Nedělní volby do německého Spolkového sněmu — Bundestagu — vyhrály středolevicové strany: sociální demokraté (SPD) a Zelení. Shoduje se na tom drtivá většina pozorovatelů už od nedělní noci. Nejvíce hlasů ze všech stran získala SPD, kterou podpořilo přibližně dvanáct milionů Němců. Oproti minulým volbám si polepšila o dva miliony hlasů, respektive o více než pět procentních bodů — podobně jako právě jí programově blízcí Zelení.

Pro SPD jde o první spolkové vítězství od roku 2002, kdy v čele s Gerhardem Schröderem vytvořila se Zelenými druhou rudo-zelenou koalici. Od roku 2012 její preference soustavně klesaly, z přibližně třiceti procent (léto 2012) až na dvanáct (léto 2019).

Teprve během letošního léta se SPD dokázala vyšvihnout díky své kampani i chybám protivníků z přibližně patnácti procent na nynější výsledek — celkově tedy o deset procentních bodů. Mezi stoupenci sociální demokracie se tudíž tentokrát velice oslavuje.

„Volby neskončily velkým rozdílem, a i když má SPD nejvíce hlasů, stále jde o méně, než kolik získávala za Schröderovy éry. Ovšem (kancléřský kandidát a lídr kandidátky SPD Olaf) Scholz dokázal, co nečekal takřka nikdo. Dnes vystupuje jako nepopiratelný vítěz, je za ním cítit energie a nikdo nerozporuje, když si říká o mandát sestavit příští vládu,“ hlásil do pondělního vysílání BBC Paul Kirby, redaktor stanice v Berlíně.

Volební výsledek slaví též Zelení, protože získali vůdčí pozice v několika klíčových městech a celkově svoji rekordní podporu — 6,8 milionu hlasů oproti 4,1 milionu ve volbách 2017. V jejich případě se ovšem jedná o hořkosladkou radost, protože ještě před pár měsíci to vypadalo, že sami vyhrají s výsledkem, jaký dnes mají sociální demokraté.

Letošní zisky mandátů navíc nestačí na známou koalici SPD-Zelení ani na velkou levicovou koalici SPD-Zelení-Linke. Strana tak bude muset vládnout buď v trojkoalici s SPD a propodnikatelskými liberály z FDP, nebo s konzervativci CDU/CSU a s FDP.

Vedení Zelených před volbami obě tyto varianty připouštělo. Znalci se ale shodují, že jakékoliv partnerství s FDP — stranou prosazující všestrannou deregulaci a snižování daní — velmi omezí možnost prosazovaní levicového programu.

„Jedna koaliční jednání FDP—Zelení už vybouchla po minulých volbách. Nyní to může být podobné (…) Čekejme tvrdá a složitá jednání o programu a zvlášť o obsazení ministerstva financí,“ předpovídal na Deutsche Welle politický konzultant Hank Scheinkopf.

Pozice CDU

Ve zvláštní pozici je nyní CDU/CSU — křesťanští demokraté. Jejích volební zisk je vůbec nejhorší ve stranické historii a o deset procentních bodů nižší, než jaký se straně předpovídal na začátku roku. Oproti volbám 2017 uskupení ztratilo 4,2 milionu hlasů. Strana bude mít přesto v Bundestagu takové zastoupení, že může složit v podstatě tytéž koalice jako SPD.

Takzvaná jamajská koalice, totiž koalice CDU/CSU, FDP a Zelených, byla navíc varianta, na níž se Německo dlouhodobě připravovalo a která by vyhovovala i větší části německého businessu. Předseda CDU Armin Laschet už se k ní explicitně přihlásil. Jednoznačně více vyhovuje také FDP.

Země již zažila podobné situace, kdy poražené strany obešly vítěze a složily vlastní vládu. Iniciátory zde přitom bývali sociální demokraté — v roce 1976 dojednal Helmut Schmidt vládu s FDP, třebaže volby vyhrála CDU Helmuta Kohla se ziskem 48,6 procenta; v roce 1969 pak Willy Brandt obešel podobně CDU Kurta Kiesingera. Letos může CDU/CSU obejít sociální demokraty.

„Osoba, která se stane kancléřem, musí především umět dát dohromady koaliční strany (…) To je to hlavní (…) Hlas voličů byl jasně pro širší spojenectví a jasně proti vládě levice (…) My teď uděláme vše pro to, abychom složili vládu vedenou CDU,“ uvedl hned po zveřejnění výsledků Armin Laschet — politik, který ovšem dle mnohých osobně může za slabší výsledek křesťanských demokratů.

