Setkání předsedů vlád zemí Visegrádské skupiny ke 25. výročí jejího založení dává dobrou příležitost pohlédnout na středoevropskou spolupráci jak z perspektivy historické, bilanční, tak i zcela aktuální. Tehdejší založení této spolupracující skupiny zemí bylo sice logické a očekávané, ale bez odvážných politických vizí, které dokázaly překročit zbytnělé domácí problémy jednotlivých států a spojit jejich fundamentální společné zájmy do uceleného proudu společné proevropské politiky, by dnes zůstalo jen jednou z mnoha okrajových a dávno zapomenutých iniciativ.
Bylo jich tehdy mnoho, doba překypovala aktivitou, problémy, ale i nápaditými myšlenkami, z nichž většina v dějinném pohybu, jak už to tak bývá, neobstála. Tehdejší stěžejní cíle, zmiňované ve Visegrádské deklaraci, velmi přesně vystihovaly politické úkoly své doby. Ocitujme:
- V plném smyslu obnovení státní suverenity, demokracie a svobody;
- likvidace všech existujících společenských, ekonomických a duchovních pozůstatků totalitního systému;
- vybudování parlamentní demokracie, moderního právního státu, dodržování lidských práv a základních svobod;
- vytvoření moderního tržního hospodářství;
- plné zapojení do evropského politického, hospodářského, bezpečnostního a právního systému.
Návrat do Evropy byl tehdy ostatně dominantním heslem. Samotné heslo však zdaleka nestačilo, realita byla složitá a budoucnost obtížně odhadnutelná. Varšavská smlouva byla krátce před rozpuštěním, Evropské společenství hledala cestu k dalšímu integračnímu skoku v podobě pozdější Maastrichtské smlouvy, která teprve ustavila Evropskou unii, jak ji známe dnes.
Jakékoliv myslitelné rozšíření Unie směrem na východ bylo daleko za obzorem a samotné poměry v neintegrovaných středoevropských zemích byly nepředvídatelné. V únoru 1991 bylo brzy na jakékoliv myslitelné prognózy o možném rozpadu Československa, v zimních měsících toho roku nikdo netušil, že za půl roku začne v Jugoslávii krutá a státoprávně destruktivní občanská válka.
Sovětský svaz nenápadně směřoval k rozpadu, který by si v oněch dnech stěží někdo odvažoval skutečně předvídat. Žili jsme tehdy ve velmi krátkých horizontech. Sjednávání Visegrádské deklarace nebylo jednoduché, novodemokratické státy se teprve učily spolupracovat a tehdejší ještě málo uspořádané poměry vedly spíše k objevování rozdílů a sporných témat, než k jednoznačnému vědomí společné cesty a cílů.
Měl jsem tehdy vzácnou příležitost účastnit se nejen přípravy Visegrádské deklarace, ale jako člen státní delegace rovněž slavnostního podpisu deklarace na zámku v historickém městě Visegrád. Všichni jsme tehdy tušili, že příliš daleko do budoucnosti dohlédnout nedokážeme, bylo nám ale také jasné, že bez jednoznačné vůle aktivně se snažit o vstup do evropských politických struktur mohou naše země zůstat součástí obtížně definovatelného prostoru nejistoty, slabých perspektiv a politické nestability.
Vznik skupiny motivovaly i obavy z trvalého ustrnutí v kontextech zbytnělých středoevropských, historicky podmíněných problémových témat a k bezvýchodné stagnaci. Leckteré z oněch obav byly oprávněné, jak ostatně ukázala sama budoucnost.
Pro doplnění kontextu se také podívejme, co dělali v únoru 1991 ti, kteří v zemích Visegrádské skupiny nejvýrazněji formují politická rozhodnutí dnes: Viktor Orbán byl jako spoluzakladatel Svazu mladých demokratů (FIDESZ) poslancem a předsedou poslaneckého klubu. Robert Fico ještě poslancem nebyl, tím se stal až o šestnáct měsíců později. Bohuslav Sobotka, tehdy dvaadvacetiletý, se stal poslancem až v červnu 1996, tehdy byl studentem práv. Jaroslaw Kaczynski byl senátorem, kancléřem prezidenta Walesy a předsedou politické strany Porozumienie Centrum. Jako jediný ze jmenovaných, pokud si vzpomínám, také ve Visegrádu při podpisu Visegrádské deklarace byl osobně přítomen.
Promarněná příležitost
Kdyby zodpovědní státníci dokázali v uplynulém čtvrtstoletí formulovat historické zadání společné středovropské formace, mohlo být toto uskupení jednou z vůdčích a v pozitivním smyslu i vlivných evropských politických iniciativ i dnes. Evropská soudržnost je neustále vystavována zkouškám, dynamika událostí vyžaduje tvůrčího ducha, věrnost zakladatelským ideálům a politický důvtip.
