Volby v Německu vyhrály středolevé strany, vládu chce ale skládat i pravice

Petr Jedlička

Sociálně demokratická SPD se z dvaceti procent hlasů vytáhla na 25,7 procenta. Výrazně si polepšili také Zelení. CDU/CSU vykázala nejhorší výsledek v historii. Jejích 24,1 procenta ji ale umožňuje sestavit většinovou koalici rovněž.

Konečné výsledky jednotlivých stran, dole pak zisky a ztráty oproti minulým volbám. Grafika WmC

Nedělní volby do německého Spolkového sněmu — Bundestagu — vyhrály středolevicové strany: sociální demokraté (SPD) a Zelení. Shoduje se na tom drtivá většina pozorovatelů už od nedělní noci. Nejvíce hlasů ze všech stran získala SPD, kterou podpořilo přibližně dvanáct milionů Němců. Oproti minulým volbám si polepšila o dva miliony hlasů, respektive o více než pět procentních bodů — podobně jako právě jí programově blízcí Zelení.

Pro SPD jde o první spolkové vítězství od roku 2002, kdy v čele s Gerhardem Schröderem vytvořila se Zelenými druhou rudo-zelenou koalici. Od roku 2012 její preference soustavně klesaly, z přibližně třiceti procent (léto 2012) až na dvanáct (léto 2019).

Teprve během letošního léta se SPD dokázala vyšvihnout díky své kampani i chybám protivníků z přibližně patnácti procent na nynější výsledek — celkově tedy o deset procentních bodů. Mezi stoupenci sociální demokracie se tudíž tentokrát velice oslavuje.

„Volby neskončily velkým rozdílem, a i když má SPD nejvíce hlasů, stále jde o méně, než kolik získávala za Schröderovy éry. Ovšem (kancléřský kandidát a lídr kandidátky SPD Olaf) Scholz dokázal, co nečekal takřka nikdo. Dnes vystupuje jako nepopiratelný vítěz, je za ním cítit energie a nikdo nerozporuje, když si říká o mandát sestavit příští vládu,“ hlásil do pondělního vysílání BBC Paul Kirby, redaktor stanice v Berlíně.

Kancléřský kandidát SPD Olaf Scholz sršel už od nedělního večera optimismem. Foto Odd Andersen, AFP

Volební výsledek slaví též Zelení, protože získali vůdčí pozice v několika klíčových městech a celkově svoji rekordní podporu — 6,8 milionu hlasů oproti 4,1 milionu ve volbách 2017. V jejich případě se ovšem jedná o hořkosladkou radost, protože ještě před pár měsíci to vypadalo, že sami vyhrají s výsledkem, jaký dnes mají sociální demokraté.

Letošní zisky mandátů navíc nestačí na známou koalici SPD-Zelení ani na velkou levicovou koalici SPD-Zelení-Linke. Strana tak bude muset vládnout buď v trojkoalici s SPD a propodnikatelskými liberály z FDP, nebo s konzervativci CDU/CSU a s FDP.

Vedení Zelených před volbami obě tyto varianty připouštělo. Znalci se ale shodují, že jakékoliv partnerství s FDP — stranou prosazující všestrannou deregulaci a snižování daní — velmi omezí možnost prosazovaní levicového programu.

„Jedna koaliční jednání FDP—Zelení už vybouchla po minulých volbách. Nyní to může být podobné (…) Čekejme tvrdá a složitá jednání o programu a zvlášť o obsazení ministerstva financí,“ předpovídal na Deutsche Welle politický konzultant Hank Scheinkopf.

Pozice CDU

Ve zvláštní pozici je nyní CDU/CSU — křesťanští demokraté. Jejích volební zisk je vůbec nejhorší ve stranické historii a o deset procentních bodů nižší, než jaký se straně předpovídal na začátku roku. Oproti volbám 2017 uskupení ztratilo 4,2 milionu hlasů. Strana bude mít přesto v Bundestagu takové zastoupení, že může složit v podstatě tytéž koalice jako SPD.

Takzvaná jamajská koalice, totiž koalice CDU/CSU, FDP a Zelených, byla navíc varianta, na níž se Německo dlouhodobě připravovalo a která by vyhovovala i větší části německého businessu. Předseda CDU Armin Laschet už se k ní explicitně přihlásil. Jednoznačně více vyhovuje také FDP.