FDP, AfD, Linke

Propodnikatelská FDP si mírně polepšila a s výsledkem je oficiálně spokojena. Její letitý předseda Christian Lindner po volbách podpořil Laschetovu tezi, že výsledek byl jasným hlasem proti vládě levice. Ubezpečil také, že FDP s koaličními rozhovory počítá.

Krajně pravicová AfD bojující letos hlavně proti covidovým omezením si celkově mírně pohoršila, ale vylepšila své pozice na jihu bývalého Východního Německa — k zopakování vítězství v Sasku z voleb 2017 přidala i vítězství v Durynsku a několika okrscích Saska-Anhaltska.

Lídři formace Alice Weidelová a Tino Chrupalla oficiálně uvedli, že se mainstreamovým stranám „nepodařilo vyštvat AfD z Bundestagu“ a že AfD „konsolidovala své voličské jádro“ — údajně navzdory médiím, která „tlačila všude Zelené“.

Velmi zle se pak ve volbách vedlo důsledně levicové Linke, jež se nakonec udržela ve sněmovně jen díky mandátům z většinové části hlasování. Její někdejší voliči zjevně přecházeli k SPD, k AfD a také k Zeleným. Přední představitelé strany zatím s jasným komentáři šetří. Většinou padají výroky, jakože stranu čeká vážná diskuze.

Styl kampaně

Kampaň se letos velice záhy rozdělila na sledovanější část, již vedly strany s kancléřskými ambicemi, tedy SPD, CDU/CSU a Zelení, a méně sledovanou, již vedly ostatní. Kancléřská trojice propagovala především svoje lídry, kteří se snažili vystupovat maximálně obecně, aby neodradili žádnou ze skupin potenciálních voličů.

Hvězdou z trojice se stala nejprve kandidátka Zelených Annalena Baerbocková, jež se však později v naučené kombinaci odpovědích občas ztrácela. Zároveň vyšlo najevo, že opsala některé pasáže ve své předvolební knize. Média pak ještě odhalila, že jako poslankyně přestala u řady ožehavých témat před volbami hlasovat — kde to z hlediska pozic Zelených jen trochu šlo, tam se zdržela.

Armin Laschet se dostal do centra pozornosti jako lídr favorizované síly s nástupem léta — poté, co prvotní nadšení z Baerbockové vyprchalo. Pozici mu ještě vylepšila překvapivá výhra CDU/CSU v zemských volbách v Sasku-Anhaltsku. Obrat nastal však po letních povodních v jeho domovském státě: v Severním Porýní-Vestfálsku.

Laschet byl zachycen kamerami, jak se chechtá během projevu prezidenta Steinmeiera, který zrovna vyjadřoval soustrast pozůstalým obětí. V televizním rozhovoru pak podobně žoviálním tónem poučoval novinářku, že „když víc zaprší, neznamená to, že je potřeba hned měnit klimatickou politiku.“

Olaf Scholz naproti tomu zvolil suchý, až robotický styl vyjadřování, který kombinoval s poukazy na vlastní zkušenosti a léta spoluvládnutí s Angelou Merkelovou. S postupujícím létem Scholz působil čím dál suverénněji a sebevědoměji. Exit polly pak ukázaly, jak moc se tato taktika vyplatila — osmačtyřicet procent voličů SPD dalo na přední místa důvodů, proč hlasovalo pro tuto stranu, právě osobu Olafa Scholze. Mezi voliči CDU/CSU se o Arminu Laschetovi vyjádřilo podobě jen deset procent voličů.

Programové střety

CDU/CSU hájila v těchto volbách především dosavadní kurz a změny nabízela jen ve formě dílčích úprav: v klimatické politice směřování k pařížským cílům, v bytové otázce podporu výstavby skrze daňové úlevy a rušení regulací, v otázkách migrace zrychlení extradikční procedury a vypovídání azylantů, kteří se dopustili nějakého přečinu, v rodinné politice pak zvýšení odpočtů na děti. Jedinou velkou změnou, již navrhovala, bylo snížení daně ze zisku firem z patnácti na deset procent, to ovšem až „výhledově“.

