Vše nasvědčuje tomu, že letošní volby do Bundestagu nevstoupí do dějin jen tím, že se v nich poprvé od začátku šedesátých let do německého parlamentu vrátila krajní pravice. Poté, co liberálové z FDP v neděli pozdě večer prohlásili za ztroskotané rozhovory o vzniku tzv. jamajské koalice, tedy vlády křesťanských demokratů, Zelených a liberálů — to jest vedle velké koalice křesťanských a sociálních demokratů jediné na základě výsledků voleb početně možné koalice —, začínají se jako ne nepravděpodobné jevit dva scénáře, které v poválečných dějinách Německa nemají obdobu: předčasné volby z důvodu nemožnosti bezprostředně po volbách složit vládu, která by obdržela důvěru, anebo vznik vlády menšinové.

Že jednání o nové vládě nebudou snadná, bylo jasné od začátku. Sociální demokraté možnost velké koalice vyloučili v prvních minutách po zveřejnění prvních odhadů výsledků voleb — byli v ní juniorními partnery CDU/CSU Angely Merkelové ve dvou z posledních tří volebních období a nikdy to pro ně navzdory dílčím úspěchům sociálnědemokratických ministrů a ministryň nevedlo k ničemu dobrému.

Jako jediná povolební možnost tedy rychle zbyla pouze jamajská trojkoalice, což bylo na celoněmecké úrovni také novum — dosud Německu vládly pouze vlády složené z maximálně dvou stran. Kromě toho jde fakticky o hledání domluvy mezi čtyřmi stranami, protože křesťanští demokraté jsou rozdělení na CSU v Bavorsku a CDU ve zbytku země, přičemž první jmenovaní jsou výrazně konzervativnější a aktuálně také pod tlakem nadcházejících voleb do parlamentu ve své spolkové zemi.

Příčiny krachu

Mezi hlavní sporné body jednání o vládě se řadilo stanovení termínu zákazu spalovacích motorů, kde proti sobě stáli zejména Zelení a FDP, domluva na závazné horní hranici pro přijímání uprchlíků, kterou proti vůli ostatních stran prosazovala CSU, otázka daní, kde měla především FDP ambice k prosazení jejich většího snižování, a také otázka prohlubování evropské integrace, které nemá zejména mezi stoupenci FDP mnoho zastánců.