Země již zažila podobné situace, kdy poražené strany obešly vítěze a složily vlastní vládu. Iniciátory zde přitom bývali sociální demokraté — v roce 1976 dojednal Helmut Schmidt vládu s FDP, třebaže volby vyhrála CDU Helmuta Kohla se ziskem 48,6 procenta; v roce 1969 pak Willy Brandt obešel podobně CDU Kurta Kiesingera. Letos může CDU/CSU obejít sociální demokraty.

„Osoba, která se stane kancléřem, musí především umět dát dohromady koaliční strany (…) To je to hlavní (…) Hlas voličů byl jasně pro širší spojenectví a jasně proti vládě levice (…) My teď uděláme vše pro to, abychom složili vládu vedenou CDU,“ uvedl hned po zveřejnění výsledků Armin Laschet — politik, který ovšem dle mnohých osobně může za slabší výsledek křesťanských demokratů.

Kancléřskému kandidátovi CDU/CSU se během kampaně dokreslovaly klaunské nosy. Foto Odd Andersen, AFP

FDP, AfD, Linke

Propodnikatelská FDP si mírně polepšila a s výsledkem je oficiálně spokojena. Její letitý předseda Christian Lindner po volbách podpořil Laschetovu tezi, že výsledek byl jasným hlasem proti vládě levice. Ubezpečil také, že FDP s koaličními rozhovory počítá.

Krajně pravicová AfD bojující letos hlavně proti covidovým omezením si celkově mírně pohoršila, ale vylepšila své pozice na jihu bývalého Východního Německa — k zopakování vítězství v Sasku z voleb 2017 přidala i vítězství v Durynsku a několika okrscích Saska-Anhaltska.

Lídři formace Alice Weidelová a Tino Chrupalla oficiálně uvedli, že se mainstreamovým stranám „nepodařilo vyštvat AfD z Bundestagu“ a že AfD „konsolidovala své voličské jádro“ — údajně navzdory médiím, která „tlačila všude Zelené“.

Velmi zle se pak ve volbách vedlo důsledně levicové Linke, jež se nakonec udržela ve sněmovně jen díky mandátům z většinové části hlasování. Její někdejší voliči zjevně přecházeli k SPD, k AfD a také k Zeleným. Přední představitelé strany zatím s jasným komentáři šetří. Většinou padají výroky, jakože stranu čeká vážná diskuze.

Styl kampaně

Kampaň se letos velice záhy rozdělila na sledovanější část, již vedly strany s kancléřskými ambicemi, tedy SPD, CDU/CSU a Zelení, a méně sledovanou, již vedly ostatní. Kancléřská trojice propagovala především svoje lídry, kteří se snažili vystupovat maximálně obecně, aby neodradili žádnou ze skupin potenciálních voličů.

Hvězdou z trojice se stala nejprve kandidátka Zelených Annalena Baerbocková, jež se však později v naučené kombinaci odpovědích občas ztrácela. Zároveň vyšlo najevo, že opsala některé pasáže ve své předvolební knize. Média pak ještě odhalila, že jako poslankyně přestala u řady ožehavých témat před volbami hlasovat — kde to z hlediska pozic Zelených jen trochu šlo, tam se zdržela.

Zelená lídryně Annalena Baerbocková se na jaře krátce vyšvihla do pozice favoritky. Foto Michael Brandtner, WmC

Armin Laschet se dostal do centra pozornosti jako lídr favorizované síly s nástupem léta — poté, co prvotní nadšení z Baerbockové vyprchalo. Pozici mu ještě vylepšila překvapivá výhra CDU/CSU v zemských volbách v Sasku-Anhaltsku. Obrat nastal však po letních povodních v jeho domovském státě: v Severním Porýní-Vestfálsku.

Laschet byl zachycen kamerami, jak se chechtá během projevu prezidenta Steinmeiera, který zrovna vyjadřoval soustrast pozůstalým obětí. V televizním rozhovoru pak podobně žoviálním tónem poučoval novinářku, že „když víc zaprší, neznamená to, že je potřeba hned měnit klimatickou politiku.“

Olaf Scholz naproti tomu zvolil suchý, až robotický styl vyjadřování, který kombinoval s poukazy na vlastní zkušenosti a léta spoluvládnutí s Angelou Merkelovou. S postupujícím létem Scholz působil čím dál suverénněji a sebevědoměji. Exit polly pak ukázaly, jak moc se tato taktika vyplatila — osmačtyřicet procent voličů SPD dalo na přední místa důvodů, proč hlasovalo pro tuto stranu, právě osobu Olafa Scholze. Mezi voliči CDU/CSU se o Arminu Laschetovi vyjádřilo podobě jen deset procent voličů.

