V Berlíně se o víkendu uskutečnil sjezd německé sociální demokracie, který měl po delší době bezvládí a nejistoty ohledně jejího směřování znamenat pro stranu nový začátek, po vyhlášení překvapivých výsledků hlasování členské základny o novém vedení minulý víkend dokonce snad i určitý radikálnější zlom. Jeho průběh a výsledky však nakonec zase tak přelomové nebyly.

Po červnové rezignaci předsedkyně strany Andrei Nahles v důsledku debaklu v evropských volbách se strana poprvé v dějinách pustila do dobrodružství přímé volby genderově vyrovnané předsednické dvojice. Rozeběhl se několik měsíců trvající proces, který byl hodnocen na jednu stranu kladně, protože přispěl k oživení vnitrostranické debaty, ale i negativně, protože například okolnosti kandidatury žen byly spíše rozpačité nebo protože dle některých vázala příliš mnoho energie lidí, kteří měli různé jiné politické odpovědnosti.

Do druhého kola přímé volby postoupili na každý pád vicekancléř a ministr financí Olaf Scholz ve dvojici s braniborskou političkou Klarou Geywitz a bývalý ministr financí Severního Porýní — Vestfálska Norbert Walter-Borjans spolu s poslankyní Bundestagu Saskiou Esken. Vítězství nakonec poněkud překvapivě připadlo s odstupem osmi procentních bodů druhému jmenovanému páru, outsiderům s daleko menší politickou zkušeností zejména v porovnání se Scholzem.

↗

Noví spolupředsedové přijímají ovace. Foto FB SPD

Následné mediální echo bylo v podstatě bez výhrady zničující: předmětem kritiky byla jak právě chybějící zkušenost s významnější pozicí v celostátní politice, tak údajná radikální levicovost dvojice i jejich kritičnost vůči angažmá SPD ve velké koalici s CDU/CSU.

Jakkoli některé jednotlivé zmiňované body mohou dávat určitý smysl — zejména ten týkající se politického renomé obou předsednických nováčků, protože pro ně může být obtížné už si jen vydobýt respekt například u vlastních ministrů, natož vystupovat náležitě sebevědomě a obratně při vyjednávání s koaličním partnerem — svědčí pohoršení jednak o tom, jak moc středový diskurz zválcoval v podstatě celou německou mediální scénu, především pak ale o tom, že se strana očividně aktuálně nemůže komentátorům zavděčit vůbec ničím.

Jak trefně píše renomovaný sloupkař týdeníku Der Spiegel, kdyby se sociálně demokratická členská základna rozhodla jinak, zřejmě by straně podobně nakládali za to, že se nedokázala odhodlat udělat radikálnější řez a zvolila si do čela dlouholetého umírněného člena vnitrostranického establishmentu.

Dění na německé mediální scéně v uplynulém týdnu tak velmi dobře ilustruje jak neustálou touhou mediálního provozu po fatálních tezích, tak jeho schopnost s nimi politické dění významně ovlivňovat: v německé sociální demokracii jsou mnozí delší dobu ne zcela bezdůvodně přesvědčeni, že strana skomírá právě také proto, že se o ni neustále jako o skomírající v mediích referuje.

Atmosféra a místopředsedové

SPD nicméně svátek vnitrostranické demokracie nabudil natolik, že se do Berlína o víkendu přesto sjela v nejlepší náladě — jak trefně někteří pozorovatelé podotýkají možná až v příliš dobré a přátelské. Otázkou totiž je, zda je po intenzivním boji o personální obsazení i obsahové a strategické směřování strany rozumné a realistické usilovat o velké smíření a sjednocení, kterého byl sjezd svědkem, například v podobě zvolení poražené předsednické kandidátky Klary Geywitz do pozice místopředsedkyně, či zda realistické není, a hrozí tak jen rozmělnění dosaženého posunu a subverzivní pokusy výsledek zvrátit.

Prozatím se zdá, že apely na jednotu a respekt vůči demokratické volbě padly na úrodnou půdu: Norbert Walter-Borjans byl na sjezdu zvolen předsedou 89 procenty hlasů, Saskia Esken 75 procenty, a tím i s podporou těch, kteří pro ně původně v nehlasovali. Personálně sjezd každopádně znamenal i jinak facku vnitrostranickému establishmentu — to když se do širšího předsednictva nedostal stranický matador Ralf Stegner, ale v prvním kole dokonce ani ministr zahraničí Heiko Maas nebo berlínský starosta Michael Müller, a když se hrozící blamáži pro ministra práce a sociálních věcí Huberta Heila na poslední chvíli zabránilo vytvořením dalšího místa v úzkém grémiu, takže se nemusel o jedno zbývající utkat s předsedou Mladých socialistů Kevinem Kühnertem.

Výsledná nejužší pětice každopádně disponuje celkem úctyhodnou pestrostí — jsou v ní tři ženy, z nichž jedna má migrantský background a dvě jsou z východního Německa, spolkový ministr i předseda mládežnické organizace.

Programové priority

Co se obsahových priorit nového vedení a závěrů sjezdu týče, působí tváří v tvář jejich faktické umírněnosti opravdu absurdně, že v nich tolik médií může spatřovat jakési radikální ohrožení či snad důvod pro diskvalifikaci z politické debaty.