Bojiště CEU a česká politika

Michal Kopeček uvádí důvody, proč se mimořádně úspěšná Středoevropská univerzita stala trnem v oku současné maďarské vlády, a zároveň nastiňuje přístup, jaký by měla česká společnost přijmout.

Bezprecedentní útok maďarské vlády proti Středoevropské univerzitě (CEU) se sídlem v Budapešti minulý týden vzbudil mimořádné pozdvižení v akademických kruzích v Evropě i Severní Americe. Orbánova vláda reagovala na nečekaně silnou mezinárodní solidaritu tím, že ještě dodatečně zpřísnila novelu vysokoškolského zákona namířenou proti CEU a protlačila ji parlamentem, ve kterém má vládní strana ústavní většinu, ve zrychleném řízení.

Z legislativního hlediska byla celá věc vyřízena v necelém týdnu od doby, kdy bylo zveřejněno znění návrhu novely, do doby jejího schválení. Impozantní budapešťská parlamentní budova, nejpůsobivější svého druhu snad v celé kontinentální Evropě, v sobě očividně ukrývá hlasovací mašinu, před níž by mohly i mnohé komunistické parlamenty před rokem 1989 zblednout závistí.

CEU je americko-maďarská soukromá univerzita, která byla založena v roce 1991 finančníkem a filantropem Georgem Sorosem s úmyslem posílit snahy střední Evropy překonat dědictví uzavřených komunistických diktatur v oblasti vzdělávání a výzkumu v humanitních a sociálních vědách. Původně měla univerzita kampusy též v Praze a Varšavě, a navazovala tak na středoevropskou ideu z 80. let. Během pětadvaceti let své existence se stala ve své oblasti nejviditelnější univerzitní institucí v regionu. Některé její obory, například právo či mezinárodní vztahy, se pravidelně umisťují v první padesátce v celosvětovém univerzitním srovnání, univerzita jako celek pak v první dvoustovce.

CEU a „uzavřená společnost“
Proč se tedy tato mimořádně úspěšná vzdělávací a akademická instituce, jež nestojí maďarský stát ani forint, ba naopak velmi zásadně přispívá do státní i budapešťské erární pokladny, stala trnem v oku současné maďarské vlády? CEU je v mnohém ohledu dítě liberálních 90. let. Je to privátní univerzita, nad jejíž správou má stát minimální pravomoc, založená na konceptu takzvané otevřené společnosti Karla R. Poppera, instituce produkující špičkový výzkum v sociálních a humanitních vědách, které poskytují moderní demokracii potřebnou sebereflexi a které učí informované a zároveň kritické výměně názorů o hodnotových a principiálních otázkách. Tedy právě o tom, co je nevyhasínajícím jádrem moderního demokratického politického soupeření.

Takové ambice vyžadují principiální otevření se světu, výběrová řízení na základě nefalšované soutěže, důsledné porovnávání se se světovou špičkou v oboru, nikoliv jen s národní konkurencí. A právě mezinárodní charakter univerzity, který jinde v regionu nemá obdoby, se stává stále obtížnější v době, kdy se střední a východní Evropa politicky odvrací od zásad liberální demokracie a demokratického univerzalismu k nacionálnímu populismu a izolacionismu. Orbánova současná vláda a její centrální projekt „národně-korporativního systému“ stejně jako jeho neskrývané sympatie k „iliberální demokracii“ typu současného Ruska či Turecka, vhodného modelu též pro maďarskou „uzavřenou společnost“, jsou toho vývoje až příliš názorným příkladem.

Orb_n_viktor_2011-01-07Vyvstávají otázky, co si počít uvnitř Unie a v rámci Evropské lidové
strany s autokratem Orbánova typu, který zneužívá ústavní většiny své strany, ale také štědrých evropských dotací pro svou zemi, k neskrývanému odbourávání základních pravidel liberální demokracie. Foto WMC

Nikoliv náhodou nyní všechny tyto tři iliberální režimy útočí vedle nevládek a dalších organizací finančně nezávislých na státu též na mezinárodní a nezávislé univerzitní instituce, ať již jde o Evropskou univerzitu v Petrohradě, taktéž dítě 90. let, jež ztratila v tomto roce licenci, či o brutální útoky Erdoganovy vlády proti vlastním univerzitním elitám.

Případ CEU má přitom výraznou vnitro-maďarskou, ale též širší regionální dimenzi. Čtvrtstoletí působení univerzity zásadně přispělo k pozvednutí a zviditelnění maďarského akademického života. Už sama existence kvalitní moderní univerzitní knihovny, ale i nespočetné možnosti navštěvovat přednášky či letní kurzy světových kapacit ve svých oborech, celková koncentrace vědění i kultura kritické diskuse dávaly Budapešti něco, co jí mohly ostatní univerzitní metropole v regionu jen závidět.

CEU však svým významem daleko přesahuje Maďarsko, neboť měla a má zásadní význam pro překračování etnonacionálních, regionálních a politických hranic. Ne zrovna zanedbatelná část současné kulturní, vědecké i politické elity v celém regionu střední a východní Evropy prošla tak či onak CEU, což platí i pro české prostředí, byť z ní Češi, zejména poté, co zanikl pražský kampus univerzity, profitovali relativně méně než Maďaři, Poláci, Rumuni, Rusové, Ukrajinci, Bulhaři, Slováci, Chorvaté nebo Srbové.