Programové střety

CDU/CSU hájila v těchto volbách především dosavadní kurz a změny nabízela jen ve formě dílčích úprav: v klimatické politice směřování k pařížským cílům, v bytové otázce podporu výstavby skrze daňové úlevy a rušení regulací, v otázkách migrace zrychlení extradikční procedury a vypovídání azylantů, kteří se dopustili nějakého přečinu, v rodinné politice pak zvýšení odpočtů na děti. Jedinou velkou změnou, již navrhovala, bylo snížení daně ze zisku firem z patnácti na deset procent, to ovšem až „výhledově“.

SPD naopak slibovala pohnout s kdečím: výrazně podpořit výrobu elektromobilů a železniční dopravu, omezit maximální rychlost na dálnici na 130 km/h, postavit sto tisíc sociálních bytových jednotek každý rok, zmrazit strop nájmů a zvyšovat jej jen o inflaci, prosadit zákaz prodeje městské půdy korporacím, otevřít hranice rodinným příslušníkům azylantů, aby se usnadňovala jejich integrace, garantovat všem stálý minimální důchod, poskytnout úlevy nízkopříjmovým skupinám a zvýšit daň z příjmů vysokopříjmovým — konkrétně na 45 procent osobám vydělávajícím v přepočtu přes 2,25 milionu korun za rok a na 48 procent osobám vydělávajícím přes 6,25 milionu za rok.

Nejčastěji opakovaným slibem SPD bylo zvýšení minimální mzdy na dvanáct eur za hodinu. Strana slibovala také jednoprocentní daň z mimořádně velkých majetků. Boj s klimatickou změnou chtěla SPD učinit mimojiné i oficiální součástí německé zahraniční politiky, přesměrovat třetinu rozvojové pomoci do nejchudších států a podpořit vznik evropské armády.

Jinak je tato strana dlouhodobě známa spíše vstřícným přístupem k Rusku. Do letošního programu jej vtěsnala ve formulaci „mír v Evropě může být jedině s Ruskem, ne proti němu.“

Program Zelených měl dvě hlavní osy: jednak mohutný investiční plán na modernizaci škol a univerzit, výstavbu železnic, cyklostezek, čerpacích stanic pro elektromobily a sítě decentralizovaných ekologických zdrojů. A jednak omezování emisí.

Velké investice chtěli Zelení provést i na dluh s argumentem, že se časem vrátí a později by byly nákladnější. Rozpočtově počítali s výdaji okolo 500 miliard eur do deseti let. Emise chtěli radikálně omezovat například v dopravě — po roce 2030 měla dle nich jezdit jen auta s bezemisními motory. Zároveň chtěli dobudovat sítě rychlovlaků tak, aby výhledově mohly nahradit letadla.

Daňové a sociální návrhy Zelených se velmi podobaly těm sociálnědemokratickým. Na rozdíl od nich však chtěli otevřeně podporovat přistěhovalectví a důrazněji kritizovat režimy, které porušují lidská práva — včetně Číny a Ruska.

Liberální FDP šla do voleb ze standardních stran se zřejmě nejpravicovějším programem vůbec. Železnice slíbila privatizovat a taxislužbu deregulovat, všechny snahy o zastropování, zmražování či regulování nájmů blokovat a daně pouze snižovat nebo rušit. Předseda Christian Lindner se vysloveně zavázal, že nepůjde do vládní koalice, která daně zvýší.

V otázce migrace chtěla FDP zavést kanadský systém pro přistěhovalce (přednostní přijímání lidí, které potřebuje ekonomika) a režim dočasné ochrany pro válečné uprchlíky, jež by končil spolu s příslušným konfliktem. V zahraniční politice pak žádala zastavit rozvojovou pomoc zemím, jež porušují lidská práva, a to včetně práv sexuálních menšin — tedy v podstatě většině.

Předseda FDP Christian Lindner slíbil, že nepůjde do vládní koalice, která zvýší daně. Foto Stephan Röhl, HBS, flickr.com

Die Linke podobně jako Zelení slibovala konec spalovacích motorů do roku 2030 a dále uzavření dolů na uhlí do roku 2038, zákaz letů kratších než 500 kilometrů a rušení regionálních letišť. Vedle řady sociálních požadavků chtěla udílet azyl i klimatickým uprchlíkům či zavést kvóty na zastoupení přistěhovalců ve státní správě.

