Setkání předsedů vlád zemí Visegrádské skupiny ke 25. výročí jejího založení dává dobrou příležitost pohlédnout na středoevropskou spolupráci jak z perspektivy historické, bilanční, tak i zcela aktuální. Tehdejší založení této spolupracující skupiny zemí bylo sice logické a očekávané, ale bez odvážných politických vizí, které dokázaly překročit zbytnělé domácí problémy jednotlivých států a spojit jejich fundamentální společné zájmy do uceleného proudu společné proevropské politiky, by dnes zůstalo jen jednou z mnoha okrajových a dávno zapomenutých iniciativ.

Bylo jich tehdy mnoho, doba překypovala aktivitou, problémy, ale i nápaditými myšlenkami, z nichž většina v dějinném pohybu, jak už to tak bývá, neobstála. Tehdejší stěžejní cíle, zmiňované ve Visegrádské deklaraci, velmi přesně vystihovaly politické úkoly své doby. Ocitujme:

• V plném smyslu obnovení státní suverenity, demokracie a svobody;
• likvidace všech existujících společenských, ekonomických a duchovních pozůstatků totalitního systému;
• vybudování parlamentní demokracie, moderního právního státu, dodržování lidských práv a základních svobod;
• vytvoření moderního tržního hospodářství;
• plné zapojení do evropského politického, hospodářského, bezpečnostního a právního systému.

Visegrád vznikal proto, aby zabránil vývoji, jehož jsme dnes svědky

Návrat do Evropy byl tehdy ostatně dominantním heslem. Samotné heslo však zdaleka nestačilo, realita byla složitá a budoucnost obtížně odhadnutelná. Varšavská smlouva byla krátce před rozpuštěním, Evropské společenství hledala cestu k dalšímu integračnímu skoku v podobě pozdější Maastrichtské smlouvy, která teprve ustavila Evropskou unii, jak ji známe dnes.

Jakékoliv myslitelné rozšíření Unie směrem na východ bylo daleko za obzorem a samotné poměry v neintegrovaných středoevropských zemích byly nepředvídatelné. V únoru 1991 bylo brzy na jakékoliv myslitelné prognózy o možném rozpadu Československa, v zimních měsících toho roku nikdo netušil, že za půl roku začne v Jugoslávii krutá a státoprávně destruktivní občanská válka.

Sovětský svaz nenápadně směřoval k rozpadu, který by si v oněch dnech stěží někdo odvažoval skutečně předvídat. Žili jsme tehdy ve velmi krátkých horizontech. Sjednávání Visegrádské deklarace nebylo jednoduché, novodemokratické státy se teprve učily spolupracovat a tehdejší ještě málo uspořádané poměry vedly spíše k objevování rozdílů a sporných témat, než k jednoznačnému vědomí společné cesty a cílů.

Měl jsem tehdy vzácnou příležitost účastnit se nejen přípravy Visegrádské deklarace, ale jako člen státní delegace rovněž slavnostního podpisu deklarace na zámku v historickém městě Visegrád. Všichni jsme tehdy tušili, že příliš daleko do budoucnosti dohlédnout nedokážeme, bylo nám ale také jasné, že bez jednoznačné vůle aktivně se snažit o vstup do evropských politických struktur mohou naše země zůstat součástí obtížně definovatelného prostoru nejistoty, slabých perspektiv a politické nestability.

Vznik skupiny motivovaly i obavy z trvalého ustrnutí v kontextech zbytnělých středoevropských, historicky podmíněných problémových témat a k bezvýchodné stagnaci. Leckteré z oněch obav byly oprávněné, jak ostatně ukázala sama budoucnost.

Pro doplnění kontextu se také podívejme, co dělali v únoru 1991 ti, kteří v zemích Visegrádské skupiny nejvýrazněji formují politická rozhodnutí dnes: Viktor Orbán byl jako spoluzakladatel Svazu mladých demokratů (FIDESZ) poslancem a předsedou poslaneckého klubu. Robert Fico ještě poslancem nebyl, tím se stal až o šestnáct měsíců později. Bohuslav Sobotka, tehdy dvaadvacetiletý, se stal poslancem až v červnu 1996, tehdy byl studentem práv. Jaroslaw Kaczynski byl senátorem, kancléřem prezidenta Walesy a předsedou politické strany Porozumienie Centrum. Jako jediný ze jmenovaných, pokud si vzpomínám, také ve Visegrádu při podpisu Visegrádské deklarace byl osobně přítomen.

Promarněná příležitost

Kdyby zodpovědní státníci dokázali v uplynulém čtvrtstoletí formulovat historické zadání společné středovropské formace, mohlo být toto uskupení jednou z vůdčích a v pozitivním smyslu i vlivných evropských politických iniciativ i dnes. Evropská soudržnost je neustále vystavována zkouškám, dynamika událostí vyžaduje tvůrčího ducha, věrnost zakladatelským ideálům a politický důvtip.

Jenže z novodemokratického středoevropského prostředí nevyrostla v posledních patnácti letech politická osobnost schopná o evropské jednotě přemýšlet bez předsudečné zátěže, Evropu pozitivně ovlivňovat a nadchnout pro evropskou myšlenku své spoluobčany. Ani Donald Tusk není osobností takového formátu. Myslet Evropu jinak dokázal politický vizionář Jaroslav Šabata, jemuž se ale úzkoprsé české politické prostředí v provincionálním sebeobranném valu uzavřelo.

Visegrádská skupina, zbavená vizí, přestala v období vstupu do Unie tempu integračního vývoje stačit. Politický provoz se ve všech čtyřech zemích postupně stal obsluhou dvou rozkladných tendencí, jimž nedokázal, a vlastně ani příliš netoužil vzdorovat.

Na jedné straně to byla obsluha klientelistických sítí, která přetvořila původně otevřené politické systémy do podoby blízké korporativistickým režimům známým z jižní Ameriky. Na druhé straně to byla oportunní obsluha politických očekávání pokleslých mediálních a společenských proudů.

Galerie (4)