Visegrádské bloudění do Evropy

Petr Pospíchal

Když před pětadvaceti lety vznikala Visegrádská skupina, Petr Pospíchal byl při tom. Motivem k jejímu vzniku byla snaha co nejrychleji se integrovat do ES a zabudovat tu evropský politický model: čili opak toho, co státy V4 provádějí dnes.

Setkání předsedů vlád zemí Visegrádské skupiny ke 25. výročí jejího založení dává dobrou příležitost pohlédnout na středoevropskou spolupráci jak z perspektivy historické, bilanční, tak i zcela aktuální. Tehdejší založení této spolupracující skupiny zemí bylo sice logické a očekávané, ale bez odvážných politických vizí, které dokázaly překročit zbytnělé domácí problémy jednotlivých států a spojit jejich fundamentální společné zájmy do uceleného proudu společné proevropské politiky, by dnes zůstalo jen jednou z mnoha okrajových a dávno zapomenutých iniciativ.

Bylo jich tehdy mnoho, doba překypovala aktivitou, problémy, ale i nápaditými myšlenkami, z nichž většina v dějinném pohybu, jak už to tak bývá, neobstála. Tehdejší stěžejní cíle, zmiňované ve Visegrádské deklaraci, velmi přesně vystihovaly politické úkoly své doby. Ocitujme:

  • V plném smyslu obnovení státní suverenity, demokracie a svobody;
  • likvidace všech existujících společenských, ekonomických a duchovních pozůstatků totalitního systému;
  • vybudování parlamentní demokracie, moderního právního státu, dodržování lidských práv a základních svobod;
  • vytvoření moderního tržního hospodářství;
  • plné zapojení do evropského politického, hospodářského, bezpečnostního a právního systému.

Visegrád vznikal proto, aby zabránil vývoji, jehož jsme dnes svědky

Návrat do Evropy byl tehdy ostatně dominantním heslem. Samotné heslo však zdaleka nestačilo, realita byla složitá a budoucnost obtížně odhadnutelná. Varšavská smlouva byla krátce před rozpuštěním, Evropské společenství hledala cestu k dalšímu integračnímu skoku v podobě pozdější Maastrichtské smlouvy, která teprve ustavila Evropskou unii, jak ji známe dnes.

Jakékoliv myslitelné rozšíření Unie směrem na východ bylo daleko za obzorem a samotné poměry v neintegrovaných středoevropských zemích byly nepředvídatelné. V únoru 1991 bylo brzy na jakékoliv myslitelné prognózy o možném rozpadu Československa, v zimních měsících toho roku nikdo netušil, že za půl roku začne v Jugoslávii krutá a státoprávně destruktivní občanská válka.

Sovětský svaz nenápadně směřoval k rozpadu, který by si v oněch dnech stěží někdo odvažoval skutečně předvídat. Žili jsme tehdy ve velmi krátkých horizontech. Sjednávání Visegrádské deklarace nebylo jednoduché, novodemokratické státy se teprve učily spolupracovat a tehdejší ještě málo uspořádané poměry vedly spíše k objevování rozdílů a sporných témat, než k jednoznačnému vědomí společné cesty a cílů.

Měl jsem tehdy vzácnou příležitost účastnit se nejen přípravy Visegrádské deklarace, ale jako člen státní delegace rovněž slavnostního podpisu deklarace na zámku v historickém městě Visegrád. Všichni jsme tehdy tušili, že příliš daleko do budoucnosti dohlédnout nedokážeme, bylo nám ale také jasné, že bez jednoznačné vůle aktivně se snažit o vstup do evropských politických struktur mohou naše země zůstat součástí obtížně definovatelného prostoru nejistoty, slabých perspektiv a politické nestability.

Vznik skupiny motivovaly i obavy z trvalého ustrnutí v kontextech zbytnělých středoevropských, historicky podmíněných problémových témat a k bezvýchodné stagnaci. Leckteré z oněch obav byly oprávněné, jak ostatně ukázala sama budoucnost.

