Polské varování aneb jak bránit demokracii

Po vítězství konzervativní strany Právo a spravedlnost se nová parlamentní většina snaží ovládnout ústavní soud, aby prosadila své zákony. Proč demokracii nelze redukovat na pouhou vládu většiny a jakou roli v tom hraje ústavní soud?

Petr_uhl01

Petr Uhl

29.12.2015 08:00

Související

V říjnu vyhrála polské parlamentní volby konzervativní strana Právo a spravedlnost (PiS) tak výrazně, že v Sejmu získala nadpoloviční, ba dokonce ústavní většinu. Po 25 letech je to tam první vláda jedné strany vůbec.

V českých zemích a na Slovensku se polský konzervativismus často redukuje na katolicismus. A katolicismus se tu často vydává jen za obranu tradičních křesťanských hodnot, hlavně těch, které liberální část Evropy a Ameriky už aspoň sto let postupně překonává. Polské konzervativní hodnoty si značná část české společnosti spojuje hlavně s monogamním manželstvím, vylučujícím promiskuitu, s postojem k potratům, k umělému oplodnění a antikoncepci a také s paternalismem a s tradičním, tedy podřízeným postavením ženy.

Mnozí Češi se právem pohoršují nad tím, že mezi tyto „polské“ hodnoty dokonce patří – ještě v 21. století – i homofobie, rasismus (včetně antisemitismu) a hlavně prozyletství, v Polsku ovšem katolické. To je státní cílené získávání nových věřících změnou jejich původního náboženského či většinou nenáboženského přesvědčení, hlavně ve veřejných školách, veřejnoprávních médiích a ve veřejném prostoru, tedy mimo kostely a církevní budovy. K tomu všemu patří ovšem i poslušnost – vůči otci, státním orgánům a kněžím. V češtině je sám pojem prozyletství, tedy prozyletismus, prakticky neznámý. I to je příznačné pro regulační manka, jimiž trpí česká společnost.

Existuje ovšem i jiný katolicismus než konzervativně polský. Známe ho ze západní Evropy, hlavně její jižní části, a ještě více z Latinské Ameriky. Překvapené Evropě i světu ho svými postoji a názory nyní představuje papež František, tedy Jorge Mario Bergoglio, jehož v roce 1973 zvolili představeným argentinských jezuitů proto, aby teologii osvobození a (krajně) levicový a sociální katolicismus potíral. Zpočátku se o to snažil, ale po vnitřní krizi se postupně sám stal „biskupem slumů“. Toto poselství předkládá urbi et orbi.

A existuje ovšem i jiný konzervativismus než jen katolický či obecně církevní. Známe ho z islámských zemí, z ortodoxních židovských komunit, z vojenských, nacionalistických, maoistických či puritánských autoritářských režimů či z tendencí k nim, ale třeba i z Československa šedesátých let. Stranické „konzervy“ se kvůli němu postupně ocitly v tehdejší československé společnosti v nenáviděné menšině, hájily tuhý stalinismus a předepsanou poslušnost k Sovětskému svazu.

Že konzervativismus je či že byl v různých dobách a různých zemích vždy něco jiného? Přestávám si to myslet, duchovní a psychologický základ konzervativismus má, obávám se, stejnou podstatu, v Kalvínově Ženevě, Pinochetově Chile, stalinistickém Podněstří i ve Varšavě Kačerů, jak se říkalo dvojčatům Kaczyńských. Lech Kaczyński zahynul při leteckém neštěstí u Smolensku v dubnu 2010 a jeho bratr Jarosław sice hned poté prohrál v souboji s pravicovým liberálem Bronisławem Komorowským prezidentské volby, ale jako předseda PiS řídí dnes i současného prezidenta Andrzeje Dudu a hlavně polskou premiérku Beatu Szydłovou. Posiluje ho přitom pevné vědomí části Poláků, že letadlo s polskou vládní delegací na čele s Lechem Kaczyńským nechal sestřelit Putin.

V říjnu vyhrála polské parlamentní volby konzervativní strana Právo a
spravedlnost. V Sejmu získala stavní většinu, po pětadvaceti letech bude v Polsku vládnout jediná strana. Foto sbs.com.au

Je katolické Polsko konzervativní?
Pohled na Polsko jako na baštu katolicismu a konzervativismu nikdy neodpovídal plně skutečnosti a s výrazným oslabením vlivu tamní katolické církve na společnost v posledních letech je, obávám se, už zcela mylný. Polská společnost přitom udržovala tradice liberální demokracie výrazněji než společnost česká, protože jí pomáhaly v jejím odporu a často i boji proti carismu, proti německé a pak nacistické nadvládě a také proti „komuně“, jak říkají Poláci komunismu, importovanému ze Sovětského svazu. Nepřátelé Polska totiž liberální či demokratičtí nebyli.

Ve jménu liberální demokracie vznikl nyní, 18. listopadu, Komitet Obrony Demokracji (KOD), tedy Výbor na obranu demokracie, který nejen svým názvem, nýbrž i náplní navazuje na slavný Komitet Obrony Robotników (KOR), Výbor na obranu dělníků, lidskoprávní a od počátku i opoziční (politickou) organizaci ze září 1976, jímž se inspirovala při svém založení i československá Charta 77 už v prosinci 1976. KOR byl jedním z hlavních zdrojů při vzniku nezávislého a samosprávného odborového hnutí Solidarność, jež v letech 1980 až 1989 překonalo státněsocialistickou diktaturu a dovedlo zemi k relativní demokracii a svobodě.

Solidaritě se to podařilo i díky plodné spolupráci s tamním klérem a katolickým obyvatelstvem, navíc za současné aktivní podpory poměrně nepočetné vrstvy levicových či sekularistických intelektuálů typu Jacka Kuroně, Adama Michnika a Bronisława Gieremka. Ti v Polsku představovali Západ a budoucí Evropskou unii, dokonce včetně antiklerikalismu. Viděno z českých zemí, zdá se, že se tam podařila kvadratura kruhu.

Proto je dnes nutno ocenit i reakce KOD a značné části polské společnosti na snahu PiS Polsko ovládnout stát a lidem vnutit konzervativní (v polském smyslu toho slova) představy o státu a o životě. V mnoha polských městech se před Vánocemi sešly tisíce lidí, aby protestovaly proti krokům vlády PiS vůči tamnímu ústavnímu soudu. Ve Varšavě se taková demonstrace konala už o týden dříve. Protesty svolává právě KOD, podporovaný většinou opozičních stran. Jsou zaměřeny na snahu PiS ovládnout ústavní soud.

Vítěz bere vše
Nová vláda PiS vyměnila během prvních týdnů po říjnových volbách policejního prezidenta a ředitele čtyř tajných služeb a dosadila do vysokých státních funkcí několik osob s pochybnou minulostí. Úspěšně se pokusila i o změny ve složení a pravidel fungování ústavního soudu, které opozice i právní experti odmítají jako neústavní, jako odstraňování „poslední bezpečnostní pojistky“ před zvůlí většiny PiS, která ovládá i Sejm i Senát.

Oponenti nového režimu hovoří o tom, že předseda PiS Jaroslaw Kaczyński kráčí ve šlépějích maďarského premiéra Viktora Orbána. Dodal bych, že vzorem mu jsou jistě i Robert Fico a Miloš Zeman, kteří se ve svých zemích, na rozdíl od Orbána, prezentují jako politici levicoví, takže se o nich v Polsku moc nepíše a nemluví. Kritika na adresu vlády PiS se ozývá i z Evropského parlamentu a Evropské komise, a od vlivných zahraničních médií. PiS odpovídá tím, že svolává demonstrace svých přívrženců, česky bychom řekli, že volá po mobilizaci.

Známe to trochu z dob slovenského premiéra Vladimíra Mečiara – víťaz bere všetko, říkalo se tehdy na Slovensku a ODS to opakovala česky i v Praze. I v českých zemích se mnohokrát projevily tendence k většinovému převálcování politického protivníka.

Po několika personálních změnách v mocenských složkách se v Polsku letos po říjnových volbách nejprve řešilo personální obsazení ústavního soudu. Ještě starý Sejm, v němž měla většinu pravicově liberální Občanská platforma s koaličními, rovněž pravicovými lidovci, zvolil v říjnu pět chybějících ústavních soudců, takže jich byl plný počet, patnáct. Nový Sejm ale tuto volbu zrušil a zvolil pět „svých“ soudců.

Prezident republiky Andrzej Duda odmítl přijmout od těch starých slib, takže ústavními soudci podle názoru parlamentní většiny nejsou. Na oplátku ústavní soud, který bojuje o přežití, začátkem prosince prohlásil rozhodnutí nového Sejmu o zrušení říjnové volby pěti ústavních soudců za protiústavní. Takže ústavních soudců je hned dvacet, místo patnácti. Nebo možná jen deset. Kabaret? Jistě ne, jen nová forma boje, dříve národního, rasového či třídního, dnes boje PiS za „právo a spravedlnost“.

Před Vánocemi přijal nejen Sejm, ale i Senát vládní návrh novely zákona o ústavním soudu. Prezident Duda schválený zákon v pondělí po vánočních svátcích podepsal a týž den vyšel i v tamní Sbírce zákonů. Podle nového zákona bude o plenárních věcech ústavního soudu rozhodovat nejméně jeho třináct z jeho patnácti členů, přičemž ke schválení nebude stačit prostá většina jako dosud, nýbrž bude nutná většina aspoň dvoutřetinová, tedy devět členů v případě třinácti přítomných, nebo členů deset v případě čtrnácti nebo patnácti přítomných soudců. Jinak zůstane spor nerozhodnut.

Nový Sejm zrušil volbu pěti chybějících ústavních soudců a zvolil pět „svých“ soudců. Foto commons.wikimedia.org

To je podle parlamentní většiny nutné proto, aby se ústavnímu soudu značně ztížilo rušení jejích zákonů, vydaných parlamentem, kde se uplatňuje právo většiny. Parlamentní opozice se ale obává, že ústavní soud kvůli tomu nezruší žádný zákon, byť by byl zjevně v rozporu s ústavou.

Ústavní soudy střední a východní Evropy vycházejí ze stejných obav, na nichž byl po druhé světové válce založen německý spolkový ústavní soud. Je to představa pluralitní demokracie jako řádu, jenž odmítá násilí coby prostředek k dosažení svých cílů, mezi které patří především zajištění základních práv a demokratických svobod.

Ano, v demokracii rozhoduje svobodným hlasováním většina, ale ústava a zákony dbají ochrany menšin – názorových, politických, náboženských, etnických, generačních i jiných. Proto státy střední a východní Evropy tolik lpějí na neměnnosti demokratického jádra ústavy. „Změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná,“ říká česká ústava.

Ústavní soud jako záruka demokracie
Není proto možné, aby se parlamentní většina shodla na obnovení trestu smrti, na automatickém ukládání nějakého trestu za něco zvlášť odsouzeníhodného, na trestu doživotního věznění bez možného propuštění na svobodu, na tělesném trestání nebo jiném používání násilí za účelem získání informací, nebo třeba na potírání neřesti či hříchu homosexuality či na všeobecné a úplné amnestii.

Na cestě k upevňování demokratického řádu lidských práv je ovšem mnoho populistických svodů. Dnes je to zákaz islámu nebo beztrestnost pro ty, kteří podněcují k nenávisti, třeba vůči muslimům nebo uprchlíkům. Zítra to může být omezování práv Romů či cizinců. Na řadu může přijít i nahrazení evropské zásady legality v trestním řízení, tedy povinnosti stíhat každého důvodně podezřelého, americkou zásadou oportunity.

S Milošem Zemanem, který bude ve své ústavně neodpovědné funkci, dovolí-li mu to zdraví, ještě více než sedm let, můžeme čekat spoustu nápadů na zavedení nejrůznějších prvků do právního řádu, a to z hlediska dnešní Listiny základních práv a svobod prvků nedemokratických. To ony budou vyhrávat volby, a nejen Zemanovi. Českou republiku sice zatím fakticky chrání Evropská unie a právně ještě více Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod Rady Evropy. Chrání ji však jen částečně a opravdu jen zatím.

Brzdou legislativního prosazování populistických či asociálních nápadů je v České republice stále ústavní soud, i když i ten už několikrát zklamal, třeba když nezrušil zákony, zavádějící zjevně neústavní regulační poplatky při poskytování zdravotní péče nebo v několika věcech bojového antikomunismu. I proto bychom měli polský vývoj okolo tamního ústavního soudu bedlivě sledovat i jako varování pro Českou republiku. Braňme český Ústavní soud ještě dříve, než se nějaká temná politická síla pokusí ho paralyzovat.

A co si myslíte vy? Diskuse (133 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Úterý, 29.Prosince 2015, 11:15:21

Poslední vývoj v Polsku je mimochodem dokonalým příkladem toho, jak je možno zcela demokratickou cestou nastolit antidemokratický režim.

A - co je obzvláště znepokojivé - skutečně se zdá že je to jenom další článek v řetězu, který čím dál tím více začíná obtáčet a svírat Evropu.

Po pádu totalitních režimů nastala euforie z definitivního vítězství liberální demokracie; ale nyní se opravdu zdá že kyvadlo dějin se opět vrací opačným směrem, ne-li přímo k totalitním diktaturám (zatím), pak alespoň k režimům autoritativním. Maďarsko, Slovensko, samozřejmě Rusko, teď Polsko - a navíc i v leckterých tradičně demokratických zemích jsou populisté na vzestupu (Francie).

Téměř by bylo opravdu nutno se ptát, jestli se nám nevyvíjí nějaká paralela k poměrům z dob meziválečných, kdy reakcí na narůstající pnutí ve společnosti byl nástup fašistických hnutí.

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

Pár úvah nad demokracií, ústavními principy, konservatismem a Polskem Úterý, 29.Prosince 2015, 14:45:57

Při obavách z povolebního vývoje v Polsku, které k nám doléhají, mne napadá jediné: V demokratických volbách volíme demokraticky a sotva někoho demokraticky zvolíme, hned se strachujeme o demokracii. To je dost zvláštní, že?

Vysvětlit, proč tomu tak je, je na delší povídání, jeden důvod je však nepochybný: dáváme rovnítko mezi to, čemu říkáme demokracie, a obecné dobro. Že taková rovnost neplatí, je vidět až příliš často. Aktuálně třeba hned o položku níže v článku Ondřeje Vaculíka.

Ještě k ústavě, ústavním zákonům a ústavnímu soudu. Jsou tu, kromě jiného, k tomu, aby se nehlasovalo o tom, co předmětem hlasování být nemůže (rovnost před zákonem, zákaz trestu smrti, ochrana menšin atd.). Ten princip je správný, avšak i tyto instrumenty nejsou ničím více, než výsledkem nějaké dohody. A dohodnout se lze vždycky i jinak.

Mně osobně na ústavě a vůbec na zákonech a všelijakých lidsko-právních závazných aktech vadí jejich obecnost. Mám z nich dojem jako z nějaké samoobsluhy, v níž si každý vybere podle své potřeby, a tím si obhájí cokoliv. I darebáctví. V naší ústavě stojí, že každý má zaručeno bezplatné vzdělání a bezplatnou lékařskou péči. A jak to vypadá, přece všichni víme.

Ještě pár slov ke konservatismu. Přečasto platí za špinavé slovo. Pravda, hroznou reklamu mu udělala česká pravice (přesněji řečeno s Jiřím Dienstbierem st. – čeští pravicoví komunisté). Ta ale žádnou úctou k trvale platným hodnotám a staletími vyzkoušeným pozitivním modelům lidského chování netrpěla. Já toto slovo raději nepoužívám, a kdybych měl vyjádřit to správné, co by slovo „konservatismus“ mělo obsahovat, musel bych jej nahradit opisem „úcta k řádu, který člověka přesahuje“.

Zauvažujeme-li nad slovem konservatismus tak, že se zeptáme, zda papež František je konservativní, zda papežské sociální encykliky jsou konservativní, zda sociální učení katolické církve je konservativní, zda názory Benedikta XVI. jsou konservativní, dospějeme k odpovědi, že na nich nic konservativního ve stylu pravice (nejspíše nejen té české) není a že vše je „v souladu s řádem, který člověka přesahuje“.

Jestliže se katolické Polsko vydá cestou konservatismu papeže Františka a sociálních encyklik posledních papežů, bude to jenom dobře a bude to skvělý příklad pro ostatní. (Byla by to cesta hodně trnitá. Polsko je také zadlužené jako skoro všechny země Západu. Tam, kde je dluh, nerozhoduje dlužník, ale věřitel. Viděli jsme to na Řecku.) Vydá-li se však Polsko cestou konservatismu české pravice a možná pravice vůbec, tj. cestou sociální bezohlednosti a nadvlády elit, nic dobrého nečekejme. Chce-li dnešní vítěz polských voleb, který se vzhledem k jasnému vítězství nemusí příliš ohlížet, k prosazení vlastní vize užívat metody, za něž by se tváří v tvář „řádu, jenž člověka přesahuje“ měl stydět, bude to spíše vypadat na to druhé.

Vše dobré přeje Jiří Vyleťal

David Unger - psycholog, Rataje u Kroměříže

Konzervativci jako nepřátelé Úterý, 29.Prosince 2015, 19:11:6

To vyznívá mimo jiné z úst Petra Uhla, neubráním se dojmu, že článek je psán hodně z trockistického pohledu. Konzervativci jsou v něm až na výjimky nepřátelé - PiS je konzervativní bez ohledu na současný i historický kontext, konzervativci jsou i stalinisté apod...

Plně souhlasím s Jiřím Vyleťalem, že konzervatismus nelze paušálně brát jako nepřítele. Konzervativci např. v západní Evropě vybudovali (minimálně spoluvybudovali) model sociálního státu - od konzervativního Bismarcka v Prusku po konzervativní politiky v křesťanských stranách v Něměcku, Rakousku a jinde.

PiS nelze jednoznačně označit za konzervativní, Nebo spíše jen v tom širším slova smyslu. Ve skutečnosti zde má tato mocenská skupina dlouhou historickou tradici a za konzevrativce nebyla označována. Jsou to vlastně národní demokraté s moderní historií cca 100 let a historickými kořeny. Vzešli z menší šlechty v Mazovsku, která byla v 17. století v opozici vůči velké kosmopolitní šlechtě a utlačovala lid. Přišla s mýtem sarmatismu, podle které jsou Poláci potomky starověkého národa Sarmatů. To mělo za důsledek tradiční izolacionalismus Polska z pohledu těchto skupin. Tehdy bylo totiž centrum polského státu v Mazovsku, tak se z centra šířilo po celém Polsku.

Proti národním demokratům, předchůdcům PiS, stál naopak autoritářský politik, "konzervativec", maršál Piłsudski, pod jehož velením Poláci hned po 1. světové válce vyhráli válku proti bolševikům (již tehdy už ČSR reprezentována Benešem bolševiky fakticky podporovala) a jako první rozpoznal nebezpečí bolševismu z Východu. V roce 1933 Západu naopak navrhl preventivní válku vůči Německu. Na jednu stranu liberální demokracii potlačoval, na druhou stranu ji geopoliticky bránil v tehdejším kontextu hrozbě bolševismu a v reakci na to i nacismu.

Petr_uhl02

Petr Uhl - Praha

Hned po pořjetí novely zákona o ústavním soudu začalo přituhovat. Středa, 30.Prosince 2015, 11:15:39

Už v noci z úterka na středu 30. prosince prošel v Sejmu prvním čtením vládní návrh novely zákona o veřejnoprávních médiích. Ta má vládě umožnit dosazovat do televize a do rozhlasu osoby podle jejího výběru. Bude to podstatná změna, až dosud byly rady a řídící funkce obou těchto médií obsazovány veřejnými konkurzy.

Petr_uhl02

Petr Uhl - Praha

K trockismu pana Ungra Středa, 30.Prosince 2015, 12:32:38

Takový třídní pohled na můj komentář k přijetí zákona o polském ústavním soudu nabízí pan Unger. Píšu-li kriticky o konzervativismu, on v tom čte, že konzervativce považuju za nepřátele. Připomíná mi to Václava Klause, jemuž se nelíbily multikulturalita, občanská společnost a odstraňování diskriminace homosexuality, a tak vytáhl do boje proti multikulturalismu, endžíouismu a homosexualismu, a proti jejich stoupencům, nejrůznějším „-istům“.

Kdysi mě čs. soudy odsoudily na čtyři roky do vězení za podvracení republiky mimo jiné proto, že jsem byl trockista, jak se dalo pochopit z obžaloby, i když ta musela být začátkem 70. let v odsuzování „trockismu“ už opatrná. Jako recidivistu mě pak po létech tyto soudy odsoudily znovu také pro podvracení republiky, tehdy na pět let, s odůvodněním, že jsem recidivista, vzhledem k onomu prvnímu trestu (za ten "trockismus").

Ve skutečnosti jsem do Čtvrté (trockistické) internacionály vstoupil až po těch devíti letech kriminálu, v roce 1984, a ani tehdy a ani potom jsem se nikdy za trockistu neprohlašoval a k "trockismu" různého druhu jsem se vyjadřoval veřejně i kriticky. Měl jsem v životě více štěstí než Záviš Kalandra, který byl o čtyřicet let starší než já a kterého také odsoudili jako trockistu, a to k trestu smrti. Popraven byl v procesu s Miladou Horákovou (s níž neměl politicky nic společného) v červnu 1950. Ani Záviš Kalandra ale nebyl trockista, dokonce ani nebyl členem trockistické organizace, i když ta koncem 30. let v Československu působila. Záviš Kalandra mě v mládí hodně ovlivnil, a tak jsem citlivý i na nálepky „trockismus“ a „trockista“. Svůj vztah k levici, marxismu a socialismu jsem se pokoušel vysvětlit ve svých pamětech.

Konzervativismus většinou kritizuju, ten politický konzervativismus určitě, podobně jako tmářství, autoritářství či falokratický mačismus. Nedovolil bych si ale jejich stoupence označit za tmáře, autoritáře nebo úda. Sám jsem v životě, hlavně k stáru, dost konzervativní, hlavně v gastronomii, v oblékání a při obraně češtiny, kterou jsem kdysi hájil před vlivy němčiny a ruštiny, v posledních desetiletích angličtiny.

Jinak jsou poznámky pana Ungra k dějinám Polska jistě zajímavé. Z polských politiků 20. století mě nejvíce zaujala Kostrzewa :-), když se postavila Leninovi.

David Unger - psycholog, Rataje u Kroměříže

Chápu citlivost pana Uhla Středa, 30.Prosince 2015, 18:55:27

vzhledem k tomu, co prožil za své názory. Jsem mu vděčný, jakým způsobem radikálně je schopen hájit lidská práva - např. nyní, v době uprchlické krize. Ale vždy raději upozorním na to, když se mi jeho názor příčí a není někdy v souladu s jeho hlavním přesvědčením a většinou jeho postojů - např. přílišnou tolerancí k ruskému imperialismu nebo českému centralismu, na které jsem v minulosti zde ve svobodné diskusi věcně poukázal.

Nenapsal jsem, že Petr Uhl je trockista, ale "že se neubráním dojmu, že je článek psán hodně z trockistického pohledu", kde je jakékoli konzervativní stanovisko zapovězeno. Reagoval jsem zejména na tu část testu, kterou Petr Uhl napsal, cituji:
"...Že konzervativismus je či že byl v různých dobách a různých zemích vždy něco jiného? Přestávám si to myslet, duchovní a psychologický základ konzervativismus má, obávám se, stejnou podstatu, v Kalvínově Ženevě, Pinochetově Chile, stalinistickém Podněstří i ve Varšavě Kačerů, jak se říkalo dvojčatům Kaczyńských..."

Zde se jako člověk s kulturně-konzervativním a křesťansko-sociálním přesvědčením musím ohradit, že ani konzervatismus nelze užívat jako negativní nálepku, stejně jako trockismus.

Martin Pleva - pedagog, Brno

Je půvabné, Středa, 30.Prosince 2015, 22:13:21

že D. Unger má pochopení pro polský konzervativismus a nacionalismus, s nímž je nerozlučně spjat, a přitom jej doběla rozpaluje nacionalismus český...
Jo, kdyby tak někteří nepoužívali dvojí metr...

Martin Pleva - pedagog, Brno

P. Vyleťale, Středa, 30.Prosince 2015, 22:25:42

papež František žádný konzervativec není. Když se vyjádřil: "Kdo jsem já, abych odsuzoval homosexuály", uštědřil tím krásný políček všem katolickým konzervativcům.

