Volby v Německu 2017: Východ a Západ zase proti sobě

Kateřina Smejkalová

Kateřina Smejkalová analyzuje a komentuje výsledky německých parlamentních voleb. Obzvláštní pozornost věnuje vzestupu AfD, vysvětluje však třeba také, proč je pro SPD zásadní zůstat tentokrát v opozici.

„Výsledky těchto voleb jsou vyhlášením krachu třicetiletého pokusu o sjednocení Německa“, píše Der Tagesspiegel a další pozorovatelé se k němu v tomto konstatování přidávají. Ačkoli se od nedělních voleb do Bundestagu — dolní a důležitější komory německého parlamentu —  nečekala žádná velká překvapení a výsledky se skutečně od posledních odhadů před volbami odchylují jen málo, odchylují se bohužel dál v neprospěch etablovaných stran, zejména obou velkých CDU/CSU (křesťanská demokracie) a SPD (sociální demokracie), zatímco pravicově populistická AfD uspěla ještě o něco výrazněji, než se očekávalo.

V celorepublikovém průměru dělí AfD na jejím třetím místě od čtvrtých liberálů jasné dva procentní body, zatímco v některých průzkumech byla až na čtvrtém místě nebo dokonce ještě níž. Připadne jí tedy zřejmě až stovka mandátů.

Již to samo o sobě je v německých poměrech něco neslýchaného: poprvé od roku 1961, kdy z Bundestagu vypadla nacionalistická Německá strana, v něm opět zasedne otevřeně národovecká strana, mezi jejímiž poslanci budou popírači holocaustu, islamofobové a vyznavači různých spikleneckých teorií — a to hned v takovém početním zastoupení. K prohlášení o nezdaru při sjednocování Německa, které se zdá být centrálním poznatkem těchto voleb, nicméně vede až pohled na výsledky ve východoněmeckých spolkových zemích.

Angela Merkelová na návštěvě u Berlínské zdi. Foto NA, WmC

Zatímco v západním Německu jsou obě velké strany o něco silnější než ve federálním průměru a třetí AfD o něco slabší, pro země bývalé NDR to platí právě naopak. Zde AfD, která tu má zároveň ještě o něco radikálnější tvář než její západoněmecká odnož, dosahuje v průměru 20 procent a odstup k první CDU stahuje na pouhých sedm procentních bodů, zatímco sociální demokracii nechává se čtrnácti procenty daleko za sebou. V Sasku se zřejmě dokonce těsně dostala na špici a celkově vítězí také u východoněmeckých mužů.

Výsledek na jednu stranu není úplně bleskem z čistého nebe. Již zrození a dlouhodobý úspěch PEGIDY právě v tomto regionu nebo vstup AfD do zdejších zemských parlamentů byly jednoznačnými signály, že zde něco není v pořádku a že debaty o ukončení transferů ze Západu na Východ, protože východní ekonomická i společenská transformace se pomalu úspěšně chýlí ke konci, byly zřejmě předčasné. Byly to ovšem signály, které zůstaly omezeny na samotné východní Německo, a daly se tak ještě ze Západu nebo centra opomíjet. Nyní se však vyjevilo s konečnou platností, že Východ má závažné problémy, které mají důsledky pro celou zemi.

Příčiny kulturní i sociální

Antifašistický étos komunistického režimu ve východním Německu vždy — podobně jako u nás — zůstal spíš rovině prázdných deklarací. Ve skutečnosti si tato část země důsledným vyrovnáním s nacismem nikdy neprošla. S bolestnými debatami a mezigeneračními konflikty, které se nejpozději od šedesátých let odehrávaly na Západě, z nichž vzešel nový celospolečenský konsenzus demokracie, plurality a tolerance institucionalizovaný v rozsáhlém systému politického vzdělávání, se uchopení vlastní fašistické minulosti na Východě nedá srovnat. Zároveň byla zdejší společnost dlouho násilně uzavřená a tím si uchovala homogenitu, která je zde nadále normou.

K těmto kulturním kořenům podpory pro krajní pravici se přidávají důvody socioekonomické a demografické: Navzdory nemalým transferům ze Západu zůstávají velké částí východního Německa, zejména ty venkovské, strukturálně zaostalé. Není práce a dochází k mizení veřejných služeb, lépe kvalifikovaní odchází za prací do tamních metropolí nebo rovnou za Západ. To, že to jsou častěji mladé ženy, vede k tomu, že v těchto oblastech zůstává nepoměrně více mladých mužů, kteří nejenže nemají perspektivu dobré práce, ale čím dál tím častěji ani alespoň vztahu a rodiny. I tato skutečnost může ostatně vysvětlovat vyšší podporu pro AfD mezi muži než mezi ženami.