SPD naopak slibovala pohnout s kdečím: výrazně podpořit výrobu elektromobilů a železniční dopravu, omezit maximální rychlost na dálnici na 130 km/h, postavit sto tisíc sociálních bytových jednotek každý rok, zmrazit strop nájmů a zvyšovat jej jen o inflaci, prosadit zákaz prodeje městské půdy korporacím, otevřít hranice rodinným příslušníkům azylantů, aby se usnadňovala jejich integrace, garantovat všem stálý minimální důchod, poskytnout úlevy nízkopříjmovým skupinám a zvýšit daň z příjmů vysokopříjmovým — konkrétně na 45 procent osobám vydělávajícím v přepočtu přes 2,25 milionu korun za rok a na 48 procent osobám vydělávajícím přes 6,25 milionu za rok.

Nejčastěji opakovaným slibem SPD bylo zvýšení minimální mzdy na dvanáct eur za hodinu. Strana slibovala také jednoprocentní daň z mimořádně velkých majetků. Boj s klimatickou změnou chtěla SPD učinit mimojiné i oficiální součástí německé zahraniční politiky, přesměrovat třetinu rozvojové pomoci do nejchudších států a podpořit vznik evropské armády.

Jinak je tato strana dlouhodobě známa spíše vstřícným přístupem k Rusku. Do letošního programu jej vtěsnala ve formulaci „mír v Evropě může být jedině s Ruskem, ne proti němu.“

Program Zelených měl dvě hlavní osy: jednak mohutný investiční plán na modernizaci škol a univerzit, výstavbu železnic, cyklostezek, čerpacích stanic pro elektromobily a sítě decentralizovaných ekologických zdrojů. A jednak omezování emisí.

Velké investice chtěli Zelení provést i na dluh s argumentem, že se časem vrátí a později by byly nákladnější. Rozpočtově počítali s výdaji okolo 500 miliard eur do deseti let. Emise chtěli radikálně omezovat například v dopravě — po roce 2030 měla dle nich jezdit jen auta s bezemisními motory. Zároveň chtěli dobudovat sítě rychlovlaků tak, aby výhledově mohly nahradit letadla.

Daňové a sociální návrhy Zelených se velmi podobaly těm sociálnědemokratickým. Na rozdíl od nich však chtěli otevřeně podporovat přistěhovalectví a důrazněji kritizovat režimy, které porušují lidská práva — včetně Číny a Ruska.

Liberální FDP šla do voleb ze standardních stran se zřejmě nejpravicovějším programem vůbec. Železnice slíbila privatizovat a taxislužbu deregulovat, všechny snahy o zastropování, zmražování či regulování nájmů blokovat a daně pouze snižovat nebo rušit. Předseda Christian Lindner se vysloveně zavázal, že nepůjde do vládní koalice, která daně zvýší.

V otázce migrace chtěla FDP zavést kanadský systém pro přistěhovalce (přednostní přijímání lidí, které potřebuje ekonomika) a režim dočasné ochrany pro válečné uprchlíky, jež by končil spolu s příslušným konfliktem. V zahraniční politice pak žádala zastavit rozvojovou pomoc zemím, jež porušují lidská práva, a to včetně práv sexuálních menšin — tedy v podstatě většině.

Die Linke podobně jako Zelení slibovala konec spalovacích motorů do roku 2030 a dále uzavření dolů na uhlí do roku 2038, zákaz letů kratších než 500 kilometrů a rušení regionálních letišť. Vedle řady sociálních požadavků chtěla udílet azyl i klimatickým uprchlíkům či zavést kvóty na zastoupení přistěhovalců ve státní správě.

Program AfD byl tradičně protestní, a to snad do všech myslitelných směrů: zrušit všechna klimatická omezení a vystoupit i z pařížské dohody, deregulovat bytové i stavební zákony, snížit daně, zamezit jakémukoliv tlaku na povinné očkování a samozřejmě uzavřít hranice migrantům.

Účast při letošních volbách dosáhla 76,6 procenta, což je takřka totéž, jako minule. Téměř polovina hlasujících však tentokrát hlasovala poštou.

Další informace:

• Deutsche Welle German election 2021: Both CDU and SPD aim to form coalitions — as it happened
• Deutsche Welle Germany votes: Big gains for center-left parties, heavy losses for conservatives — as it happened
• Deutsche Welle German election: What are the German party programs?
• Der Spiegel Und jetzt? Die Machtoptionen nach der WahlFAZ Mützenich bleibt Fraktionsvorsitzender
• BBC News German election: Seven things we learned
• BBC News German elections usher in political change with a small 'c'
• BBC News Germany election: Merkel heir loses support as parties meet
• TAZ.de Die neue Harmonie der Sozis
• The Guardian Germany: SPD intends to form coalition with Greens and liberals
• The Guardian Seat held by Merkel since 1990 won by SPD candidate born in 1993