Všechny ty konzervativní kulturní války (za tradiční manželství, proti homosexuálům, za národní sebevědomí a čistotu atd.) mají přece zakrývat sociálně-ekonomické rozpory dnešní společnosti a odvracet od nich pozornost.
Nebo nová, "národní" výchova v polských médiích, o níž usiluje PiS, snad zlepší sociální situaci běžných Poláků, přičemž právě kvůli nespokojenosti s ní byla dnešní vláda zvolena?

Levicová sociální politika se od pravicové (konzervativní) odlišuje tím, že té prvně jmenované jde o celkovou emancipaci lidí, kdežto té druhé spíš o to, aby ti dole drželi ústa a respektovali "řád" (který je ovšem utiskuje).
Čili i z levicového hlediska nám jde o kritiku liberální demokracie, avšak z úplně opačné strany. Není pro nás příliš, nýbrž málo demokratická a její neduhy nelze odstranit budováním autoritářství, ale naopak posilováním demokracie a občanské participace (nakonec snad i ve sféře hospodářské).
Pokud však pravicoví autoritáři začnou na liberální demokraci útočit, musí se dle mého přesvědčření každý levičák postavit na její obranu. Dělá to i Žižek...:)

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

O konzervatismu papeže Františka - pro pana Plevu Čtvrtek, 31.Prosince 2015, 09:32:17

Vážený a milý pane Plevo,
vždyť já ale píši, že papež František žádným konzervativcem v tom špinavém slova smyslu není. Píši, že František má úctu k řádu, který člověka přesahuje.

Ostatně takto nekonzervativní je celé učení katolické církve i katolická církev sama. Řídí se totiž řádem, který člověka přesahuje a tento řád se snaží zprostředkovat všem lidem.

Kdybyste se, pane Plevo, na papeže Františka chtěl podívat z hlediska jeho pohledu na homosexuální „manželství“, zjistil byste, že řada lidí, kteří Františka nepovažují za konzervativce, by mu v tomto případě nálepku zatuhlého konzervativce v tu ránu přilepila. František totiž stavění homosexuálního „manželství“ na roveň manželství pokládá za zlo, za záměrné ničení rodiny, oné základní buňky společnosti.

František totiž není ani konzervativní, ani liberální, ani levicový, ani pravicový, ale dobrý. Někteří blázni pro věc Boží, která je tím nejlepším pro člověka, se snaží o totéž.

Ještě maličkost, pane Plevo, k Vašemu příspěvku. Když slyším něco jako “národní výchova“, je mi z toho nedobře, stejně jako asi i Vám. Pokud však uslyším „výchova ke křesťanství“, oblaží mne to, protože budu cítit naději. Jedině křesťanství a z něho plynoucí život podle „řádu, který člověka přesahuje“ nás vyvede ze slepé uličky. Žádná levice ani pravice, žádný konservatismus ani liberalismus. Jenom láska člověka k člověku a láska člověka k Pánu Bohu. (Omlouvám se, že se opakuji. Vím, psal jsem to tu už mockrát.)

Vše dobré všem lidem do nového roku přeje Jiří Vyleťal

David Unger - psycholog, Rataje u Kroměříže

K panu Plevovi Čtvrtek, 31.Prosince 2015, 12:40:25

který tvrdil, že mám pochopení pro polský nacionalismus - a je vedle, jako už několikrát, protože já tu polský nacionalismus neobhajoval.

Zde na diskusi DR pan Pleva již několikrát ukázal svůj český levicový konzervatismus a nacionalismus, kterým oplývá. Ukazuje nám tu v praxi, že nacionální (národní) socialismus, jako spojení národovectví a socialismu vzniklo nikoli v německy mluvícím prostředí, ale v českých Čechách na konci 19. století (Česká strana národně sociální). Až po tomto "ryze českém" vzoru vznikla podobná strana v německých Čechách (DNSAP) a přes Vídeň se inspirovali v Bavorsku při vzniku NSDAP.

Ideologické spojení nacionalismu a socialismu je tedy českým vynálezem, o tom se málo ví. Přestože zvlášť - nacionalismus i socialismus naopak pramení z německého myšlení.

Petrasek Milan - penzista

Dobro je příjemné, ale zlo je cítit silněji a nepříjemně bolí Čtvrtek, 31.Prosince 2015, 12:48:34

Schopnosti lásky nebrání touha po lásce, ale slepá ulička zla ve které se člověk nachází.........mne stále napadá když slyším vzývání maxim, která člověka trvale přesahují.
Pokud však uslyším „výchova k analýze zla“, oblaží mne to.

Martin Pleva - pedagog, Brno

"Český levicový konzervativismus" Čtvrtek, 31.Prosince 2015, 14:46:43

- vymyslet takovou slátaninu muselo dát opravdu hodně práce...
Veškerý můj nacionalismus spočívá v tom, že přiznávám českému národu právo na existenci (což přiznávám ale i všem ostatním národům!) a odmítám odsoudit naše předky za to, že se nenechali poněmčit.
Kdyby p. Unger zpochybňoval právo polského národa na existenci, tak jak to - bohužel nejen on - dělá v případě Čechů, tak i kdyby se svými novátorskými názory zašel do "varšavské kavárny", myslím, že by následně musel vyhledat pomoc na chirurgické ambulanci některé varšavské nemocnice...

Můj oblíbený filozof M. Hauser velmi trefně říká, že nacionalismus a vztah k národním mýtům funguje v polské a české postkomunistické společnosti rozdílně. Zatímco u nás byl nacionalismus nějak spojen s komunistickým režimem a jeho ideologií, a tak se antikomunistický diskurz musí vyřádit už i na národním obrození (Palacký to zkrátka musí schytat za Nejedlého), v Polsku byl "komunismus" vnímán jako nenárodní, národu nepřátelský a cizorodý element, a proto je tam antikomunismus opět pěkně zostra národovecký...

Ale český nacionalismus opravdu měl historicky blízko k levici a opačně, v tomto smyslu komunisté skutečně nic moc nového nevymýšleli. (I když existoval i pravicový český nacionalismus, např. národní demokraté za první republiky). Důvodem pro spojení nacionálních a levicových postojů v našem prostředí je samozřejmě historická situace českého národa v 19. století. Češi neměli národně uvědomělou šlechtu, ani vysokou byrokracii a dost dlouho ani dost podnikatelů a buržoazie vůbec. Národní a sociální útlak tak splýval, nebo to alespoň tak bylo vnímáno, což hezky dokládá např. dílo S. Čecha.
A tady dělají chybu (už jsem to psal) všichni ti, kdo se mechanicky snaží přenést západní levicové antinacionalistické postoje a názory k nám a v podivuhodné shodě se zdejšími nejzuřivějšími pravičáky a antikomunisty zpochybňují český národ jako takový a jeho právo na státnost. K tomu má bohužel blízko i P. Uhl, s nímž se jinak téměř ve všem shoduji. Těmto levicovým nepřátelům "českého národa" uniká, že nacionalismus velkých národů byl a je takřka vždy imperialistický, utlačovatelský, kdežto nacionalismus národa malého mívá (pochopitelně ne vždy) obranný charakter. Jesltiže se Češi, stejně jako třeba Estonci nebo Irové, bránili národnímu útisku, což je forma útisku kulturního, každý levičák, který se dnes jinak staví za menšiny všeho druhu, musí stát na jejich straně.

Petrasek Milan - penzista

Svůdný nacionalismus je tradiční návnadou radikálů: Čtvrtek, 31.Prosince 2015, 15:27:17

- z prava ve formě nacionálního socialismu
- z leva ve formě internacionálního socialismu
Těch kteří s tím mají na vlastní žaludek (a nejen) zkušenost ubývá, a tak se otvírá budoucnost hledání lákavých nových verzí .......bych na okraj povzdechl.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Čtvrtek, 31.Prosince 2015, 16:25:5

Musím konstatovat, že liberalismus je důsledek konzervativismu, zatímco konzervativismus je zase důsledek liberalismu. Je to začarovaný kruh.

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

Panu Petráskovi - o dobru a zlu Čtvrtek, 31.Prosince 2015, 17:00:32

Vážený a milý pane Petrásku,
jistě Vám neřeknu nic nového, ale, víte, ono to s tou slepou uličkou zla a tím dobrem je asi takto.

Zlo je dílem ďábla. Ďábel je silnější, mnohem silnější, než člověk. Však to jistě i Vy znáte, ta všechny ponoukání k nepravostem, k usnadnění si života za cenu podvůdků, která nám dnes a denně přicházejí na mysl, když se o něčem, i o banalitách, máme rozhodovat.

Ano, ďábel je daleko silnější než člověk a proto jej snadno svede ke zlu, je-li člověk sám. Jediným, kdo je silnější než ďábel, je Bůh. Jenom tehdy, když člověk spoléhá na Pána Boha, když se řídí jeho řádem, je ďábel nepřemůže. Ano, pouze tehdy zlo nad člověkem nezvítězí a nebude určovat poměry v lidském životě, ani v životě společnosti.

Proto tak nutně potřebujeme křesťanství, pane Petrásku, abychom při utváření našeho světa mohli počítat s Pánem Bohem. Jenom tehdy přemůžeme zlo.

Hojnost Božího požehnání nám všem přeje v roce 2016, Jiří Vyleťal.

207_lrweb08

Luděk Rychetník - Praha 10

Velice podnětná debata Čtvrtek, 31.Prosince 2015, 18:11:32

Zaujala mne snaha vyjasnit pojem 'kons(z)ervatismus'. (Je forma "konservatismus" konservativní a forma "konzervatismus" pokroková? Slovník připouští obojí.)

Ukazuje se, že pojem je víceznačný, již jen proto, že musíme rozlišit úrovně sociální a individuální. A i potom, sociální konservatismus se může stotožnit s 'pravicovou' politikou zanedbávat sociální otázku, přenechat hospodářství a společnost volnému trhu a ideologicky se snažit 'aby ti dole drželi ústa a respektovali "řád"', jak píše pan Pleva. Jde ovšem o "řád" volného trhu, nebo jiný, též nastavený v neprospěch chudých a slabých.

Ale společnost řád potřebuje. Vidíme všude ve světě, že chaos bez řádu přináší větší zlo, i než krvavá diktatura Gadafiho, nebo Saddama Husseina. Jde tedy o to jaký řád. Konzervatismus můžeme také chápat jako 'úctu k řádu, který člověka přesahuje', jak to pěkně formuloval pan Vyleťal. Já bych jen upřesnil, že jde snahu vystihnout Boží řád, od desatera až po křesťanské sociální učení.
Jím se často inspirují křesťanští demokrati. Byli to zakladatelé Evropské unie; i naše současná daňová uprava, zvýhodňující rodiny s dětmi, je podobně inspirovaný prvek, který lidovci prosadili do koaliční smlouvy.

Papeže Františka lze asi těžko označit za konzervativce. Řídí se sociálním učením a zároveň mu jde o to ukázat, že katolicismus není jen "o potratech a homosexuálech", ale především o sociální spravedlnosti. Křesťanskému sociálnímu učení jde vždy o "celkovou emancipaci lidí" (jak napsal pan Pleva), chápe ji však šíře, jako osvobození od hříchu souběžně s osvobozením od nespravedlivých institucí.

Podotýkám pouze, že trh je chápán jako neutrální, protože jeho fungování záleží na tom, jak společnost a stát nastaví pravidla. U nás a ve většině světa jsou nastavena v nepropěch méně majetné části společnosti, například tím, že finanční sektor je v USA a Britanii stále nedostatečně regulován, nebo že renta z lukrativních pozemků je zdaněna neúměrně mírně. (Zájemcům o další informace mohu dát odkazy na literaturu v angličtině.) Tady jsou zdroje stále rostoucího rozdílu mezi bohatstvím majetných a nemajetných.

Martin Pleva - pedagog, Brno

P. Rychetníku, Čtvrtek, 31.Prosince 2015, 20:47:48

politický konzervativismus je na Západě v zásadě trojí:

1. liberálně-konzervativní se sociálním akcentem, což by byla třeba ta CDU: tedy plný respekt k liberální demokracii, zdůrazňování určitých konzervativních hodnot, ale v rámci mantinelů liberální demokracie (např. zvýhodníme rodiny s dětmi a manželství) a přece jen určitá rétorika sociální spravedlnosti a jí odpovídající politika, která má před největšími sociálními zlořády chránit. Nicméně i zde vidíme (a právě v tom Německu, kde roste počet chudých a nůžky mezi bohatými a chudými se i tam rozevírají), že onen sociální komponent se dostává do hluboké defenzívy vůči tezím, ba dogmatům neoliberalismu. Německá, zvl. pak Schäubleho politika vůči Řecku byla krutě nekřesťanská...

2. konzervativismus anglosaského střihu, tedy spojený s ekonomickým neoliberalismem. Ten zde svorně kritizujeme všichni, včetně vás a třeba p. Vyleťala. K němu by měla blízko naše ODS a (kalouskovská) TOP 09, i když se zdá, že tato strana se teď pokusí přehodit výhybku směrem k č. 1.

3.antiliberální, autoritářský konzervativismus, spojený s nacionalismem. Takový vidíme např. dnes v Polsku nebo v Maďarsku (je příznačné, že se objevuje na periferii Západu). Tento k. má takvé svůj sociální akcent, čímž se blíží č. 1, avšak kontext je zcela jiný: Zatímco konzervativismus č. 1 je plně integrovaný do liberálních hodnot natolik, že chápe sociální práva jako součást širších lidských práv, platí pro autoritářský k. jednoznačně moje shora uvedná teze, že smyslem sociální politiky je, aby lidé drželi ústa a "nechali se vést", resp. rezignovali na mnohá svá práva a svobody. Tedy v podstatě totéž, co dělá (aspoň na začátku své vlády) každý diktátor.

Všechny tři typy konzervativismu jsou ovšem dnes konfrontovány s krizí globálního kapitalismu, který sociální spravedlnost a soudržnost společnosti ničí.
A každý reaguje po svém: Kozervativismus č. 1 dál řeční o sociální spravedlnosti, ale potichu a pomalu se posouvá k č. 2, jen s určitými oklikami: občas si na humanistické křesťanské hodnoty přece jen rozpomene, jak to vidíme nyní na Merkelové a jejím přístupu k migraci.
Konzervativismus č. 2 spoléhá na sílu neoliberální ideologie, pomocí níž se snaží lidem vštípit, že kdo se snaží, má se dobře, a kdo ne, po zásluze je chudý.
A konzervativismus č. 3 svým bojem "proti nepřátelům" a populismem základní sociální rozpory dnešní společnosti zakrývá. Navíc už chystá represe na své kritiky, takže se o ztrátu popularity bohužel příliš bát nemusí.
V zásadě se ovšem kulturní války hodí všem třem variantám konzervativismu, i když č. 1 si pochopitelně musí počínat nejopatrněji.

207_lrweb08

Luděk Rychetník - Praha 10

Užitečná klasifikace Pátek, 1.Ledna 2016, 12:12:53

konzervativních politických směrů pane Plevo.
Doplnil bych pouze to, že v britské konzervativní straně historicky trvale koexistují dva až tři směry, které jsou osobitými verzemi Vašich tří: 1. 'One-nation Conservatives', 2. Free-market Conservatives (neo/liberální) a 3. Traditionalist Conservatives. Do prvního se zahrnují Edward Heath a současný premiér, v mnohých ohledech by se blížil Vašemu liberálně konzervativnímu. Do druhého jistě patří Margaret Thatcherová, která jej po poválečném sociálním období koncem sedmdesátých let oživila do volebně úspěšné agresivní neoliberální varianty. Ten třetí působí uvnitř strany a má vliv na její politiku. Je sociálně konzervativní: 'víra, rodina, pevný unitární stát'. Jemu je blízko Iain Duncan Smith, předseda strany v letech 2001-3, zakladatel Centra pro sociální spravedlnost, ministr práce a penzí, prosazující 'univerzální kredit' (základní nepodmíněný příjem).
Nesnadným úkolem předsedy je manévrovat mezi těmito směry, udržet jednotu strany a formulovat koherentní politiku.

Pokud se pokusíme charakterizovat dobu od roku 2008, tedy od finanční krize - patrně tu jste označil jako 'krizi globálního kapitalismu', je dobré si být vědom, že je to i krize ideologická. Neoliberalismus vyznává (asi účelově) již jen pár bankéřů a teoretických ekonomů, ale masovou přesvědčovací sílu ztratil. Společnost ale potřebuje jednotící ideu či společnou víru a současnost je doba hledání a "přechodu", kdy "včerejší pravdy, zákonitosti a jistoty jakoby neplatily; dnešku chybí smysl a směr ..” (jak říká egyptolog Miroslav Bárta v rozhovoru s Tomášem Turečkem v knize "Kolaps neznamená konec" - rozhovor se vede o civilizačním kolapsu).

Kulturní válka konzervativců třetího směru má však reálný podklad. Je vedena proti ideologiím genderismu, multikulturalismu a různých skupinových práv, zejména proto, že inspirují předpisy a doporučení EU, jimiž - v rozporu s principem subsidiarity - se snaží usměrňovat myšlení a morálku v členských zemích. Václav Klaus proti nim také rád bojuje, jako všemu, co pochází z 'Bruselu', to ale neznamená, že by byly správné.

Martin Profant - Praha 7

Luďkovi Rychtaříkovi Pátek, 1.Ledna 2016, 14:04:46

Doporučení, tím spíše předpisy týkající se genderu a skupinových práv přicházejí z Bruselu v míře více než změřené a nijak neporušují princip subsidiarity. Obdobně je to s tlakem na politickou korektnost. Jistě, výzvy strukturálních fondů, přístup k mezinárodní vědecké spolupráci apod. už nejsou hodnotově neutrální, ale to je měkký tlak, který nemusíte přijmout.
Na rozdíl od USA se politická korektnost snad v žádné zemí EU neprosadila jako vynucovanà mimo státní (veřejnou) byrokracii.
Odmítání nefunkčních represivních vzorců chování nevnucuje morálně idylickému a zachovalému českému národu zlá Brusel, ale životní styl a zištné zájmy, u malé skupinky sluníčkářských idealistů navíc odpor k útlaku minorit.

Martin Profant - Praha 7

Luďkovi Rychetníkovi -- omlouvám se Pátek, 1.Ledna 2016, 14:07:4

Mea culpa

David Unger - psycholog, Rataje u Kroměříže

K panu Plevovi - český levicově založený nacionalismus Pátek, 1.Ledna 2016, 19:48:12

Souhlasím s panem Plevou v tom, že český nacionalismus je podmíněn více levicově, ano český národ tu byl v 19. století doslova vydupán ze země a "ti správní Češi" pocházeli z oněch chudých venkovských chaloupek. Divím se, že ho zaráží pojem levicový konzervatismus, ten u nás existuje - konzervativní levice, která je kupř. protiuprchlická, i když lépe sedí označení nacionální levice. Konzervativní je asi stejně, jak konzervativně popisuje v tom smyslu v článku Petr Uhl stalinisty.

Pan Pleva píše o jakémsi "národním útlaku", který jakoby tu existoval od pradávna. Jestli ne, dopředu se omlouvám, ale jeho forma vyjádření mi splývá s obrozeneckými konstrukcemi, kterými se zpětně reinterpretovaly celé dějiny, kdy došlo k takovým hloupostem, jako výkladu husitství na boj proti národnímu i sociálnímu útlaku a podobné bludy. Nemluvím o osvětimských lžích typu uhájení národní svébytnosti u Dekretu kutnohorského. Zkrátka pokud je něco jako utlačované definováno ze své podstaty, těžko lze dále hovořit o nějakém útlaku, když si to malý národ svou definicí způsobí sám.

Když pan Pleva černobíle dělí velké národy jako imperialistické a dobyvačné, kdežto malé národy jako obranné, zapomíná, že národní obrození probíhalo nejen u malých národů naprosto odlišně (Irové převzali angličtinu, aniž by obnovovali složitě svůj zastaralý jazyk jako to bylo v případě češtiny, která je ze 70% původně umělým jazykem), ale i rozdělení "velkých" a "malých" národů pokulhává. Je polský národ malým nebo velkým národem?

Pan Pleva zapomíná, že český i německý nacionalismus, koneckonců stejně jako marxismus mají společný ideový základ v německém romantismu, zejm. v díle J. G. Herdera, ale celkově důraz na jazyk je typický pro celé toto myšlení (česká filozofie tehdy ještě dlouho neexistovala) jako vidíme v např. v díle W. von Humboldta ad. Německý a český nacionalismus jsou tedy ideové sestry.

Ale když pan Pleva píše o tom obranném charakteru českého národa který se bránil "národnímu útisku" (, který se svým sebeurčením definoval český národ sám), neubráním se pousmání nad tímto tzv. obranným charakterem, který vyvrcholil k vyhnání německy mluvících spoluobčanů (včetně židů, kteří se vrátili z koncentráku) v roce 1945.

Obhájce vyhnání bude jistě tradičně argumentovat nacistickými zvěrstvy, ale neuvědomí si, že plán vyhnání českých, moravských a slezských Němců tu byl již dávno před rokem 1945. Byla to tedy slovy pana Plevy jakási "preventivní obrana malého národa ", která spočívala v plánování etnocidy. Již v roce 1850, 38 let před Hitlerovým narozením, prohlásila Božena Němcová, že „Němci by měli být vyhnáni za hranice, aby se nemohli obohacovat na úkor Čechů“. Ke konci století již sokolové a mladočeši pořvávali: „Kommt her, deutsches Gesindel, ich erschlage euch!“

Prezident Beneš v roce 1936 (dávno před Křišťálovou nocí) varoval, že „vypukne-li válka a menšiny se ukáží jako nespolehlivé, tak po válce dojde k etnografické depuraci… asi po způsobu úpravy této otázky za války řecko–turecké…" Další formulace tzv. "odsunu" nebo i fyzické likvidace německé menšiny v Československu najdeme ve formulacích domácího i zahraničního odboje již bezprostředně po vzniku Protektorátu a potom po celou dobu války.

Takže jsou malé národy, které se "musí" tak bránit až po samé vyhlazení příslušníků cize pojímaného národa ve své zemi a jsou malé národy, které takto "obranně" postupovat nemusí...

207_lrweb08

Luděk Rychetník - Praha 10

Pane Profante Pátek, 1.Ledna 2016, 21:44:43

zřejmě zde navazujeme na naši debatu k článkům Petra Pospíchala "Balkánská uprchlická cesta: odhad dalšího vývoje", DR 26.12.2015 a Magdalény Šipky "Polyamorie a krize vlastnictví", DR 03.12.2015.
Čtu Vaši první větu správně se slovy "... přicházejí z Bruselu v míře více než <u>měřené a nijak neporušují princip subsidiarity"? Vaše tvrzení je věcí Vašeho přesvědčení. Já jsem naopak přesvědčen, že předpisy týkající se genderu a skupinových práv nemají být vůbec centralizovány. Subsidiarita znamená, že vyšší úroveň pouze podporuje v záležitostech, které nižší úroveň sama nezvládne. Naproti tomu centralismus předpokládá, že Centrum 'ví lépe'. O tom nejsem přesvědčen, zvláště po krizi Eura a uprchlické. Spíše to vypadá, že Centrum se stará o věci mu nepříslušící a nedělá pořádně to, co by mělo dělat, co se týká celku. (Podotýkám, že nejsem eurofób, naopak.)
Další věcí je, že ideové, kulturní záležitosti by stát (a vyšší nadstátní organizace) měl dirigovat co nejméně. Ty jsou záležitostí spolků, církví, kulturních tvůrců, kteří nenařizují, ale získávají přízeň příkladem, přesvědčováním, uměleckou a duchovní silou, tzv. "měkkou" silou. Opak je cestou k Orwellovskému státu.
Vaše tvrzení o "nefunkčních represivních vzorcích" by bylo vhodné konkrerizovat, abychom věděli o čem je řeč. Opět vyvstává otázka kdo je tou posuzující autoritou a podle jakého kriteria? Otázka tím naléhavější v naší době hledání, kdy "včerejší pravdy, zákonitosti a jistoty jakoby neplatily (a) dnešku chybí smysl a směr" (citát viz výše). Z toho, co jsem napsal v této a předchozích diskusích asi uhodnete, jaká jsou má kriteria. Nestanovuje je státní autorita - ač jsem a snažím se být loajálním občanem našeho státu.