Celkově má významná část východoněmecké populace pocit, že se na ni zapomnělo a nikdo ji nevyslyší. Zároveň je ohledně vývoje země výrazně pesimističtější než ostatní, a tak se vyslechnutí dožaduje s o to větší vehemencí — má pocit, že je třeba zabránit blížící se apokalypse. Tím se vysvětluje také její emocionální vypětí hraničící mnohdy s nefalšovanou hysterií a radikalita bořící všechna tabu.

To je společným jmenovatelem všech voličů AfD, ať už na Západě či Východě. Nezdá se však, že by v německé společnosti vzrostl podíl těch, kteří mají tendenci přiklánět se ke krajní pravici — ten je dlouhodobě stabilní a naposledy dokonce mírně klesnul. Nedávná migrační krize tedy nevedla k radikalizaci lidí, kteří do té doby byli umírnění, byla spíše spouštěcím momentem, kdy postoje lidí dlouhodobě tíhnoucích tímto směrem vyhřezly.

Zatímco do té doby tvořili konzervativní okraje obou velkých stran nebo byli zdaleka nejčastěji nevoliči, společné rozhodnutí těchto stran přijmout milion uprchlíků pro ně definitivně stvrdilo posunutí CDU/CSU pod Angelou Merkelovou do středu, příklon SPD ke kulturně-liberálním tématům, a celkově tedy to, že se vývoj v zemi ubírá nesprávným směrem. Původně euroskepticky orientovaná AfD tohoto okamžiku využila a zajistila si příklonem k národovecké agendě podporu právě těchto lidí.

Byly to zejména mechanismy fungování sociálních sítí, které jim pak umožnily rychle se zesíťovat a utvrdit v tom, že podobný názor sdílí daleko více lidí, než se v dosavadní celospolečenské debatě dominované tradičními médii a stranami držícími se umírněného, liberálního konsenzu zdálo.

SPD už vládnout nemůže

Volby tedy obnažily, jak rozštěpená země vlastně je. Mezi spokojenou a optimistickou liberální většinu a radikalizující se menšinu, která je naopak výrazně nespokojená a čeká apokalypsu. A mezi Západ, kde převažují první jmenovaní, a Východ, kde je opovážlivě mnoho těch druhých. Překlenování této propasti bude mít v následujících čtyřech letech na starosti s největší pravděpodobností takzvaná jamajská koalice složená z CDU/CSU, liberálů z FDP a zelených (Němci jsou zvyklí nazývat strany jim přiřazenými barvami — CDU/CSU má černou a liberálové žlutou, ve spojení se zelenou poslední ze jmenovaných stran vzniká koalice se stejnými barvami, jako jsou na jamajské vlajce).

Navzdory velkým ztrátám CDU/CSU a SPD (v součtu jde o jejich nejhorší výsledek od války) by byla sice početně možná i velká koalice, tu ale sociální demokraté jen pár minut po zavření volebních místností a vyhlášení prvních prognóz odmítli. Do tohoto rozhodnutí se určitě promítla jejich frustrace z nedávných dvou velkých koalic, kde byli juniorními koaličními partnery křesťanských demokratů a kde se jim sice celou řadu vlastních projektů podařilo uskutečnit, nikdy se to ale nepromítlo v odpovídajícím nárůstu preferencí.

Kromě toho sociální demokraté cítí, že potřebují čas mimo vládní odpovědnost, aby vyhodnotili dlouhodobé nezdary a personálně, programově i strategicky se zkonsolidovali. V neposlední řadě pak cítí odpovědnost za to nedopustit, aby se AfD stala nesilnější opoziční stranou, jak by tomu v případě velké koalice bylo.

Pohodlné hlasité křičení z opozičních lavic k výkonům velké koalice, která je z principu omezenější v tom, jakých změn může dosáhnout, a tím vodou na mlýny populistického štvaní proti neschopnému a bezzubému establishmentu, by jí mohlo jen dopomoct k dalšímu růstu.

