Německá sociální demokracie po sjezdu: noví spolupředsedové vyjasnili pozice

Kateřina Smejkalová

Čerstvě zvolené spolupředsednické duo převzalo oficiálně vedení strany a konkretizovalo priority. SPD dala definitivně sbohem Schröderovým reformám. Zajímavě dopadla i volba místopředsedů. O setrvání ve vládě se má teď vyjednávat.

V Berlíně se o víkendu uskutečnil sjezd německé sociální demokracie, který měl po delší době bezvládí a nejistoty ohledně jejího směřování znamenat pro stranu nový začátek, po vyhlášení překvapivých výsledků hlasování členské základny o novém vedení minulý víkend dokonce snad i určitý radikálnější zlom. Jeho průběh a výsledky však nakonec zase tak přelomové nebyly.

Po červnové rezignaci předsedkyně strany Andrei Nahles v důsledku debaklu v evropských volbách se strana poprvé v dějinách pustila do dobrodružství přímé volby genderově vyrovnané předsednické dvojice. Rozeběhl se několik měsíců trvající proces, který byl hodnocen na jednu stranu kladně, protože přispěl k oživení vnitrostranické debaty, ale i negativně, protože například okolnosti kandidatury žen byly spíše rozpačité nebo protože dle některých vázala příliš mnoho energie lidí, kteří měli různé jiné politické odpovědnosti.

Do druhého kola přímé volby postoupili na každý pád vicekancléř a ministr financí Olaf Scholz ve dvojici s braniborskou političkou Klarou Geywitz a bývalý ministr financí Severního Porýní — Vestfálska Norbert Walter-Borjans spolu s poslankyní Bundestagu Saskiou Esken. Vítězství nakonec poněkud překvapivě připadlo s odstupem osmi procentních bodů druhému jmenovanému páru, outsiderům s daleko menší politickou zkušeností zejména v porovnání se Scholzem.

Noví spolupředsedové přijímají ovace. Foto FB SPD

Následné mediální echo bylo v podstatě bez výhrady zničující: předmětem kritiky byla jak právě chybějící zkušenost s významnější pozicí v celostátní politice, tak údajná radikální levicovost dvojice i jejich kritičnost vůči angažmá SPD ve velké koalici s CDU/CSU.

Jakkoli některé jednotlivé zmiňované body mohou dávat určitý smysl — zejména ten týkající se politického renomé obou předsednických nováčků, protože pro ně může být obtížné už si jen vydobýt respekt například u vlastních ministrů, natož vystupovat náležitě sebevědomě a obratně při vyjednávání s koaličním partnerem — svědčí pohoršení jednak o tom, jak moc středový diskurz zválcoval v podstatě celou německou mediální scénu, především pak ale o tom, že se strana očividně aktuálně nemůže komentátorům zavděčit vůbec ničím.

Jak trefně píše renomovaný sloupkař týdeníku Der Spiegel, kdyby se sociálně demokratická členská základna rozhodla jinak, zřejmě by straně podobně nakládali za to, že se nedokázala odhodlat udělat radikálnější řez a zvolila si do čela dlouholetého umírněného člena vnitrostranického establishmentu.

Dění na německé mediální scéně v uplynulém týdnu tak velmi dobře ilustruje jak neustálou touhou mediálního provozu po fatálních tezích, tak jeho schopnost s nimi politické dění významně ovlivňovat: v německé sociální demokracii jsou mnozí delší dobu ne zcela bezdůvodně přesvědčeni, že strana skomírá právě také proto, že se o ni neustále jako o skomírající v mediích referuje.

Atmosféra a místopředsedové

SPD nicméně svátek vnitrostranické demokracie nabudil natolik, že se do Berlína o víkendu přesto sjela v nejlepší náladě — jak trefně někteří pozorovatelé podotýkají možná až v příliš dobré a přátelské. Otázkou totiž je, zda je po intenzivním boji o personální obsazení i obsahové a strategické směřování strany rozumné a realistické usilovat o velké smíření a sjednocení, kterého byl sjezd svědkem, například v podobě zvolení poražené předsednické kandidátky Klary Geywitz do pozice místopředsedkyně, či zda realistické není, a hrozí tak jen rozmělnění dosaženého posunu a subverzivní pokusy výsledek zvrátit.

Prozatím se zdá, že apely na jednotu a respekt vůči demokratické volbě padly na úrodnou půdu: Norbert Walter-Borjans byl na sjezdu zvolen předsedou 89 procenty hlasů, Saskia Esken 75 procenty, a tím i s podporou těch, kteří pro ně původně v nehlasovali. Personálně sjezd každopádně znamenal i jinak facku vnitrostranickému establishmentu — to když se do širšího předsednictva nedostal stranický matador Ralf Stegner, ale v prvním kole dokonce ani ministr zahraničí Heiko Maas nebo berlínský starosta Michael Müller, a když se hrozící blamáži pro ministra práce a sociálních věcí Huberta Heila na poslední chvíli zabránilo vytvořením dalšího místa v úzkém grémiu, takže se nemusel o jedno zbývající utkat s předsedou Mladých socialistů Kevinem Kühnertem.

