Vnitřní klid. Dvě slova, která mi naskočí, když si vybavuji postavu kancléře Helmuta Kohla. Nebyl jen vysoký, byl mohutný. Skoupými větami a hlubokým hlasem dával povely svým dvěma spolupracovníkům.

Mezi tím se bavil s lidmi, kteří k němu přistupovali. Vypadal jako císař, ztělesněná moc. Takový jsem z něj měl dojem, na univerzitě v Bonnu, v polovině devadesátých let, když jsem ho poprvé zažil zblízka.

Kohlova cesta na vrchol moci byla charakterizována likvidací konkurentů, kteří se často jevili jako schopnější než on. Kdyby se nenaskytla historická příležitost sjednocení Německa, jeho éra by netrvala tak dlouho. Ze dvou hlavních osobností, které stály za sjednocením Německa, tím druhým byl liberál Hans-Dietrich Genscher, byl Helmut Kohl více Evropanem.

Bonnská a Berlínská republika

Sjednotit Německo znamenalo zničit Bonnskou republiku. Kohl v ní by kulturně doma. V přehledném světě na Rýnu, kde parlament sídlil v bývalé vodárně, všechny poslance bylo možné najít ve věžáku u řeky nazývaném Dlouhý Evžen, a všude se vlastně dalo dojít pěšky z kancléřova bungalovu.

V Bonnské republice se dařilo polycentričnosti. Ve výrobě, ve vědě, v rozdělení politického vlivu, v kultuře. Přechod do Berlína v jistém smyslu znamenal konec přehledných poměrů okupované země.

Německo se po válce vypracovalo v ekonomického giganta, který ale, jako okupovaná země, nemusel moc investovat do armády, zahraniční politiky, a vůbec drahého provozu velmoci. Kancléř sjednotitel tedy v prvé řadě svým historickým krokem zrušil svět, který znal.

Z možností sjednocení zvolil tu silovou. Východní Německo muselo vše převzít tak, jak to fungovalo ve staré Spolkové republice. Sjednocení Německa znamenalo největší vnitrostátní finanční transfer v dějinách.

Helmut Kohl jako historická postava chtěl sjednocené a evropské Německo. Nebál se odpovědnosti. V sociálně demokratickém táboře srovnatelná osobnost nebyla. Kdyby na počátku devadesátých let vládli sociální demokraté, historickou příležitost by takto neuchopili.

Stát jako intelektuální projekt

Kohlova éra po sobě zanechala několik velkých muzejních projektů zaměřených na soudobé dějiny. O Domu dějin v Bonnu se vedly vášnivé debaty. Utichly, když projekt začal vykazovat naprosto ohromující návštěvnost.

Německé muzeum v Berlíně bylo na zelené louce založeno v podobné myšlenkové linii. Muzea byla viditelným projevem konzervativní myšlenkové ofenzivy. Kohlova éra trvala od roku 1982 do roku 1998. Kancléř byl kromě jiného historik (dále studoval právo a politologii). Jeho konzervativci měli dostatek času na to, aby přišli s příběhem, který usadil Německo v Evropě a smířil Němce s vlastními dějinami. Německý stát byl v Kohlově éře také intelektuálním projektem.

Vzpomínáme-li na kancléře Kohla jako na evropského politika, který se zasloužil o Maastrichtskou smlouvu, měli bychom vidět, že evropanství provázela práce na domácí půdě. Kohlova éra Němcům přinesla takové pochopení vlastního státu, že tento stát je myslitelný jen v evropském kontextu.

Kdyby se zítra v celé Evropě vyhlásilo referendum o zrušení EU, značná část zemí by byla pro. Až později by se zjišťovalo, oč státy přišly. V Německu by tomu tak nebylo, do značné míry zásluhou Kohlovy éry.

Poničený pomník

Když v roce 1998 Helmut Kohl kandidoval proti charismatickému Gerhardu Schröderovi, byl jako politik opotřebovaný, snahy učinit ho plakátově atraktivním dopadaly trapně. Kultura Kohlovy éry ale nebyla myslitelná bez Kohla. Musel by sám odejít z politiky, to ale neuměl. Živý pomník chtěl dál mít normativní vliv.

Německu rostl vliv v Evropě, udržovalo dobré vztahy přes Atlantik, sjednocení mělo nejhorší dobu restrukturalizace za sebou. V Kohlově křesťanské demokracii nebyli lidé dostatečného formátu. Kancléř je nenechal vyrůst. V roce 1999 vypukl skandál s nekalým financováním Kohlovy strany. Bývalý kancléř odmítl prozradit, kdo za penězi stál. Skandál zcela zničil kancléřovu pověst v době, kdy mohl v klidu žít z někdejších zásluh.

Kohlova žena Hannelore byla jednou z těch, kdo se exkancléře snažili přimět, aby promluvil. Po skandálu, který měl velký dopad na Kohlovu rodinu, se zhoršil zdravotní stav exkancléřovy ženy, která trpěla alergií na světlo. Skončila sebevraždou.

Helmut Kohl byl typem politika, který určuje kulturu, a má vše pod kontrolou. Byl známý třeba tím, že po ránu telefonoval šéfům a šéfovým místních organizací CDU, když měli narozeniny. Svět, ve kterém Helmut Kohl došel velikosti, šel řídit, a ze západoevropského pohledu se pohyboval dopředu.

Kohl se nikdy nesmířil s tím, že by politika mohla vypadat jinak. Když poměrně nedávno přijal soukromou návštěvu Viktora Orbána, vedly se úvahy o tom, že exkancléř potřebuje vidět silnou ruku, aby si vůbec uměl představil politický provoz.

S Čechy to Kohl moc neuměl. Česko-německá deklarace vznikala v situaci, kdy se české diplomacii povedlo z dlouhých jednání učinit vnitroněmecký problém. Českou pozici podporovali Zelení a sociální demokraté. Kohl nakonec souhlasil, jinak by deklarace nebyla. Kancléř přijel na pohřeb kardinála Tomáška, který pro něj představoval srozumitelný český osud.

Smrt kancléře sjednotitele je odchodem někoho, kdo dalece přežil svou politickou éru. Z velkých jmen konce studené války žije už jen Gorbačov a Bush starší. Kohlův odkaz odpovědného Němce a Evropana z celé někdejší plejády osobností vychází nejlépe. Založil pohostinnou velmoc opatřenou vlastní identitou, evropsky orientovaný stát, který lze z různých důvodů kritizovat, avšak s vědomím, že nic lepšího není po ruce.

Helmut Kohl nebyl vizionář, ale rozeznal dějinnou příležitost a prováděl pragmaticky orientovanou politiku s kulturním profilem a křesťanským základem. Od začátku Kohlovy éry před pětatřiceti lety Německo vedli jen dva kancléři a jedna kancléřka. Zvláště u nás je dobré si při příležitosti úmrtí kancléře sjednotitele připomenout, že politická stabilita je podmínkou realizace jakýchkoli vizí.