Pokud by SPD pod vedením Martina Schulze vstoupila nyní znovu do velké koalice s CDU, stala by se AfD hlavní opoziční stranou. Foto archiv SPD, WmC

Otázkou nicméně zůstává, zda je jamajská koalice z tohoto hlediska o něco lepší. Vzhledem k tomu, že i sesterské strany CDU a CSU mají u mnoha témat výrazné věcné diference, jde ve své podstatě o čtyřkoalici, a tím i vládu, která se zřejmě také nebude moci příliš žádným směrem profilovat. Bude to poprvé v novodobých dějinách Německa, kdy vůbec ke čtyřkoalici na spolkové úrovni dojde. Jde tedy obecně o novum, se kterým se všichni zúčastnění budou nejprve muset naučit zacházet, nemluvě pak už vůbec o nedůvěře, kterou mezi sebou mají zelení s liberály, nebo o pochybách, jak si povedou ve vládě a Bundestagu liberálové, kteří v něm v posledním funkčním období zastoupení nebyli vůbec, a tím pádem mohou mít problémy obsadit všechna potřebná místa lidmi, kteří ještě znají mechanismy vládnutí.

Nové volby ani v Německu nikdy nepraktikovaný institut menšinové vlády však v úvahu nepřipadají, a tak bude vznik jamajské koalice sice zřejmě dlouhý a náročný, a neméně možná její vlastní fungování, zdá se ale nevyhnutelný.

Ozývají se ovšem též optimistické hlasy, které říkají, že při tom správném přístupu CDU/CSU by vyvážením probyznysových postojů FDP a sociálně-ekologických pozic zelených mohla vzniknout vláda v zásadě pokroková, pohánějící dál modernizaci a digitalizaci německého hospodářství, zároveň ale neztrácející z očí jeho sociální a udržitelný rozměr.

S vyloženě asociální, neoliberální politikou, jak ji najdeme v řadě programů českých pravicových stran, se určitě u jamajské koalice počítat nedá. V každém případě se pak bude jednat o vládu proevropskou — protievropské postoje v německém stranickém spektru zastává pouze AfD.

Co teď s poslanci-národovci?

Vyrovnat se s přítomností AfD v parlamentu bude vedle odstraňování příčin jejího úspěchu jedním z hlavních úkolů všech stran, které se do Bundestagu dostaly. Čelní představitelé AfD se už v poslední době nezalekli používat pojmů nebo příměrů Hitlerových nacistů. To, že budou dost možná v blízké budoucnosti zaznívat od řečnického pultíku v jednacím sále německého parlamentu, nepochybně dlouhodobě a zásadně změní německou veřejnou debatu.

Jak se k AfD stavět — zda ji důsledně ostrakizovat a dávat najevo, jak nepřípustné její postoje jsou, napomáhat tak ale jí pěstovanému ublíženectví, nebo zda přistoupit na to, že se jedná o právoplatně zvolenou stranu a do debat je třeba ji regulérně zahrnout, tím ale její nepřípustné pozice legitimizovat — to bude stěžejním dilematem nadcházejících měsíců a let.

Neméně zásadní bude, jak si strana v parlamentu povede — prozatím v zemských parlamentech proslula spíše svým diletantstvím než konkrétními radikálními návrhy, v Bundestagu tomu možná bude nejinak — i s ohledem na to, že se do něj nečekaně dostali i lidé ze zadních příček kandidátek, kteří jsou ještě nezkušenější a míň stranou prověření než její ostatní političtí začátečníci. Skoro stovka diletantů již má potenciál chod parlamentu paralyzovat. Strana je zároveň dlouhodobě vnitřně rozhádaná, jak ukázal odklon její šéfky Frauke Petryové od strany záhy po vyhlášení výsledků voleb.

Existují názory, že vstup AfD do Bundestagu je nutné z určitého úhlu pohledu přivítat: že dá hlas nespokojencům a donutí ostatní strany se jejich problémy zabývat, čímž může mít pro německou demokracii dlouhodobě blahodárné účinky. Ať se potvrdí tato domněnka či naopak nejčernější scénáře — volby do Spolkového sněmu na podzim 2017 vejdou do německých dějin jako významná cézura.

    Diskuse
    JP
    September 26, 2017 v 14.22
    Jenom problém Východu?
    Sice všechno pravda; ale - je nutno si uvědomit, v celoněmeckém průměru AfD získala nějakých 12,5 procenta - a v západní části Německa 10 procent!

    Takže i když v bývalém východním Německu získala procent 20, přes to není možno v žádném případě říci, že by se jednalo o fenomén pouze frustrovaných východních Němců. Jak vidět, ten celostátní průměr byl vlivem zemí východního Německa pozvednut pouze o 2,5 procenta.