Pro doplnění kontextu se také podívejme, co dělali v únoru 1991 ti, kteří v zemích Visegrádské skupiny nejvýrazněji formují politická rozhodnutí dnes: Viktor Orbán byl jako spoluzakladatel Svazu mladých demokratů (FIDESZ) poslancem a předsedou poslaneckého klubu. Robert Fico ještě poslancem nebyl, tím se stal až o šestnáct měsíců později. Bohuslav Sobotka, tehdy dvaadvacetiletý, se stal poslancem až v červnu 1996, tehdy byl studentem práv. Jaroslaw Kaczynski byl senátorem, kancléřem prezidenta Walesy a předsedou politické strany Porozumienie Centrum. Jako jediný ze jmenovaných, pokud si vzpomínám, také ve Visegrádu při podpisu Visegrádské deklarace byl osobně přítomen.

Promarněná příležitost

Kdyby zodpovědní státníci dokázali v uplynulém čtvrtstoletí formulovat historické zadání společné středovropské formace, mohlo být toto uskupení jednou z vůdčích a v pozitivním smyslu i vlivných evropských politických iniciativ i dnes. Evropská soudržnost je neustále vystavována zkouškám, dynamika událostí vyžaduje tvůrčího ducha, věrnost zakladatelským ideálům a politický důvtip.

Jenže z novodemokratického středoevropského prostředí nevyrostla v posledních patnácti letech politická osobnost schopná o evropské jednotě přemýšlet bez předsudečné zátěže, Evropu pozitivně ovlivňovat a nadchnout pro evropskou myšlenku své spoluobčany. Ani Donald Tusk není osobností takového formátu. Myslet Evropu jinak dokázal politický vizionář Jaroslav Šabata, jemuž se ale úzkoprsé české politické prostředí v provincionálním sebeobranném valu uzavřelo.

Visegrádská skupina, zbavená vizí, přestala v období vstupu do Unie tempu integračního vývoje stačit. Politický provoz se ve všech čtyřech zemích postupně stal obsluhou dvou rozkladných tendencí, jimž nedokázal, a vlastně ani příliš netoužil vzdorovat.

Na jedné straně to byla obsluha klientelistických sítí, která přetvořila původně otevřené politické systémy do podoby blízké korporativistickým režimům známým z jižní Ameriky. Na druhé straně to byla oportunní obsluha politických očekávání pokleslých mediálních a společenských proudů.

×
Diskuse
February 16, 2016 v 16.23
Tak nevím.
Četl jsem stanovisko rakouské ministryně vnitra, kterým se Rakousko přiblížilo postoji V 4.
Četl jsem řadu souhlasných vyjádření občanů západní Evropy s postoji V 4. Na vlastní uši jsem slyšel Rakušany, kteří obdivuji náš postoj k migrančímu šílenství.
A teď zde čtu článek p. Pospíchala, kritizující postoj V 4.
Co je správnější, přiklonit se k mocnějším, nebo k rozumu? Vždyť změnila se V 4 nebo Evropa? Na čí slova došlo? A má své vlastní cíle jen Slovensko a ostatní země západní Evropy kladou své státní a národní zájmy na piedestal EU? Přežila se V 4 nebo je právě ona zdravým jádrem Evropy?
Věřím, že se bude článek některým zde zamlouvat. Je to jejich melodie. Ale ruku na srdce, objektivnost vypadá jinak, než zpívat jen na angelinu notu.
PH
February 17, 2016 v 7.59
Promyšlený text
Pečlivě vážené a odůvodněné formulace - to vše tvoří analýzu, kterou nutně potřebujeme. Kéž by jich bylo více!