Jenže z novodemokratického středoevropského prostředí nevyrostla v posledních patnácti letech politická osobnost schopná o evropské jednotě přemýšlet bez předsudečné zátěže, Evropu pozitivně ovlivňovat a nadchnout pro evropskou myšlenku své spoluobčany. Ani Donald Tusk není osobností takového formátu. Myslet Evropu jinak dokázal politický vizionář Jaroslav Šabata, jemuž se ale úzkoprsé české politické prostředí v provincionálním sebeobranném valu uzavřelo.
Visegrádská skupina, zbavená vizí, přestala v období vstupu do Unie tempu integračního vývoje stačit. Politický provoz se ve všech čtyřech zemích postupně stal obsluhou dvou rozkladných tendencí, jimž nedokázal, a vlastně ani příliš netoužil vzdorovat.
Na jedné straně to byla obsluha klientelistických sítí, která přetvořila původně otevřené politické systémy do podoby blízké korporativistickým režimům známým z jižní Ameriky. Na druhé straně to byla oportunní obsluha politických očekávání pokleslých mediálních a společenských proudů.
Politická rozhodnutí bez odvahy přestala být uskutečňováním hodnot a vizí, zůstala jen jako nadbíhání očekáváním, která se vyloupnou z nejbližšího průzkumu veřejného mínění. Přiměřené výjimky z tohoto pravidla známe, ale celkový obraz proměnit nemohou. Naše země právě uzavírá ztracenou dekádu. A celkový obraz je ve světle událostí posledních měsíců mnohem horší, než bychom si na počátku této ztracené dekády vůbec jen mohli představit.
Uprchlické události posledních měsíců pak urychlily tendence, které za závěsem každodenních témat prosvítaly už delší dobu. Integrace do evropských struktur nedělá visegrádským zemím problém v provozních záležitostech, není však provázena pochopením evropského příběhu jako součásti vlastního dějinného směřování.
Evropa je ve veřejném diskursu stále jen „oni“, případně Brusel. Najít kontext, v němž je Evropa součástí sebedefinujícího „my“, je bohužel ve visegrádském prostoru zatím stále jen politické unikum. Pronikavě to ukázala kauza takzvaných uprchlických kvót.
Maďarsko, reálně řešící obtížnou situaci s tranzitujícími uprchlíky, zvolilo dehumanizační strategii. Namísto přistoupení k nesnadné životní situaci uprchlíků jako lidských bytostí se rozhodla řešit „problém“, a to jeho prostým, bezohledným vytlačením mimo své území pomocí plotu s ostnatým drátem.
To vše bylo provázeno vyostřením politické rétoriky a represivně-konfrontačního tahu politických, samosprávných i byrokratických struktur. Slovensko, na jehož území uprchlíci dorazili jen v zanedbatelném množství, mobilizovalo agresivní rétoriku rovněž. Uzavřelo se přitom v mezinárodně politické pozici, která téměř neumožňuje žádný jiný kompromisní manévr, než prostou výměnu vládnoucí garnitury v blížících se parlamentních volbách.
Polsku je uprchlický problém reálně vzdálen, přesto však obě dvě mezitím se střídající vůdčí politické síly nainvestovaly velký politický kapitál do odmítání uprchlíků jako abstraktního ohrožení polské národní pospolitosti. Tento paradox ve společnosti, která má staleté pozitivní zkušenosti se státně loajální muslimskou tatarskou menšinou, se projevil v zesílení akcentu na národní témata a tedy i v debaklu občanských témat ve volbách. Tím nemyslím jen politické strany, které byly ve volbách poraženy, ale také volební tematizaci strany vítězné, již nakonec tato skutečnost poškozuje nejvíc, aniž by si toho byla už vědoma.
Svoji Českou republiku známe. Obraz země, do níž se uprchlíci bojí byť jen omylem zabloudit, nás bude provázet ještě dlouhá léta. Neumím si představit souvislost, v níž by nám mohl být ku prospěchu.
Mentalita černého pasažéra
Všechny visegrádské státy se cítí bezmezně uraženy myšlenkou, že by mohly být připraveny o možnost čerpat peníze z evropských fondů, jestliže nebudou ochotny podílet se na evropském řešení a evropské solidaritě. Zahnízdila se v nich totiž mentalita černého pasažéra, důvtipně improvizujícího v okamžiku, kdy je upozorněn, že mu chybí jízdenka. Myšlenka evropské solidarity je založena na samozřejmém vnímání soudržnosti a vzájemnosti, nikoliv na účelovém chytračení, které zisky považuje za samozřejmé, zatímco náklady za krutou nespravedlnost, kterou si přece nezasloužíme.
