Korigujme napřed jednu charakteristiku vyjádřenou v textu, která se v souvislosti s bývalým německým kancléřem Kohlem zcela všeobecně uvádí, ale proto není o nic správnější: že totiž byl "kancléřem sjednocení". Tedy sjednocení Německa. A to sice v tom smyslu, že on byl jeho tvůrcem.

Faktem je: to dějinně velkolepé sjednocení Německa Kohlovi doslova spadlo do klína. Nebylo v žádném případě jeho zásluhou, a on nebyl jeho tvůrcem. Události vedoucí ke sjednocení Německa se udály prakticky výhradně v tehdejším východním Německu; a ještě předtím v Sovětském svazu. Pravým "sjednotitelem Německa" byl fakticky Gorbačov. Kterýkoli jiný německý politik, který by v té době vykonával funkci německého kancléře - pokud by to nebyl naprostý diletant, což je v německých poměrech (na rozdíl od těch českých) prakticky nemyslitelné - by vůbec nemohl podniknout nějak principiálně jiné kroky, nežli jak je svého času učinil Helmut Kohl.

Obdobné platí i o Kohlově "sjednocování Evropy": Německo bylo prakticky existenciálně závislé na tom, aby bylo po hrůzách a zločinech druhé světové války opět plně přijato do pospolitosti evropských národů; tuto politiku evropského sjednocování by tedy stejně tak nevyhnutelně sledoval kterýkoli jiný německý kancléř.

A teď k celé té dlouhé éře Kohlova setrvávání v křesle (západo)německého kancléře.

Křesťanskodemokratický politik Helmut Kohl se dostal k moci tři dny poté, když já jsem svého času přišel do Německa. Byl jsem tedy odsouzen k tomu, strávit pod ním celých těch šestnáct let jeho vládnutí.

Nemohu srovnávat s tím, jak se žilo, jaká byla společenská atmosféra v Německu za předchozí, sociálnědemokratické vlády Helmuta Schmidta. Ale ta Kohlova éra je pro mě už jednou provždy spojena s jedním jediným pocitem: totální stagnace. Mrtvo. Ztráta jakýchkoli nadějí na nějaký svěží společenský, politický či ideový pohyb. Konzervativní Kohl už jako by čistě svou masivní figurou vyjadřoval jediné: nic se nemá změnit. Všechno po starém.

Přitom zrovna Kohlovým oblíbeným heslem bylo neustále znovu a znovu přes sevřené rty protlačované slovní spojení "unsere Zukunft", naše budoucnost.

Jenže - reálný charakter této "budoucnosti" nebylo nakonec nic jiného nežli to, co kdysi V. Havel naprosto trefně pojmenoval "tupým samopohybem industriální civilizace". Veškerá tato Kohlova "budoucnost" neznamenala nic jiného, nežli čím dál tím větší (nad)produkci, a čím dál tím excesivnější konzum. A Kohl už samotným svým vzezřením jako by přímo ztělesňoval tuto nestvůrnou tupost tohoto bezduchého industriálního molochu.

V němčině existuje výraz "die bleiernen Jahre", olověná léta. Je používán v souvislosti s dobou levicového terorismu, na který německá politika reagovala masivním posilováním policejního státu. Ale pro mě jsou tato "olověná léta" spojená v prvé řadě právě s Kohlovou érou, kdy tato bezduchá nehybnost spočívala na celé společnosti jako olověný příklop na rakvi.

Z tehdejšího Československa jsem odešel v prvé řadě pro nesnesitelnou stagnaci - politickou i intelektuální - pod jeho normalizačním husákovským vedením. A - v Německu jsem pak musel prožívat prakticky t u s a m o u stagnaci, ten samý zmrtvělý konzervatismus jako předtím!

Pro připomenutí: tento pocit jsem naprosto neměl já sám. Ano, Kohl znovu a znovu ve volbách získával většinu; ale to bylo do značné míry dáno i tím, že tehdejší sociální demokracie neměla k dispozici žádnou silnou osobnost, která by se mu mohla postavit. Takovouto osobností byl až Gerhard Schröder. A když ten pak konečně Kohla porazil, a tím definitivně odstranil z německé politiky - pak velkou část německé společnosti přímo zachvátil pocit euforie, vysloveně prožitek osvobození.

Ta euforie se později ukázala být až příliš optimistická, sociální demokracie mohla splnit jenom malou část nadějí které do ní byly vkládány; a po čase se politické kyvadlo opět převážilo na opačnou stranu. Ale - ta olověná léta Kohlovy éry se alespoň v oné tehdejší formě naprosté stagnace a beznaděje už nevrátila.

V období nástupu globalizace - internacionalizace liberálního tržního hospodářství - byl Kohl nejvhodnějším politickým mediem pravice - ideálním instrumentem destrukce sociálního kapitalismu neoliberálním a pionýr neoliberálního systému dneška. Přispěl tomu bezelstnou neznalostí hlubokých společenských následků, které nás dnes nutí bezbranně přihlížet legalizaci miliardových daňových úniků a podobným jevům rozpadu společenské soudržnosti.
Kohl byl nevědomým mediem procesu rozpadu pravo levého politického střetu a jeho naivní pojetí právního státu korunovalo tehdy ještě skandálním zatajováním protizákonných partajních dotací - statečně upřednostnil zodpovědnost vůči příteli mecenáši a vynutil si rezignaci práva státu.
Naše dnešní situace je pokračováním - politická moc ve státě se přenáší přímo do rukou oligarchů, kteří se stávají těmi nejdůvěryhodnějšími interprety demokratických právních norem.
Jak z toho ven je rébus těžší olova .........bych si nad hrobem Helmuta povzdechl.