Zelení v posledních německých federálních volbách dosáhli historicky druhého nejlepšího výsledku. Lépe dopadli pouze v roce 2009, kdy získali 10,5 procenta hlasů. Výsledek je to pro mnohé překvapivý. Jednak s ohledem na průzkumy, které i týden před volbami hovořily jinak, jednak i s ohledem na nečitelnost a nejasnost v politických prioritách posledních let, určitou stagnaci a objem kritiky, který kvůli tomu ve volebním roce ještě zesílil.

Radost z volebního úspěchu se ale rozptýlila v rozpacích ihned poté, co SPD vyslovila jasné Ne další velké koalici a v důsledku i Ne jakékoli jiné koalici. Nebylo si v tu chvíli těžké spočítat, že pokud nemá být ve vládě AfD, žádná jiná většinová vláda není možná bez toho, že by v ní zasedli i Zelení. Jenže by šlo o vládu, kde ani jedna z potenciálních koaličních stran není žádným přirozeným spojencem Zelených. Spíš naopak.

Opoziční reflexe

V roce 2013 propadli Zelení v německých federálních volbách nejvíce po roce 1990. Strana se proto začala orientovat více na voliče a voličky středu. Chtěla přetáhnout nespokojené liberály, kteří v té době nechali FDP vypadnout z Bundestagu. Zájem byl ale samozřejmě ukrojit i podstatný kus koláče ze 41,5procentní aliance CDU/CSU. A také proto, že na levici byla situace o to komplikovanější.

I když teoretická možnost sestavit vládu s levicí v minulosti nastala, Zelení s SPD a Die Linke nikdy vládu nesestavili. Obě levicové německé strany provázely v posledních volebních obdobích nekončící vzájemné konflikty, neochota ke kompromisu a boj o důležitou část vlastního elektorátu. Zelení navíc už zkušenost s vládou s SPD měli. Přestože v dalších volbách nepropadli, některé historické ústupky byly příliš. Zelení zkrátka volili opoziční lavice.

Být, či nebýt

V těchto volbách nastala situace, kdy de facto jediná možná koalice s většinovým počtem hlasů v Bundestagu je ve složení CSU/CDU, FDP a Zelení. Koalice, které se od roku 2005 (federálních voleb a spekulací o stejně složené koalici) neříká jinak než Jamajka. Je také potřeba hned zkraje zdůraznit, že v Německu se volby nikdy neopakovaly a nikdy opakovat nebudou. Další varianty buďto nemají většinu, jsou již dopředu vyloučené, anebo jsou ještě méně pravděpodobné než Jamajka.

Zelení tak v Německu čelí situaci, která v našich podmínkách nutně připomíná situaci českých zelených po volbách v roce 2006. Jsou jazýčkem na vahách. Stranou, na které zdánlivě závisí politická stabilita země na jedné straně, na straně druhé je do nich vkládaná obrovská naděje pro environmentální hnutí v tom užším slova smyslu. Ve skutečnosti čelí situaci, zda se stanou ambasadory environmentálního mainstreamingu v čistě pravicové vládě, anebo počtvrté v řadě půjdou do opozičních lavic.

O některých tématech nemluvíme

Po roce 2013 se politika Zelených v Německu proměnila. Zelení ve vnější komunikaci ubrali na radikalismu a důrazu na redistribuci. Ani ne tak proto, že by už uvnitř strany taková témata nediskutovali a nebyla pro ně i nadále důležitá. Daleko víc proto, aby upřeli energii na divestment a záchranu klimatu. Jejich strategie byla zřetelně zaměřena na střed volebního elektorátu právě s důrazem na klima.

Zelení Realos postupně prosadili ve straně diskurs, který byl záměrně okleštěn o sociální pilíř. Jinými slovy, politická strategie a vysněný úspěch stál na prosazování odklonu od fosilních paliv a boje proti klimatickým změnám. A samozřejmě na cíleném získávání popularity u středo-pravého elektorátu.

To ale nepřineslo kýžený výsledek. Zelení naopak přestali být rázní a čitelní. Mnohem častěji jednali mnohokolejně, nejednotně v přístupu k některým klíčovým otázkám, čímž nastala ztráta kredibility.

Zelení jsou pořád chápáni jako levice

Program Zelených je mnohem zevrubnější. Zelení nejsou politickou stranou tradičního typu. Vedle environmentalismu stojí na kořenech feminismu, boje proti rasové diskriminaci, za občanská, politická, ale i sociální práva, za svobodu a rovnost. Jsou stranou politického intersekcionalismu. Nejde o nic jiného než o široké sociální hnutí zformované do organizace, která se může po úspěchu ve volbách účastnit vládnutí země.

Jenže ve chvíli, kdy dojde na vyjednávání o vládě, Zelení nemohou upřednostnit jen jednu významnou část svého hnutí. Němečtí Mladí zelení nyní vášnivě řeší, jak se vypořádat s usnesením, že s CSU nikdy do vlády nepůjdou. Uvnitř strany panují oprávněné obavy o ztrátu levicového elektorátu. Někteří dokonce hovoří o vyloučení z levicového spektra, a to i ze strany již integrovaných hnutí. Zkrátka o tom, co my dobře známe.

Obava je ale na místě. Zelení jsou stále vnímáni jako levice a jinak tomu nebylo ani v těchto volbách. Navzdory překvapivě vyššímu výsledku oproti očekávání Zelení nepřetáhli z elektorátu CSU/CDU a FDP dohromady ani jedno procento hlasů. Ani k sobě v porovnání s ostatními stranami nikterak nepřitáhli nevoliče. Naopak od SPD a Die Linke dohromady získali dvě procenta hlasů.

Obětování ve jménu klimatu

Zatím vše napovídá tomu, že Jamajka bude tomuto volebnímu období vládnout. Zelení za současné situace nebudou chtít počtvrté odmítnout podíl na vládnutí. Tlak je enormní. Ze strany většinové společnosti, která razí tezi, že každá strana má svoji „zodpovědnost vůči demokracii“, a měla by tak být z podstaty státotvorná. Environmentální nevládní sektor na Zelené tlačí, aby se ujali své role a bránili klima za každou cenu. A Realos jsou po letech v opozici hladoví a vládnutí se rozhodně bránit za každou cenu nechtějí.

Jamajka již funguje na úrovni spolkové země Šlesvicka-Holštýnska. Nejde samozřejmě o koalici, kde je CSU, která je radikální levicí běžně vnímána jako krajně pravicová strana, ale pouze CDU. Jde o úroveň spolkové země, nikoli federace. Přesto lze na tomto příkladu sledovat některé trendy.

Jedním z nich je, že to už nebyli pouze Zelení, kteří museli výrazně ustoupit ze svých požadavků. Byly to všechny zúčastněné strany koalice. Obroušené tradiční politické strany pak mohou být ve srovnání se Zelenými v nevýhodě. Nemají prostě natolik zevrubně pojatý program a řada agendy jim tím pádem uniká.

Zeleným se tak na úrovni spolkové země podařilo místy prosadit radikální agendu i v případě pravicové vlády. Pokud by se jim podařilo nyní do koaličního programu prosadit i klíčové body vlastní sociální a lidskoprávní agendy, ve stejnou chvíli zamezit snižování veřejných výdajů na redistribuci zdrojů a nastartovat zelenou ekonomiku, mají šanci si kredibilitu udržet a třeba si i zajistit lepší výsledek v budoucnu. Pokud ale vstoupí do vlády pouze „lakovat“ politiku nazeleno, obětují stranu ve jménu klimatu. Tak jako čeští zelení před deseti lety.