Má vlastní zkušenost s CEU vychází z dlouholeté výzkumné spolupráce s jejími historiky, sociology a politology, ale také z kratších hostujících pobytů, kde jsem mohl jako vyučující a zároveň historik střední Evropy sám zakoušet ono spojení toho nejlepšího z amerického stylu univerzitního studia – intenzivního, interaktivního, diskusně a problémově zaměřeného – s obdivuhodnou pluralitou znalostí, zkušeností a perspektiv, jež do tohoto prostředí přinášejí ambiciózní studenti přicházející z elitních škol a výukových programů svých zemí. Učit v takovém prostředí znamenalo nejen radost z práce, ale také svébytný způsob pedagogického sebevzdělávání.

Pomalá demokratická politika a Češi „za pecí“
Proti brutálnímu postupu maďarské vlády se teprve po několika dnech a jakoby v zoufalém opoždění za legislativní vichřicí v Budapešti začaly ozývat hlasy na evropské politické scéně. Doposud největší váhu představuje nový německý prezident Frank-Walter Steinmeier, který ve svém vystoupení v Evropském parlamentu počínání Orbánovy vlády jednoznačně odsoudil. I další reakce na evropské úrovni naznačují, že sprinter Orbán možná doběhl dále, než původně chtěl. Začíná totiž jít o záležitosti přesahující problematiku CEU. Vyvstávají otázky, co si počít uvnitř Unie a v rámci Evropské lidové strany s autokratem Orbánova typu, který zneužívá ústavní většiny své strany, ale také štědrých evropských dotací pro svou zemi, k neskrývanému odbourávání základních pravidel liberální demokracie, právního státu a ústavnosti, ochrany menšin a lidských práv a zřetelně poškozuje zájmy svých evropských i amerických spojenců.

Co na to však česká politika? Zatímco z domácí akademické obce zaznívá od počátku solidarita s CEU, česká politika mlčí a tváří se, že se jí tato kauza kdesi na „Balkáně“ netýká. Možná také nechce ohrozit křehké, nově objevené visegrádské přátelství podmalované anti-migrantským refrénem. Možná je jen zápecnická. Jak známo, česká politika se zřídkakdy vyznačuje velkorysostí, spíše naopak.

Charakterizuje ji jakoby „realistická“ distance k rozmáchlým „havlovským“ gestům à la Forum 2000, jež měly ambici zasahovat do globální politické diskuse. Zde se však jedná o konkrétní kauzu konkrétní instituce a konkrétních lidí, kteří nejsou někde na druhém konci světa. Zde nejde o nic rozmáchlého, nýbrž solidárního, asi jako když masarykovská republika neváhala hostit ruské, ukrajinské a běloruské emigranty utíkající před bolševickým pronásledováním. CEU je fungující, špičková univerzitní instituce, kde studovali a dodnes studují také Češi a Češky. Jde také o český zájem.

V neposlední řadě je univerzita zajímavým finančním podnikem pro město, v němž působí, už jen tím, co platí na daních a jakou vytváří infrastrukturu bez sebemenších nároků na peníze daňových poplatníků. Není proto patrně náhodou, že jediný český politik, který se ozval, je Andrej Babiš, který krátce po odhlasování novely zákona v maďarském parlamentu na svém twitteru rovnou vyslovil názor, že CEU by se měla přestěhovat do Prahy, a též navrhl Invalidovnu coby možné nové sídlo univerzity. Velkopodnikatel a ministr financí uvažuje pragmaticky a přichází s gestem, které se pozvedá nad běžnou provincialitu českého politického provozu, ale je trochu předčasné. Bojištěm zatím zůstává Budapešť , a i český kontingent by měl směřovat právě tam.

Prvotním zájmem maďarských vědců působících na CEU, ale i našich vědců, vysokoškolských učitelů, studentů i všech občanů EU je, aby tato jedinečná instituce zůstala, kde je, aby mohla nadále působit v Budapešti, vzdělávat další generace a zároveň přispívat k tvorbě a fungování právního státu, pluralitní demokracie a otevřené společnosti. Česká politika by měla v tomto ohledu vyjádřit univerzitě podporu a důrazně požádat maďarskou vládu, aby se v zájmu sdílených hodnot a historického dědictví „univerzitního univerzalismu“ neuchylovala k jednostranným krokům.

V další – nevítané ovšem – fázi, pokud by univerzita musela opustit své dosavadní sídlo, by Česká republika mohla velkorysým, a zároveň úsporným gestem nabídnout univerzitě, jejím pracovníkům i studentům nový domov v některém z českých univerzitních měst. Logickou volbou by byla Praha coby jedno ze zakládajících měst CEU, a proto snad též přirozený ochranný přístav pro univerzitu, jež zde už jednou – byť jen částečně – sídlila. Návrhy Andreje Babiše o Praze a Invalidovně by k tomu mohly sloužit jako odrazový můstek, pokud se z kauzy nestane podnět pro stranické hašteření.

„Havlovské“ gesto, možná, ale nikoliv ve smyslu globální ambice, nýbrž chartistické solidarity s lidmi v nouzi, s nimiž nás pojí společná starost o zachování ústavních a demokratických režimů v Evropě. Tedy gesto učiněné směrem, kde by se „havlovské“ mohlo nápadně krýt s „masarykovským“.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.