Německo v neděli čekají volby do dolní komory tamního parlamentu — Bundestagu. Na jednu stranu by se daly označit za zlomové, neboť ukončí šestnáctiletou éru vládnutí křesťanské demokratky Angely Merkelové. Ta po vytvoření nové vlády z kancléřského křesla neodejde jako jediná šéfka poválečné německé vlády v důsledku prohraných voleb, ale dobrovolně a dlouho avizovaně.

Na druhou stranu to však zároveň vypadá, že Německo na žádnou velkou změnu ve skutečnosti připraveno není. Nejlepší šance stát se nástupcem Merkelové má totiž aktuálně sociální demokrat Olaf Scholz, jenž je jí podobný nejen svou středovostí a spíše technokratickým stylem politiky, ale který se dokonce přímo nebojí si s touto podobností explicitně pohrávat.

Na fotkách například napodobuje její typické kosočtvercové gesto rukama. Explicitně též říká, že má na to stát se kancléřkou.

Sázka na jistotu místo experimentů má v Německu hlubší a dlouhodobější kořeny. Země po válce vsadila na sociálně-tržní model hospodářství, v jehož rámci jsou důležití aktéři jako zaměstnavatelé, odbory a další velké svazy různých společenských stakeholderů zvyklí se navzájem úzce koordinovat tak, že zřídka dochází k disruptivním změnám na sílu.

Z toho vychází i celá německá instituční struktura, která i v rámci ekonomiky — například na rozdíl od té americké — sází na dlouhodobé, postupné inovace, a tak v jejím financování hrají roli klasické banky víc než rizikové investiční fondy. U zaměstnanců je zase jejich dobrou ochranou snaha dosáhnout jejich dlouhodobější loajality k jednomu zaměstnavateli umožňující větší specializaci.

Tímto fenoménem je vysvětlitelné i to, že po většinu poválečné doby byla jednoznačným hegemonem německé politiky křesťanskodemokratická CDU/CSU, ačkoli málokdy měla nad rámec vstřícného postoje vůči německému průmyslu nějaký propracovaný a vyprofilovaný program pro budoucí směřování země: obvykle stačilo, že vykazovala v daném dlouhodobém konsensuálním rámci kompetenci slušně vládnout.

Důležitou roli v německé sázce na jistotu sehrává určitě i to, že se zemi po celou dobu poměrně dařilo — má robustní, na export orientované hospodářství, kterému výrazně pomohlo zavedení eura. Jeho páteří jsou vedle automobilového průmyslu pověstné německé malé a střední firmy, jimž výše načrtnutá hospodářská strategie Německa umožňuje dostat se v často velmi specializovaných odvětvích až na světovou špici. Turbulencím nedávné ekonomické a finanční krize se zemi podařilo vyhnout a ani ne dekádu po ní se vrátit — než to zhatila koronavirová pandemie — dokonce k přebytkovému rozpočtu.

Jedinou opravdu kontroverzní reformou (která jde paradoxně za Schröderovou červeno-zelenou vládou) jsou neoliberální reformy trhu práce z počátku tisíciletí známé jako Hartzovy zákony. V celohospodářském měřítku zemi pomohly, nicméně snížení nezaměstnanosti bylo vykoupeno rozsáhlou prekarizací a nárůstem nízkopříjmového sektoru, který se od té doby podařilo alespoň jakž takž zkonsolidovat zavedením zákonné minimální mzdy.

Proč ne radikálněji

K tomu, že se nyní Němci a Němky přiklánějí spíše ke zkušenosti a kontinuitě místo radikálnější změny kurzu, kterou by představovala zejména zelená kandidátka na kancléřku Annalena Baerbocková, určitě ale přispěly i otřesy nedávné minulosti — jednak zkušenost nevypočitatelné pandemie vyžadující si suverénně vládnoucí lídry, ale i katastrofální záplavy na západě země letos v červenci, které lidem u sousedů daly pocítit, na prahu jakých nových výzev se bezprostředně nacházíme.

Místo, aby záplavy posílily Zelené s jejich obzvlášť ambiciózní klimatickou politikou, ovšem naopak přispěly — vedle chyb lídryně — k jejich dalšímu poklesu. Klíčovou roli zde zřejmě sehrály obavy z nejisté sázky na politické juniory.

Na letní záplavy bude vzpomínat jistě i Armin Laschet. Přicházel-li kdy současný lídr CDU/CSU v úvahu jako nástupce kancléřky Merkelové — i když mu chybí zkušenost z celoněmecké politiky, je jí svým politickým stylem v mnohém podobný a byli v posledních letech úzcí spojenci — šlo to s ním dolu nejpozději od fatálního přehmatu, kdy se v záplavových oblastech v nevhodnou chvíli zasmál. Fotografie daného okamžiku se rychle stala virálem dokazujícím, že Lachetovi chybí na nejvyšší politickou funkci formát.

