Německá sociální demokracie se pustila do záležitosti, v její stranické historii hned na dva způsoby výjimečné. Nejenže si o posledním říjnovém víkendu po skoro třech dekádách znovu svou špičku bude volit v přímé volbě celé členské základny, ale také bude vůbec poprvé v dějinách špička dvojčlenná, sestávající z jednoho předsedy a jedné předsedkyně.

Připomeňme, že strana byla od letošního června, kdy v reakci na relativní neúspěch strany v evropských a zemských volbách odstoupila dosavadní předsedkyně Andrea Nahlesová, bez regulérně zvoleného vedení. Do jejího čela se prozatímně postavilo trio Malu Dreyerová (předsedkyně vlády ve spolkové zemi Porýní-Falc), Manuela Schwesigová (předsedkyně vlády ve spolkové zemi Meklenbursko-Pomořansko) a Thorsten Schäfer-Gümbel (předseda poslaneckého klubu SPD v hesenském zemském parlamentu).

Stranická základna se shodovala, že v době, kdy SPD čelí největší krizi ve svých dějinách, je potřeba zreformovat právě i zkostnatělý vnitrostranický život. Bylo tak rychle jasné, že se uvolněné místo ve vedení strany musí obsadit inovativním způsobem.

Přes léto se tak v Německu dávaly dohromady jednotlivé páry kandidátů a kandidátek. Z hlediska snahy o rovné zastoupení žen a mužů však celý proces bohužel vyzněl poměrně rozpačitě, protože to u většiny z nich dopadlo tak, že odhodlanějším a známějším z páru je muž, který jako by si k sobě s více či méně očividným úsilím „musel najít nějakou ženu“.

Není to přitom samozřejmě tak, že by v SPD zajímavé a schopné ženy nebyly — jen byla jednak část z nich zřejmě odrazena tím, jak se partaj zachovala k Andree Nahlesové. O jejím konci se proslýchá, že z podstatné části padá na vrub chování spolustraníků, kterému by žádného mužského kolegu nevystavili.

Další nadějné ženy kandidaturu kvůli jiným důležitým politickým závazkům odmítly. To se týká jedné z nejúspěšnějších zemských předsedkyň vlády Malu Dreyerové nebo jednička kandidátky SPD, a tedy čerstvé vedoucí delegace SPD v nově zvoleném Evropském parlamentu, Kathariny Barleyové. Schopná mladá východní Němka Manuela Schwesigová zase začátkem podzimu oznámila, že trpí rakovinou, a stáhla se kvůli tomu i z pouze přechodného předsednictví.

S velkým napětím se čekalo také na rozhodnutí předsedy Mladých socialistů JuSos Kevina Kühnerta, který začal kartami velké politiky v Německu míchat před dvěma lety, když — neúspěšně — burcoval stranu proti vstupu do velké koalice. O tom, zda se bude o místo v čele strany ucházet též, se vedly vzrušené debaty — jedněm přišel vzhledem ke svému mládí a radikalitě jako tvář pro kompletní reformu strany ideální, druzí ho naopak právě z těchto důvodů zase považovali za nepřípustného. Kevin Kühnert, který upoutal pozornost i radikální tezí o demokratizaci ekonomiky, nakonec do soutěže nevstoupil.

Do konce lhůty k přihlašování koncem srpna to udělalo celkem osm párů, které jsou různě namíchané ze známějších či méně známých osobností celoněmecké i zemské politiky (nutno ovšem říct zejména ze západního Německa). Větší část dvojic by se dala přiřadit levému křídlu německé sociální demokracie, což odpovídá i ve straně převažujícímu názoru, že by se krize měla řešit radikálnějším posunem doleva a vyhraněním se proti konkurenčním konzervativcům CDU/CSU.

Paradoxně to však může vést k tomu, že se tím zlepší výhledy spíše menšinového umírněného proudu, pokud se hlasy levicovějších členů a členek rozdrobí mezi více možností, zatímco středovější se budou koncentrovat. Směřovat budou zřejmě k páru, jehož mužským partem je ministr financí a místopředseda vlády Olaf Scholz a ženou brandenburská politička Klara Geywitzová.

