Čeho se bojíme?

Naše armáda v zajetí Varšavské smlouvy neměla za úkol bránit vlast, ale sloužit zájmům a rozpínavosti SSSR. Proto bychom měli mít pochopení pro mladé muže, kteří s holýma rukama utíkají z prostředí, kde kulka může přiletět odkudkoli.

Generaci našich otců, kteří základní vojenskou službu sloužili za Čepičky, hrozilo vojenské tažení do Koreje. Toho se velice báli. Zdálo se jim, že po strašných útrapách druhé světové války, jejíž rány a jizvy byly ještě všude patrny, si míru užili maloučko. Proč válčit tam, kde se nás to netýká? A vzdělanější také věděli, že válku navzdory panující propagandě rozpoutala Korejská lidově demokratická republika, a naše armáda by stála na straně agresora. (25. 5. 1950 vojska KLDR překročila demarkační linii a zaútočila na jih na Korejskou republiku.)

Doslova sedíce na bodácích naši vojáci měli plnou polní neustále sbalenu, ale ve válečné vřavě je nahradili takzvaní čínští dobrovolníci (na straně agresora), proti nimž díky OSN zasáhly americké jednotky, jimž se posléze podařilo frontu stabilizovat zhruba poblíž původní dělicí linie (historik mi promine značné zjednodušení) a 27. 7. 1953 uzavřít příměří. Počet obětí války asi čtyři milióny. Mladí muži se obávali, že by stáli v první linii v rámci neutuchajícího vděku Sovětskému svazu za naše osvobození.

Z našeho předpokládaného válečného angažmá nám vzešel užitek v podobě Tatry 805 (zvané kačena), lehkého terénního automobilu, zkonstruovaného právě pro korejské válečné tažení. (Kačeny v armádě jako sanitní a spojařské vozy sloužily snad až do převratu 1989, a Hanzelka se Zikmundem s nimi vyrazili na svou druhou – asijskou – expedici v roce 1959.) Následovala krize maďarská…

Strach našim vojákům nahnala také takzvaná druhá berlínská krize (1958–61), jejímž vyvrcholením bylo ukončení statutu čtyř mocností v Berlíně a výstavba berlínské zdi.

A tu již následovala krize karibská – jedna z nejtěžších krizí studené války – mezi USA a SSSR v říjnu 1962. Díky rozhodnému postoji prezidenta J. F. Kennedyho a jeho námořní blokádě Kuby se podařilo sovětské rakety s atomovými hlavicemi vrátit zpět s příslibem, že USA nepodniknou intervenci na Kubu. (Stav trvající půl století.) I za této krize naši vojáci seděli s plnou polní na bodácích, jen jen vyrazit.

Neklid mezi Západem a Východem dával našim vojenským politrukům možnost vyvolávat v řadách armády stálou bázeň a prudit vojáky neustálou bojovou pohotovostí v zájmu „zachování světového míru“. Vždyť nepřítel nikdy nespí.

Když Sovětský svaz pomohl Mao Ce-Tungovi vyhrát v Číně všechny války, zejména proti Čankajškovi, odvrhl Mao sovětský ideologický protektorát a v době největšího hladomoru emancipoval zemi jako supervelmoc, řízenou „lidově demokratickým“ diktátorem, jímž pak dlouhá léta byl on sám. Co se dělo na vojně, těžko říci, ale mezi lidem se rozšířila úsměvná obava, jak k nám Číňané vtrhnou a „utlučou nás čepicemi“. Bylo nám asi jasné, že Sovětský svaz je tak daleko nepustí.

Když já šel na vojnu, „Varšavská smlouva“ byla pevnou záštitou míru a my rovněž byli k „obraně socialistické vlasti připraveni“. Pozoruhodné bylo, že naše obrana vlasti se při cvičeních odehrávala hluboko ve vnitrozemí Západního Německa. Ačkoli „nízkovodní dřevěný most“ jsme cvičili (stavěli) na řece Ohři, des. abs. ing. arch. Poradovský (uměl se činit s pravítky) jej zakreslil do mapy na řeku Isar. Kdo mohl tušit, že Mělník, který jsme měli bránit, je ve skutečnosti Ingolstadtem, který máme dobýt. Poradovský mi také doporučil, abych se učil němčině, protože i on se v ní zdokonaluje, a bude se snažit co nejdříve padnout do německého zajetí, což je ovšem vojenské tajemství.

