Zelení v posledních německých federálních volbách dosáhli historicky druhého nejlepšího výsledku. Lépe dopadli pouze v roce 2009, kdy získali 10,5 procenta hlasů. Výsledek je to pro mnohé překvapivý. Jednak s ohledem na průzkumy, které i týden před volbami hovořily jinak, jednak i s ohledem na nečitelnost a nejasnost v politických prioritách posledních let, určitou stagnaci a objem kritiky, který kvůli tomu ve volebním roce ještě zesílil.

Radost z volebního úspěchu se ale rozptýlila v rozpacích ihned poté, co SPD vyslovila jasné Ne další velké koalici a v důsledku i Ne jakékoli jiné koalici. Nebylo si v tu chvíli těžké spočítat, že pokud nemá být ve vládě AfD, žádná jiná většinová vláda není možná bez toho, že by v ní zasedli i Zelení. Jenže by šlo o vládu, kde ani jedna z potenciálních koaličních stran není žádným přirozeným spojencem Zelených. Spíš naopak.

Opoziční reflexe

V roce 2013 propadli Zelení v německých federálních volbách nejvíce po roce 1990. Strana se proto začala orientovat více na voliče a voličky středu. Chtěla přetáhnout nespokojené liberály, kteří v té době nechali FDP vypadnout z Bundestagu. Zájem byl ale samozřejmě ukrojit i podstatný kus koláče ze 41,5procentní aliance CDU/CSU. A také proto, že na levici byla situace o to komplikovanější.

I když teoretická možnost sestavit vládu s levicí v minulosti nastala, Zelení s SPD a Die Linke nikdy vládu nesestavili. Obě levicové německé strany provázely v posledních volebních obdobích nekončící vzájemné konflikty, neochota ke kompromisu a boj o důležitou část vlastního elektorátu. Zelení navíc už zkušenost s vládou s SPD měli. Přestože v dalších volbách nepropadli, některé historické ústupky byly příliš. Zelení zkrátka volili opoziční lavice.