Martin Pleva - pedagog, Brno

Jen k několika Ungerovým nehoráznostem Sobota, 2.Ledna 2016, 17:53:34

1. Všechny národy jsou vymyšlené a všechny spisovné jazyky jsou umělé. Němčina před Lutherem neexistovala, byly jen různé germánské dialekty, a nebýt Hochdeutsch, tak si "Němci" dodnes nerozumí.
Každý si pak může položit otázku, proč Unger neustále útočí na Čechy, ale ne na nacionalismus obecně - a nikdy pak na Němce.

2. Srovnávat různé historické výklady určitého dokumentu s popíráním holokaustu může opravdu jen idiot nebo fanatik německého nacionalismu.

3. Podle "objevů" D. Ungera zřejmě v Čechách a na Moarvě žili od raného středověku asi jen lidé germánského jazyka, ti ostatní se až do svého "vydupání ze země" dorozumívali patrně ptačím pískáním.

4. Ti hodní Irové vytvořili např. teroristickou IRA a ti hodní Estonci a Lotyši vstupovali svého času do SS (a hezky aktivně masakrovali Židy) a nedávno se jeden lotyšský politik vyjádřil, že by Rusové měli být z jeho země deportováni...

5. Naštěstí dnes téměř nikdo mezi Němci, a to i těmi sudetskými, Ungerovy nesmysly nesdílí. Jeho popírání práva českého národa na existenci skutečně připomíná velmi dávné doby, takového Heydricha a další výtečníky.

Obávám se, že nemoc se zhoršuje a léčení bude třeba zahájit neodkladně. Snad příbuzní a známí D. Ungera zasáhnou dřív, než bude pozdě.

Martin Profant - Praha 7

Luďkovi Rychetníkovi Sobota, 2.Ledna 2016, 17:55:1

Byl byste tak laskav a mohl byste uvést konkrétní příklad doporučení či dokonce směrnice upravující genderovému vztahy a přicházející v rozporu subsidiarity z Bruselu? Jistě např. antidiskriminační zákon do těchto vztahů zasahuje a vznikl vyvolán evropskou legislativou (přijat byl ovšem suverénním rozhodnutím českého parlamentu), ale zajímají mě ta rozhodnutí, která nám centrum rozhodlo za nás. Řád se poučím, já o nich nevím (a vzhledem k profesi bych vědět měl). Jak říkám, jiná situace je v oblasti podpory, ale Vy mluvíte o předpisech a doporučeních.

Martin Pleva - pedagog, Brno

P. Rychetníku, Sobota, 2.Ledna 2016, 18:00:13

definujte prosím
- genderovou ideologii
- multikulturalismus
- skupinová práva

a vysvětlete, co je na těchto jevech špatného.

Petrasek Milan - penzista

Panu Vyleťalovi - o dobru a nutnosti zkoumání zla Sobota, 2.Ledna 2016, 18:39:53

K vaší větě ....Proto tak nutně potřebujeme křesťanství, pane Petrásku, abychom při utváření našeho světa mohli počítat s Pánem Bohem. Jenom tehdy přemůžeme zlo..........a jiným obdobným vždy připojuji přitakání.
Ale navíc připojuji návrh k prohloubení křesťanského projektu hlubším zájem o zkoumání podstaty zla - vašimi slovy ....zla díla ďábla, který je silnější, mnohem silnější, než člověk ..........
Tedy otevřít se hlubšímu poznání záměrů obou silnějších, mnohem silnějších, než člověk.
Rozkrýt důvod a způsob jakým ďábel uložil svůj záměr do mé duše, bych považoval za moudrý počin.......bych dodal.

Petr_uhl02

Petr Uhl - Praha

Tato debata o různých typech nacionalismu a konzervativismu Sobota, 2.Ledna 2016, 21:05:28

je podnětná, ukazuje na cestu z českého provincialismu.

Nejprve ale opravím dvě chyby, jichž jsem se v základním komentáři k národovecky konzervativnímu paralyzování polského ústavního soudu dopustil. Chyboval jsem v příjmení Bronisława Geremka, napsal jsem je „gie-…“ Geremek byl až do své tragické smrti (autonehoda v roce 2008) můj přítel a zaslouží si, aby se jeho příjmení psalo správně, už proto, že ve čtvrtek 22. srpna 1968 přišel do budovy ÚV Polské sjednocené dělnické strany a na protest proti sovětsko-polsko-maďarskému vojenskému vpádu do Československa tam odevzdal stranický průkaz. A také pro svou účast při založení nezávislého samosprávného odborového svazu Solidarita a své předsednictví programové komise prvního sjezdu Solidarity v Oliwě v září a říjnu 1981, jíž se podařilo předložit pracujícím, celému Polsku i Evropě program samosprávného, socialistického a zároveň autenticky křesťanského odborového hnutí. Pro mne symbolizoval odpor poslance Evropského parlamentu Bronisława Geremka v roce 2007 proti polským antikomunistickým lustrátorům z Instytutu pamięci narodowej vrchol emancipačního zápasu člověka, který začal zdařilým útěkem jedenáctiletého chlapce z varšavského ghetta. Tento zápas se dnes vede o tamní ústavní soud, a není to spor mezi pravicí a levicí, jak jeden diskutující naznačil. Je to zápas mezi stoupenci demokracie a občanské společnosti (kterou vede či vedla dost pravicová, až neoliberální Platforma obywatelska) a temným, autoritářským, klerikálním, sociálním a nacionalistickým konzervativismem, který ohrožuje nejen Polsko..

Druhé chyby jsem se dopustil při zmínce o prozelytismu čili prozelytství, jak se to dnes píše (dříve se psávalo „s“ místo „z“). Prozyletství, jak jsem napsal já, je chybně, slovo prozyleta, vedle prozelyta (stejného významu) je uváděno jen ve slovenských slovnících. Za obě chyby se omlouvám.

V probíhající polemice o konzervativismu a nacionalismu mi jsou nebližší postoje Martina Plevy, vhodně doplněné křesťanstvím Jiřího Vyleťala. Snad právě proto chci uvést, že nezpochybňuju česká (etnický) národ jako takový. Jeho protifeudální (protihabsburskou a antiklerikální) sebeorganizaci v době národního obrození i jeho liberální a demokratické zaměření po první světové válce a částečně i pozdější odpor nejen vůči nacismu, ale i kapitalismu, a to zhruba v desetiletí 1938 – 1948, patří podle mne k lepším stránkám dějin českých zemí, zatímco vyhnání čs. Němců ze státu – a to je zřejmě to jediné, v čem se shoduju s panem Ungrem – k stránkám nejtemnějším.

Nesouhlasím s názorem pana Plevy, že „nacionalismus velkých národů byl a je takřka vždy imperialistický, utlačovatelský, kdežto nacionalismus národa malého mívá (pochopitelně ne vždy) obranný charakter“ a nesouhlasím ani s jeho příklady - Irskem a Estonskem. I díky své účasti na činnosti v orgánech OSN, Rady Evropy a EU a svým cestám po Evropě už od polocviny 50. let jsem měl možnost poznat etnický nacionalismus srbský v osmanské říši (dodatečně, z pramenů ovšem), v Jugoslávii 50. až 90. let, v Bosně a Hercegovině (srbská část Bosny) i v samostatném Kosovu, v tamní srbské komunitě. Měl různé podoby, ale agresivita a činění příkoří lidem jiných etnik ve jménu či ve prospěch dominujících na velikosti utlačovatelů a utlačovaných moc nezávisela, ani agresivita UČK (Albánské osovobozenské armády). A právě v Estonsku (a ještě více v Lotyšsku) byl a stále trochu ještě je útisk ruskojazyčných obyvatel jen slabým odvarem oné rusifikace za sovětských dob, která měla „josefínskou“ podobu, dnes bychom řekli „technokratickou“.

Trochu jsem také studoval etnický (a kulturní a náboženský) a státní nacionalismus kolonizátorů v Africe (Búrů, Portugalců, Britů a Francouzů) a opět si myslím, že na velikosti obou skupin – vládnoucí a ovládané – v dané zemi metody a podoby nacionalismu příliš nezávisely (nezávisejí).

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

Panu Petráskovi - jak ďábel ukládá své záměry do lidských duší Sobota, 2.Ledna 2016, 21:33:11

Vážený a milý pane Petrásku,
když už tu tak pěkně debatujeme o věcech skrytých kdesi v nejniternější vrstvě lidských duší, tak mi, prosím, dovolte objasnit onen způsob, jakým ďábel vkládá do člověka své záměry.

Inu, v té první instanci to nepřítel Boží dělá docela jednoduše. Asi takto: Najdete na zemi peněženku. Nikdo Vás přitom neviděl. Peněženku otevřete a ejhle - je v ní patnáct tisíc. Je tam také občanka i s vizitkou, takže máte možnost vyhledat jejího majitele.

V tu chvíli k Vám ve Vaší hlavě začne promlouvat myšlenka: „Nech si to, nikdo tě přece neviděl, vezmi si peníze a peněženku spal v kamnech.“ Nemusím snad dodávat, že to nepromlouvá Bůh, ale ďábel. Jen pro ilustraci – ve druhé instanci ďábel trochu přitvrdí a vyhrotí situaci třeba tím, že zrovna včera Vám klekla pračka, případně Vás zrovna nedávno naštvali, když Vám k Vašemu mizernému důchodu velkoryse přidali 40 korun.

Takhle přesně vkládá ďábel svůj záměr do lidské duše. Když si tu peněženku s deseti tisíci necháte, má Vás tak trochu v hrsti. Při příští příležitosti, při příštím pokušení, už to půjde o něco lehčeji. Resp. odolat ďáblovu pokušení bude těžší, než to bylo poprvé. Pokud Vás ďábel takhle pěkně získá na svoji stranu pětkrát šestkrát za sebou, při sedmé příležitosti už nebudete mít nad čím váhat. Ztratíte cit pro rozeznání dobra od zla a cesta nazpět se uzavře.

Příklad s peněženkou je samozřejmě triviální. Ďábel, který je daleko chytřejší a inteligentnější než všichni lidé dohromady a užívá - nestačí-li metody jednoduché - metody neskonale sofistikovanější. Takové u nichž je téměř nemožné rozeznat dobro od zla. A umí je svým klientů ušít na míru lépe, než nejvykutálenější pojišťovna.

Příkladem může být třeba takový názor na uprchlíky ze Sýrie. Ďábel jednomu nakuká – ochotně mu v tom pomohou média – že on, jako odpovědný otec rodiny (to my muži přece všichni chceme být), musí chránit své potomky před přivandrovalci, mezi nimiž je jistojistě každý třetí terorista. To pak už tolik nevadí, že hynou lidé v děsivých uprchlických táborech a že na žiletkových plotech ve španělské enklávě v Tunisku vykrvácí co týden desítka uprchlíků. Dobro je přece třeba chránit! A později, když třeba dojde na referendum o konkrétním řešení uprchlické krize, už nemá jeden problém hlasovat třeba pro potápění lodí s uprchlíky, není-liž pravda?

No není to tak dávno, co rozezlení dělníci a vzorní otcové z českých fabrik, kteří by jinak nezkřivili mouše křidélko, psali hromadně petice kvůli tomu, aby jedna žena byla pro své názory a veřejnou činnost oběšena na šibenici. Což se také stalo. Takže, ne že to ďábel neumí!

A ještě něco pro ty, co mají ďábla za smyšlenou pohádkovou bytost: Největším ďáblovým vítězstvím je, že si lidé myslí, že neexistuje.

Dobrou noc, Jiří Vyleťal

Jan Samohýl - Programátor, Praha

Co by měli Poláci dělat? Neděle, 3.Ledna 2016, 03:51:16

Rád bych se Petra Uhla, jako bývalého disidenta, zeptal, co si myslí, že by měli Poláci dělat? Je možné zabránit rozkladu demokracie v Polsku?

Co se týče konzervativismu, myslím, že poučné jsou v tomto směru výzkumy Jonathana Haidta (viz např. http://righteousmind.com/ ), který ukazuje, že naše tendence k liberalismu nebo konzervativismu jsou dané jakousi morální intuicí k pěti základním morálním principům, kterými jsou neublížení, férovost, komunita, autorita a čistota. Zatímco konzervativně založení lidé si váží všech pěti, liberálové pouze prvních dvou, a z toho vyplývají jejich vzájemné spory. (Také z toho patrně vyplývá, že je mnoho druhů konzervativismu - kolik je druhů komunit a autorit, ale jen jeden druh liberalismu. Podobně jako u náboženství, ateismus je univerzální. To ještě více přispívá k nedorozuměním mezi oběma skupinami, a vysvětluje, proč konzervativci lépe chápou jiné konzervativce než liberály.)

Já osobně konzervativismus nemám rád. Podle mého názoru by měla morálka logicky vycházet z univerzálních principů. Konzervativismus místo nich staví jakousi černou skříňku, ve formě náležitosti k nějaké komunitě a/nebo víry v nějakou autoritu. Takové černé skříňky (jejich příkladem může být bůh, trh, národnost..) zabíjejí jakoukoli diskusi o morálce. Což možná vyhovuje konzervativní intuici, ale jako lidé bychom asi měli vědět lépe.

207_lrweb08

Luděk Rychetník - Praha 10

Zajímavé pane Samohýle Neděle, 3.Ledna 2016, 10:20:41

Zajímavé! Snad by bylo možné jít ještě hlouběji, k chápání člověka. Liberální výběr (neublížení, férovost) naznačuje individualistické chápání, napoti tomu konzervativní úcta ke komunitě a autoritě svědčí o aristotelském a scholastickém chápání tvora politického. (Morální) čistota patrně vyžaduje smysl pro transcendentní rozměr člověka, který může (ale nemusí) být spojen s konzervatismem.

David Unger - psycholog, Rataje u Kroměříže

Poznámky k nekongruenci pana Uhla a nevěcnosti pana Plevy Neděle, 3.Ledna 2016, 12:11:44

Kdykoli věcně odhalím temné stránky českých dějin, které jsou nezbytné ke kritické reflexi v českém prostředí pro zdravé směřování do budoucna, pan Pleva zpravidla sahá k hysterickým a agresivním výpadům.

Jeho značkující body se vůbec neshodují s mými názory, nikdy jsem např. nenapsal, že v Čechách a na Moravě byli jenom lidé jazyka germánského, byli tu lidé, kteří mluvili slovansky, nejrůznějšími germánskými dialekty včetně jidiš, pokud nepočítám keltské obyvatelstvo před stěhováním národů apod. Nikdy jsem také nenapsal, že jiné malé národy nikdy nebyly útočné a agresivní, to vlastně tvrdí pan Pleva, že malé národy se spíše jen bránily. Jako příklad uvedu, že Srbové prováděli etnické čistky v Makedonii před první světovou válkou, jejich úloha při vzniku velké války byla značná. Belgičané zotročovali a vyvražďovali domorodce v Kongu. Každý, i malý národ má své stinné stránky.

Neútočím na Němce proto, že na ně již dlouho a jindy (někdy dodnes) útočí jiní, je to jeden s největších evergreenů českých nacionalistů. Ostatně je na tom moderní čeká identita postavena. Ale neútočím na ně zejména proto, že prošli výraznou katarzí a kritickou reflexí své minulosti po 2. světové válce, zejména v 60. letech. Toto Čechy teprve čeká. Ale podle pana Plevy popírám Holocaust (kde jsem ho popřel?) asi jen pro to, že si dovoluji k takové kritické reflexy Čechy provokativně přivádět.

Pan Uhl napsal, že se se mnou v jediném shoduje, s kritikou vyhnání českých a moravských Němců v roce 1945 a po něm. Je ale otázka, zda je to možné vytrhnout jako jedinou stinnou stránku z českých dějin od národního obrození. Podle mě to bylo vyvrcholením celé tendence v národním obrození podstatně obsažené, s čímž zápasíme do teď. Jestli je vůbec od pana Uhla kongruentní, že nerozporuje první republiku, kde byly na rozdíl od habsburského Rakouska některé národy ústavně legislativně i v praktické politice a ekonomice nadřazené (tzv. konstrukce národa československého) a další, tvořící výrazný podíl populace, byly podřadné a diskriminované (Němci, Poláci, Rusíni, Maďaři, koneckonců i Slováci). Stačí vzpomenout názvosloví obcí a ulic, které bylo v jiném jazyce buď zakázáno, nebo tolerováno jen jako název vedlejší. O všem rozhodovalo čs. ministerstvo vnitra (v Rakousko-Uhersku rozhodovaly samy obce). Pro děti českých úředníků v německých obcích byly zřizovány menšinové české školy, němečtí úředníci byli překládáni do českých obcí a jejich děti musely chodit do českých škol. Nemluvím o tom, že němečtí podnikatelé neměli na rozdíl od českých právo na státní ekonomické dotace atd. atd. Divím se, že všechno to (tedy odnárodňování), je pro Petra Uhla, jako radikálního arbitra lidských práv, výraz "demokratického a liberálního státu". Myslím, že nejen Petr Uhl si první republiku a vůbec české moderní dějiny idealizuje.

Ve srovnání s Polskem a Maďarskem na tom Československo nebylo v demokracii tak dobře. Lze uvést zákon na ochranu republiky z roku 1923, který byl zejména zaměřen proti menšinám a navíc koncipován jako stálá součást právního řádu. Znamenal definitivní konec demokratického zřízení a to po celou trvání meziválečné republiky. Další zákony, pokud se by se mohly i vzdáleně týkat cizojazyčných menšin, byly schvalovány záměrně s „gumovými“ paragrafy, navíc v praxi ohýbány, jak se dalo. Soudy prakticky vždy šly na ruku státotvornému národu, úřady taktéž, zákony byly od toho, aby se, když se to hodilo, obcházely.

Od roku 1933 až do konce 1. republiky byla demokracie přímo ukázkově a pro každého zcela srozumitelně suspendována zmocňovacím zákonem (stejně jako několik měsíců předtím v nacionálně socialistickém Německu), sice časově omezeným, ale neustále prodlužovaným, který dovoloval vládě ignorovat parlament.

Pokud jde o dnešní Polsko, nevím co více je antikonzervativního než znefunkčnění Ústavního soudu. Dostali bychom se ke třem typům konzervatismu, které tu zmínil pan Pleva a který mi docela sedí. Ale dnešní polská reprezentace PiS je především národovecká. Konzervativní je asi tak jako český prezident Miloš Zeman - i ten je v určitém smyslu konzervativní.

Petrasek Milan - penzista

Ano pane Vyleťale, Neděle, 3.Ledna 2016, 12:58:10

rozkrývat důvod a způsob jakým ďábel uložil svůj záměr do mé duše, považuji za moudrý počin.
Ve světě který žijeme a akceptujeme jako množství světonázorů stojíme tak před otázkou společného postupu. Jde nám společně o rozkrývání našim schopnostem dosud nepřístupné/unikající záměry ďábla.
Nabízí se nám tak mnoho zorných úhlů, a ne každý považuje lidský osud jako následek asymetrie moci, ve střetu ďábla a boha.
Stoicismu lze dosáhnout jak vírou v boha, tak i poznáním, že svět není kouzelné místo, ale možnost usměrňování pudu přirozené lidské zvrhlosti.
Tedy záměrů ďábla .....bych dodal.

Ivo Horák - Praha 3

Demokracie jako pravidla hry Neděle, 3.Ledna 2016, 16:31:6

Skoro by se dalo říci, že Evropou obchází strašidlo konzervatismu.
Proč tolik lidí napadá liberalismus a hlasuje v první řadě proti němu? Proč je tomu tak také (a asi dokonce především) v zemích, které učinily ohromný pokrok, jako třeba v Polsku?
Konzervatismus může vycházet ze starých elit, které nechtějí ustupovat stále dalším a dalším konkurentům, může ovšem být rovněž lidovou reakcí na příliš prudké a důsažné změny.
Osobně ovšem považuji samostatnost všech tří pilířů moci za prověřenou a podstatnou pojistku proti ošklivým pokusům o zneužívání moci. Zamyslím-li se však nad převažující rolí ústavních soudů, jak plyne z přijatých rozhodnutí, nemohu se nespokojenosti voličů a jejich zvolených zástupců až tak divit. Nejvyšší soud USA např. celkem nedávno rozhodl, že homosexuální páry mají právo na sňatek ve všech státech unie. Domnívám se, že takový verdikt není v souladu s vůlí ústavodárce, je však politicky korektní. (V Číně je možná ještě jinačí ekvilibristika, např. schopnost vyzdvihovat politiku Mao Ce-tunga a zároveň současnou ekonomickou politiku.) Ve vší stručnosti bych mohl zmínit hanebný nález ÚS v Česku o závislosti nezávislosti soudců na valorizacích jejich platu, ale neméně i další, třeba o odložení voleb nebo o právu majitelů na tržní nájemné. Každopádně ústavní soudy ingerují do politické sféry.
Konzervativci v Polsku nejsou, na rozdíl např. od našich, jasně pravicoví a asociální. Byť v současném klimatu své ekonomicky slabší voliče v tomto směru brzy zklamou a třeba i ztratí, přece jen jim nejde jen o úspěch úspěšným, ale i o některé další srozumitelné hodnoty.
V Polsku dochází nedlouho po zvolení a nástupu nových lídrů ještě k dalšímu střetu: o veřejnoprávní média. Snahu o ovládnutí těchto sdělovacích prostředků kritizuje nejnověji i EU. Také v tomto případě mohou přijít rozpaky. Je snažení PiS v dané oblasti opravdu tím nejvíce znepokojivým z toho, co se stalo a děje v mediální sféře? Jak může být EU autenticky znepokojená, když jí bylo vždy nepříslušné (a tedy "jedno"), když se kdosi oligopolně zmocňoval zpravodajských kanálů, nebo když upadá serióznost novin, jak vše je jen kšeft a jemu sloužící kaleidoskop plytké zábavy?
Jako demokratům nám jde o ověřené, byť poněkud abstraktní principy. Ty však fungují jen za určitých předpokladů. Nechráníme-li tyto, dříve nebo později zvítězí konzervativní revoluce. A nebude se líbit ani těm, jejichž svého druhu konzervatismus je reakcí na zběsilou taktovku peněz.

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

Ještě jednou o konzervatismu, liberalismu a především o obecném dobru Neděle, 3.Ledna 2016, 17:02:26

Vážené a milé dámy a pánové,
omlouvám se, že jsem se v této debatě pasoval do jakési role vysvětlovače, což není úplně fér vzhledem k rovnosti všech účastníků debaty. Chtěl bych však ještě přispět k diskusi týkající se definice slova „konservatismus“, resp. „liberalismus“. Přiměl mne k tomu diskusní příspěvek pana Symohýla. Proto prosím za prominutí.

Řada definic konservatismu a liberalismu není zcela v pořádku už proto, že jaksi dopředu je z nich cítit, co má být dobré a co nikoliv. (Pan Jonathan Heidt se nepochybně bude cítit jako konzervativec.) Výsledek pak bývá takový, že jednou je kladeno rovnítko mezi slůvko „konservatismus“ a dobro, a podruhé mezi „liberalismus“ a dobro. To nemůže být v pořádku, neboť ani jedna z těchto rovností neplatí. Vysvětlím proč.

Musíme zabrousit do oblasti náboženství, resp. křesťanství. To proto, že u kořenů jevů souvisejících s lidským chováním je vždy určujícím způsobem přítomna náboženská zkušenost. Přesněji řečeno, pravda, kterou poznáme jenom očima hledícíma nad omezený horizont dočasných lidských zájmů.

Podívejme se těmito očima na to, co znamená “dobro“. V první knize Mojžíšově se hned na začátku dočítáme, že Bůh stvořil tuto zem v několika krocích, přičemž po každém z těchto kroků prohlásil, že takto je to „dobré“. V posledním kroku stvořil Bůh člověka a i o něm prohlásil, že toto jeho dílo je „dobré“. Z této části Bible, stejně jako z jejích ostatních částí, jakož i z mnoha zdrojů křesťanské nauky, plyne jediné: O tom co je „dobré“ rozhoduje výhradně Bůh. Není na tom nic divného, neboť pouze stvořitel světa - a tím je Bůh – může vědět jak ten či onen zásah člověka bude působit na jím stvořené dílo.

