Německo v neděli čekají volby do dolní komory tamního parlamentu — Bundestagu. Na jednu stranu by se daly označit za zlomové, neboť ukončí šestnáctiletou éru vládnutí křesťanské demokratky Angely Merkelové. Ta po vytvoření nové vlády z kancléřského křesla neodejde jako jediná šéfka poválečné německé vlády v důsledku prohraných voleb, ale dobrovolně a dlouho avizovaně.

Na druhou stranu to však zároveň vypadá, že Německo na žádnou velkou změnu ve skutečnosti připraveno není. Nejlepší šance stát se nástupcem Merkelové má totiž aktuálně sociální demokrat Olaf Scholz, jenž je jí podobný nejen svou středovostí a spíše technokratickým stylem politiky, ale který se dokonce přímo nebojí si s touto podobností explicitně pohrávat.

Na fotkách například napodobuje její typické kosočtvercové gesto rukama. Explicitně též říká, že má na to stát se kancléřkou.

Sázka na jistotu místo experimentů má v Německu hlubší a dlouhodobější kořeny. Země po válce vsadila na sociálně-tržní model hospodářství, v jehož rámci jsou důležití aktéři jako zaměstnavatelé, odbory a další velké svazy různých společenských stakeholderů zvyklí se navzájem úzce koordinovat tak, že zřídka dochází k disruptivním změnám na sílu.

Z toho vychází i celá německá instituční struktura, která i v rámci ekonomiky — například na rozdíl od té americké — sází na dlouhodobé, postupné inovace, a tak v jejím financování hrají roli klasické banky víc než rizikové investiční fondy. U zaměstnanců je zase jejich dobrou ochranou snaha dosáhnout jejich dlouhodobější loajality k jednomu zaměstnavateli umožňující větší specializaci.

Tímto fenoménem je vysvětlitelné i to, že po většinu poválečné doby byla jednoznačným hegemonem německé politiky křesťanskodemokratická CDU/CSU, ačkoli málokdy měla nad rámec vstřícného postoje vůči německému průmyslu nějaký propracovaný a vyprofilovaný program pro budoucí směřování země: obvykle stačilo, že vykazovala v daném dlouhodobém konsensuálním rámci kompetenci slušně vládnout.

Důležitou roli v německé sázce na jistotu sehrává určitě i to, že se zemi po celou dobu poměrně dařilo — má robustní, na export orientované hospodářství, kterému výrazně pomohlo zavedení eura. Jeho páteří jsou vedle automobilového průmyslu pověstné německé malé a střední firmy, jimž výše načrtnutá hospodářská strategie Německa umožňuje dostat se v často velmi specializovaných odvětvích až na světovou špici. Turbulencím nedávné ekonomické a finanční krize se zemi podařilo vyhnout a ani ne dekádu po ní se vrátit — než to zhatila koronavirová pandemie — dokonce k přebytkovému rozpočtu.

Jedinou opravdu kontroverzní reformou (která jde paradoxně za Schröderovou červeno-zelenou vládou) jsou neoliberální reformy trhu práce z počátku tisíciletí známé jako Hartzovy zákony. V celohospodářském měřítku zemi pomohly, nicméně snížení nezaměstnanosti bylo vykoupeno rozsáhlou prekarizací a nárůstem nízkopříjmového sektoru, který se od té doby podařilo alespoň jakž takž zkonsolidovat zavedením zákonné minimální mzdy.

Proč ne radikálněji

K tomu, že se nyní Němci a Němky přiklánějí spíše ke zkušenosti a kontinuitě místo radikálnější změny kurzu, kterou by představovala zejména zelená kandidátka na kancléřku Annalena Baerbocková, určitě ale přispěly i otřesy nedávné minulosti — jednak zkušenost nevypočitatelné pandemie vyžadující si suverénně vládnoucí lídry, ale i katastrofální záplavy na západě země letos v červenci, které lidem u sousedů daly pocítit, na prahu jakých nových výzev se bezprostředně nacházíme.

Místo, aby záplavy posílily Zelené s jejich obzvlášť ambiciózní klimatickou politikou, ovšem naopak přispěly — vedle chyb lídryně — k jejich dalšímu poklesu. Klíčovou roli zde zřejmě sehrály obavy z nejisté sázky na politické juniory.