Program AfD byl tradičně protestní, a to snad do všech myslitelných směrů: zrušit všechna klimatická omezení a vystoupit i z pařížské dohody, deregulovat bytové i stavební zákony, snížit daně, zamezit jakémukoliv tlaku na povinné očkování a samozřejmě uzavřít hranice migrantům.

Účast při letošních volbách dosáhla 76,6 procenta, což je takřka totéž, jako minule. Téměř polovina hlasujících však tentokrát hlasovala poštou.

Další informace:

Diskuse
JP
September 28, 2021 v 10.8
Německé volby - analýza a perspektivy

Petr Jedlička už podal víceméně vyčerpávající a kompetentní přehled jak výsledků německých voleb, tak i základních příčin toho, že byl výsledek právě takový jaký byl. Nicméně - právě tyto příčiny stojí ještě za bližší pohled.

Především je nutno zohlednit jednu zcela zásadní skutečnost: právě proběhlé volby byly až v extrémní míře především otázkou osobností. Daleko méně se tedy jednalo o samotné programy; k čemuž přispívalo i to, že programy velkých stran se k sobě stále více přibližují. (Nedávno jsme na stránkách DR měli diskusi o tom, že "vše směřuje do středu".) Především Zelení zřejmě dost trpí tím, že jejich ekologickou agendu jim "uzmuly" prakticky všechny ostatní strany. Ale například v zásadě pravicová CDU/CSU se prezentovala velmi prosociálními postoji, takže se už jen relativně málo lišila od své tradiční sokyně, sociální demokracie.

O schopnostech (a především neschopnostech) kandidátů hlavních stran už bylo řečeno a napsáno mnoho. V této souvislosti je ale nutno vyzdvihnout jeden zcela zásadní moment, týkající se strany sociální demokracie.

Na základě aktuálního volebního výsledku by se totiž mohlo zdát, že je možno hovořit o renesanci sociální demokracie. Ovšem - výzkumy prováděné mezi jejími voliči ukázaly, že 48 (!!) procent by sociální demokracii NEDALO svůj hlas, kdyby jejím volebním lídrem nebyl Olaf Scholz!

Čtyřicet osm procent - to je obrovské číslo; na jednu stranu velmi pozitivní pro samotného Scholze, ale na straně druhé fakticky zcela zničující pro SPD. Pokud bychom totiž od jejího volebního výsledku odečetli těchto 48 procent - pak by SPD nezískala více nežli nějakých 13 procent voličských hlasů! A že je toto číslo docela realistické, o tom svědčí ta skutečnost, že víceméně zcela přesně odpovídá té míře voličské podpory, kterou SPD měla ještě před zahájením volební kampaně.

Přitom k tomuto osobnímu úspěchu Olafa Scholze přispěla i ta skutečnost, že obě hlavní konkurenční strany poslaly do boje evidentně zcela nevhodné kandidáty. Volební lídryně Zelených Baerbocková teď sice upřímně doznává chyby ve své kampani; ale podle mého názoru její hlavní slabinou nebylo například "vylepšování" jejího životopisu, ale to, že ve všech volebních diskusích bylo jasně znát, že ona má příliš úzký záběr. Že je plně kompetentní jenom v oblasti ekologie, do jisté míry i v oblasti sociální; ale za prvé asi sotva kdo by jí přiznával kompetenci k tomu úspěšně manažovat německou ekonomiku, a za druhé - ona prostě nebudí dojem, že by na to aby řídila celý stát byla dostatečně "zralá". Kdyby Zelení místo ní poslali do klání ministerského předsedu v Badensku-Würtenbersku Kretschmanna - věkem zmoudřelého, v celé zemi respektovaného politika, který sice zastává zelené pozice, ale zároveň dokázal navázat vstřícný vztah k ekonomické sféře, pak si troufám tvrdit, že výsledek německých voleb by dopadl zcela jinak. Z těch 48 procent "osobnostních" hlasů by Kretschmann Scholzovi přebral velkou část; a podle mého názoru více než polovinu. I kdyby to byla jenom polovina, i pak by to znamenalo, že SPD by měla o nějakých 6 procentních bodů méně, zatímco Zelení v odpovídající míře více. Pak by SPD měla necelých 20 procent, zatímco Zelení 21 procent, a měli by reálné vyhlídky na post německého kancléře!