V četných komentářích teď zaznívá lamentace nad tím, že v době, kdy i Německo objektivně čelí velkým výzvám — od klimatické krize přes nastupující technologické změny a vzrůstající nerovnosti až po geopolitické přeskupování a krizi liberální demokracie — nezvládly strany vybrat lídry, kteří by prosazovali opravdu odvážné změny, respektive byli s to si je uhájit.

Jiní poukazují na určitý zákon nabídky a poptávky, který existuje i v politice — totiž že volba lídrů a lídryně jen odráží celospolečenskou náladu, a tím pádem i vyhlídky na úspěch. Není kupříkladu náhodou, že SPD nevybrala nikoho ze svého silného levicového křídla, ale právě pragmatika Scholze.

Posuny za Merkelové

Popsané nastavení je v celospolečenském měřítku nezřídka poměrně ostře kritizováno jako určitá pohodlnost a zhýralost — tedy že jsou v Německu zkrátka zvyklí na to, že se jim daří dobře, a obtížně se jim sžívá s představou, že by najednou i oni museli něco radikálně změnit, neřkuli se nějak výrazněji omezit.

To jistě není zcela fér, určité opravdu velké a náročné změny Německo za sebou v posledních letech má, například odklon od jaderné energie či přijetí více než milionu uprchlíků po roce 2015. Oba velké zlomy země zvládá systematickým odpracováváním jednotlivých potřebných kroků na poměry dobře, a ačkoli byly do velké míry přijaty ad hoc shora, daří se na nich držet potřebný společenský konsenzus.

Něco na tom však zároveň je také — v zemi existují paradoxní rozdíly mezi tím, jak mnoho lidí si je velkých výzev vědomo, ba dokonce na abstraktní úrovni říkají, že je bude třeba řešit rychle a rázně, a tím, zda jsou ochotni začít u sebe, respektive si zvolit odpovídající politickou reprezentaci.

Jak popisuje ve velkém speciálu ke konci kancléřky Merkelové renomovaný týdeník Der Spiegel, který celkově vyznívá poněkud překvapivě v neprospěch do poslední chvíle nejoblíbenější německé političky, bylo přesně toto její hlavní devízou: nezatížit německé obyvatelstvo přespříliš.

Novináři sumírují, jak z většiny svých nejambicióznějších záměrů Merkelová nakonec potichu ustoupila — koneckonců i z toho přetavit své prouprchlické hnutí mysli z podzimu 2015 do podobně velkorysé dlouhodobé německé i celoevropské azylové politiky. V podstatě se nesnažila Němce nikdy o ničem dalekosáhlejším opravdu přesvědčit, o čemž svědčí i to, že se od ní zachovalo minimum velkých, zlomových politických projevů.

Otázka alternativ

Čím se Německo závěru merkelovské éry vyznačuje ještě? Jeho politické spektrum zůstává v porovnání i s mnoha západoevropskými zeměmi pozoruhodně zkonsolidované, zatím se v něm neobjevily žádné politické subjekty, které by nabourávaly klasický socioekonomický levo-pravý, respektive kulturní liberálně-konzervativní konflikt.

Nejnovější přírůstek do stranického spektra je národovecky konzervativní AfD, která se do Bundestagu dostane letos již podruhé s očekávaným výsledkem lehce přes deset procent voličské podpory. To sice není málo, po koronavirové pandemii, která vedla i na okraji německé společnosti k politické radikalizaci, to je ale spíše dobrá zpráva (byť neplatí pro všechny německé regiony — zejména na východě země má stále místy až čtvrtinovou podporu).

I německé volební chování se nicméně stává volatilnějším — zatím mu sice na výběr stačí tradiční ideologické proudy, mizí ale dlouhodobá vazba na jednu stranu spojená v minulosti nezřídka s rodinnou tradicí, respektive příslušnosti k určité společenské vrstvě. Dřívější hegemoni SPD a CDU/CSU přitom v dlouhodobé perspektivě oslabují, čímž bude zřejmě nutné vytvořit od konce 50. let první trojkoalici na spolkové úrovni.

Je na německé poměry také nevídané, že ještě již jen několik týdnů před volbami až polovina dotazovaných říkala, že stále nejsou rozhodnutí, koho budou volit (což také skýtá prostor pro nemalá volební překvapení). Podobně jako jinde zároveň i v Německu posiluje personalizace politiky — letošní předvolební boj se nebývale soustředí na osobnosti lídrů a lídryně tří volebních favoritů.