Lucemburský ministr zahraničí poznamenal, že visegrádská skupina vytváří společenství odpadlíků. Otevřeně formuloval dlouhodobý dojem, který naše skupina zemí sama ze své vůle vytváří z nedostatku společné odpovědnosti za evropskou myšlenku. V Evropské unii se tak vytvořila skupina států, se kterou je dohoda obtížná, ba mnohdy i nemožná. Dříve nebo později se z řetězení takových postojů stane notorieta.
V Evropské unii se tak vytvořila skupina států, se kterou je dohoda obtížná, ba mnohdy i nemožná. Foto Vláda.czVisegrádská skupina se tak stane v lepším případě trpěným společenstvím na okraji, zatímco hlavní proud evropské integrace poteče úplně jinudy, samozřejmě včetně přínosů, které bude pro své solidární členy znamenat. V horším případě se odštěpení bude politicky institucionalizovat a nutně tak povede k rozlomení Unie. Krátkozrakých lidových vrstev, které by to - podporovány extrémisty a nezodpovědnými médii - nadšeně přivítaly, není málo.
K takovému vývoji může v kritických chvílích stačit jakýkoliv silnější impuls. Úsilí, které do evropské integrace vložilo jedno vizionářské politické pokolení, tak může být zmarněno, aniž by byla na obzoru nová možnost, jak takové fatální historické pochybení napravit.
Odpojení Řecka, navrhované před pražskou schůzkou právě Visegrádem, skrze návrh na takzvaný plán B, čili vybudování ochranné hraniční linie na bulharské a makedonské hranici sdílené s Řeckem, je myšlenka vyrůstající právě z takového utilitaristického pojetí evropské politiky. Nejde o budoucnost, nejde o hodnoty, nejde o Evropu.
Jedná se jen o nahodilé a nekoncepční reagování na provozně komplikované situace, v nichž tento způsob myšlení není schopen zahlédnout ohrožení společné evropské myšlenky. Proto, že si ji nikdy předtím nedokázal osvojit.
Rozumíme, i když nesouhlasíme
Věrný příznivec středoevropské spolupráce nemůže zamlčet své pochopení pro důvody, které visegrádskou odlišnost formují. Geografická pozice naší skupiny zemí je vystavena naléhavějším tlakům a také ne zcela zpracovaným historickým zkušenostem, obojí se týká Ruska. Pochopení evropského jádra pro tento ruský aspekt není zrovna příkladné.
Ale východiska hledejme především u sebe - státům visegrádské skupiny by pomohla větší důvěra v evropské společenství. Bude-li Rusko vědět, že evropská integrace je pevná a solidarita mezi státy Evropské unie silná, nebude se pouštět do rozkladného úsilí.
Vyzrálá středoevropská politika by na druhé straně měla vycházet z toho, že Rusko je nám jako soused či skorosoused souzeno a že najít nějakou trvalejší formu soužití v celé evropsko-ruské části světa je velkým úkolem jednotné evropské politiky, a tedy dalším důvodem k tomu, aby v pochybnostech vždy dostávala přednost proevropská integrační politika. Neobejde se to bez konfliktů, napětí a pochybností, ale silná, jednotná Evropa musí takový úkol zvládnout.
Maďarsko, reálně řešící obtížnou situaci s tranzitujícími uprchlíky, zvolilo dehumanizační strategii. Foto Vláda.cz Druhým odstředivým důvodem je zklamání z neúspěchu ekonomické transformace ve visegrádských zemích. Její dílčí pozitiva přebíjí fakt, že relativní chudoba širokých vrstev obyvatelstva je stálým zdrojem vnitropolitických deziluzí a že nemá žádné rychlé, strukturálně použitelné řešení. Jestliže po čtvrtstoletí od počátku transformačních opatření je stále mzdová úroveň na jedné třetině mezd německých, není možné toto období interpretovat jako úspěšné.
Odlišná historická zkušenost visegrádských zemí je naopak důvodem, který bych nerad přijal za významný. Bylo po celý čtvrtstoletý čas jen na nás, jaké inspirace ze svých odlišných historických událostí dokážeme vydobýt. Nejúspěšněji jsme dokázali vydobýt sebelítost, sebeomlouvání a destruktivní ekonomizaci společenských vztahů. Že jsme měli mentální výbavu i schopnosti dozrát k lepším poselstvím světu, může jen sotva někdo soudný zpochybnit.
Z obou zmíněných důvodů a z řady dalších méně významných okolností plyne fakt, že vytváření politického konsensu je ve visegrádských státech mimořádně obtížné. Oslovit společnost jako celek je mnohem snazší skrze populistická témata zasahující od národní hrdosti až po účelové znevažování nejbezmocnějších skupin obyvatelstva, než skrze témata civilizační, ekologická, evropská a idealistická.