V učení katolické církve se setkáme s mimořádně důležitým pojmem: „Obecné dobro“. Je tím míněno to, co je dobré pro všechny. Pro mne i pro vesničany v Chile, pro mého souseda i pro prezidenta z Mauretánie, pro vodu ve Vltavě i velryby v moři. Také pro ty, kteří se teprve narodí i pro ty, kteří již zemřeli. „Obecné dobro“ je to, co Bůh pokládá za dobré. Přesně v tom smyslu, jak o dobru mluví Bůh v příběhu o stvoření světa.

„Obecné dobro“ je tedy jakýsi pevný bod, je to hodnota absolutní, neměnná, od níž se rozhodování o dobrém a zlém musí odvíjet. Když často v našem životě potřebujeme vědět, co je dobré, ptejme se, zda to, co bychom rádi za dobré považovali, je ve shodě s „obecným dobrem“. Zdali je to dobré pro všechny. Těžko si ovšem takovou otázku budeme klást, když neznáme křesťanství, včetně pojmu „obecného dobra“ a jeho souvislostí se stvořením. Proto je křesťanství tak důležité pro náš osobní i veřejný život.

Dovolím si malou praktickou radu. Když se musím rozhodnut a nevím co by bylo dobré, v duchu se zeptám, co by na mém místě dělal Ježíš, nebo sám Bůh Otec. Obvykle se odpověď dostaví v příští vteřině. Chce to ovšem o křesťanství něco vědět a pěstovat si lásku k němu ve svém srdci.

Ale teď zpět ke „konservatismu“ a „liberalismu“. Neptejme se co je z těchto dvou směrů lepší. Ptejme se, čím každý z těchto pojmů naplňujeme. Ptejme se, zda to, čím je naplňujeme, je dobré pro všechny, zda jde o „obecné dobro“. (Já osobně ani jeden z těchto směrů nepovažuji za dobrý, protože u obou z nich nalézám prvky, které nejsou s „obecným dobrem“ slučitelné. Konservatismus je přečasto zatížen elitářstvím a liberalismus přečasto pohrdá řádem. Oběma je cizí rovnost a starost o blaho bližních.)

O obecné dobro usilujme, nikoliv o politické programy, u nichž nám požadavek obecného dobra ani nepřijde na mysl. A nebude nikomu z nás nic chybět.

S přáním všeho dobrého a omluvou za příliš mnoho textu, Váš Jiří Vyletal

PS: Chtěl bych panu Ungerovi poděkovat za poctivý výklad jeho předchozích tezí. Ano, myslím, že mýty o kvalitě první republiky jsou překážkou pravdivého poznání o nás samotných. Bez poctivého poznání minulosti se o současnosti i budoucnosti těžko rozhoduje.

Moc děkuji také panu Petráskovi za pěknou odpověď. Jen bych si dovolil nesouhlasit s oním „pudem přirozené lidské zvrhlosti“. Jak jsem výše napsal, člověk je dobrý, protože jako takového ho stvořil Bůh Otec. Zvrhlost tedy není pro člověka přirozená.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Rozkrýt důvod a způsob jakým ďábel... Neděle, 3.Ledna 2016, 17:37:26

Vskutku zajímavý podnět, pane Petrasku.

I když jsou - bohužel v poslední době se dosti množící - okamžiky, kdy si spíše kladu otázku, jakým způsobem a z jakého důvodu se přihodilo, že člověk - tento zjevně ve své podstatě stále ještě animální a egoistický tvor - vůbec alespoň v některých případech také koná něco takového jako dobro. Vždyť je to svým způsobem iracionální - konat dobro je vždy altruistický počin, čili v naprostém rozporu s mým přirozeným egoismem.

Ale teď vážně: ano, toto obojí - příčiny a mechanismy jak zla, tak i dobra - budeme muset opravdu při příhodné příležitosti "rozkrýt". Protože bez toho nikdy nebudeme vědět, co je to člověk sám.

A nebudeme-li vědět, co je člověk, nebudeme si ani vědět rady, co s ním počít.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Černá skříňka naší etiky Neděle, 3.Ledna 2016, 17:39:54

Máte plnou pravdu, pane Samohýle: jakmile se začne vypočítávat nějaký katalog těch jedině správných činů či postojů, pak je to vždycky nedobře. Postuluje se tím vždycky určité dogma, které jako takové je nehybné a strnulé; a za druhé, vždycky v něm bude něco chybět.

Petrasek Milan - penzista

Pane Vyleťale poměte tragedii prvotního a dědičného hříchu Neděle, 3.Ledna 2016, 22:38:8

kterým se původně nesmrtelný člověk neznalý zla, svým spontánním překročením zákazu vyvrhl do civilizace.
Svobodně odmítl nabídku Boha Otce volby mezi dobrem a zlem s rizikem zvrhnutí se v pozemské bytí.
A v tomto modu zde člověk pokračuje ve svých lumpárnách ......bych jsa člověkem doznal.

207_lrweb08

Luděk Rychetník - Praha 10

Pánům Profantovi a Plevovi Pondělí, 4.Ledna 2016, 00:51:30

Debata se rozbíhá do šíře, já bych se však měl vrátit k otázkám, které mi položili pánové Profant a Pleva.
Definujme nejdříve pojmy:

'Gender' užívám ve smyslu sociologické nebo sociálně kognitivní TEORIE, která jej chápe jako výsledek rodinných a společenských vlivů na biologicky (geneticky) danou tělesnou a psychickou strukturu a jí připravené možnosti ("sociální pohlaví"). Každý jednotlivec sám trvale přispívá chápáním a utvářením sebe sama. (Doufám, že zde přítomní páni odborníci budou tolerovat tuto variantu.)

Termín 'genderová IDEOLOGIE' se používá ve dvojím smyslu: zaprvé neutrálně, jako ustálené chápání identity a rolí muže a ženy v určité společnosti nebo komunitě. Zadruhé jako uvedenou teorii, zjednodušenou na tézi, že
"člověk se nerodí ženou, ale stává se jí" (on ne naît pas, mais devient plutôt une femme),
což je citát z knihy Simone de Beauvoir z roku 1949 "Druhé pohlaví" (nepodařilo se mi nalézt odkaz na české vydání). Pokud ji vezmeme doslova, znamená, že gender (sociální pohlavi) je oddělen od biologického pohlaví, lidská psycha, duše je oddělena od těla a dále, že rodina a každý jedinec si rozhoduje, zda se člověk stane ženou či mužem. Odporuje to udravému rozumu. Považuji to za chybné a nebezpečné.

Téze povýšená na neochvějnou pravdu se stává ideologií a jako státem propagovaná ideologie může napáchat trvalé škody při výchově dětí, zejména při výchově děvčat k mateřství. Nejsem si jist jak doslova svou tézi chápala autorka Simone de Beauvoir. K jejímu dobru však musíme přičíst, že její kniha sehrála významnou roli v emancipačním hnutí žen, jmenovitě její přesvědčení, že žena není až "druhé pohlaví", ale odlišná a zcela rovnocenná bytost. V době vydání knihy zřejmě ve Francii stále vládly tradiční patriarchální poměry.

Do češtiny byla ale přeložena kniha německé socioložky Gabrielle Kuby (2014) "Globální SEXuální revoluce. Ztráta svobody ve jménu svobody." Důkladně rozebírá souvislosti genderové ideologie, sexuální revoluce kolem roku 1968, a současnou situaci a uvádí příklady z Německa. Je konzervativně jednostranná, ale zajímavá a poučná.
---
'Multikulturalismus' jako politika a ideologie je opět dvojí. (Psal jsem o něm v diskusi ke třetí části zprávy Petra Pospíchala "Balkánská uprchlická cesta: odhad dalšího vývoje", DR 26.12.2015). Historicky první byl celkem přirozený a nezbytný multikulturalismus velkých univerzalistických imperií. "Jsme Indové, Pakistánci, buddhisté, hinduisté, muslimové, Angličani, Skotové, všichni loajální poddaní královny Viktorie, těšíme se pevnému spravedlivému právnímu řádu a svobodám, které nám imperium poskytuje a jsme připraveni za královnu i bojovat.
Něco podobného platilo i v Habsburské monarchii v dobách její slávy.
Ve zmíněné diskusi jsem uvedl úspěšný a poučný příklad Australie. Spolu s USA a Kanadou patří mezi tzv. "nové, imigrantské společnosti", které zdědily britskou právní a politickou kulturu.

Naproti tomu nová evropská 'ideologie multikulturalismu' vznikla v jiné situaci poměrně rychle vzniklých menšin "Gastarbeiterů" nebo uprchlíků z Alžíru. Jaksi se samozřejmě přepokládalo, že imigranti, nebo nejvýše jejich děti, se hladce integrují do domácí společnosti. Tak to objasnil německý ministr Wolfgang Schäuble v rozhovoru s redaktory britského Guardianu 18.3.2011 a dodal, že zvát Gastarbeitery byla chyba.

Tento 'multikulturalismus' spojuje hodnotový a kulturní relativismus ('všechny kultury a morální hodnoty jsou lidsky stejně cenné') a teorii skupinových práv ('každá komunita má právo rozvíjet a žít svou kulturu a stát je má podporovat'). Dává tak jasný předpis na vznik ghet.

207_lrweb08

Luděk Rychetník - Praha 10

Pokračuji v odpovědi Pondělí, 4.Ledna 2016, 00:59:18

Skupinová práva jsou nebezpečná a mylná v tom, že staví na hodnotovém a kulturním relativismu. O důsledcích jsem psal výše. Zastavím se ještě u jejich ideovéhu základu. V roce 2012 vydali dva institucionální ekonomové, Daron Acemoglu and James Robinson knihu "Why Nations Fail: The Origins of Power, Prosperity and Poverty" (Proč státy upadají: zdroje moci, prosperity a chudoby).
Na základě srovnávacího a historického studia nacházejí zdroje prosperity nebo chudoby v kvalitě institucí (hodnot a ustálených pravidel společenského, hospodářského a politického života). Pokud instituce jsou převážně 'inklusivní', tj. přitahují lidi a umožňují a podporují jejich spolupráci při tvorbě hodnot, země prosperuje. Pokud naopak jsou 'extraktivní', tj. dovolují elitám vykořisťovat zbytek společnosti, elity bohatnou, ale země upadá.
Např. banky a celý finanční sektor západních zemí bezohledným a mnohdy nelegálním postupem bohatl od devadesátých let až do roku 2008. Když pak vlastní vinou upadl do krize, vlády ho zachránily pomocí peněz daňových poplatníků.
Podobnou srovnávací studii politických institucí a kultur jsem uveřejnil v knize "Svobodný řád" (Vyšehrad 2012)
---
Způsob myšlení a výkladu o společnosti v těchto úvahách není úplně jednoduchý. Doporučil bych prohlédnout si esej Magdalény Šipky "Polyamorie a krize vlastnictví" v DR 03.12.2015 a diskusi k němu počínaje od mého příspěvku "Individuální svoboda a tradiční rodina?" (Pondělí, 7.Prosince 2015, 23:01:32) až po výklad pana Jiřího Nusharta (Středa, 9.Prosince 2015, 00:20:12), kde tento způsob uvažování srovnal s ekologickým myšlením o vzájemném vztahu rostlin a živočichů a jejich dlouhodobého prospívání.
Je dobře si uvědomit, že úvahy se zde zaměřují na předpoklady dlouhodobé hospodářské, kulturní, geopolitické atd. udržitelnosti a prosperity dané společnosti.

Martin Profant - Praha 7

Luďkovi Rychetníkovi Pondělí, 4.Ledna 2016, 19:28:5

Děkuji za odpověď, ale stále mi tam chybí to, nač jsem se ptal -- tedy ty z centra vnucené předpisy a doporučení. Jedna věc je Vaše přesvědčení o skupinových právech, druhá tvrzení, které je formulováno jako faktické. Takže prosím alespoň jeden příklad toho v nuceného předpisů.

Martin Pleva - pedagog, Brno

P. Rychetníku, Pondělí, 4.Ledna 2016, 19:29:5

no, čekal jsem jakýsi guláš nepodložených konzervativních fóbií, ale očekávání jste v negativním slova smyslu ještě předčil.

Použil jste mnoha slov, ale bohužel moc jsme se toho nedozvěděli.
Co je na skupinových právech špatného a proč je spojujete (jen) s multikulturalismem? Tak přece práva každé národnostní menšiny jsou skupinová, chcete zakázat Polákům na Těšínsku tisk a školy ve vlastním jazyce nebo totéž na jižním Slovensku Maďarům? A zapomínáte na to, že i náboženská práva jsou skupinová. Mají být vám katolíkům zakázána procesí? To byste si jistě nepřál...
Konečně pokud jste členem nějakého spolku, máte určitá práva odvozená od práv tohoto spolku (třeba shromažďovací atd.).
Takže opravdu nechápu, o jakém nebezpečí mluvíte.

Gender - pokud jste proti patriarchátu, nemůžete zpochybňovat gender a (minimálně ten neextremistický) feminismus. Nebo chcete ženám opět zakázat přístup k určitým povoláním? Považujete za správné, že ženy měly a mnohde ještě mají doma druhou směnu? Nebo že vydělávají méně než muži ve stejných pozicích?
A pokud jde o volbu pohlaví: To je úplně malování čertů na zeď. Naprostá většina lidí přece nejsou a nikdy nebudou transsexuálové. Tak čeho se bát? Naprostá většina žen je ženami a chce jimi zůstat jak biologicky, tak psychicky a sociálně a totéž platí pro muže. Tak proč neumožnit té menšině lidí, kteří se narodili do špatného těla, aby byli šťastnější?
A že "klesne porodnost" nebo co? Mít dítě je právo a ne povinnost. Ve všech vyspělých společnostech počty dětí klesají, to je dáno jiným přístupem k výchově atd. A pokud se někteří lidé dobrovolně rozhodnou děti nemít, je to právě s ohledem na ty potencionální děti jen dobře:)
Je třeba vytvářet podmínky pro to, aby lidé děti mít mohli a chtěli - a opět drtivá většina lidí děti mít chce a má (jenom jich už nemají deset nebo pět jako kdysi dřív).
Takže ono vymírání je problémem spíš socioekonomickým. Kdyby bohatí byli solidárnější, nevadilo by ani to, že není překročena reprodukční konstanta 2 děti na ženu.
Ostatně, promiňte, ale vůbec nerozumím, proč spojujete nezodpovědné finanční elity s multikulturalismem.

Myslím, že se opět ukazuje, jak jsou kulturní války, vyvolávané konzervativci (!), nikoli zpravidla levicí, mlácením prázdné slámy. P. Rychetníku, uvědomte si, že těmito řečmi, které i zde vedete, legitimizujete Orbány a Kačery. Proč to děláte?

207_lrweb08

Luděk Rychetník - Praha 10

Pánům Profantovi a Plevovi Pondělí, 4.Ledna 2016, 22:08:52

Zatím jen prosba o strpení. Teď jsem se dostal k počítaci a budu psát odpověď panu Profantovi. Nepíši příliš rychle, ale doufám ji vložit ještě dnes.
Pro pana Plevu také prosba, aby si s chladnou hlavou znovu přečetl mou odpověď výše. Snad napodruhé zjistí, že mnohé, co vytýká mě, patří pouze tomu bubákovi, kterého si ze mne udělal.

207_lrweb08

Luděk Rychetník - Praha 10

Panu Profantovi Úterý, 5.Ledna 2016, 04:27:10

Debata se vede zřejmě o týchž doporučeních a předpisech přicházejících z Bruselu, o kterých jste se zmínil Vy v Pátek, 1.Ledna 2016, 14:04:46.
Ve zprávě autorek Karolina Beaumont a Marcia Maguire 2013 "Policies for Sexuality Education in the European Union" (DGIP Policy Dept Citizens' Rights & Constitutional Affairs) (český překlad jsem nenašel, nabízím svůj téměř doslovný neoficiální:) se píše na str. 7: "Pokud se týče právního rámce pro sexuální výchovu, je nutné poznamenat, že EU nemůže určovat politiky, ty jsou v pravomoci členských států. ALE, předmět může být rozšířen do oblasti veřejného zdraví (čl. 168 Smlouvy). Kromě toho konkrétní doporučení vydal Výbor pro odstranění diskriminace žen Spojených národů a také Evropská Rada ve vztahu k Evropské sociální chartě".
Tedy EU nemůže, ale může - pokud je snaha. A zpráva takovou snahu zřejmě bere za žádoucí.
Zpráva sama je však zajímavá popisuje velmi rozdílnou situaci v členských zemích. Autorky výslovně upozorňují na tuto rozdílnost, přisuzují ji vlivu společenských a politických aktérů a konstatují stálý vývoj.

Následující návrh usnesení Evropského parlamentu dokumentuje snahu pravomoc EU rozšířit. Při hlasování neprošel jen o málo hlasů. Vyjadřoval snahu vyrovnat rozdíly mezi zeměmi podle vzoru Seveřanů, zemí Beneluxu a Německa (vyjmenované v předchozí zprávě) a to právě v tematice obzvláště citlivé na různé chápání role rodiny a státu, kde zanedbání subsidiarity je mimořádně škodlivé.
"NÁVRH USNESENÍ EVROPSKÉHO PARLAMENTU o sexuálním a reprodukčním zdraví a souvisejících právech" přednesla navrhovatelka Edite Estrela, portugalská členka Progresivní aliance socialistů a demokratů, 1.12.2013. (Cituji z oficiální české verze.)
Návrh na začátku poukazuje na to, že "i když je vytváření a uplatňování politiky sexuálního a reprodukčního zdraví a souvisejících práv v pravomoci členských států, může EU uplatňovat pravomoc, která jí umožňuje vytvářet politiku v oblasti veřejného zdraví a ochrany před diskriminací v rámci strategií a iniciativ v této oblasti, včetně otázek spojených s problematikou sexuálního a reprodukčního zdraví a souvisejících práv, a podporovat tím lepší prosazování právních předpisů a politiky v oblasti sexuálních a reprodukčních práv, zvyšovat povědomí o nich ..." (článek 13). Tedy opět, EU nemůže ale může.

Věcná usnesení obsahují řadu dobrých bodů, jako že "potrat nesmí být v žádném případě propagován jako metoda plánovaného rodičovství" (čl. 31), nebo doporučuje "práci s mladými a nezletilými matkami a nastávajícími matkami s cílem podpořit je při řešení problémů časného mateřství a předcházet případům zabíjení novorozenců" (čl. 49). Doporučuje také "kampaně zaměřené na rodiče a dospělé, kteří pracují s mladými lidmi, s cílem zvýšit jejich povědomí o škodlivém vlivu pornografie na dospívající mládež" (čl. 52). Doporučuje členským státům, aby "řešily základní potřebu komplexní sexuální výchovy, která by zahrnovala emoční hlediska vztahů, a to vzhledem k „sexualizaci“ mladých děvčat v audiovizuálním a digitálním obsahu, k němuž mají mladí lidé přístup" (čl. 53).
Naproti tomu sporné až škodlivé jsou:
čl. 39 "vyzývá členské státy, aby zajistily všeobecný přístup ke komplexním informacím ..." a "že ve vztahu k provádění potratů nebudou tyto informace předpojaté (non-judgemental) a budou z vědeckého hlediska přesné". Tedy mládež se má poučit, že potrat je z morálního hlediska neutrální a ze zdravotního hlediska bez rizika.
Čl. 44. "vyzývá členské státy, aby zajistily, aby ... služby v oblasti sexuálního a reprodukčního zdraví ... byly dostupné bez souhlasu rodičů nebo zákonných zástupců". Jakou roli při výchově mají rodiče? Ve střední Evropě jako ve Skandinávii?
Vývoj v této oblasti, o němž se zmiňují autorky předchozí zprávy, jistě bude pokračovat, možná i směrem k svernímu vzoru. Ale aby byl společnosti ku prospěchu - a jde o dlouhodobé kulturní zdraví (o tom budu psát v odpovědi panu Plevovi) - musí vycházet z potřeb společnosti, vyznačovat se spontaneitou a případně se řídit dobrými příklady, nikoliv představou nadstátní organizace.

Martin Profant - Praha 7

Luďkovi Rychetníkovi Úterý, 5.Ledna 2016, 18:46:47

Ve všech Vámi jmenovaných případech prostě EU nemůže. Ani jeden případy, které popisujete, není závazný pro národní legislativu, ani pro jednotlivce. Ovšem část merita čl. 44 upravují mezinárodní úmluvy.

207_lrweb08

Luděk Rychetník - Praha 10

Pro pana Plevu. Čtvrtek, 7.Ledna 2016, 00:25:9

O skupinových právech jsem psal v souvislosti s multikulturalismem protože v této souvislosti jsou společensky buď prospěšná nebo neblahá a o tom se vedla diskuse.
Prospěšná jsou v souvislosti s 'australským' multikulturalismem (nebo kanadským a pod.), kdy loajalita k zemi, státu a jeho právnímu řádu, společnosti, v níž žijete, je nadřazena loajalitě ke 'skupině'. Odkazoval jsem na diskusi ke třetí části zprávy Petra Pospíchala "Balkánská uprchlická cesta: odhad dalšího vývoje" (DR 26.12.2015), kde jsem o tomto multikulturalismu psal.

Sem by také spadal Váš příklad těšínských Poláků, slovenských Maďarů a jiných více méně dobře integrovaných menšin. Přesněji, jim náleží určitá kategorie skupinových práv a to specifická "práva národnostních a etnických menšin" ve smyslu Listiny základních práv a svobod, tj. užívat svůj jazyk a rozvíjet kulturu. Naproti tomu náboženská práva jsou dostatečně zajištěna obecnými základními právy (článek 3(1), 16, 19, 20), katolíci žádná zvláštní skupinová nepotřebují, i na procesí mohou jít svobodně. I o sexuální menšiny je postaráno základními právy 3(1) a na lidskou důstojnost a soukromí.

Skupinová práva jsou však zhoubná v souvislosti s novějším evropským 'multikulturalismem', kdy odlišnost skupin je tolerována, chráněna, až podporována bez ohledu na to, jak se skupina účastní na životě společnosti - zda se vůbec její příslušníci domluví, dodržují zákony, hospodářsky přispívají.

Obecně skupinová práva nad úroveň práv národnostních a etnických menšin (ve smyslu Listiny) jsou ošemetná. Také tady se vede "kulturní válka"; a to mezi liberály a komunitariány (viz např. Ivo Pospíšil, 2006 "Práva národnostních menšin. Mezi univerzalismem lidských práv a partikularismem skupinových odlišností", MUNI). A poslední vývoj v Evropě obnažuje minová pole.

-----
Potud skutečné názorové rozdíly. To ostatní spadá na vrub mému nedokonalému psaní a Vašemu nepozornému čtení. Vždyť jsem snad jasně rozlišil sociologický pojem 'gender' od 'genderové ideologie'.

Sociologický gender vyjadřuje jak se chováme a cítíme jako muž nebo žena, naše společenské a rodinné role, což je do určité míry dáno naší výchovou a socializací v rodině a společnosti, v naší době. Zároveň ale především zaleží na naší genetické výbavě, se kterou jsme se narodili jako muž nebo žena. Ta určuje zda mohu rodit a kojit dítě, a nebo zda mým úkolem je ženu chránit po tu kritickou dobu, a dává nám i psychické předpoklady pro naše role. Ovšem, my lidé jsme tvární a rodíme se s odchylkami od rodové normy. Proto je nutno ctít osobní svobodu i ve volbě role a společenské prezentace. Je ale opravdu třeba tyto elekentární věci vykládat?

Genderová ideologie gender absolutizuje. Tvrdí, že být mužem nebo ženou je POUZE věcí výchovy a vlastní vůle, dělá si ze genderu modlu. A Mojžíš věděl proč modloslužebnictví je třeba vymítat. Pokud ale vymítám ideologii, nevymítám rozumný feminismus, nic ženám nezakazuji ani nehlásám další nesmysly, které mi přičítáte.
Důvod proč genderovou ideologii odmítám je ten, že je falešná. Nemá věcné opodstatnění jiné než absolutizovanou sociologickou teorii. A nesprávná ideologie, zvláště pokud je chráněna politickou korektností a pokud se jí lidé nechají zmást, mívá škodlivé osobní i společenské důsledky.