O slabosti kandidáta unie Lascheta už bylo napsáno dost; on se sice snažil svým vystupováním napodobovat veleúspěšnou Merkelovou, ale zatímco její působení by bylo možno právem charakterizovat známým souslovím "klidná síla", pak u Lascheta by bylo nutno použít varianty "klidná slabost". Anebo spíše: ospalá slabost. Laschet působí dojmem jakéhosi ministeriálního úředníčka, který sice snaživě plní své úkoly, ale na nějakou vůdčí pozici prostě nemá formát.

A právě tento aspekt byl ve volbách zřejmě rozhodující: totiž to, do jaké míry kandidáti mohli svým vystupováním veřejnost přesvědčit o své schopnosti řídit velký německý stát. Tuto schopnost kompetentně vykonávat funkci spolkového kancléře přisoudili voliči jednotlivým kandidátům takto:

- Scholz 67 procent

- Laschet 29 procent

- Baerbocková 23 procent.

Scholz byl tedy ze všech tří kandidátů ten jediný, který vůbec dosáhl nadpolovičních hodnot ohledně své věcné a řídící kompetence; a právě to byl zřejmě rozhodující faktor.

Závěrem je tedy ještě jednou možno zopakovat, že z výsledků právě proběhlých voleb je sotva možno odvozovat nějaké předpovědi vývoje budoucího. Především co se týče dalších perspektiv sociální demokracie. Pravicová unie do příštích voleb pošle kandidáta zcela jiného kalibru, pravděpodobně bavorského premiéra Markuse Södera. A volebním lídrem Zelených docela určitě nebude Baerbocková; dost možná jím bude Haebeck.

SPD to tedy v příštích volbách bude mít daleko těžší; nicméně se nedá vyloučit, že by přesto i v nich mohla uspět. Mohla by jí totiž výrazně napomoci covidová krize. Která - jak se zdá - v ekonomické sféře už pomíjí; a pro příští roky se očekává výrazný hospodářský boom. A pokud by tento boom vydržel ještě několik dalších let, pak je samozřejmě pro každou vládu ta nejsnadnější věc na světě si to připsat za svou vlastní zásluhu.

K případným dalším perspektivám německé politiky je ovšem možno přece jenom vzít ku pomoci určité konkrétní, především demoskopické údaje.

Totiž: u nejmladší voličské kategorie (do 29 let) je vedoucí politickou silou strana Zelených! Následovaná Liberály. Zatímco obě velké tradiční strany (Unie a SPD) mají svou voličskou základnu především v nejstarších věkových kategoriích; které ovšem postupně odcházejí.

Samozřejmě: v mladším věku je člověk obvykle radikálnější nežli ve věku pokročilejším; a ne každý kdo volí dejme tomu Zelené ve svém mládí jim svůj hlas odevzdá automaticky i ve svém věku zralém. Nicméně: přece jenom se ukazuje určitý trend od klasických, ideologicky vázaných stran k liberálnímu středu. A čistě teoreticky není možno vyloučit, že časem by se klasický pravo-levý konflikt mohl přesunout z velkých tradičních stran právě do souboje mezi Zelenými a Liberály.

----------------------------------

Ostatně, demografická data hovoří i proti radikálně levicové "Die Linke", která v současných volbách zažila naprostý debakl, oproti volbám minulým propad téměř o polovinu! A jenom díky obzvláštnostem německého volebního systému bude přítomna i v novém parlamentu.

I Die Linke má sice nadprůměrnou oblibu u mladé generace; ale ukazuje se, že ona v minulé době bodovala především ve své roli jako opoziční, protestní strana, a to především frustrovaného východu. Tuto roli jí ovšem nyní úspěšně přebírá ještě radikálnější pravicová AfD. Navíc mnoho voličů od Die Linke odešlo k SPD.

Ale nejvíce rozhodující byla zřejmě i zde otázka kompetence. Velká část potenciálních (či dřívějších) voličů Die Linke odešla raději k solidně působícímu Scholzovi z SPD, nežli aby se spoléhala na radikální, ale ekonomicky a finančně problematické (respektive riskantní) sociální programy strany Die Linke.

Jestli se Die Linke dokáže z tohoto propadu ještě vzpamatovat - i tady se dá jen těžko soudit, ale přinejmenším v tuto chvíli u ní není možno nalézt nic, co by zadávalo důvod k přílišnému optimismu.