    Jedná se tedy o fenomén celoněmecký; a jak už zaznělo v jiné diskusi, je velmi oprávněné konstatování, že se jedná jenom o další akt v procesu postupující fašizace západní společnosti vůbec.
    MP
    September 26, 2017 v 17.47
    No, vidíte, p. Poláčku,
    a jde jsou vaše předpoklady a teze o "spokojených německých občáncích"?

    Německo má velké problémy a ne že ne - a to i vinou Merkelové...
    PK
    September 27, 2017 v 7.54
    Ano, ano ...
    Merkelová totiž "pozvala ty uprchlíky". Už to z pana Plevy leze ...
    September 27, 2017 v 9.20
    Merkelová má problém,
    a ten první, který musí vyřešit, je s CSU. Bez Merkelové se ale vláda nesestaví.

    Nevím ale, jaký má důvod k triumfování pan Pleva, protože na ústupu je v Evropě především levice. V Německu byla vláda SPD, Linke a Zelených možností jen teoretickou, ale teď už ani to ne.

    Stejně jako ve Francii i v Německu proti ultrapravici stojí hlavně liberálové a levice je stranou. V Polsku a v Maďarsku levice skoro vyhynula, u nás má také na kahánku.
    September 27, 2017 v 9.46
    Vypadá to, že lidé levici nepotřebují. A ti, co by ji potřebovali, ji nevolí. Protože nevěří, že by jim nějak pomohla.
    Lidé levici nepotřebují, protože lidé levici zradili:-)

    a nevzali za své její nové priority.
    Ta "spokojenost německého obyvatelstva" - to je prostě výsledek docela nedávného výzkumu veřejného mínění v Německu, pane Plevo. Už si přesně nevzpomínám na procentuální podíl těch spokojených, ale byl opravdu relativně velice vysoký.

    Na straně druhé je nutno vidět několik aspektů: za prvé, tato spokojenost se týkala především jejich čistě o s o b n í h o života. Tedy zřejmě v prvé řadě jejich vlastní sociální situace.
    Jinak řečeno: je naprosto možné, aby někdo byl ve svém vlastním osobním životě spokojený, a přesto byl na druhé straně velmi nespokojený s určitými veřejnými či politickými trendy.

    Za druhé je nutno vzít v potaz skutečnost, že tyto výzkumy bývají mnohdy velice problematické. Především právě co se týče takových "nehmatatelných" záležitostí, jako je pocit osobního štěstí. Je známo, že postačí položenou otázku jenom formulovat jiným způsobem, aby většina respondentů či alespoň jejich velká část dala zcela opačnou odpověď!

    V každém případě, v dané záležitosti, i kdyby těch "spokojených" bylo dejme tomu nějakých 80 procent, pak nám zbývá ještě nějakých 10 - 15 procent nespokojených (zbytek nerozhodnutý) - což by dávalo celkem vzato přesně ten podíl voličů AfD.
    P.S. Ostatně, právě u AfD jakožto jediné partaje v posledních volbách u ní nadpoloviční většinu jejich voličů tvoří ne ti, kteří by ji volili proto že by se ztotožňovali s jejím programem, nýbrž ti, kteří ji volí proto že jsou zklamáni a frustrováni stranami jinými! Už z toho je vidět, že AfD je v prvé řadě shromaždištěm těch frustrovaných.
    DU
    September 27, 2017 v 21.34
    K panu Nushartovi
    Ach ti nevděční lidé, kteří levici zradili a nevzali si za své její nové priority... A ona jim toho tolik nabízí a neumí to ukázat, prodat!

    Mělo by se něco s těmi potenciálními levicovými voliči udělat, protože takhle to dál s jejich nevděčností nejde.

    Ve skutečnosti je to však ona "levice", která má za úkol voliče získat. Pokud to nedokáže, získá tyto voliče někdo jiný. Dějiny nekončí. Zvláště když pravice není pravice a levice už vůbec není levice.



    JN
    September 28, 2017 v 1.34
    Panu Ungerovi
    Omlouvám se, myslel jsem to samozřejmě ironicky (stejně jako Vy).

    Napsal jsem to tak proto, že někteří levičáci bohužel myslí opravdu úplně vážně, že "lid zradil levici".

    Viz např: "Nedalo se popřít, že tím, kdo zklamal, byl lid. Masy nepovstaly a nesvrhly prohnilou starou společnost..."
    + Další komentáře