Pokud Váš příspěvek čtu dobře, Vy také považujete vymírání společnosti za nežádoucí. Finanční postavení rodin s dětmi je nesporně primárně důležité a tleskám vládě za její úpravu zdanění, která to trochu napravuje. Uvědomme si však, že finanční postavení vyjadřuje společenské hodnocení rodiny s dětmi a zejména matky. Jak si společnost cení, jakou má úctu k její osobité roli. A na této ideové úrovni již může genderová ideologie škodit. Těch ideových faktorů je jistě více, individualismus a atmosféra hedonismu jsou další. Ideje mají své zcela reálné, materiální důsledky.

Finanční krizi jsem uvedl jako příklad důsledků takových hodnot a institucí (=ustálených pravidel života společnosti), které autoři zmíněné knihy, Acemoglu a Robinson, nazývají extraktivní, kořistnické. Multikulturalismus té špatné ideologické varianty také usnadňuje určité skupině extraktivní způsob života.

V souvislosti s vymíráním některých evropských národů je důležitá otázka jaké jsou zejména ideové předpoklady dlouhodobého kulturního a biologického zdraví určité pospolitosti. Řekl bych, že úcta k rodině s více dětmi mezi ně patří.

Martin Pleva - pedagog, Brno

P. Rychetníku, Úterý, 12.Ledna 2016, 00:20:3

já se obávám, že vám rozumím čím dál míň.

Připadá mi to, řečeno slovy okřídlenými: rixantur multi de lana saepe caprina. Jako člověkovi s nepochybně hlubokým klasickým vzděláním vám jistě nemusím překládat.

Každá teorie a každý názorový proud má svou extrémní polohu. Takže ano, pokud si někdo multikulturalismus představuje tak, jak popisujete, tedy že je možné tolerovat, aby určité komunity nerespektovaly demokratické hodnoty atd., pak jistě takový multikulturalismus, nazvěme ho extrémní, je třeba odmítnout. Netvrdím, že se v některých levicových kruzích nevyskytuje, ale - zejména pak v dnešní době - jej prakticky nikdo relevantní nehlásá. Např. všechny německé politické strany, včetně zelených (kteří byli vždy nejvíc multikulti) a SPD, jasně říkají a trvají na tom, že loajalita k demokratickým hodnotám je u všech přistěhovalců zásadní.
U nás si už pak vůbec neumím představit ani vybavit nikoho, kdo by extrémní multikulturalismus hlásal.
Problém je přece přesně opačný: Jsme zavaleni příšernými orgiemi rasismu, xenofobie, islamofobie atd., které bují na internetu atd. a berou lidem mozek...

Stejně je to s tím genderem. Původně jsem si myslel, že mluvíte o těch transsexuálech, ale zřejmě nikoli. Pak mi opravdu není jasné, kdo a jak zpochybňuje biologickou danost, jako že žena rodí a kojí? Jak je tohle možné zpochybit teoreticky, natožpak prakticky? A to že "sociální pohlaví" se mění, je přece samozřejmé, a dokonce jsme se shodli na tom, že mnohdy i žádoucí. Čili kde je problém, opravdu netuším.

Myslím, p. Rychetníku, že byste jako křesťan měl věnovat své úsilí jiným věcem: vysvětlovat lidem, že podstatou toho nejlepšího, co v křesťanství vězí, je soucit a milosrdenství, a to především vůči "samaritánům". Kdysi byli na jejich místě židé, dnes jsou to muslimové... Místo "salonfähig islamofobie" byste měl raději projevovat svou solidaritu s muslimy a přát si spolu s nimi salám alejkum...

Lenka Vytlačilová - metrolog

V době vydání druhého pohlaví Úterý, 12.Ledna 2016, 11:20:7

nemohla vdaná žena získat bankovní účet bez souhlasu manžela a nemohla bez souhlasu manžela nastoupit do zaměstnání
Je pravda, že právo manžela konfiskovat manželce poštu na základě své odpovědnosti hlavy rodiny bylo zrušeno "už" 1937

Lenka Vytlačilová - metrolog

ad Irsko Úterý, 12.Ledna 2016, 11:32:31

Nemyslím si, že Irové přešli na angličtinu, irština je povinná a bez její znalosti nebudete přijat do státní správy. Irům se pouze irštinu nepodařilo zachránit jako jazyk každodenního použití.

Lenka Vytlačilová - metrolog

Padla tady otázka, prčoč lidé volí podezřelé party v zemích, které učinily ohromný pokrok, jako třeba v Polsku? Úterý, 12.Ledna 2016, 13:35:43

Protože se ten pokrok mnoho lidí jaksi nevidí.
Ano, Polsko zažívá veliký hospodářský růst. V letech 2004 – 2014 to bylo 45,4% %. Není ani příliš zadlužené. Ano, Mazovské vejvodství má vůbec největší hospodářský růst v Evropě a také největší růst příjmů, ale tento hospodářský růst je doprovázen omezováním služeb (zavírání nerentabilních pošt...) a zaváděním „větší pružnosti“ na trhu práce. Polsko má stále také 13% lidí zaměstnaných v zemědělství (ČR 3%, Maďarsko 5%, Slovinsko 8%, Litva 9%, Řecko 13%), více v EU má pouze Chorvatsko 14% a Rumunsko 29% a hospodářský růst se týká především měst.

Podle toho, co jsem kdesi našla mzda- medián je zhruba 12 500 Kč, polovina populace vydělává méně než 14 500 Kč a minimum je 8000 Kč. Mnozí pracují za nižší než minimální mzdu (úklid, ostraha). 27% zaměstnanců nemá trvalou pracovní smlouvu, 19% zaměstnáno ve své vlastní režii. To znamená žádná nemocenská, žádná mateřská, žádná dovolená, žádné penzijní pojištění.

Ta parta, co se dostala k moci v Polsku vypadá značně nestravitelně, ale zřejmě se tváří sociálněji než ta odvolená parta.

Vzpomeňme si jak u nás vypadaly presidentské volby.

Petr_uhl02

Petr Uhl - Praha

Multikulturalismus ale není totéž co multikulturalita, Středa, 13.Ledna 2016, 11:40:22

doplnil bych pana Plevu jako její horlivý stoupenec a propagátor. Připomnělo mi to tragický postoj jednoho nešťastného muže, který, jsa ducha nesvobodného, se nejen za svou homosexualitu styděl, ale snažil se ji zakrývat, a proto ve veřejném prostoru agresivně vystupoval proti „homosexualismu“, který neexistuje. Volba jazykových prostředků může posilovat autoritářské či totalitární snahy o potlačení kolektivních (skupinových) práv a naopak o prosazení nepřijatelného principu kolektivní viny. Příkladem je polština, kde se gay, česky pojmenovaný slovem „homosexuál“, vyjadřuje slovem „homoseksualista“.

Připadám si nesvůj, když čtu vážně míněné a trpělivé vysvětlování pana Plevy, že skupinová práva existují a mají existovat. To je přece už od vydání Listiny základních práv a svobod v lednu 1991 samozřejmé, dokonce většina základních práv a demokratických svobod má obě dimenze, individuální i kolektivní. (Právo na stávku má jen kolektivní dimenzi.)

Pan Pleva odporoval včera panu Rychetníkovi slovy, která jsou už dlouhá léta základem mých kulturně-politických postojů: „Problém je přece přesně opačný: Jsme zavaleni příšernými orgiemi rasismu, xenofobie, islamofobie atd., které bují na internetu atd. a berou lidem mozek...“

207_lrweb08

Luděk Rychetník - Praha 10

Pánům Plevovi a Uhlovi Čtvrtek, 14.Ledna 2016, 12:09:9

Vážený pane Plevo,
lituji, že mi nerozumíte a, spolu s panem Uhlem, oceňuji Vaši trpělivost. Jistě musí být napínána k prasknutí, když nejen odmítám Váš názor, ale také nabourávám Vaše vidění světa. To je spjato s osobní identitou a její ohrožení je bolestivé - nabízí však cestu vpřed. Ale obávám se, že si neporozumění působíte sám. Snažím se pečlivě věcně argumentovat. Vy však, jak se zdá, odmítáte jako "vlnu" cokoliv co se nevejde do Vašeho schematu.
Na rozdíl od Vás, já se domnívám, že Vám i panu Uhlovi rozumím. Všichni jsme zaskočeni prudkými změnami světa kolem nás a tím, že deset let staré šablony již nedokážou ani výstižně pojmenovat to, co se děje. Žijeme v době ideového chaosu. Již jsem se o tom zmínil výše (Pátek, 1.Ledna 2016, 12:12:53). "Něco se muselo stát"! napsal Václav Cílek a nazval tak sborník úvah mnoha autorů, kteří si také všimli a snažili se "to" alespoň pojmenovat. Později se o to pokusím také, nejdříve tedy k multikulturalismu.

Především je nezbytné připomenout, že se obecně rozlišují dva typy multikulturalismu. Dělá to např. Giovanni Sartori (2011) v knize "Pluralismus, multikulturalismus a přistěhovalci", nazývá je (pokud si dobře pamatuji) 'starý a nový', já jsem je zde v DR označil jako 'starý imperiální' ("jsme různí, žijeme v pluralitní tolerantní společnosti, ctíme zákony a jsme loajání její výsosti královně"), moderní verze je australská. Ten druhý je 'nový evropský' ("jsme uvědoměle různí, sociální stát naší různost slaví a podporuje, nestará se o to komu jsme loajální a přihmouří oko, když zákon porušujeme, to je výsada naší různosti") - o tom dlouze mluvil premiér Cameron na konferenci v Mnichově (viz níže).
(Psal jsem o tom stručně výše [Čtvrtek, 7.Ledna 2016, 00:25:9] a několikrát před tím, zejména v <denikreferendum.cz/clanek/21971-balkanska-uprchlicka-cesta-odhad-dalsiho-vyvoje>, Pondělí, 28.Prosince 2015, 22:15:29, psal jsem i o nablahých důsledcích)

Vy jste zděšen nad "příšernými orgiemi rasismu, xenofobie, islamofobie atd., které bují na internetu atd. a berou lidem mozek..." Oprávněně. Rasisté a fóbové cítí příležitost, jsou povzbuzeni a zdá se, že přehlušují všechny ostatní. Odsouzeníhodné. Měl by však následovat pokus odpovědět si na otázku proč je to možné, co se to stalo? Kde se vzal strach a hněv lidu obecného, který umožňuje extrémním hlasům brát lidem mozek?
Nabízím odpověď, že jsou to následky dlouhodobě uplatňované oficiální politiky multikulturalismu (v pokleslém novém smyslu) v Britanii, Německu atd. Politika byla blízká tomu, co Vy jste označil jako extrém, tedy tolerovat určité komunitě, že nerespektuje demokratické hodnoty. Jako svědky Vám nabízím Premiéra Camerona a kancléřku Merkelovou. Nemáte rád mé pečlivě dokumentované odpovědi. Budu méně pečlivý a pouze odkážu na jejich projevy; jsou snadno dohledatelné na internetu. Uvedu prameny v angličtině. Protože oba projevy byly proneseny v Německu, jistě je snadno najdete v němčině.

David Cameron mluvil na mnichovské konferenci o bezpečnosti 5. února 2011, nejvíce o islámském terorismu <https://www.gov.uk/government/speeches/pms-speech-at-munich-security-conference>. Hned v úvodu rozlišil náboženství a politickou ideologii a zdůraznil, že zbožní muslimové nejsou nutně extremisty. Ale dále pak: "v duchu státního multikulturalismu jsme povzbuzovali (encourage) různé kultury aby žily svým odděleným životem, mimo ostatních a většinové společnosti (mainstream). Nenabídli jsme vizi společnosti, k níž by toužili náležet. Dokonce jsme tolerovali, aby tyto oddělené (segregated) komunity jednaly v rozporu s našimi hodnotami". Níže pak tyto hodnoty vyjmenovává: "svoboda slova, svoboda vyznání, demokracie, vláda práva, rovná práva bez ohledu na rasu, pohlaví, nebo sexualitu" a dodává "tyto hodnoty nás definují jako společnost". Nechci unavovat, doporučuji přečít, Cameron dál rozebírá proces radikalizace, mluví o kazatelích nenávisti v Britanii a o cestě k nápravě, tedy k 'australskému' multikulturalismu loajality k celé společnosti a vládě práva platné pro všechny.

Kancléřka Merkelová mluvila o (pokleslém evropském) multikulturalismu několikrát, odkazuji na projevy k Junge Union Deutschlands 17. února 2010 a na sjedu CDU 14. prosince 2015. Označila jej za "falešnou životní lež, která naprosto selhala". <www.spiegel.de/international/germany/the-world-from-berlin-merkel-s-rhetoric-in-integration-debate-is-inexcusable-a-723702.html> a <www.washingtonpost.com/news/worldviews/wp/2015/12/14/angela-merkel-multiculturalism-is-a-sham/>

Pánové, pan Pleva píše, že "všechny německé politické strany ... jasně říkají a trvají na tom, že loajalita k demokratickým hodnotám je u všech přistěhovalců zásadní." Ano teď, poučeny selháním vládní politiky v minulosti. V minulých letech si nevšimly. Důsledkům čelíme dnes v Britanii, Německu, Francii, Belgii a jinde. Lidé u nás a sousedů o nich ví z televize a internetových textů, v nichž nerozeznáte fámu a ruku trola od pravdy. Děsí se, že by to s imigranty mělo přijít k nám. Úrodná půda pro orgie fobií.
Pane Uhle, jako horlivý stoupenec a propagátor 'multikulturality' (předpokládám, že máte na mysli pluralitu s obecnou participací a loajalitou celku, nikoliv pouze loajalitou partikulární), všiml jste si, že v západních zemích vyrostly z vlastní vůle segregované komunity, tolerované i podporované úřady? Že se společnost rozpadla a důsledky jsou patologické?

Premiér Cameron a kancléřka Merkelová zřejmě rozbíhají nový sociální experiment - převýchovu celých milionových komunit. Mají cenné spojence v některých organizacích mírumulovných muslimů, které jsou však samy bezradné nad svou mladou generací. Skupinová práva jsou v pořádku, pokud jsou vyvážena odpovídajícími povinostmi vůči celku. V Evropě až do nedávna nebylo nutné povinnosti uzákonit, byly 'samozřejmě' zakotveny ve společné kultuře. Ale ta se rozpadla. A víme jak je u nás obtížné, až snad nemožné (?), se vyrovnat s Romskými minighetty, prosadit v nich normy pořádku, poctivosti, vzdělanosti a pracovitosti a nočního klidu, které by se blížily okolní společnosti.
S perspektivou pokračující masové imigrace do Evropy na úspěchu experimentu zřejmě závisí osud naší civilizace.

K genderové ideologii jen velice stručně. Podobně jako s multikulturalismem, její zastánci nehlásají, že 'biologie neplatí', nebo že 'muslimové nemusí dodržovat zákony'. Pouze vnímají jednu stranu věci a v politice nedbají na druhou. Jinak odkazuji na výše zmíněnou knihu Gabrielle Kuby "Globální SEXuální revoluce".
-----
Teď již jen dodatek: pane Plevo, v každém případě oceňuji Vaši péči o mé křesťanství. Snad Vám mohu pouze doporučit, abyste si pozorněji přečetl podobenství o milosrdném Samaritánovi, pokud jste na ně narážel (Lukáš 10,29-): on nebyl obět, ale ten, který byl milosrdný. Na cestě ošetřil polomrtvého člověka, odvezl a svěřil ho do péče hostinského a předplatil ji. Na zpáteční cestě doplatil útratu a snad se s ošetřovaným znovu setkal. Asi vyslechl díky, rozžehnali se a každý šel po svých.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Otázka na panu Uhla Pátek, 15.Ledna 2016, 09:51:2

Pane Uhle, napsal jste: "Připadám si nesvůj, když čtu vážně míněné a trpělivé vysvětlování pana Plevy, že skupinová práva existují a mají existovat."

Udělená práva jsou přece vždy spojena také s odpovídající odpovědností, kterou je nutno přijmout. Nebo snad ne? Znamená to tedy, že jestliže existují skupinová práva, existuje také skupinová odpovědnost? A EXISTUJE tedy při nedodržení této odpovědnosti SKUPINOVÁ ("kolektivní") VINA?

Obávám se, že to by bylo velmi "silné" tvrzení, se kterým nebudete souhlasit. Je tedy něco v této úvaze v nepořádku?

Petr_uhl02

Petr Uhl - Praha

Odpovídám na Vaši otázku, pane Nusharte. Pátek, 15.Ledna 2016, 13:48:9

Vaše "přece vždy" je výrazem českého provincialismu a nedostatečného právního vědomí české společnosti. Předně - udělují se řády a vyznamenání, ale základní práva člověka nejsou "udělená", jak se mylně domníváte, jsou nezadatelná a nezcizitelná, v Československu od ledna 1991. A nikde na evropském kontinentu nejsou lidská práva vázána na povinnosti člověka, iniciativa v OSN v 90. letech, aby tomu tak (aspoň trochu) bylo neuspěla. Práva jsou ústavní hodnotou, kterou musí chránit stát, povinnosti stát stanoví pod nějakou sankcí pouhým zákonem. Ano, ve spojeném království Velké Británie a Severního Irska nemají, jako v jediné evropské zemi, ústavu a nadřazenost povinnosti státu zaručovat a zajišťovat práva fyzickým i právnickým osobám nad povinností těchto osob dodržovat zákony, tam příliš neplatí, i když i tam tento evropský kontinentální pohled proniká.

Tedy: matka, která mlátí své dítě, lidská práva neporušuje, porušuje trestní zákon. V tomto případě je porušuje stát absencí preventivních opatření proti mlácení dětí, mimo jiné tím, že tu matku nestíhá, na dokonce k tomu nemá ani účinný zákon. Stát zato porušuje základní právo dítěte, když toleruje "výchovný pohlavek" učitelky, jejíž vztah k dítěti určuje zákon jako vztah státního orgánu k dítěti.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Hodnoty západní společnosti Pátek, 15.Ledna 2016, 14:11:50

Neměl jsem vlastně vůbec v úmyslu nadále vstupovat do probíhající debaty.

Nicméně ve svém posledním vstupu pan Rychetník daný problém otevřel způsobem, který skutečně má svou zajímavost.

Nechci se v tuto chvíli příliš vyjadřovat k diskutovanému tématu samotnému - totiž ke sporu, zda má být více preferováno právo příchozích na udržení vlastní kulturní identity ("multikulturalismus"), anebo jejich povinnost či nutnost integrovat se do domácí populace. Snad jenom všeobecně bych poukázal na to, že ve sporných případech nikdy není na škodu ohlédnout se poněkud zpět na názory Aristotela: pro něj to opravdu dobré leží vždy principiálně v rozumném a vyváženém středu.

Čili, v daném případě by Aristoteles dost pravděpodobně doporučil taktéž "zlatou střední cestu": tedy nijak násilně nelámat kulturní identitu příchozích, ale na druhé straně všemi dostupnými prostředky podporovat jejich integraci v novém prostředí.

----------------------------------

Právě tady (ohledně té integrace) se ale vynořuje jedna zásadní otázka - kterou si ale společnosti Západu sotva přiznávají. Připomeňme si citovaný projev britského premiéra Camerona: "Nenabídli jsme vizi společnosti, k níž by toužili náležet."

A to je právě ten problém. CO vlastně novým příchozím může libertinistická společnost Západu, která se ve svém bezbřehém relativismu sama vzdala veškerých vyšších hodnot a ideálů - co ta vlastně může oněm nově přišlým nabídnout za tak přesvědčivé, za tak lákavé hodnoty, aby oni sami pocítili niternou potřebu a touhu s touto západní společností splynout?

Ze svého vlastního života si ještě dost dobře vzpomínám na to, jaké prvotní dojmy (a říká se nikoli neprávem, že právě ty jsou ty nejpřesnější) vyvolalo setkání s kulturně-společenským prostředím tehdejšího západního Německa. Jmenovitě v konfrontaci s pořádky v tzv. "reálném socialismu".

První dojem byl: až neuvěřitelný pořádek, čistota, akurátnost. Naprostá svoboda člověka. Zdvořilost v jednáních mezi lidmi, vstřícnost či přinejmenším korektnost na úřadech.

Potud tedy dobře, až velmi dobře. Jenže, hned další dojem byl: chlad. Prázdnota. Nicota. Převládající, i když velmi obtížně definovatelný pocit byl: naprostá absence duševna. Pod tou strojovou precizností vysoce výkonné společnosti průmyslového kapitalismu není možno nalézt (téměř) nic, co by nějakým způsobem mohlo oslovit lidskou duši; co by člověku mohlo dát zakusit pocit: tady jsi domovem, neboť tady žijí lidé. Lidé ne pouze vnějškově zdvořilí, nýbrž skutečně přátelští a srdeční.

A připomínám: toto nebyl ani zdaleka jenom pocit můj vlastní. Naopak: mezi emigranty - tehdy naprosto převážně - z východní Evropy, byl takovýto postoj k domácímu obyvatelstvu naprosto převažující, když namnoze přerůstal až ve vyslovené pohrdání.

Byla to snad nevděčnost? V mnohých případech bezpochyby ano. Ale, nedá se nic dělat: tento hlas duše se prostě nedal oklamat, a nedal se zahlušit ani tím přívalem konzumního zboží Západu, kterým byl především uprchlík z Východu v první chvíli fascinován.

Takže, jestliže dnes vedeme spory o integraci imigrantů ze zemí africko-arabského regionu, postavme si i teď v prvé řadě onu zásadní otázku: jaké pak natolik vzácné a přesvědčivé - duchovní a duševní - hodnoty může naše západní společnost nabídnout nově příchozím z jiných kulturních okruhů, aby sami pocítili touhu je převzít do svých vlastních životů?

207_lrweb08

Luděk Rychetník - Praha 10

Pane Poláčku, Pondělí, 18.Ledna 2016, 02:06:45

jako obvykle jste zaostřil na tu nejhlubší a zcela základní otázku:
Jaké přesvědčivé duchovní hodnoty může naše západní společnost nabídnout nově příchozím z jiných kulturních okruhů?

První zběžná odpověď by mohla znít: duchovních a kulturních hodnot naše západní společnost má ve své tradici bohatě a pokud hledám, mohu si vybrat, nejen v Britanii - což je má zkušenost, ale jistě i v Německu nebo Francii, tak jako v Čechách.

Otázka je však dvojí: (1) jaké silné - nejen historické, ale v současnosti žité - duchovní hodnoty my, Západní civilizace, můžeme nabídnout a (2) spojují nás navzájem, a mohou s námi spojovat i migranty, do jedné životné společnosti? Vaše diagnóza, 'chlad, prázdnota, nicota', vyžaduje léčbu hodnotami, které by vyhovaly oběma požadavkům.

Hodnoty, které David Cameron vyjmenoval ("svoboda slova, svoboda vyznání, demokracie, vláda práva, rovná práva bez ohledu na rasu, pohlaví, nebo sexualitu") skutečně definují naši Západní liberálně demokratickou společnost, po níž jsme toužili v roce 1989 a při vstupu do EU, ale tyto hodnoty jsou příliš obecné; mohou snad být zdrojem civilizační hrdosti a společenství, těžko však uspokojí duchovní a emocionální potřeby člověka. O patriotismu Cameron nemluvil, ale o něj jde.

V Britanii lidé uspokojují svou potřebu 'přináležet' členstvím a participací v třídně a místně rozvrstveným spolcích, klubech, živých farnostech, které jsou otevřeny i přistěhovalci - Britanie je patrně z celé Evropy nejvíce kosmopolitní. Do (politického) národa lidi spojuje patriotismus vyjádřený jako loajalita ke královně. Mnohagenerační královská rodina je vděčným námětem pro masová media a zdrojem emocionálního pouta. Hrdost lidí na to, že jsou Britové se (pro nás poněkud překvapivě) odvozuje z dobré armády a ze slavné historie, a dále pak z fungování demokracie a férového jednání se všemi sociálními skupinami, ze sportovních a vědeckých úspěchů a systému sociálního zabezpečení (National Center for Social Research, podzim 2013). Ale část, asi ani nevíme jak velká, mladých muslimů odmítá naši civilizaci jako dekadentní a hříšnou, jako celek.

V této hodnotové pluralitě není žádná, která by našim společnostem dávala sjednocující dynamiku. Nemáme silnou sjednocujíci vizi, ani obecný závazně přijímaný morální kód. Naopak převládá 'bezbřehý relativismus' (jak ho označil p. Poláček), a různé ideologie jej šířící. Sporné je samo pojetí člověka, které je v jádru každé ideologie. V kulturní válce či válkách, na něž narážel pan Pleva, jde v podstatě o ně, neboť univerzální humanistická kvalita vize je nezbytná.

