Politická džungle alfa samců

Stále více získávají popularitu místo stran spíše silní jedinci. Ti pak připomínají celebrity, které chtějí závodit a hlavně vyhrávat.

Fenoménem, kterým by se měli zabývat především sociologové, je ochabování důvěry v instituce, organizace, strany, ale i média, a přichylování lidí k silným vůdcům. Kdyby pánskou sestavu neředila Francouzka Marin Le Penová, skoro by se zdálo, že voliči letí na testosteron.

Navrch nemají programy a už vůbec ne politické kompromisy. Na dračku jdou svaly. Čím výrazněji plujete proti proudu, tím víc máte fanoušků. Také mluvit musíte bez obalu, neomaleně, jako byste se právě vrátili z pastvy. (Dlaždiče vynechávám, neboť jsem zjistil, že kdysi pokládal chodníkové kostky i jeden z mých učitelů, velmi distingovaný pán.)

Všude se teď omílá, že občané – v Americe i různě v Evropě – se cítí být establishmentem přehlíženi, a tak proti němu bojují. Prý to též souvisí s nerovnoměrným rozdělením bohatství. A že jdou nahoru miliardáři? Ti v očích mnohých se vypracovali po zásluze a svůj majetek netají, naopak dávají práci – na rozdíl od neprůhledných finančních skupin ovlivňujících zdánlivě suverénní vlády.

Momentálně mě ale víc zajímá selhávání struktur typických pro demokratické režimy při agregování a artikulování zájmů jednotlivců a skupin. Proč je tak nízká důvěra v parlamenty, vlády, soudy, sdělovací prostředky a zejména v politické strany? Co dělají špatně ti, kteří mají v popisu práce věnovat se společnosti?

Přežijí silnější... a populárnější
Je problém v odlišných kosmech jedněch a druhých? V pocitech elit, že patří k vyvoleným? V penězích, jež si různé struktury omotávají kolem prstu? V šířící se byrokracii? V nízkém zapojení lidí do organizovaných aktivit občanské společnosti? V prachbídném početním stavu partají?

Zřejmě platí od každého trochu (nebo hodně?) a ještě bychom našli další důvody, proč rostou Trump, Hofer, Zeman, Orbán nebo proč jsou populární euroskeptici, národovci, sektáři, radikálové napravo i nalevo.

Pro politologa pak je nejatraktivnější pitvat zahnívající útroby politických stran. Proč američtí demokraté nevyprodukovali někoho zajímavějšího a charismatičtějšího, než je Clintonová. Odkud se vzal tlak snažící se zadupat do země jejího vyzyvatele z primárek Sanderse? Kam zmizela ochota dát šanci někomu, kdo nepatří k věrchušce, ochota, která ještě provázela někdejší Obamovu nominaci?

Záhadami jsou opředeni i republikáni. To jsou skutečně tak atomizovaní a sžíraní osobními ambicemi, že se mezi sebou vymlátili všichni možní Trumpovi konkurenti? A jak se mu bude řídit nejmocnější země planety, když vedení strany a vlivní kongresmani či exministři stojí (či aspoň do včerejška stáli) proti němu?

Jisté je jediné. Loajalita voličů se již neváže k družinám, které by jim slibovaly reprezentaci a ochranu, ale ke konkrétním jedincům převyšujícím ostatní. U nás je takovým vedle Miloše Zemana Andrej Babiš. Stranu i firmu má na povel, pozornost poutá výhradně k sobě, před demokratickými nástroji upřednostňuje manažerské řízení. Zároveň se ale nebere smrtelně vážně. Je na něm – stejně jako na Trumpovi – vidět, že má jisté handicapy. Disciplíny, které mu nejdou, překrývá těmi, v nichž vyniká. Člověk z něj cítí touhu závodit, vyhrávat, ale také vychutnávat si život. Proto novodobí lídři připomínají celebrity.

Přežije silnější. Ohledy – na minority, korektnost, city – se neberou. Foto ethosreview.org

Strany jsme odepsali, koukáme tudíž po individualitách nesvázaných usneseními, programy, stanovami, pavučinami služeb a protislužeb. Kdyby se den ze dne u nás změnily všechny možné volební systémy na většinové, to bychom se teprv dočkali revoluce!

Buď se tomuto trendu přizpůsobí i ryzí demokraté bez autoritářských či spasitelských sklonů, anebo bude nutné dát dohromady strany – aby byly blíž lidem, nepůsobily chladně a hlavně, aby se voličů nebály. Když budou živé, nápadité, otevřené, komunikující a ponese se zpráva o jejich užitečnosti, mohou zažít renesanci. Kdo by nestál o dobře promazaný stroj hájící jeho zájmy a plnící jeho sny? Jen se nesmí zadrhnout, upadnout do stereotypu, sebeuspokojení, nebo naopak vnitřních válek.

Že by odstrašujícím příkladem mohla být ČSSD, napadne patrně každého. Autistická parta bojící se odvážnějších programových met, zato se však vyžívající v mydlení schodů spolustraníkům s jinými názory, předsedu nevyjímaje.

Samotný Bohuslav Sobotka ale také nejde příkladem. Neladí orchestr, spíš z něj některé nástroje vyhazuje, protože jiné mají pocit, že jim kazí hru. Tedy vyhazuje… Přešlapuje, zdržuje, váhá. Působí submisivně, což je nevýhoda především ve srovnání s machistickou dvojicí Zeman-Babiš.

Sociální demokraté se tak nemohou chlubit ani uspořádanou stranou, ani výrazným lídrem. Proto jim utíkají voliči a vytrácí se morálka a bojeschopnost podstatné části členů. Podobné neduhy postihují levici, ale i některé jiné tradiční proudy napříč Evropou – na západ od nás se však aspoň socialisté mohou opřít o solidní zázemí v občanské společnosti včetně odborů.

Nejen proto, že v české politice je o přečnívající osobnosti nouze, by bylo lepší zapracovat v první řadě na stranách jako takových, jejich atraktivitě, ale i budoucích politických talentech, jež by byly schopné týmové hry. Neméně vážný důvod se skrývá v možnosti, že neřízené střely překopají i to dobré v systémech, v nichž se pohybujeme. Když máte stranu, tedy dobrou stranu, ručí za sebe členové navzájem, pomáhají si, ale jsou i pojistkami pro případ, že s pan X nebo paní Y zešílí a utrhne se z řetězu.

To ve světě alfa samců neplatí. V něm se ctí leda zákony gravitační, dál toliko zákon džungle. Přežije silnější. Ohledy – na minority, korektnost, city – se neberou.

Kdo by se nechtěl podívat na safari…? Tam a zase zpět. Uvíznout v politické džungli je ovšem na hranici přežití. S jiskrami v očích a někdy i za našeho vydatného povzbuzování sledujeme, jak velká šelma požírá menší, přičemž nám nedochází, že my sami jsme tučnou kořistí.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.