Současný Damašek nebo Aleppo jsou symbolem zmaru, beznaděje a smrti. Foto geopoliticsmadesuper.com

Od srpnové invaze v roce 1968 nikdo neměl iluze o úloze ozbrojeného varšavského paktu, který nebrání, ale napadá i své spojence. Téměř všichni jsme samopaly brali do rukou štítivě a v obavách, abychom vskutku někde nemuseli pálit do našich bratří. Což se málem stalo v roce 1977, kdy nás po nočním poplachu vezli vétřieskami operovat na polskou hranici a děsit námi zárodky polského solidárního hnutí. Situaci pak zachránil Wojciech Jaruzelski, když o čtyři roky později vyhlásil v Polsku výjimečný stav.

Úplných hlupáků bylo jen nemnoho. Vzpomínám na vojína Vagonera, jenž na jednom cvičení horečně dloubal ve zmrzlé zemi polní lopatkou zákop pro ležícího střelce a těšil se, jak to těm fašounům ze sudetoněmeckého landsmanšaftu pěkně nandá. Pak ještě desátník Zgurčík běhal v atombordelu po poli očekávaje ze západu chemický útok, a kradl nám z masek „emdesítek“ filtry, aby měl zaručeno, že přežije. Dosti vojenských historek.

Každý věděl, že naše armáda v zajetí Varšavské smlouvy nemá za úkol bránit vlast, ale sloužit zájmům a rozpínavosti sovětského impéria. Útěk před takovou vojnou děl se za pomoci modrých knížek. Generace kluků vojenská základní služba vzdělávala v odporu k militarismu, vojenské agresi a ozbrojenému násilí. – Házet po někom zápalné lahve?

Už proto bychom měli mít veliké pochopení pro mladé muže, kteří s holýma rukama utíkají z prostředí rozběsněného militarismu, kde kulka může přiletět z kterékoli strany, protože všechny jsou nějak nepřátelské. Kde se zevnitř střílí a zvnějšku bombarduje v zájmu míru nebezpečných agresorů. Současný Damašek nebo Aleppo jsou symbolem zmaru, beznaděje a smrti. Padnout ve službách zlého pána znamená promarnit svou jedinečnou příležitost k životu. Tak zoufalé a tragické poměry snad ještě nikde nevládly. Kde cílem bomb jsou nemocnice.

Neumíme a nemůžeme jinak pomoci, smutným příkladem je Putin, než uprchlíkům poskytnout azyl. Podezírat ty, kteří před terorismem utíkají, z teroristických spádů, je podobně zvrácené jako podezírat Židy, že si holocaust způsobili sami a Hitler jim v tom nedokázal zabránit.

Selhání Evropy netkví v její nedostatečné obraně před uprchlíky, ale naopak v malé vůli je přijmout a pomoci jim. Čím více se teď „Evropa“ odvrací od kancléřky Merkelové, tím více nabývám přesvědčení, že ona má pravdu. Čím větší ten exodus je, tím důležitější by měla být evropská vstřícnost, a nikoli naopak. V pomoci a pochopení tkví zájmy Evropy, a to je také její poslání. Nic důležitějšího nemusíme, možná ani nemáme.

Divím se mužům, jimž otcové před lety uplatili na vojenské správě modré knížky, jakým podléhají militaristickým spádům, jak se srocují a vykřikují bojová hesla na obranu evropských a křesťanských hodnot proti přistěhovalcům. Jak jim vysvětlit, že zájem Evropy má být přesně opačný? Vždyť se chovají jako vojín Vagoner – jako by Evropa byla sovětským impériem.

Nevím, kde se ve mně bere v této věci takový nesouhlas s prezidentem Zemanem, ale podobný měli rodiče s presidentem Gottwaldem – procházíme těžkým obdobím. Od dětství cítím příchylnost k „pobudům“, kteří se protloukají na okraji společnosti a snaží se nějak udržet na její výspě – například Cikáni. Možná je v tom něco archetypálního z dob, kdy i také náš rod, patrně odkudsi vyhnán, přišel a mohl se usadit ve stínu Bílých Karpat. Cítím vděčnost – a velikou solidaritu.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.