Totalitní ideologie a na nich založené režimy v naší nedávné evropské minulosti měly svou silnou, ale antihumanistickou, ničivou vizi, která vedla k vraždění a konečně sebedestrukci. Chyběl jim duchovní základ, který dává víra v nás milujícího Boha. V duchovním a ideovém i demografickém konfliktu s islámem jde nakonec o to, zda jeho víra v Alláha, jakkoliv civilizačně primitivní, není více v souladu s lidskou podstatou, a tím i silnější, než agnostický relativismus naší rafinované civilizace.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Děkuji Vám za odpověď, pane Uhle. Nejsem Čech, jsem romská žena. Úterý, 19.Ledna 2016, 12:24:29

První věta Vaší odpovědi, určené mně ("Vaše 'přece vždy' je výrazem českého provincialismu a nedostatečného právního vědomí české společnosti.") jaksi samozřejmě předpokládá, že jsem Čech. Nevím, jak si tím můžete být tak jist.

Jak jistě víte, podle článku 3, odst. 2 Listiny, má každý právo svobodně se rozhodovat o své národnosti. Já jsem se právě před chvílí, stejně jako Vy kdysi, rozhodl, že už nebudu tím hnusným, netolerantním a nevzdělaným Čechem a na důkaz své solidarity s těmi nejvíce diskriminovanými se stanu romskou ženou.

Vezměte tedy prosím na vědomí, že ve Vaší první větě dovozujete z mé neschopnosti vyjadřovat se tak, jak to Vy považujete za správné, skutečnost, že pro romskou společnost je charakteristický provincionalismus a nedostatečné právní vědomí.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Jaké hodnoty? Úterý, 19.Ledna 2016, 16:44:5

Pane Rychetníku, zdá se že bylo Vaším cílem polemizovat proti mým pochybnostem, do jaké míry naše západní společnost má k dispozici natolik silné vlastní hodnoty, kterými by mohla nové své členy úspěšně začlenit do sebe samé - ale svými protiargumenty jako byste bod po bodu potvrzoval mé vlastní výhrady.

S tím konstatováním, že všechny ty "hodnoty", na která je západní společnost (do určité míry dokonce právem) hrdá, nakonec postihují jenom formální, byť i bezprostředně dozajista důležité aspekty lidské existence: individuální svoboda, občanská rovnost, v zásadě spravedlivý a funkční právní systém, atd.

Jenže mé úvahy směřovaly právě výhradně za tuto ryze institucionální rovinu - tedy tím směrem, kde teprve lidská bytost počíná žít svůj vlastní život, kde zakouší (anebo také ztrácí) jeho smysl.

V tomto ohledu, zdá se, uvádíte jako argument všeho všudy dvě skutečnosti: za prvé patriotismus, za druhé účast ve spolcích.

Patriotismus? Ten sám nedává žádnou odpověď, jaká je jeho vnitřní kvalita. Vyhraněnými "patrioty" jsou například Rusové; nicméně jejich nereflektované a všech sebepochybností prosté bezvýhradné identifikování se se svým státem většinou pociťujeme daleko spíše jako nacionalismus, ne-li přímo šovinismus. V každém případě zrovna patriotismus asi nebude zrovna tou hodnotou, která by mohla mít ten pravý potenciál k tomu, do dané společnosti integrovat příslušníky jiných národů a států.

A ty zájmové spolky? - Bezpochyby, v liberální společnosti existuje nespočet možností, své individuální, osobní zájmy pěstovat v rámci toho či onoho spolku, a zažívat při tom pocit uspokojení.

Připomeňme si ovšem: i za socialismu (tedy za časů totalitní diktatury a všeobecné politické i společenské hniloby) existovaly zájmové kroužky, pěvecké spolky, svazy zahrádkářů a chovatelů králíků. A i tam bylo bezpochyby možno pěstovat své osobní zájmy. Ovšem dosti diskutovanou záležitostí v oné době bylo, do jaké míry se v těchto případech jedná fakticky o útěk z oněch zmíněných zahnívajících poměrů, kdy si lidé budovali alespoň nějaký - náhradní - okruh svých osobních soukromých aktivit.

A tato otázka se v pouze relativně menší míře, ale v zásadě se stejnou naléhavostí staví i pro současnou liberalistickou společnost Západu: všechny ty ryze osobní aktivity, všechna ta nepřetržitá honba průměrného člena konzumní západní společnosti za "eventy" všeho možného druhu - není to všechno nakonec jenom útěk, úprk lidské bytosti tušící niternou prázdnotu tohoto západního světa, a snažící se lomozem a blýskotem všech těchto zábav přehlušit žíravý pocit vlastní nicotnosti a bezvýznamnosti?

V každém případě: je tomu opravdu tak, že my nemáme žádnou sjednocující vizi, žádnou společnou ideu - a že vlastně vůbec nemáme ani obecně přijímané pojetí toho, co vlastně je samotný člověk.

My - tady na Západě - vůbec nevíme, kdo vlastně jsme; ale ještě daleko hůře, zdá se že my tu naši lidskou podstatu, smysl a cíl našeho směřování už ani vůbec nehledáme. A pak se ještě divíme, že ti kteří do našeho regionu přijdou z jiných kulturních oblastí, na nás hledí v podstatě jenom jako na roboty: vysoce výkonné, vysoce organizované, ale bez ducha a bez duše. A že k nám pak pociťují odpovídajícím způsobem jen velice málo respektu.

Jan Samohýl - Programátor, Praha

Středa, 20.Ledna 2016, 07:46:56

No, asi nemůžu souhlasit s panem Poláčkem, není právě ta Listina základních práv a svobod společnou hodnotou, po které volá?

Petrasek Milan - penzista

My - tady na Západě - vůbec nevíme, kdo vlastně jsme Středa, 20.Ledna 2016, 10:53:40

a tak pane Poláčku v duchu našich tradic filosofujeme/kazíme mládež, neválčíme a..........., a končíme tam kam za to patříme.
Mám totiž zrovna v ruce obranu Sokrata......bych dodal.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Středa, 20.Ledna 2016, 12:28:31

Pan Rychetník napsal :
"Totalitní ideologie a na nich založené režimy v naší nedávné evropské minulosti měly svou silnou, ale antihumanistickou, ničivou vizi, která vedla k vraždění a konečně sebedestrukci. Chyběl jim duchovní základ, který dává víra v nás milujícího Boha".
Ano, pane Rychetníku, měly silnou vizi. Nemyslím si vůbec, že byla antihumanistická, antihumanismus byl podle mého mínění jen vedlejším produktem, způsobeným z části tím, že mnoho lidí tuto vizi nepřijalo, ba bránilo se jí všemi silami, a z části byl způsoben jinými důvody - neznalostí, pohodlností, lidským sobectvím, neschopností, touhou po moci, atd.
Jinak musím říct, že s druhou částí vašeho vyjádření ("Chyběl jim duchovní základ, který dává víra v nás milujícího Boha") už teď souhlasím, jakkoli dříve jsem nesouhlasila.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Srovnání hodnot Středa, 20.Ledna 2016, 13:49:0

Pane Samohýle, ta "Listina práv a svobod" - to je přesně to o čem jsem mluvil, to je bezpochyby nemalé pozitivum západní liberální společnosti, ale není to žádná idea, v pozitivním smyslu.

Už jsem o tom několikrát psal: všechna tato "lidská práva" mají ve skutečnosti jenom negativní, pasivní charakter: to jest, jsou pouhou obranou před něčím (zneužitím moci), jenom něčemu zabraňují (útlaku) - ale sama nemají naprosto žádný pozitivní obsah, nic nevytvářejí.

A právě o tom je tady řeč: jestli euroamerická civilizace má v současné době k dispozici nějakou skutečně pozitivní, nosnou, "zapalující" ideu, kterou by mohla o svých humanistických kvalitách přesvědčit a na svou stranu strhnout i ty, kteří do ni nově vstupují. - A ostatně, aby o těchto kvalitách dokázala přesvědčit i své vlastní příslušníky, bych dodal.

Po - téměř - dvě tisíciletí bylo takovouto nosnou ideou křesťanství; ale to čím dál tím více podléhá ve svém zápolení při srážce s modernou.

Svého času právě tato moderna - se svými hesly svobody, vlády racionality a všeobecného pokroku - měla být tou novou ideou; ale její impuls se vyčerpal ještě mnohonásobně rychleji, než ten křesťanský.

Určitým výrazem či formou této moderny měl být komunismus (ostatně i navazující na určité elementy křesťanství); ale jeho poločas rozpadu se ukázal být ještě kratší.

Co dnes? Obrana Sokrata? Snad ano, alespoň v určité rovině; ovšem jenom potud, pokud si uvědomíme, že Sokrates zdaleka nebyl jenom sžíravým kritikem a až provokatérem shnilé a zkorumpované aténské demokracie, nýbrž že právě on napočal onu linii, kterou pak plně rozvinul Platón: totiž ideu státního uspořádání, jehož centrálním cílem je realizovat původní dokonalost samotného bytí.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Lidská práva a Charta 77 Středa, 20.Ledna 2016, 13:56:2

Když už jsme zmínili pouze negativní charakter všech těch koncepcí "lidských práv": přesně tohle se týká i našeho domácího "Prohášení Charty 77" - jakkoli byla ve své době tato Charta bezpochyby velice odvážným počinem, nedá se nic dělat, ale obsahově byla omezená právě jenom na tuto čistě fomálně-právní stránku.

To jest, nebyla v ní obsažena žádná nosnější idea nežli jenom ten požadavek dodržování zákonů státní mocí; a právě tento nedostatek jakékoli hlubší ideje pak způsobil, že Listopadový převrat - toto finální vítězství Charty - byl zároveň jejím umíráčkem, neboť neměla žádný potenciál přenést do nové, posttotalitní společnosti nějaký humanistický náboj.

Tento deficit nosných společenských a humanistických idejí byl pak zaplněn novými "ideami": peněz, zisku, osobního prospěchu. A to je přesně ten stav, ve kterém se v současné době utápíme; bez valné vyhlídky, že nám někdo hodí záchranný pás.

Petrasek Milan - penzista

Dva tisíce let křesťanské civilizace jsou pouhým povzdechem, Středa, 20.Ledna 2016, 16:14:22

a možná, pane Poláčku stále ještě zcela nevydechl.
A stejně tak perioda které se účastníme - romantického humanismu, která přinesla ojedinělý pokus o realizaci antického konceptu demokratického režimu v globálním ekonomickém prostoru.
Ekonomický základ - kapitalismus obsluhovaný finančním trhem - je vyzkoušeným instrumentem zajištění globální produkce a přerozdělování, s potenciální možností zajišťování humanitární rovnováhy.
Negativním je absence ideové náplně, kterou spirituálně dutý kapitalismus nezajišťuje. Přesto ale, nabízí historicky vzato nevídaně široký prostor kultury liberálního smýšlení.
Neoliberální klekánice nám sice denně zvoní za humny, ale tahle epocha konjunktury humanismu, ještě stále nevyčerpala všechny možnosti jak krotit kapitalismus (listina práv a svobod) a současně pátrat po spirituální náplni .........bych si trucovitě tipnul.

207_lrweb08

Luděk Rychetník - Praha 10

Paní Hájková, Čtvrtek, 21.Ledna 2016, 00:46:19

nemyslím, že antihumanismus totalitních ideologií byl jen jejich vedlejším produktem. Přímo v jejich jádru byl kolektivní pozemský cíl povýšen na absolutní hodnotu, pro níž se muselo obětovat cokoliv a kohokoliv. Smyslem diktatury proletariátu (Strany, ústředního výboru), nebo diktatury Vůdce, bylo na cestě k cíli zlikvidovat nesouhlas či odpor jako třídu nebo rasu. Antihumanismus je v tomto programovém ničení lidí, přestože cíl komunismu, emancipace lidstva, je jistě humánnější než světovláda arijské rasy.

Ano, svět je komplikovanější. Kapitalismus a vykořisťování, mediální manipulace atd. znemožňují rovné ideové soutěžení. Ale předností západní civilizace je, že postupně vytvořila systém ústavní demokracie, kde ten 'ústavní' prvek dává značné záruky proti diktatuře jednotlivce, strany i většiny. Ten 'demokratický' prvek pak umožňuje usilovat o humánnější, spravedlivější svět. Nic lepšího jsme my lidé zatím nevymysleli.

Skutečně mne těší, že v tom druhém se shodujeme.

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

Nic lepšího se nevymyslelo, ale stačí to? Čtvrtek, 21.Ledna 2016, 06:26:26

Vážený pane Rychetníku,
já bych to také rád viděl tak, jak to vidíte vy. S Vaším prvním odstavcem bych určitě souhlasil.

Bohužel se však dnes stále více ukazuje, že v ústavní demokracii, o níž píšete ve druhém odstavci, rozhodují lidé a mocenské nástroje, které stojí mimo občanskou, resp. demokratickou kontrolu. To jsou např. ty „trhy“ – tedy diktát prostřednictvím ekonomických stimulů –, obchodní dohody (např. před veřejností utajovaná TTIP), vojenské zásahy, privatizace státního majetku, atd. Nedávno jsme také byli svědky toho, jak bezohledně bylo naloženo s vůlí řeckého lidu. Když toto vše zvážím, nemohu si být jistý, že v ústavní demokracii, kde se toto vše děje, opravdu existují záruky proti diktatuře jednotlivce či skupině lidí.

Ano, můžeme tvrdit, že dosud se nic lepšího nevymyslelo. Ale stačí to? Ono totiž nakonec není důležité, jestli se něco dělá podle pravidel ústavní demokracie (byť by to byla ústavní demokracie naprosto dokonalá), ale jestli to je v řádu dobra pro všechny.

S přání všeho dobrého, Jiří Vyleťal

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Čtvrtek, 21.Ledna 2016, 10:18:11

To je právě ten problém. Kapitalismus snad kdysi demokracii napomáhal. Jenže dnes už je někde jinde, takže jí naopak začíná bránit ve fungování.
Demokracie totiž potřebuje samostatně jednající občany, zatímco kapitalismus bohužel potřebuje vedle samostatně jednajících podnikatelů a manažerů také hloupé spotřebitele (ve velkém množství) a závislou pracovní sílu, která se nechá bezmezně vykořisťovat. Ale té bude potřebovat čím dál tím méně. Prostě potřebuje lidi na odbyt svého zboží, ale nepotřebuje je na práci. K čemu to asi tak může vést?
Možná by pro začátek pomohlo, kdyby se prosadilo zavedení nepodmíněného základního příjmu. Třeba by to nastartovalo přechod k jinému systému.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Stačí to? Čtvrtek, 21.Ledna 2016, 12:43:38

Pan Vyleťal veškerou podstatu věci vyjádřil jednou jedinou prostou otázkou: "Stačí to?"

Ano, veškeré kontroverze ohledně daného tématu se skutečně pohybují po obou stranách té základní dělicí linie: někomu postačí že státní aparát a v širším smyslu veškeré sociální mechanismy prostě fungují jako dobře promazaný a řádně ošetřovaný stroj - zatímco jiní jsou toho názoru, že toto pouhé f u n g o v á n í je prostě příliš málo, nežli aby tento mechanismus kdy mohl mít potenciál utvářet skutečně humánní dimenzi lidského bytí.

Připomeňme si jeden základní axióm antického pojetí státu: stát právě n e n í jenom takovýmto holým aparátem politické moci a státní správy; nýbrž je zároveň místem, kde člověk sám žije svůj život. A kde se tedy rozhoduje o tom, jakou kvalitu tento lidský život bude mít.

Pane Petrasku: je mi líto, ale moderní (či snad přesněji: současná) demokracie právě n e n í pokračováním tradic antické demokracie - nýbrž je daleko spíše jejím naprostým popřením.

Svým způsobem tento rozdíl docela dobře postihl v dnešním "Právu" V. Bělohradský, svým rozlišením pojmů "demos" a "populos". Krajně zjednodušeně, nicméně snad ne zcela nevýstižně by bylo možno konstatovat, že (ideální) antická demokracie se opírala o "demos" - lid rozumný, uvážlivý a odpovědný, zatímco stávající pojetí demokracie daleko spíše míří na onen "populos" - amorfní voličskou masu, která se ve svých občanských postojích (pokud vůbec jaké zaujímá) řídí fakticky přesně těmi motivacemi, kterými se nechá ovládat ve svém materiálním, konzumním životě - totiž svými ryze osobními, nevědomými a nereflektovanými zálibami, choutkami a instinkty.

Mimochodem, pojmy "liberalismus" a "spirituální náplň" jsou bohužel opravdu naprosto antagonistické; liberalismus samozřejmě sice otevírá formální svobodu pro jednotlivcovo hledání čehokoli - ale zároveň svým vůdčím principem absolutní nezávaznosti (jinak řečeno: hodnotovým relativismem) o to účinněji rozbíjí jakoukoli základnu pro instalování veškerých univerzálních hodnot, ať spirituálních či jiných.

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

Co v demokracii postrádám - ještě k příspěvku pana Rychetníka Čtvrtek, 21.Ledna 2016, 16:47:16

Velice souhlasím s paní Hájkovou i s panem Poláčkem, byť o antické demokracii nevím skoro nic.

Ale ještě zpátky k příspěvku pana Rychetníka. Uvažuje se v něm o režimech nehumánních a humánních. Komunismus pokládáme za režim nehumánní z toho důvodu, že k prosazení svých cílů pokládal za přijatelné likvidovat celé skupiny lidí. A také to dělal. U nás v letech padesátých a v Sovětském svazu od doby jeho vzniku až někam do začátků let šedesátých. V hrubých rysech toto tvrzení jistě platí.

Problém s hodnocením nehumánnosti komunismu nastane, když hrubé rysy opustíme. Československý komunismus let padesátých byl značně odlišný od komunismu let osmdesátých i sedmdesátých. Tvrzení o nehumánnosti komunismu dostane také své trhliny tehdy, když postavení člověka uvnitř společnosti poněkud rozčleníme. Co se svobody slova týče nebo možnosti cestovat, lze o nehumánnosti, tedy o potlačování důstojnosti člověka, bezesporu mluvit. Avšak pokud jde o pracovní právo, sociální jistoty, bezpečnost, míru chudoby, základní existenční jistoty, zdravotnictví, školství, pak bychom asi tváří v tvář pravdě s nálepkou nehumánnosti neuspěli.

Aby mi bylo správně rozuměno: nechválím komunistický režim, ale nechci mu proto, že jej jako celek považuji za nepřijatelný, přičítat jen a jen to špatné.

A nyní se podívejme na demokracii, kterou jsme si tu po r.1989 ustanovili a o níž výmluvně říkáme, že je stále nezralá. Asi si nikdo na konci r.1989 nedovedl představit, že se k nám vrátí chudoba. Že budou legálně vyhazováni lidi na ulici, kde budou mrznout a umírat na lavičkách mrazem. Že se s žebrotou a žebráky poníženě klečícími v prachu ulic a nástupišť metra budeme potkávat kdykoliv vyjdeme ven. Jsou tyto jevy znakem humánnosti? Naši demokraticky zvolení poslanci schválili zákony, podle nichž lze lidské existence ničit prostřednictvím neomezené nabídky půjček. Stejně demokraticky byly zavedeny zákony o exekucích, které jak lovnou zvěř nahání nejslabší z nejslabších, aby zničily jejich životy na základě cíleného zneužívání lidských slabostí. Demokraticky jsme si u nás zavedli hazard, jemuž nepochybně padlo za oběť dostatečný počet lidí na to, abychom o humánnosti systému, který toto vše zcela legálně dovoluje, měli nejvážnější pochybnosti.

Aby mi bylo správně rozuměno: nejsem proti demokracii, ale jsem proti demokracii, která neusiluje o dobro pro všechny. Jsem proti demokracii postavené na principu „co není zakázáno je dovoleno“. On totiž takový společenský systém, resp. taková demokracie, která akceptuje, že „co není zakázáno je dovoleno“, vede k nadvládě silných nad slabými, k nadvládě bezohledných nad všemi ostatními. O co jiného pak může jít než o diktaturu a tedy systém nehumánní? Aby se toto nestalo, k tomu nestačí instituce, procesní pravidla a kvalitní administrace. K tomu je třeba duchovní síly, která člověka přesahuje a vede jej k lásce a starosti o blaho druhých. Bohužel, já v demokracii tuto sílu bolestně postrádám.

S přáním všeho dobrého, Jiří Vyleťal

Petrasek Milan - penzista

Pane Poláčku, sebemenší usilovný náznak snahy dostat se z té bredouille ven Čtvrtek, 21.Ledna 2016, 21:28:24

vám do klávesnice vykouzlí ....Pane Petrasku: je mi líto, ale..........
A tak nezbývá než se pokusit obrátit list, a mé úvahy o stavu obecného dobra v politickohospodářských sférách nahradit zkoumáním současného paradigma ... Zklamané romantické podvědomí v beznadějně odromantizovaném světě.
Tedy obrácení listu dnes, a z kaše do bryndy zítra....bych dodal.

207_lrweb08

Luděk Rychetník - Praha 10

Stačí to? Pátek, 22.Ledna 2016, 01:25:46

Pokusím se odpovědět na dvě velice místné otázky pana Vyleťala.
"Stačí to?" Odpovídám otázkou 'a máme na víc?'
"... je třeba duchovní síly, která člověka přesahuje a vede jej k lásce a starosti o blaho druhých. Bohužel, já v demokracii tuto sílu bolestně postrádám." Opět protiotázka 'a nalézáte ji v jiných režimech?'

Argumentace:
Mytická: Naši prarodiče jedli to nešťastné jablko ze zakázaného stromu a byli vyhnáni z Ráje. Brzy nato zabil Kain Abela. Od těch dob se táhne oddělení člověka od zdroje lásky a spravedlnosti.

Argumentace biologicko-antropologická: Člověk je opice, která byla jaksi obdařena jazykem a myšlením, rozumem, vědomím sebe sama a vědomím nadpřirozena. Je společenská, a některé tlupy se naučily, že, aby přežily a zvítězily nad jinými v boji o prostor a potravu, se musí organizovat, vytvářet kulturu a předávat ji potomkům; kulturu, která zahrnuje techniku, umění, náboženství, filosofii. A naučily se vytvářet společnost řádu, protože síla je v organizovaném množství. A také, že pro své členy potřebují svobodu. A že sloučit svobodu s řádem není vůbec jednoduché, ale snad by se to mohlo podařit tím dobrodružným vynálezem Západní civilizace, kterému, pro určité podobnosti se starověkým řeckým experimentem, a z nostalgie, říkáme 'demokracie'. Přidáváme adjektivum 'liberální', abychom vyjádřili pro nás tak důležitý rozdíl - ceníme si osobní svobody, byť mnohdy mimo jakékoliv hranice odpovědnosti (k vlastnímu životu, lidem kolem mne, společnosti).

Argumentace politicko ekonomická: máme své lidské hmotné zájmy a potřebujeme je svobodně sledovat, a od pradávna se ukazuje, že naše jednání a podnikání se nejlépe koordinuje zvyklostmi, zákony a směnou na trhu. Prodáváme a nakupujeme výrobky i pracovní sílu. Opět se ukazuje, že společnosti, kde se tržní vztahy nejvíce rozšířily a které spolehlivě zaručily svobodu a soukromé vlastnictví, a zároveň pevnou vládu práva (včetně minimálně korupčního soudnictví), prosperovaly a zbohatly nejvíce.

Nebudu unavovat dalšími zjednodušenými a pokřivenými (jistě až na hranici únosnosti) interpretacemi dějin. Chci pouze dovodit, že osobní, rodinné, skupinové hmotné zajmy jsou pro nás lidi přirozené a všudypřítomné, že mezi lidskými tlupami až společnostmi byl a je konflikt o prostor a zdroje. Přes časté výbuchy násilí a válek je však naše současná civilizace dokladem naší lidskosti a plodnosti židovsko křesťanského náboženského (a řeckého filosofického) impulzu. Nepodceňuji indickou a čínskou civilizaci (té si velice vážím), stále si však myslím, že jsme se dostali dál, ale také že jsme dnes hlouběji v duchovní krizi.

Stručně řečeno: na víc - my jako společnost - nemáme. Máme takový politicko ekonomický systém, jaký si zasloužíme. Myslím, že katolické sociální učení to říká celkem jasně: součástí politicko ekonomické emancipace musí být duchovní proměna, osvobození od hříchu (zejména sobectví). Závěrečná čtvrtina Františkovy encykliky "Laudato si'" je věnována duchovnímu obratu.