Také se zamýšlím nad příčinami té absurdní antihumánnosti většinové společnosti vůči prchajícím před válkou - asi nejen třetinové mzdy a milion lidí ve dluhové pasti. Podle mého jde o dědictví neoliberálního šílenství - vyklizení veřejného prostoru politiky, uzavření se do "pohodlného soukromí," odůvodněním, že politika je svinstvo, zavržením odborů (v Ml. Boleslavi mají vyšší mzdy díky odborové aktivitě), klesající úroveň nejen základního školství odpovídá akorát potřebě montoven - naší nejvyšší metě pro tvorbu pracovních míst. Atd.
February 17, 2016 v 8.02
Zdroj: teletext ČT, strana 136
Němcký tisk: V4 proti Merkelové
Země visegrádské skupiny /V4/ se na pondělním summitu v Praze jasně postavily proti politice německé kancléřky Angely Merkelové v uprchlické krizi. Shodují se na tom komentátoři v německých médiích. Dle nich je Německo v EU se svým postojem stále izolovanější.
"Státy V4 se postavily proti kancléřčině uprchlické politice. Pro Angelu Merkelovou je špatné, že spolu s nimi budou na nadcházejícím summitu hlasovat proti Německu i další Evropané," napsal deník Die Welt. "Nikdy v minulosti Berlín tak arogantně nezanedbával zájmy svých partnerů v EU," napsal list.
Takže kdo je vlastně v izolaci? V 4 nebo Německo?
PM
February 17, 2016 v 15.57
Vyhrocení krize pane Ševčíku,
je možnou nápomocí směrem z dogma neoliberalní doktríny.
Teatrální politika omezené kooperace periferních členů to může těm rozumným mezi konstruktéry EU trochu napomoci.
Obzvláště postavy a projevy Fica a Orbana se nabízejí k takovému použití a nejen zneužití.....bych řekl.
February 17, 2016 v 16.57
Pane Petrásku,
Předpokládám, že Vy teatrálností myslíte pokus bezmocných o scénku vzpoury. Ano, možná to může rozumné konstruktéry EU popostrčit. Ale pak závěry V 4 radostně vítejme!
PM
February 17, 2016 v 22.26
Radost je ošemetný a krátkodobý pocit
po roce zavítalo do Prahy nemálo migrantů sluníčkářů (vyjádřeno pojmem reálpolitiků cz) plusmínus levé usprovenience, a kousek od Tyláku radostně spřádali v etablismá Radost své sny o světě mimo epicentrum bludiště hodnot neoliberálního kapitalismu.
Nevydrželo to dlouho - Radost migrovala na Balkán a poté ............bych upozornil s ohledem na kvalitu některých V 4 vizí.
LV
February 23, 2016 v 0.23
Nemyslím si, že ekonomická transformace je hlavní příčina problémů.
Výsledek transformace zůstal za očekáváními, to je pravda. Věc navíc komplikuje fakt, že když hovoříme o dohánění Evropy, máme na mysli dohánění Německa.

Jižní křídlo Evropy doháníme. HDP na hlavu v paritě (2014) Litvy, Estonska, České republiky, Slovenska a Slovinska je vyšší než HDP Řecka. Lotyšsko a Polsko se k této hranici přibližují.
HDP na hlavu (PPP) České republiky a Slovinska je navíc vyšší nejenom než HDP Řecka, ale také vyšší než HDP Portugalska.

S úrovní nominálního HDP je to horší, ale v případě Estonska a České republiky už ten rozdíl není tak veliký.

Největší rozdíl je ve výši mezd. Průměrná čistá mzda na Maltě, v Portugalsku a v Řecku je o něco více než 1000 € měsíčně. Tuto úroveň dohnalo pouze Slovinsko.

Maďarská ekonomika stagnuje, ale Slovensko s Polskem zaznamenalo za posledních 10 let 45ti procentní růst (EU jako celek 10%, Euro-zóna 7%). Mazověcké vojvodství je regionem s nejvyšším Evropské unii vůbec. Polsko má, ale problém s prekariaziací pracovních míst a s malými venkovskými farmami. Slováci a Poláci neměli “nejlepšího” ministra financí, který zmrazil na pět let minimální mzdu, zvedl DPH na základní potřeby a divil se, že vybral málo na daních a proškrtal zemi do krize.

Příčiny problému je podle mého názoru nutno hledat jinde. Rozdíl mezi postkomunistickou a Západní Evropou spočívá v tom, kde se její obyvatelé nacházejí na ose - sebezáchova v. sebevyjádření.