pasti.

--------------------------------------

K hlavnímu tématu: podle podání Kateřiny Smejkalové nová vláda prý nijak nezlepší situaci nižších příjmových vrstev, právě proto že nesmí zvýšit daně. Ovšem - na straně druhé tato vláda právě pro tyto nízkopříjmové vrstvy chystá celou řadu ulehčení, především rodiny s dětmi budou profitovat z vyšších daňových základů a dalších opatření. A děti z chudších rodin dostanou poprvé svůj vlastní samostatný "Hartz IV", to znamená že budou mít svůj vlastní finanční či existenční základ respektive příjem.

Ještě něco k oněm doporučeným investicím: tady je nutno zohlednit, jaké obrovské částky už německý stát vydal v souvislosti s covidovou krizí. A ani natolik solidní státní rozpočet jaký má Německo není možno zatěžovat donekonečna dalšími a dalšími výdaji.

Celkově vzato je možno říci, že vládní program nové koalice je celkem vzato rozumným kompromisem mezi snahou podpořit nízkopříjmové skupiny obyvatelstva na straně jedné, a mezi potřebou funkční a zdravé ekonomické základny na straně druhé.