Pane Vyleťale, souhlasím s vaší výtkou a také nemyslím, že ústavní demokracie 'stačí' - pouze připravuje podmínky. Demokracie nemůže nahradit víru v Boha a osobní nasazení o lidštější hospodářský systém. Pouze poskytuje bezpečí a dává svobodu usilovat o víc politickými prostředky, bez násilí. Zádrhele vidím morální - v nedostatečné motivaci, mocenské - politické protitlaky, a intelektuální - nevíme co, aby to fungovalo, splnilo očekávání a bylo politicky, organizačně a hospodářsky reálné. Neumíme ani se politicky zorganizovat a vytvořit dostatečně silné hnutí.

Námět paní Hajkové, zavést nepodmíněný základní příjem, je dobrý příklad. Můžeme zkoušet promyslit praktikality. Na Katolické univerzitě v Lovani v Belgii má centrum jeho Evropská síť, Basic Income European Network <www.basicincome.org>. Slouží jako informační centrum.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Máme na víc? Pátek, 22.Ledna 2016, 06:32:24

Možná máme, ale nevíme o tom. Nemyslím právě na změnu ekonomického systému, neboť to bude celosvětová záležitost. Ale určitě my, obyvatelé České republiky, máme na víc, než se dosud projevilo. Jenom máme strach se do něčeho pustit, tedy do nějakých společných aktivit. Strach svazuje a drží na místě. A ti, co se nebojí, ti zase nemají s kým se do těch společných aktivit pustit. Museli by ty druhé nejdřív zbavit strachu nebo je nějak změnit.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Pátek, 22.Ledna 2016, 07:05:48

Strach z občanských aktivit a iniciativ se projevuje v podobě rezignace (nemá to cenu). Možná je v tom i trocha pohodlnosti, neznalosti svých možností atd. Prostě málo energie. A ti, kteří energii mají, ti ji raději využívají ke svému prospěchu - třeba v soukromém podnikání.

Josef Poláček - Manuální pracovník

(Ne)máme na víc? Pátek, 22.Ledna 2016, 13:51:6

Komunismus a humanismus: shodou okolností zrovna pročítám knihu pamětí známého československého reformního politika Čestmíra Císaře "Člověk a politik". A je to opravdu neobyčejně zajímavé čtení.

I když zohledníme, že autor své vzpomínky koncipoval samozřejmě optikou "muže zevnitř", tedy jednoho ze spolutvůrců (někteří by dozajista řekli: "spoluviníků") výstavby socialismu, přesto se pro alespoň trochu nezaujatého čtenáře ukazuje naprosto jednoznačně: českoslovenští komunisté opravdu nebyli (původně) žádní démoni. Oni opravdu byli skálopevně přesvědčeni, že světu a lidu přinášejí nový, progresivní společenský řád, který je nejen sociálně daleko spravedlivější nežli ten kapitalistický, nýbrž i po všech ostatních stránkách vyspělejší, humánnější a kulturnější. A Císař zmiňuje, jak ještě na počátku šedesátých let se tehdejší prezident Antonín Novotný (zatvrzelý konzervativec) opravdu upřímně těšil na to, jak socialistický stát svému lidu bude poskytovat čím dál tím více statků zcela zadarmo (dopravu, energii...), a tím se bude čím dál tím více přibližovat ideálu komunismu - kdy bude zadarmo už všechno.

Proč tedy tento natolik krásný a humánní projekt vlastně ztroskotal?

Z líčení Č. Císaře je možno konstatovat tři zásadní okruhy problémů:

1. Masivní ingerence pověstných "sovětských poradců". A vůbec: tlak z Moskvy. Především po roztržce s Jugoslávií Stalin dostal strach, že by se mu jeho nově utvořené impérium "tábora míru a socialismu" mohlo rozpadnout, vymknout se jeho kontrole. Proto byla vytyčena ona proslulá téze o "zostřování třídního boje", jejíž výsledkem byl teror a divadelní procesy padesátých let, drastické utužení celého režimu. Zůstává otevřenou otázkou, jak by vývoj probíhal, kdyby k tomuto tlaku z Moskvy nedošlo.

2. Císař si to možná sám plně neuvědomil, ale fakticky dokumentoval, že komunismus ztroskotal ekonomicky - a to sice sám na sobě, na svých vlastních předpokladech. On sice samozřejmě - jakožto reformní komunista - naprosto zřetelně viděl a doznával ekonomickou nevýkonnost centrálně plánované ekonomiky; ale zdá se že i on až do konce věřil tomu, že tuto ekonomiku je možno "reformovat", a přitom jí uchovat socialistický charakter. Přitom ale ten zcela zásadní problém sám popisuje, jak se vynořil už v té zcela první fázi po změně režimu: dělníci totiž náhle začali mít pocit, že když teď oni jsou "pány", tak že už nemusí podávat výkon. S poukazem na to, že teď už se přece nenechají "vykořisťovat", žádali dramatické zvýšení svých mezd - kteréžto zvýšení ale nebylo podloženo žádným adekvátně zvýšeným výkonem. Jinak řečeno, toto zvýšení mezd nemělo žádnou reálnou ekonomickou základnu - a jejím výsledkem mohla být jedině inflace, znehodnocení peněz.

3. Zbytnění aparátu. Císař líčí velice plasticky, jak se v rámci strany velice rychle vytvořily dva tábory: tábor liberálů, a tábor konzervativců.
Přičemž: budiž ještě jednou připomenuto, původně byli všichni skutečně spojeni jednou společnou ideou, a v první vlně porevoluční euforii se ukazovaly spíše jenom ryze osobní rozdíly: tenhle soudruh je trochu ohnivější, tenhle zase poněkud usedlejší...
Jenže: jak se čím dál tím více projevovaly fundamentální problémy výstavby socialismu, vykrystalizovaly se dva zcela protichůdné postoje, a tedy i dva protichůdné tábory. Tábory názorové, ale nakonec i tábory mocenské.
To liberálně-reformní křídlo se oněm problémům chtělo postavit čelem, chtělo je řešit, a to nadále pod vůdčí ideou socialistického humanismu. Zatímco ten konzervativní tábor zaujal postoj: socialismus je přece ten nejlepší možný systém, žádné zásadní problémy tu nejsou možné, a kdo to tvrdí je nepřítel socialismu! Zkrátka: tito konzervativci chtěli mít svůj klid; a spolu s tím i svá teplá místečka.
A je snad zbytečné připomínat: ten tábor konzervativců nakonec vždycky získal většinu.

-----------------------------------------------

Co z toho vyplývá pro naše úvahy?

Nedá se nic dělat, ale je to velice tristní zjištění: lidé časem zničí i tu nejkrásnější myšlenku. Svou pohodlností, svou zkostnatělostí, svým egoismem. A to sice nejenom ti "nahoře", ti v aparátu; nýbrž jak bylo vidět na příkladu těch dělníků žádajících nezasloužené platy, i těch "dole". Jinak řečeno: člověk sám o sobě asi opravdu "nemá na víc", nežli k čemu je okolnostmi či nějakým tlakem zvenčí donucen.

To znamená:

1. nikdy nelze připustit nějaký systém (politický, společenský, ekonomický) bez účinné opozice. Jedině ta může být alespoň určitou zárukou, že daný systém neustrne sám v sobě, a nezačne se uchovávat čistě mocenskými prostředky.

2. totéž platí i v rovině ekonomické: jedině neustálou ekonomickou "opozicí" - to jest volným trhem, s jeho funkcí neustálého porovnávání reálných hodnot - je možno zabránit hlubokým deformacím společenské produkce.

------------------------------

Zdálo by se tedy, že vše hovoří pro - stávající - systém liberální demokracie a volného trhu. Tam jsou oba tyto základní druhy opozice respektive konkurence dány.

Jenže! V tomto systému je právě zase j e n o m ta opozice, jenom ta konkurence, jako pouhá negativa; zároveň je zde ale dána naprostá absence nějaké té vyšší ideje, jakou mělo ještě hnutí komunistické: ideje sociální, ale i kulturní, mravní, všeobecně humánní. Jednou větou by bylo možno říci: kromě konkurence (ať v ekonomice nebo politice) tu není naprosto nic. Nic, co by bylo hodné a důstojné autentické existence lidské bytosti.

Takže, bylo by snad možno právem soudit, že jedinou pravou cestou by byla cesta prostřední: trvat na existenci nějaké vůdčí humánní ideje - ale zároveň tuto ideu nikdy nenechat ustrnout a zdegenerovat tím, že bychom ji vytrhli z prostředí permanentní kontroly, opozice a ideové konkurence.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Pátek, 22.Ledna 2016, 13:52:34

Pane Petrasku, ten problém je v tom, že Vy do systému liberální demokracie stále implantujete vlastnosti, které tato nemá, a zásadně mít nemůže (a fakticky ani nechce).

Takže poté skutečně vždycky musí Poláček vystoupit se svým "ale"...

Josef Poláček - Manuální pracovník

Co není zakázáno... Pátek, 22.Ledna 2016, 14:02:9

Ano, pane Vyleťale, toto a právě toto je skutečně "dědičným hříchem" jakékoli liberální demokracie: totiž její fetišizování tzv. "svobody člověka", která je v této podobě fakticky jenom zpovykaností principiálně egoistického individua, a - jak jste zmínil - nakonec vede k nadvládě silnějších.

Ovšem, jak velice obtížné je hledat nějakou alternativu, je možno vidět právě na těch modelech "ideálního státu", které vytvořili Platón a Aristoteles. Tady je všechno zaměřeno na směřování k dokonalosti: k dokonalé spravedlnosti, k dokonalé blaženosti, k dokonalé kulturnosti, k dokonalým ctnostem - krajně sympatický projekt, ale to všechno je (nedá se nic dělat) vykoupeno vysloveně totalitním dohledem nad každým jednotlivcem, jestli se chová v dostatečném souladu s touto "dokonalostí".

Takže, ještě jednou: jedinou možnou cestou se jeví opravdu to, nalézt nějaký model lidské společnosti, který bude ve vyvážené míře obsahovat a realizovat oba elementy: jak vyšší humánní ideu, tak i osobní svobodu jednotlivce a jeho nezaměnitelné osobnosti.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Pátek, 22.Ledna 2016, 16:44:35

Pane Poláčku, já jsem přesvědčena, že taková kontrola, jaká je nad jednotlivcem dnes, nebyla ani za totality - jednoduše proto, že neexistovaly ty technické možnosti jako jsou v současnosti (kamery, čipování, sledování přes internet atd.). A vede to snad k tomu, že lidé jsou lepší? Pochybuji o tom.
Nebylo by nakonec lepší, kdyby každý prováděl osobní sebereflexi? Kdyby uměl přiznat své chyby a nedostatky sám před sebou? Nebo ještě lépe řečeno - co kdyby si člověk své hříchy přiznal před Bohem? Třeba by ho to přiznání vlastních nedostatků vedlo alespoň trochu k nápravě. Anebo přinejmenším k tomu, aby řekl: Pane Bože, odpusť mi to, ale neumím se chovat lépe, než se chovám - nebo - neumím pracovat lépe, než pracuji. Nemyslím, že tím hned vznikne nový systém. Ale začnou se vytvářet předpoklady pro možnost fungování takového beznátlakového systému, v němž budou lidi pracovat "sami od sebe", aniž by byli tlačeni dozorem nebo ekonomickou nutností přežít.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Sebereflexe a společenská kontrola Sobota, 23.Ledna 2016, 12:21:57

Paní Hájková, tady musíme rozlišovat dvě různé roviny. A vlastně tři.

Za prvé: ty technické možnosti kontroly je jedna věc, ale to celkem vzato nehraje pro naše úvahy podstatnou roli. Uvědomme si jenom, že v oněch přirozených společenstvích - ať dávnověku nebo ještě i někde v současné době - které mnohým ještě platí jako symbol nedotčeného ráje, byla ta kontrola nad chováním jednotlivce ještě mnohem "totálnější"; to jest, každý věděl naprosto dopodrobna, co dělají všichni ostatní. Tak daleko ještě dokonce ani současná špionážní technika není.

Druhá rovina je ta sebereflexe (jinými slovy: vlastní svědomí). Ano, to je samozřejmě ten naprosto ideální stav, ke kterému směřují všechna velká mravní hnutí minulosti, ať je to buddhismus, ať je to křesťanství, ať je to přísná etika antiky. A je to - či mělo by být - i konečným cílem našeho vlastního směřování.

Jenže: nedá se nic dělat, ale člověk je ve svém reálném všedním životě takový, jaký je. A i když naprosto nechceme podceňovat roli a dějinný význam těch velkých (a třeba i malých) mravních impulsů, doposud se ještě nestalo, aby některý z nich dokázal umravnit lidstvo v plném rozsahu. Jejich účinkem byla doposud vždycky jenom určitá k o r e k c e jednání individuí, která mají o sobě přirozenou tendenci sledovat především své vlastní osobní zájmy.

Takže: samotný mravní étos nestačí; je tedy zapotřebí něco "hmatatelnějšího"; a to je ta třetí rovina, a to sice to, čemu říkáme "sociální kontrola".

Aristoteles píše (ve své "Etice Nikomachose"), že podstatou spravedlnosti je rovnost; ovšem nikoli rovnost mechanická, aritmetická, nýbrž proporcionální. (Tj. ne všichni mají dostávat mechanicky stejně, nýbrž kdo - pro společnost - učinil více, má dostat taktéž proporcionálně více.)

A teď jde o to: podle Aristotela všechno toto určování, vypočítávání toho, co je spravedlivé (tedy: co komu právem náleží), vyrůstá z reálných (směnných, komerčních) styků mezi lidmi. V zásadě tedy Aristoteles tuto hierarchii společenských faktorů vidí zcela stejně jako Marx: základem jsou m a t e r i á l n í styky, vztahy mezi lidmi; a teprve na tomto základě vyrůstají vztahy a struktury etické a právní.

Aristoteles dokonce píše, že tyto materiální (směnné) vztahy mezi lidmi jsou předpokladem jakékoli společenskosti (pospolitosti) vůbec; neboť kdyby se lidé navzájem nepotřebovali (tj. kdyby neměli komodity schopné vzájemné výměny), tak že by se vůbec nemohla konstituovat lidská společnost, každý by si žil jenom sám pro sebe. (Nutno připojit, že těmito "předměty potřeby a směny" Aristoteles nemá na mysli jenom čistě komerční, hmotné produkty - nýbrž prostě všechno, po čem člověk může toužit, a co může získat za odpovídající protihodnotu od toho druhého.)

Takže, ještě jednou: veškerá spravedlnost (tj.: rovnost) podle Aristotela nakonec vyrůstá ze spravedlivé, rovné směny mezi lidmi.
A tato rovnost samozřejmě nevzniká sama ze sebe - ale konstituuje se v oněch nesčíslných aktech výměny komodit mezi lidmi, kde se určuje, co má jakou hodnotu.

A tady nám přichází ten zajímavý fenomén: fakticky tu každý kontroluje každého. Každý kontroluje, zda ten druhý žádá přiměřenou cenu za svůj produkt - zda tedy jedná na základě rovnosti (hodnot), a tedy spravedlnosti.

To zajímavé na tom je: tady opravdu není zapotřebí nějaké "vyšší mravnosti", která by člověka nutila chovat se nějak nad jeho přirozenost. Naopak, každý už jenom tím, že chrání svůj vlastní zájem, přispívá k vytváření obecné rovnosti, a tedy spravedlnosti.

- To ostatně měl na mysli také pan Rychetník, svým poukazem na to, že obecně spravedlivé společenské řády se nejspíše utvářejí tam, kde existuje volný komerční trh.

(Pro tuto chvíli ovšem ponecháváme mimo zřetel onu zásadní kritiku Marxe na k a p i t a l i s t i c k é m volném trhu - který podle jeho modelu právě n e n í založen na rovné, tedy spravedlivé směně mezi dělníkem a kapitalistou.)

Pro tuto chvíli zůstaňme u konstatování: ano, mravní sebereflexe každého jednotlivce je skutečně předpokladem pro vytvoření skutečně mravně a lidsky hodnotné společnosti; ale vedle tohoto silného mravního impulsu musíme mít k dispozici ještě nějaký r e á l n ý základ v samotném praktickém životě společnosti, ze kterého by tato "nová mravnost" mohla vyrůstat a na kterém by mohla spočívat.

Jinými slovy, běžný člověk musí být už svým reálným životem veden k mravnosti; samotný mravní apel k tomu nestačí.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Jaký základ? Sobota, 23.Ledna 2016, 12:35:8

V této souvislosti se ovšem vynořuje otázka, kterou v dané době sotva budeme schopni zodpovědět: j a k ý charakter by tedy měly a musely mít ony reálné vztahy směny mezi lidmi, aby u nich budily tu schopnost hluboké vlastní sebereflexe?

Ta pouhá r o v n o s t vzájemné směny u Aristotela - ta k tomu asi stačit nebude. Právě proto, že ta nepřekračuje ten sice přirozený, ale nakonec čistě věcný horizont "každému co mu náleží".

Zatímco ta schopnost, ta připravenost k hluboké mravní sebereflexi - ta žádá něco víc. Tady právě člověk už musí dokázat překročit hranice svého přirozeného života, a svých přirozených zájmů.

Padla tu zmínka o "nepodmíněném základním příjmu". Takovéto opatření by napřed bylo naopak porušením principu rovnosti, a tedy spravedlnosti: někdo dostává (od společnosti) něco, za co on sám neposkytuje (tj. není nucen poskytnout) odpovídající protihodnotu.

Toto opatření by jenom tehdy mělo svůj hlubší význam (který by nakonec zásadně převyšoval i ten Aristotelův postulát rovnosti) - kdyby bylo doprovázeno takovým společensko-etickým prostředím, že by všichni ti jeho příjemci p ř e s t o společnosti odváděli patřičnou protihodnotu. Přesto, že by fakticky nemuseli. Že by tak tedy činili dobrovolně; na základě pocitu studu, že by jinak parazitovali na ostatních. A jak už řečeno, stud je prvotní podmínkou mravní sebereflexe.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Sobota, 23.Ledna 2016, 13:36:27

Nepodmíněný základní příjem vám připadá jako porušení principu spravedlnosti, protože člověk něco dostává bez zásluhy? Ale vždyť i v současném sociálním systému dostávají lidé prostředky bez zásluhy. Mimo to, skutečné zásluhy těch, kteří pracují, jsou často prověřitelné jen obtížně. Bylo by tedy spravedlivější nechat toho, kdo nám nenabízí něco, co potřebujeme ke svému životu, zemřít hladem?
Myslím, že bychom měli hodně přemýšlet o smyslu pojmů a o tom, co je pro člověka dobré.
Například, není pro člověka přirozenější žít v menších společnostech jakými byly například starověké řecké státy, kde všichni o sobě všechno věděli? Co znamená, když se řekne, že člověk je ve svém reálném všedním životě takový jaký je? Je takový opravdu? Nebo je spíš takový, jakým ho chce mít jeho okolí? Nosí člověk před světem masku? Nosí ji sám před sebou? Co znamená starat se o své zájmy? Jaký je zájem člověka? Žít za jakoukoliv cenu? Jaké je jeho skutečné já? Ví to člověk? Co vlastně člověk chce? Usiluje o to, po čem skutečně touží? Vymění to za něco, po čem netouží?

207_lrweb08

Luděk Rychetník - Praha 10

Když nebývá vidění, rozptýlen bývá lid Sobota, 23.Ledna 2016, 14:23:3

Nejdříve krátká odpověď panu Poláčkovi (Jaké hodnoty? Úterý, 19.Ledna 2016, 16:44:5). Chtěl jsem vysvětlit, že má zkušenost emigrace do Anglie se shodovala s jeho německou jen častečně. Anglická společnost svou otevřeností umožňovala tomu, kdo měl zájem, začlenit se a necítit se izolován nebo opuštěn a v tom se patrně lišila od německé. Anglie je jiná než střední Evropa. Třeba jen maličkost: střetnete se neznámým člověkem na úzkem chodníku, uvolníte cestu a usmějete se. Ve střední Evropě je úsměv vzácnější a závaznější.

Naše zkušenosti se shodovali co do nedostatečné duchovní hloubce hodnost, v tom jsem potvrzoval jeho charakteristiku 'Západu'. Ale i v tomto ohledu se Anglie liší: nedostatek hloubky jsem asi intenzivně cítil pouze já, středoevropan. Jak se často opakuje, Angličané a Britové skutečně myslí empiricky, pragmaticky. Úvahy o smyslu života a dlouhodobých cílech valná většina ponechává se samozřejmou důvěrou duchovním a politickým elitám. Tehdy před čtyřiceti lety snad až do krize měl důvěru celý systém, od monarchie, přes soudy, parlament a strany, až po kapitalistickou ekonomiku, státní zdravotnictví a sociální zabezpečení, včetně sporů a otevřených konfliktů, řešených podle osvědčených celkem férových pravidel. Krize důvěru narušila jen v dílčích častech, ale trvá důvěra, že se na tom pracuje - průběh diskuse a sporů může zájemce sledovat- a že zaběhnutá pravidla mi umožňují uplatnit hlas. A tato pravidla ctím. To je ten patriotismus, o němž jsem psal (a který u části imigrantů chybí - o tom se vedla diskuse výše).

Tento můj příspěvek je však o nedostatečné duchovní hloubce.
Děkuji také panu Poláčkovi za postřehy o pamětích Čestmíra Císaře. S dvěma závěry pana Poláčka bych celkem souhlasil, snad bych je poněkud rozšířil a zobecnil v tom smyslu, že omezení svobody (nad běžnou ochranu práv a svobody jiných) a uzavírání systému proti inovacím, experimentům, byť nečekaných a 'nepředstavitelných', nejen technických, ale i organizačních a sociálních, vede ke zkostnatění a úpadku. Totéž platí v intelektuální sféře o omezování svobody kritiky a tvorby. Byla to nejen naivita ekonomických představ Novotného, ale nemožnost je (a jakékoliv jiné oficiální) podrobit kritice, která způsobila zaostávání a pád.

Ale závěrečné formulace ("trvat na existenci nějaké vůdčí humánní ideje"), podobně jako věta pana Vyleťala ("... já v demokracii ... bolestně postrádám ... duchovní síl(u), která člověka přesahuje a vede jej k lásce a starosti o blaho druhých") mi zní jako představa, že vůdčí humánní idea či člověka přesahující duchovní síla může, nebo by měla být, organizačně zakotvena do STÁTNÍCH struktur. Bylo to tak myšleno? Nebo je to mé nepochopení formulací?

Upřesněme pro jistotu, že nemáme na mysli práva a svobody ve smyslu Ústavy a Listiny základních práv a svobod. Pánům Poláčkovi a Vyleťalovi jde o pozitivní vůdčí ideu, která dává společnosti směr, říká o co usiluje. Pan Poláček to formuluje jasně : "pozitivní vůdčí zapalující" (Středa, 20.Ledna 2016, 13:49:0). Jde o VIZI, která členy společnosti sjednocuje k cílevědomému úsilí, ale která by měla být zabudována do státních struktur. Dejme tomu na způsob ústavy a pak (logicky nezbytně) střežena ústavním soudem. Tato představa je však od základu rozporná.

Pan Poláček vyjmenovává nosné ideje v minulosti, křesťanství, moderna, komunismus, a jejich vyčerpání, případně zhroucení a pak připomíná klasický řecký ideál "státního uspořádání, jehož centrálním cílem je realizovat původní dokonalost samotného bytí". Pokud rozumím, jeho recept pro naše dnešní duchovní prázdno je nalézt, vytvořit "státní uspořádání" se strukturálně zabudovaným duchovním cílem. Lituji, ale jsem přesvědčen, že je to iluze. Fata morgana.

"Dávejte ..., co je císařovo, císaři, a co je boží, Bohu" (Matouš 22,21) říká Ježíš. V oddělení duchovní autority od světské je právě jedinečná historická zkušenost naší civilizace. Umožnilo svobodu pro vědecký a technologický pokrok a naši prosperitu. Jakmile však je vůdčí humání idea zabudována do režimu, začíná kostnatět a ztrácet NEFORMÁLNÍ vůdčí i humánní charakter. Vývoj a úpadek komunistického experimentu to předvedl.
Souhlasím že, my, lid, demos, společnost, vůdčí vizi potřebujeme!