Zodpovědnost politiků je o to větší, selžou-li, budoucnost je nebude omlouvat. Realistická politika s tím vším musí počítat a my bychom jí měli rozumět v tom, že si ne pokaždé může klást příliš ambiciózní cíle, protože nebude mít sílu vybudovat pro ně odpovídající politickou podporu zdola. Čekání na idealistické politické vizionáře, schopné přesvědčit voliče, že politika může vypadat docela jinak, a že také může být prospěšná a úspěšná, je zatím stále jen čekáním na Godota, i když občas můžeme mít oprávněný dojem, že jsme ho kdesi v dálce už zahlédli, ba že se někde před námi občas mihne.
Pražská schůzka a co z ní plyne
Pražská schůzka Visegrádské čtyřky, jíž se zúčastnili také makedonský prezident a bulharský předseda vlády, hrozila rozbitím jednotného evropského postupu ve věci ochrany vnějších hranic Evropské unie. Avizovaný plán B, který měl fakticky odříznout Řecko od schengenského prostoru, nemohl najít podporu u hostů z Makedonie a Bulharska, protože by ohrozil jejich životně důležité regionální vazby výměnou za nejasné přísliby skupiny států, která má jen okrajový vliv na skutečnou politiku Evropské unie.
Zdali se zdrojem politického realismu nakonec stalo telefonické jednání bulharského předsedy vlády Borisova s Angelou Merkelovou, nebo vyvstalo spíše z diskuse na schůzce samé, je teď obtížné posoudit. Jisté však je, že z původního energicky zmiňovaného Plánu B nakonec zůstalo v závěrečných dokumentech jen několik neurčitých vět o alternativním podpůrném plánu, jehož neurčitě popsané charakteristiky byly začleněny do popisů fungování dalších prvků evropské politiky ochrany společné unijní hranice.
Závěrečné dokumenty tak jsou sice nápadně mnohoslovné, ale respektují společnou evropskou politiku a její poslední dohodnuté kroky – společný akční plán Evropská unie – Turecko, aktivizaci Frontexu na námořní hranici mezi Řeckem a Tureckem, výzvu Řecku s ultimátní časovou lhůtou, sdílení dat z databáze Eurodac a výzva k urychlení dohody o vzniku Evropské pohraniční a pobřežní stráže.
V deklaraci se rovněž zmiňují humanitární aspekty uprchlické krize a podpora Makedonii a ostatním státům západního Balkánu v procesu rozšiřování Evropské unie. Závěrečné dokumenty mohly být jistě lepší, ale spíše je třeba realisticky brát za úspěch to, že nejsou mnohem horší.
Na závěrečné tiskové konferenci byl mezi vrcholnými účastníky zřejmý rozdíl. Makedonský prezident Ivanov a bulharský předseda vlády Borisov hovořili proevropsky, racionálně, bez dramatizací a nátlakových obratů. Předseda české vlády Sobotka se jejich vyznění vcelku blížil, ostatně jako hostitel musel na eliminaci možného negativního ohlasu schůzky hodně odpracovat.
Česká zahraniční politika by se měla k tématu Visegrádské skupiny vrátit a vyhodnotit, nakolik izolacionistická pozice, kterou skupina svou politikou vůči evropskému integračnímu směřování dlouhodobě formuluje, je skutečně v zájmu České republiky. Foto Vláda.czSlovenský předseda vlády Fico si neodpustil svá obvyklé dramatizující slovní spojení – hovořil o nesmyslných, nerealizovatelných, neefektivních kvótách, ujistil, že Slovensko nikdy nedopustí přijetí uprchlíků z určených kvót. Z tiskové konference bylo možné vyrozumět, že se někteří účastníci či pozorovatelé budou snažit přijaté závěrečné dokumenty dezinterpretovat, aby jimi mohli podpořit své vlastní politické cíle.
Česká zahraniční politika by se měla k tématu Visegrádské skupiny vrátit a vyhodnotit, nakolik izolacionistická pozice, kterou skupina svou politikou vůči evropskému integračnímu směřování dlouhodobě formuluje, je skutečně v zájmu České republiky. Tlak na proměnu poměrů ve visegrádské skupině by jistě musel vycházet z kritického náhledu na vlastní českou politiku, která je v rámci visegrádské čtyřky přirozeně nejvíce disponována k vyvažování středoevropské pozice s očekáváními unijní politiky.
To, že se dosavadní obsah – a v nemalé míře rovněž forma – visegrádské spolupráce již značně přežil a českou zahraniční politiku mnohdy nepřiměřeně zatěžuje, je delší dobu zřejmé. Nastává čas nových vizí. Anebo nových řešení.