Jenže ministr je u podstatné části strany velmi neoblíbený, zejména kvůli svému poněkud nelevicovému trvání na vyrovnaných rozpočtech, v čemž ho v podstatě nic neliší od jeho v tomto ohledu nechvalně proslulého konzervativního předchůdce Wolfanga Schäubleho. Zůstává tak otevřené, zda by se s ním jako předsedou levicová část strany smířila, či zda je v takovém případě třeba počítat s masivnějším, již z mnoha stran avizovaným exodem členů a členek.

Další otázka je, jak by takový Olaf Scholz zapůsobil na voliče — žádný charismatický vůdce totiž rozhodně není, spíše naopak. Nicméně na rozdíl od několika párů, jejichž prioritou by bylo vystoupení z velké koalice, je u něj přinejmenším jasné, že on by v ní na každý pád setrval. Jednoznačný favorit a favoritka celému výběru každopádně chybí.

Kandidátské páry od začátku září do uplynulé soboty absolvovaly celkem třiadvacet společných regionálních debat. Jejich hodnocení nedopadá jednoznačně. Jednalo se o živé akce, které přinejmenším na začátku vyznívaly navzdory svému „soutěžnímu“ charakteru spíše stmelujícím dojmem, protože se ve straně zase jednou pěkně naživo a vzrušeně diskutovalo. Zejména ke konci už byla ale znát jistá únava z nutnosti opakovat pořád dokola pár těžko odlišitelných frází, protože o moc více se jich vzhledem k vysokému počtu dvojic do programu nevešlo, a také ponorková nemoc a tlak z blížícího se rozstřelu.

Faktem také je, že přes úctyhodně vysoký počet akcí se jich měl reálně možnost přímo zúčastnit stejně jen zlomek členů skoro půlmilionové strany. Od tohoto týdne poběží deset dní korespondenční hlasování členské základny, do kterého po odstoupení dvou párů v průběhu debat, respektive po poslední z nich vstupuje šest dvojic.

Výsledky by měly být vyhlášeny v sobotu 26. října, tedy poměrně odvážně den před zemskými volbami v Duryňsku, kde se pro SPD oproti minulým volbám očekává další propad z již tehdy neslavných čtrnácti procent voličských hlasů. Strana zřejmě sází na to, že bude debakl moci odbít odkazem na nově zvolené vedení s tím, že toto byla tím pádem porážka poslední.

Pokud napoprvé žádný z párů nezíská absolutní většinu hlasů, uskuteční se v listopadu ještě druhé kolo volby. Zvolenou předsedkyni a zvoleného předsedu by pak měl potvrdit během prvního prosincového víkendu sjezd.

Na celkovou bilanci celého svátku vnitrostranické demokracie v SPD si tedy ještě budeme muset počkat. Zatím nedopadá jednoznačně — na jednu stranu jde u přímé volby genderově vyrovnaného vedení o na poměry inovativní krok, na druhou ho kupříkladu Zelení nebo Die Linke už praktikují pro své grémia delší dobu.

Také celý proces nominace žen neproběhl způsobem, který by posílil jejich pozice ve straně, jak jsme ukázali výše. Kromě toho v celé kandidátském poli chybí jednoznační favorité, kteří by slibovali charismatickou a dostatečně výraznou proměnu, a tak je otázka, zda a jakou změnu kurzu nové vedení vlastně fakticky přinese.

Jisté je, že u celé věci jde i o proces — jenže ani zde není zdaleka jisté, že z něj strana vzejde posílená. Platí totiž, že čím více jsou lidé do volby vtaženi, tím nespokojenější mohou být, když nepatří k vítězné straně — celé řada referend a přímých voleb v poslední době ukázala, že mohou nakonec společnosti spíše ještě nesmiřitelněji štěpit, než že by přispívaly k jejich posílení.

Přese všechno platí, že německá sociální demokracie bojuje s nepříznivým vývojem. A její snažení se vyplatí sledovat.