Zachránit diesel tady, nebo klima tam?

Orbánův koncept „iliberální demokracie“ udělal od roku 2014 velkou kariéru. Na úrovni EU získali přívrženci liberální demokracie trochu času, který nesmíme promarnit.

„Zachránit diesel“, hlásal před evropskými volbami plakát krajně pravicové Alternativy pro Německo v jedné z prvních bavorských vesnic, kousek za Rozvadovem. Vesnice to je úhledná. Problémy má podobné jako venkov v celé vyspělé Evropě. Mladí odcházejí do města. V posledních deseti letech zavřel řezník i pekař. Do hospody už se musí přes tři obce a neví se, kdo hospodu udrží, až šenkýř půjde do penze.

V hospodě každý ví, že automobilový průmysl začíná stagnovat a hodilo by se mu, kdyby si celý bohatý svět kvůli emisním normám musel vyměnit auto. V hospodě každý ví, že dieselový motor vydrží víc než benzinový, a vůbec je prima. Bližší místní dieselová košile než globálně klimatický kabát. Krajní pravice tu zabodovala.

Dirty-diesel-truck-decal-924x784Heslo Zachránit diesel zabodovalo. Co budeme zachraňovat dál? Foto Dumb Decals

Iliberální demokracie
V novém vydání časopisu Lettre International píše Jacques Rupnik o „iliberální demokracii“. Vynález Viktora Orbána z roku 2014 měl ambici dát program všem, kdo odmítají otevřenou společnost a liberální demokracii. Kam vede v očích Viktora Orbána nebo Práva a spravedlnosti v Polsku liberální demokracie? K rozkladu evropské společnosti založené na křesťanských hodnotách, k vládě samozvaných elit a k pokroku, kterému málokdo rozumí a jen úzká vrstva z něj profituje.

Výsledkem liberální demokracie je chaos a dekadence, výsledkem iliberální demokracie je vláda silné ruky, kterou si lidé sami zvolí, protože pochopili, že jinak přijdou o všechno, co je jim drahé, neboť to nikdo neochrání. Iliberální demokracie počítá s demokratickou většinou. Získává ji populistickou politikou, která jednou zachraňuje diesel, jindy národní čest.

Rupnik ve svém rozsáhlém článku věnovaném střední Evropě popisuje typy populismu v jednotlivých zemích a úplně před koncem textu konstatuje, že vítězi posledních evropských voleb jsou Salvini, Le Penová a Farage. Těžko pak něco vyčítat postkomunistické střední Evropě.

Pojem „iliberální demokracie“ se v době svého vzniku jevil jako výstřední berlička, kterou si autokrat Orbán přizdobuje své veskrze temné mocenské rejdy. Dnes se jeví jako pomůcka, která dovolí jednoduše řešit složité otázky a těmito jednoduchými řešeními získávat demokratickou většinu. Je-li ve světě iliberální demokracie domov nade vše, neváháte a postavíte na hranicích plot s žiletkovým drátem, když se k vaší hranici někdo blíží. Natož když se blíží muslimové, odvěcí nepřátelé křesťanské civilizace.

Je-li ve světě iliberální demokracie vlastní stát poslední a jedinou jednotkou, která se dá efektivně řídit, neváháte ani chvilku a do čela Evropské komise tlačíte co nejkonzervativnější osobnost, která bude chtít posilovat národní státy. Vyblokovat levičáky a pokrokáře je zas samozřejmost.

Evropská unie má ve svých zakladatelských genech postupnou cestu k evropské federaci. Iliberální demokracie federaci jako dlouhodobý cíl odmítá. Postkomunistické země nezažily svěží mládí evropské integrace. Do svobody se dostaly až v mimořádně surové fázi globalizovaného kapitalismu.

Orbán vyhrál evropské volby se ziskem, o kterém se populistickým stranám v západní Evropě zatím ani nezdá. Orbán pracuje s obrazem finančníka a burzovního hráče Sorose jako s hlavním nepřítelem maďarského budování iliberální demokracie. Soros pro Orbána ztělesňuje snahu zlikvidovat křesťanskou Evropu. Nesmysl s antisemitským podtextem má svou logiku.

Liberální demokracie má své hlasatele, tak trochu žije ze svůdnosti elit, z vizí, co se cestou korigují, ale jsou tady jako něco, za čím stojí za to jít. Iliberální demokracie zachraňuje diesel, protože diesel je tu dlouho a vydrží. Liberální demokracie tvrdí, že diesel je vrah, musí pryč, jinak se všichni upečeme v klimatické změně.

Tento druh konfliktu tu byl vždycky. S podobným rozložením sil naposledy ve třicátých letech dvacátého století. Kondice a svůdnost těch, kdo věřili v pokrok, ale tenkrát byla nesrovnatelně lepší, jak se můžeme přesvědčit třeba při akcích, které připomínají výročí založení Bauhausu, školy pro nový styl života.

Budeme vynalézaví, nebo nebudeme vůbec
V temných sedmdesátých letech minulého století udělal novinář Jiří Lederer rozhovory s představiteli kulturní elity, kteří byli po okupaci v roce 1968 násilně vypuzeni z veřejného života. Za knížku, která takto vznikla, Lederera následně zavřeli.

Jiří Gruša v rozhovoru říká:
„Je veliký rozdíl – nepřesně cituju Tocquevilla- mezi těmi, kdo milují svobodu, a mezi těmi, kdo pouze nenávidí pána. Vlastně to není rozdíl, je to protiklad.“

V postkomunistických zemích střední Evropy je kulturně nejhlouběji zakořeněn odpor vůči pánovi. Jako pán je nyní vnímán Brusel. Itálie je na pokraji bankrotu a jeden ze způsobů, o kterých uvažuje jako o řešení, je zavedení paralelní měny k euru. Mezi Itálií, Maďarskem a Rakouskem tradičně existuje spojenectví mezi místními autoritářskými recepty, Polsko vyrostlo ve vítaného dalšího člena.

V České republice také zvítězil populismus, jeho program „Evropo, pošli prachy a zmiz“ je ale z evropského pohledu méně nebezpečný. Kdo chce jenom peníze, je čitelný, na rozdíl od někoho, kdo v počítačové éře zachraňuje samozvaně vyhlášené křesťanské hodnoty před libovolně zvoleným nebezpečím.

Ať je současná plichta na Ursule von der Leyen v čele Evropské komise jakkoli umouněná a pro levici těžko přijatelná, získává se tu zas trochu času v konstelaci, kdy to pro liberální demokracii nevypadá dobře.

Pro příští období platí – buď budeme vynalézaví a velmi neodbytně aktivní, nebo nebudeme vůbec.

Heslo „Zachránit diesel“ zafungovalo. Co by se tak mohlo zachraňovat s podobnou propagační atraktivitou ze světa liberální demokracie? Nápady velmi vítány! Lidé v nejblahobytnější části světa volí už jen ty, kdo je chtějí zachraňovat.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.