Výsledná nejužší pětice každopádně disponuje celkem úctyhodnou pestrostí — jsou v ní tři ženy, z nichž jedna má migrantský background a dvě jsou z východního Německa, spolkový ministr i předseda mládežnické organizace.

Programové priority

Co se obsahových priorit nového vedení a závěrů sjezdu týče, působí tváří v tvář jejich faktické umírněnosti opravdu absurdně, že v nich tolik médií může spatřovat jakési radikální ohrožení či snad důvod pro diskvalifikaci z politické debaty.

Předsednické duo vedlo kampaň a po svém zvolení potvrdilo celkem tři programové priority: zaprvé znovuotevření nedávno dojednaného vládního klimatického balíčku, kde mu půjde zejména o navýšení uhlíkové daně, rychlé zvýšení minimální mzdy na 12 euro za hodinu (nyní o bezmála 3 eura méně) a rozloučení se s tzv. principem černé nuly, tedy vyrovnaného rozpočtu, a nastartování masivního investičního programu.

Sjezd pak schválil především nové směřování politiky zaměstnanosti a sociální politiky, které již nicméně bylo v podobném duchu rozpracováno dříve — jde o rozloučení se se Schröderovými neoliberálními reformami trhu práce a sociálních systémů známé pod názvem Hartz IV, stát se má stát z kontrolujícího a trestajícího drába lidem partnerem, který podá ruku v obtížných situacích. Má se tak například prodloužit doba, kdy se nezaměstnaní lidé nebudou muset zbavovat svého majetku, aby měli i v obtížných fázích možnost zachovat si vydobytý životní standard, z jehož ztráty lidé — s nezanedbatelnými politickými důsledky — mají strach.

Nové volby?

Co se otázky předčasného ukončení velké koalice týče, nedopadl sjezd nakonec též nikterak revolučně. Předsednické duo koneckonců svou argumentaci již umírňovalo, jak se začalo rýsovat, že by skutečně mohli vyhrát. Nyní opatrně říkají, že případný konec vlády nemá být samoúčel, ale výhradně sloužit programovým cílům.

Faktem je, že pro obě strany ve vládě není pro nové volby výhodný okamžik — vhodným kandidátem či kandidátkou na špici kandidátky nedisponuje ani jedna z nich. Nové vedení SPD se teprve bude muset osvědčit a získat si všeobecnější známost, původně zamýšlené kandidátce CDU/CSU. Stranické předsedkyni a ministryni obrany Annegret Kramp-Karrenbauer se zase zdaleka nedaří tak, jak si od ní konzervativci slibovali.

SPD by si zase musela velmi dobře promyslet, jak u voličů prosit o podporu pro vládnutí, kterého se předtím svévolně vzdala, i když se jí vlastně celkem dařilo plnit svůj program (byť se jí za to od nich nedostává uznání), a to zejména proti hlavním rivalům Zeleným, proti kterým doteď mohla jejich relativní nezkušeností s berlínským vládnutím argumentovat. To by po položení vlády přestalo být věrohodné. Přičemž by posílení Zelených — byť k jejich německé odnoži lze mít z levicových pozic celou řadu výhrad — ještě bylo tím lepším scénářem, šlo by ale zřejmě ruku v ruce též s posílením národovecky konzervativní AfD, která je v Německu bohužel stále na vzestupu.

Nejpravděpodobněji se tedy jeví, že hrozbou konce bude SPD spoluvládnoucí CDU/CSU jen vydírat, aby si na ní za náležité pozornosti vymohla programové ústupky. Zda to bude členské základně, z níž si nemalá část dvojici Esken — Walter-Borjans zvolila právě z důvodu jejich kritiky účasti ve vládě zvolila, ukáží příští měsíce.

    Diskuse (2 příspěvky)
    Německá sociální demokracie dále usilovně a úspěšně pracuje na své vlastní demontáži. Do svého čela postavila další dvě ne-osobnosti, nevýrazné a bez sebemenší známky jakéhokoli charismatu.

    Je sice fakt že se jim podařilo vzbudit určitou pozornost svým vyhraněněji levicovým programem; ovšem pro svá plánovaná sociální opatření opět nenacházejí žádný jiný recept, nežli začít žít na dluh. Což je něco s čím by snad mohli uspět v takovém Řecku; ale sotva u racionálních a odpovědně jednajících Němců. To jediné s čím by snad opravdu mohli zabodovat, by bylo zrušení proslulého (a profláklého) "Hartz IV", na který je mnoho Němců už opravdu vysloveně alergických.

    A tak se zdá, že jedinou skutečnou osobností v řadách německé sociální demokracie je "mladý tygr" Kühnert; u něj je ovšem zase problém s jeho ještě radikálnější levicovostí. Ta by sice mohla aktivovat určitou část volebního potenciálu SPD; ale na straně druhé by mohla odradit celou řadu voličů středově umírněných.
    Zásadní problém tohoto Kühnertova levicového (nebo levičáckého?) radikalismu je ovšem v tom, že tento jeho nápad s vyvlastněním s potřásáním hlavy odmítli - i samotní dělníci v BMW!