Paradoxně poměrně málo se toho Angele Merkelové jako ženě z východního Německa podařilo dosáhnout v oblasti rovnosti žen a mužů a při uklidnění politické nespokojenosti v regionech bývalé NDR. Ani jedno z toho si ostatně nikdy nevytyčila za svou agendu, obojí se naopak snažila spíše upozaďovat.

Za její vlády se tedy sice v první oblasti některé dílčí změny odehrály a ona sama dlouho působila jako živoucí symbol pokroku, jak ale konstatuje zmíněný Spiegel, i po jejím odchodu budou dál ženy v Německu s postupně mizející trpělivostí za opravdovou rovnoprávnost muset bojovat, zatímco němečtí muži nadále svou roli v novém genderovém uspořádání nenašli, čímž je atmosféra celkově vypjatější. Revoltu na východě země pak zřejmě fakt, že uprchlickou politiku prosazuje právě východní Němka, dokonce ještě posílil.

Ačkoli země od té doby udělala velký pokrok v rozkrytí jejího původu sahajícího až do transformačního období v devadesátých letech, politické plody ve formě politické deradikalizace to zatím spíše nepřináší.

Nerovnost v Německu a kulturní války

I v obecné socioekonomické rovině Německo zůstává zemí poměrně velkých nerovností. Deset nejbohatších procent domácností vlastní šestapadesát procent majetku, zatímco dolní pětina nemá majetek žádný, respektive je zadlužená. Další rozvírání nůžek pohání i u sousedů zuřící krize bydlení, která bohatším lidem s nemovitostmi jejich majetek zhodnocuje, zatímco nižší příjmové skupiny na bydlení vynakládají čím dál větší část příjmů.

Sociální mobilita prostřednictvím vzdělání funguje rovněž nevalně — děti většinou dědí situaci svých rodičů. Dá se nicméně konstatovat, že v Německu přinejmenším v rámci výše zmíněného sociálně-tržního konsensu panuje vcelku věcná, respektive předvídatelně, ale relativně uměřeně ideologická debata o tom, co s tím.

Její součástí jsou přitom zcela samozřejmě i radikálnější řešení jako milionářská daň na pokrytí nákladů pandemie či koneckonců i vyvlastňování velkých koncernů vydělávajících na nájemním bydlení, jak se o něm spolu s volbami do parlamentu v neděli bude rozhodovat v referendu v Berlíně. Celkově se v socioekonomických otázkách německé politické spektrum nachází od nás výrazněji doleva a nevybíravé útoky na sociální stát, chudé lidi či příjemce dávek, na jaké jsme zvyklí u nás, jsou až na výjimečné excesy tabu.

Určité upozadění socio-ekonomického, levo-pravého konfliktu ve prospěch postmateriálních témat uspořádaných na liberálně-konzervativní ose se přitom však nevyhnulo ani Německu. Střetávají se v něm zejména přívrženci nově i s touto agendou vzniklé AfD, respektive konzervativní okraje CDU/CSU s tendenčně spíše vzdělanými a materiálně saturovanými lidmi z větších měst sympatizujícími hlavně se Zelenými.

Zejména tradiční levici, tedy SPD, ale i Die Linke toto nové štěpení staví před problémy, které známe i u nás z debaty o konzervativním socialismu, jehož obdobou je pozice dřívější hvězdy Die Linke Sahry Wagenknechtové. Debata je o něco vyhrocenější než u nás, na jedné straně politika identit, kterou v této radikalitě u nás zatím známe spíš jen z doslechu, jež se střetává s o to větším odporem na protistraně, který si místy neváhá pohrávat s německou nacistickou minulostí, což pravidelně působí obzvlášť velké pohoršení.

Výzkumy ukazují, že zatímco u nás toto kulturní štěpení sice existuje taky, neprostupuje ale vším, existuje v Německu podél této osy poměrně silná a dalekosáhlá polarizace. Do voleb se teď ale zřejmě nakonec promítne méně, než by se dalo čekat.

Přes všechny popsané problémy i fakt, že brzy skončí jedna její éra a začne nová, lze konstatovat, že si Německo pravděpodobně uchová jak svou obvyklou stabilitu, tak se zřejmě s výzvami nakonec vyrovná na poměry dobře.

Důvodem k takovému optimismu je jeho robustní politická kultura včetně jejího zázemí v podobě velmi kvalitních a široce čtených médií i systematického politického vzdělávání, ale i schopný a důvěryhodný státní aparát včetně institucí sociálního státu. Nad to v Německu vidíme i obdivuhodnou schopnost produktivního politického konfliktu a dlouhodobější shodu na směřování země, respektive potřebě jeho systematického sledování.