Mám rád starozákonní přísloví (29,18) "Když nebývá vidění, rozptýlen bývá lid; kdož pak ostříhá zákona, blahoslavený jest" (Bible kralická, 1613). Převod do dnešního společenskovědního jazyka by patrně zněl takto: "Když společnost nemá vizi, rozpadá se; kdo i tehdy ctí právo, je v srdci šťasten". My 'vidění' nemáme, právo často nectíme a nejsme v srdci šťastni. Vedeni reklamou hledáme štěstí v povrchních zážicích, ale pocit prázdnoty jen překryjeme. Jistě, posezení ve společnosti u piva nebo sklenky vína, v příjemném prostředí, spolu s mnohými jinými příjemnostmi, je součastí dobrého života - POKUD máme hodnotnou životní náplň a cítíme se součástí nadějného společenského úsilí, sjednocující vize.

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

Odpověď požadovaná panem Rychetníkem Sobota, 23.Ledna 2016, 22:08:9

Vážený pane Rychetníku,
odpovídám na otázku z Vašeho posledního vstupu, která se zdá být naléhavá. Na otázky z Vašeho předposledního vstupu jsem ještě neodpověděl, protože jsem dosud postrádal dostatek času. Odpovím nejpozději zítra.

Tak tedy k otázce ohledně vůdčí idey (resp. duchovní síly) a jejího případného ukotvení do státních struktur. Moje odpověď: Ano, i tak by to mohlo být, ale takto to myšleno nebylo. Myslel jsem to tak, že společnost (tedy také státní struktury) by měla umožňovat a podporovat spění k mravnosti, lásce k druhým lidem, k pravdivosti apod. Tedy nikoliv dobro nařizovat, ale otevírat dobru dveře.

Jedna praktická představa: Činnost rady ČR a ČTV taková, která by nedovolila vysílání pořadů, v nichž se mluví sprostě, propaguje se v nich nemravnost, násilí, sex bez lásky. Další z praktických představ, např. o činnosti státních struktur: Povinné vyučování křesťanství ve školách. Nemyslím povinnou víru, ale povinnou přiměřenou znalost křesťanství. Jinak řečeno, stát má usilovat o dobro, nikoliv dovolovat působení zla.

Ještě Vámi žádané upřesnění, pane Rychetníku. Neměl jsem na mysli ani Ústavu, ani Listinu základních práv. A to proto, protože dokud společnost není na takové mravní a duchovní úrovní, aby ctila obsah závazných právních dokumentů, stejně je ctít nebude. Nejdříve je potřeba vůle k dobru a až potom lze dobro uplatňovat a dobře žít.

Dobrou noc a veliký dík za úsilí o lepší svět, Jiří Vyleťal

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Neděle, 24.Ledna 2016, 10:34:32

Ta dlouhodobá relativní stabilita anglické (liberálně-konzervativní) společnosti, o které píše pan Rychetník, byla mimo jiné způsobena také tím, že Británie po staletí fungovala jako imperiální mocnost (s centrem v Anglii a přilehlých zemích) a jako taková zkrátka žila na úkor ovládaných zemích. To nemůže nikdo popřít. Anglický dělník se měl daleko lépe, než dělníci v jiných částech světa (vyšší plat, lepší bydlení), proto neměl moc důvod se bouřit a byl vcelku spokojen. Proto příliš nefilozofoval a makal, aby se měl ještě lépe, aby se případně posunul na společenském žebříčku výš. Tento fakt ovlivnění kvality společnosti historickým vývojem nikdo nemůže popřít. Dlouhodobá stabilita působí pozitivně na lidskou psychiku. Lidé jsou pak klidní a spořádaní...
Netvrdím ani, že britská nadvláda přinesla koloniím jenom zlo, to určitě ne. Jenom chci poukázat na to, že svět je propojen a lidská psychika je do značné míry ovlivněna poměry ve společnosti. Nejen přítomnými, ale i minulými. Pro člověka je velice snadné přitakat řádu, který mu nabízí relativně slušný život oproti jinému prostředí, kde vládne bída nebo dokonce anomie. Otázkou je, jestli ten relativně slušný liberální řád na určitém místě nezpůsobuje, že někde na úplně jiných místech vládne bída a anomie. Nebo jestli tu bídu a anomii aspoň nepotřebuje jako odstrašující příklad.
Nicméně, dlouhodobá stabilita je pro člověka dobrou věcí. Může ale vzniknout nějaká dlouhodobá stabilita z absolutní nestability? Myslím si jednoduše, že Anglie nám nemůže být vzorem, ani kdybychom chtěli. U nás totiž žijí jiní lidé než v Anglii, prošli jsme jiným historickým vývojem. Možná byla naše minulost velkou chybou, těžko říct, jak se na tom naši předkové podíleli a do jaké míry mohli jednat jinak než jednali. Ale minulost, tak jak se odehrála, je realitou, na které se nedá nic změnit.
Přesto se nedomnívám, že by se lidé dnes či zítra neuměli nebo nemohli změnit. Naopak, věřím, že mohou, věřím v pozitivní změnu lidského myšlení a chování. Ale pokud se lidé změní k dobrému, pochybuji, že u nás vznikne úplně stejná společnost jako v Anglii, kde jsou lidé uvyklí starat se o své praktické zájmy a nefilozofovat.

Martin Pleva - pedagog, Brno

Milí diskutující, Neděle, 24.Ledna 2016, 11:50:31

myslím, že požadujete po společnosti a politice něco, co nikdy nemůže, natožpak plně, poskytnout.
Lidský život je vícedimenzionální a naše společenskost je jenom jednou jeho dimenzí. Štěstí, smysl života, duchovní naplnění atd. si prostě musí každý individálně najít sám. Někdo bude praktikovat jógu a vegetariánství, jiný bude věřícím křesťanem, třetí sociálně angažovaným ateistou atd. A někdo se bude "jenom" starat o dobro své rodiny a svých blízkých, aniž by k tomu potřebovat nějaké velké ideové ukotvení. Ani na tom není nic špatného.

Svobodná společnost by měla dát prostor všem rozmanitým životním cestám, filozofiím a stylům. Proto se může zakládat jen na velmi obecných pravidlech, která se možná na první pohled zdají být příliš studená a neschopná vzbudit nadšení, ale tak úplně to s nimi přece jen taky není. Věřím-li v demokratické a liberální hodnoty, lidská práva apod., věřím v důstojnost a hodnotu člověka. Být humanistou není málo.

Problém dnešní západní společnosti je, že je sice rozmanitá a politika tuto rozmanitost podporuje, avšak ekonomika ji postupně ničí. Pokud si totiž za svůj životní styl nezvolíte sobecký kariérismus, máte potíže se uplatnit. Potřebujeme tedy dostat pod kontrolu globální kapitalismus a jeho asociání tendence. Avšak po dosti strašlivých zkušenostech z 20. století se už nemůže jednat o vytvoření a následné uplatňování jedné vize, která přesně předepíše, jak má společnost vypadat. Ekonomiku musíme změnit tak, aby lidskou svobodu neomezovala, naopak ji rozšiřovala. Čili žádný nový "komunismus", ani utopický socialismus apod. Spíše pragmatické reformy kombinované jen s velmi obecně formulovanými hodnotami jakožto cílem (solidarita, sociální spravedlnost, důstojnost člověka atd.). U každého optaření je pak třeba zkoumat, zda a do jaké míry tyto obecné hodnoty naplňuje. A zkoumat ve svobodné diskusi, samozřejmě.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Hodnota, protihodnota, člověk Neděle, 24.Ledna 2016, 12:12:40

Paní Hájková, ohledně toho nepodmíněného základního příjmu je zapotřebí rozlišovat dvě věci: komponentu ryze sociální na straně jedné, a otázku mravného jednání na straně druhé.

To že členové společnosti, kteří se ocitli v hmotné nouzi, dostávají od této společnosti podporu, je ryze sociálním opatřením, které nemá nic společného s kalkulací má dáti - dal. O těchto příjemcích sociální pomoci se předpokládá, že sami nemají možnost společnosti tu protihodnotu poskytnout.

Zatímco ten "nepodmíněný základní příjem" - tam je tomu jinak; ten se má z definice poskytovat každému. Čili, vzniká zde stav, kdy lidé dostávají od společnosti hodnoty - ale v žádném případě není jisté, zda budou ochotni (ačkoliv by k tomu měli možnost) té společnosti tyto protihodnoty také vracet. (Tento problém se samozřejmě vyskytuje i u klasické sociální pomoci, která může být zneužívána; ale tam se jedná právě jenom o problém sekundární, zatímco u toho NZP se jedná o problém zcela primární.)

----------------------------------------

Co se těch Vašich otázek po člověku a cíle a smyslu jeho života týče: všechny tyto otázky jsou zcela legitimní, a už jsem opakovaně zmínil, že můžeme dále postoupit jenom v tom případě, když se nám podaří na tyto otázky nalézt odpověď.

Ale není opravdu možné všechno najednou; teď se spíše nacházíme někde tam, kde svého času Aristoteles se svými "topoí" - hledání, vytyčování, prozkoumávání jednotlivých míst našeho bytí, hledání opěrných bodů. Až těchto opěrných bodů budeme mít dost - pak se můžeme snad odvážit začít hledat odpověď i na to, co je vlastně člověk a jeho úloha na této zemi.

Martin Pleva - pedagog, Brno

P. Vyleťale, Neděle, 24.Ledna 2016, 12:35:29

přesně před tím, co ve svém posledním příspěvku navrhujete, bychom se měli chránit.

Promluvil jste jako typický katolický konzervativec (a ideolog PiS, abych se vrátil k původnímu tématu), který chce své pojetí dobra vnucovat všem. Naše společnost je však pluralitní - jak píšu i shora - a neexistuje tedy jeden názor na svět, etiku apod. To je rub svobody samozřejmě. Proto musí existovat jen poměrně velmi obecná pravidla fungování společnosti.

Vaše teze, že by z médií měl zmizet sex bez lásky, je zajímavá. Divím se, že nepožadujete, aby zmizel sex bez manželství, protože církve bohužel dosud neopustily ostudnou středověkou tezi, že sex je oprávněný jen v manželství. Takže odsouzení pouze onoho sexu bez lásky je už ústupek liberální společnosti a jedná se o určitou zradu katechismu:) Pak je ovšem třeba se ptát, proč udělat jen půlkrok a ne celý krok, proč ustoupit liberální společnosti jen částečně a ne zcela?

Pokud spolu mají dva dospělí lidé sex jenom kvůli sexu a jsou si toho vědomi (a dodržují určitá pravidla), pak se o žádná etický problém nejedná, protože nikdo nikomu neubližuje. Z čehož samozřejmě nijak nevyplývá, že ten, komu se sex bez lásky nelíbí, by jej měl praktikovat. Naopak. Ke svobodné a pluralitní společnosti patří, že každý si volí takový způsob života, zvláště pak v intimních věcech, jaký mu vyhovuje.

Katolická morálka (nebo islámská, která je ostatně velmi podobná) by se mohla v demokratické společnosti prosadit jako zákonná norma pouze tehdy, kdyby si nejdříve ve svobodné soutěži s jinými životními názory a filozofiemi získala většinu občanů. To se však již nikdy nestane, protože věřím, že mají-li lidé na výběr mezi nesvobodou a svobodou, bude většina volit raději svobodu.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Stát a člověk Neděle, 24.Ledna 2016, 12:53:5

Pane Rychetníku, v základní věci za mě v podstatě už zcela přesně odpověděl pan Vyleťal: "Tak tedy k otázce ohledně vůdčí idey (resp. duchovní síly) a jejího případného ukotvení do státních struktur. Moje odpověď: Ano, i tak by to mohlo být, ale takto to myšleno nebylo."

Ta základní diference, pane Rychetníku, spočívá v tom, že Vy stále onu entitu "stát" identifikujete výhradně jenom se státními strukturami jako takovými. S institucemi. Pokud na stát budeme nahlížet takto, pak samozřejmě všechno lidské zůstává mimo.

Podívejme se tedy blíže na tuto záležitost; je opravdu zcela klíčová.

Napsal jste, že vytvoření nějakého státního uspořádání se "strukturálně zabudovaným" duchovním cílem je iluze, fata morgana.

Zcela bezprostředně na to mohu odpovědět replikou, že snaha zavést nějakou absolutní dělicí linii mezi státem a mezi společností (a jejími hodnotami) je prostě fikce. Obrazně řečeno, je to něco takového jako chtít kostru oddělit od těla, a prohlásit že ta kostra je něco principiálně jiného, nežli živoucí tělo.

Citoval jste Ježíše, s jeho známým výrokem o císařovi, Bohu a penězích.
Tady je především nutno si uvědomit: Ježíš se tu nacházel ve velice prekérní situaci, kdy by jednoduchou odpovědí, ať už ve smyslu "ano" či "ne" do značné míry ztratil půdu pod nohama: buďto by musel legitimovat daně okupační mocnosti, anebo by musel spáchat trestný čin odmítnutím platit daně.

Ježíš - a právě v tom spočívá jeho velikost - se vyhnul této dichotomii formální logiky, a (ačkoli asi sotva byl seznámen s řeckým uměním dialektiky) dal odpověď, která je ve své podstatě ryze a hluboce dialektická.

Ale: právě proto tuto jeho odpověď nelze v žádném případě interpretovat tak, jako by se jednalo o nějaké n a p r o s t é oddělení sféry duchovní a sféry světské (státní).

Nikoli, tak tomu opravdu není. Ježíš říká naprosto jednoznačně: ano, dejte císaři co jeho jest (tedy jeho peníz, jeho daně); ale! - zároveň platí, že trvá zásadní povinnost dávat Bohu co boží jest.

A - teď přijde ten rozhodující moment - tato povinnost platí ne snad jenom pro ten úzký kroužek Ježíšových stoupenců a učedníků, nýbrž pro v š e c h n y. Pro všechny bez výjimky - a tedy ale i pro samotného císaře!! (A připomeňme pro úplnost, že křesťané byli později v Římě natolik krutě pronásledováni právě proto, že tento Ježíšův mravní postulát uplatňovali naprosto důsledně - to jest, bez jakýchkoli zábran a ohledů odsuzovali a zatracovali zhýralý život římské společnosti, římské smetánky, včetně samotného císaře!)

Takže, zopakujme si ještě jednou: právě už samotný Ježíš nám zcela jednoznačně sděluje, že nějaké mechanické, absolutní roztržení toho všeho, co tvoří život společnosti, na svět institucí (státu) na straně jedné, a na "zbytkový" život společnosti prostě není možné. A pokud se tak děje (jako právě v současném liberalistickém státě), pak je to jenom projev hluboké společenské a duchovní krize, kdy stát zdegeneroval už jenom v pouhého byrokrata respektive technokrata, který společnost spravuje v podstatě zcela stejným (efektivním) způsobem jako by spravoval dejme tomu stádo ovcí; a kdy samotná společnost už zcela ztratila smysl své existence, a utápí se v bezprostřednosti každodenních požitků (materiálního i jiného) konzumu.

------------------------------------------------

Po stránce ryze teoretické toto odůvodnění principiální identity státu a společnosti nalezneme ostatně už u Aristotela. Už jsem to myslím jednou zmínil; ale budiž, zopakujme si ještě jednou jeho argumenty.

Je to dosti na začátku jeho "Politiky", kdy se zabývá vůbec samotným vznikem státu. Z původně jenom rodových společenství, čili komunit bez organizované a institucionalizované státní existence. Postupem vývoje dojde k tomu, že tyto jednotlivé komunity začínají mít společné zájmy, přesahující jenom jejich vlastní existenci. Vstupují tedy do vzájemných kontaktů, uzavírají vzájemné dohody, postupem času vzniká větší celek, společný stát.

A Aristoteles se tu - i když spíše implicitně - vypořádává právě s tou představou, že tento nově vzniklý stát nemá žádný jiný charakter a žádný vyšší smysl a účel, nežli být institucionalizovaným vyjádřením oněch společných zájmů.

Aristoteles píše: kdyby se opravdu nejednalo o nic jiného nežli o tyto ryze věcné společné zájmy, pak by ti lidé (kmeny, komunity) spolu navzájem uzavírali pouze vzájemné s m l o u v y (o vzájemném obchodu, společných cestách atd.). Jenže oni nezůstali u toho, že by jenom uzavřeli tyto smlouvy; nýbrž oni vytvořili s p o l e č n ý s t á t. A z této skutečnosti Aristoteles dovozuje, že tedy stát je principiálně "něco více", nežli právě jenom nějaký institucionalizovaný, ale jinak bezduchý správce společných zájmů.

Jinak řečeno: podle Aristotela (a tím spíše podle Platóna) je stát - a právě stát - oním místem, kde ž i j e č l o v ě k. A kde se tedy (spolu)rozhoduje o tom, jakou kvalitu, jaké směřování bude mít život příslušníků té společnosti, která si vytvořila tento společný stát.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Neděle, 24.Ledna 2016, 13:12:7

K tomu pronásledování křesťanů v Římské říši, o němž píše pan Poláček, bych ještě něco dodala. Totiž že římský stát měl svůj pohanský náboženský kult, jenž spočíval v uctívání státních bohů a císaře. Římané byli natolik chytří, že většina císařů hned pochopila, že Židé nikdy nepřistoupí na jejich státní kult. Čili dostali výjimku. Výjimku ze státního kultu však nedostali křesťané, neboť byli Židy vyobcováni z židovské obce za neplnění zákona. Proto se křesťané na Židy začali zlobit. Římané nepovažovali za nutné udělit výjimku i jim. Nejspíš proto, že se nestarali o své praktické zájmy, ale pořád něco kritizovali. To, že křesťané nedostali výjimku ze státního kultu, který museli odmítnout kvůli víře, se jim stalo osudným.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Stát a mravní idea Neděle, 24.Ledna 2016, 13:22:38

Pokud tedy vyjdeme z toho, že stát a způsob života společnosti jsou od sebe principiálně neoddělitelné, a že i tedy samotný stát je primárně kompetentní pro řešení otázky, jaké mravní hodnoty mají v dané společnosti platit a být praktikovány, pak se tím pro nás ovšem okamžitě otevře zcela kardinální problém, jaký model nalézt pro tuto úlohu státu, aniž by tento sklouzl (opět) do pozice totalitního dohlížitele nad chováním (a dokonce smýšlením) každého jednotlivce.

Jak zásadní (a krajně obtížně řešitelný) je tento úkol, je vidět už jenom na kontroverzi mezi pány Vyleťalem a Plevou.

Bezpochyby: jakmile si stát začne osobovat právo promlouvat do věcí morálky, pak je zde okamžitě nebezpečí, že začne jednotlivci předepisovat i jeho zcela intimní život.

Jenže, pozice pana Plevy je stejně tak jednostranná a nepřijatelná. Totiž, že to co dělá jednotlivec je jenom výhradně jeho záležitostí, do které všem ostatním nic není.

Vezměme si jiný příklad (nežli onen sex bez lásky), který bude ještě zřetelnější.

Ten "svobodomyslný" postoj pana Plevy se v podstatě kryje s náhledem dejme tomu těžkého alkoholika, který vyhlásí: "To že se k smrti upíjím a devastuji alkoholem, to je čistě jen má osobní záležitost, a nikomu jinému do toho nic není!"

Ano, v bezprostřední rovině je to bezpochyby jenom jeho osobní záležitost (a jeho osobní vina). Jenže: on tímto svým alkoholismem nejenom ruinuje sám sebe - ale on svým jednáním zároveň vytváří určitou n o r m u. Určitou normu jednání, kterou tímto prezentuje jako platnou, jako přijatelnou. Zkrátka, tento způsob jednání vnáší do c e l é společnosti jakožto legitimní a "normální" způsob existence.

Zcela bezprostředně se tento jeho "vzorec jednání" přenáší na jeho vlastní rodinu, to jest především jeho vlastní děti. A i když on sám jim třeba alkohol přímo nevnucuje, svým příkladem jim jeho nadměrný konzum předkládá jako něco normálního a samozřejmého.

Ale tento příklad se samozřejmě neomezuje jenom na to nejbezprostřednější okolí; jak už řečeno, tato norma se svým působením rozšiřuje do celé společnosti.

Ono heslo "já si můžu dělat co se mi jenom zlíbí a nikomu do toho nic není" je tedy jenom heslem 1. extrémního libertinismu hraničícího s ryzím egoismem, ale za 2. je to projevem naprosté neschopnosti uvědomit si společnost jako jeden naprosto provázaný celek, kde se o jeho kvalitě (tj. o kvalitě života celé společnosti) rozhoduje právě v těch nesčetných aktech každodenního života, kdy na sebe neustále znovu narážejí představy a názory o tom, co je mravně přípustné, a co nikoli.

Ještě jednou: nalezení té správné, vyvážené hranice mezi autonomií (nikoli svobodou!) jednotlivce a mezi legitimním zájmem společnosti (a tedy státu jakožto jejího představitele) je extrémně obtížné; a tuto linii je nutno hledat stále znovu a znovu. Na obou stranách této linie číhá neustálé nebezpečí - nebezpečí státního totalitarismu na straně jedné, nebezpečí individualistické destrukce mravních hodnot na straně druhé.

Ale: jedině neustálým hledáním této střední linie se můžeme vyhnout právě těmto oběma extrémům.

Martin Pleva - pedagog, Brno

P. Poláčku, Neděle, 24.Ledna 2016, 20:56:39

nenapsal jsem, že to, co dělá jednotlivec, je pouze jeho záležitostí - podstatné je, zda nějak ubližuje jiným lidem a zasahuje do jejich práv, integrity atd., nebo ne.

Stát je ovšem mocenská organizace, a proto je krajně nebezpečné dávat mu do rukou rozhodování o morálce. O morálce - když už - by spíš měla rozhodovat společnost, a teprve až a pokud je většinová shoda na tom, že nějaké jednání je nemorální (neetické), promítne se toto do zákonů, jež pak státní moc vymáhá. Každý jiný postup je přímým návodem k totalitě. Místo Platona a Aristotela byste měl brát v úvahu spíše moderní liberální teorie.

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

Slibovaná odpověď panu Rychetníkovi Neděle, 24.Ledna 2016, 21:49:16

Velice děkuji panu Rychetníkovi za velmi pěknou odpověď na otázku „stačí to?“ S Vaší argumentací, pane Rychetníku, velmi souhlasím - sám bych se snažil odpovědět podobně - až na jedno Vaše tvrzení. A sice: „prosperovaly a zbohatly nejvíce“.

Tady se dostáváme k něčemu hodně vážnému, o čem se na Západě raději nemluví a proto si to málo lidí uvědomuje. Na čem jsme tedy (také) zbohatli a zajistili si míru prosperity, jíž dnes považujeme za samozřejmou? Prosperity, o níž se – alespoň u nás – nechceme s nikým dělit? Dovolím si odpovědět: Na koloniálním okradení lidí o přírodní bohatství, jež patří do zemí, kde tito lidé jsou doma (především země afrického a jihoamerického kontinentu). Na lidech z jihovýchodní Asie a tichomoří pracujících za otrockých podmínek pro západní spotřebitele. Na podřadném postavení rozvojových zemí na mezinárodním trhu. Na dodávkách zbraní do zemí politicky nestabilních. Na dětech sbírajících kakaové boby pro výrobce čokolád. Pokračovat snad už nemusím.

Teď ale k Vaší otázce, pane Rychetníku, zda „máme na víc“. Odpovídám: Ano, máme. Podívejme se, jak lidé dokáží fungovat v rodině (myslím samozřejmě rodinu nerozvrácenou). Problém žití jednoho na úkor druhého, jak to známe z kapitalismu a samozřejmě demokracie, zde neexistuje. V rodině žijí všichni na stejné úrovni a o všechno se dokáží dělit. Rodina je základní buňkou společnosti. Jestliže něco může fungovat v rodině, musí to tedy fungovat i ve společnosti. Další příklad: Podívejme se třeba do fungující farnosti. Např. k nám do Stodůlek. Řada lidí tu pracuje nezištně a zcela zadarmo pro celek. Trvale se koná nespočet farních akcí, které se dělají dobrovolně a ze zdrojů, které si ti lidé přinesou z domova. Když je jednou za rok farní den, ze sbírek se nakoupí nápoje a suroviny na guláš. Vše ostatní (chlebíčky, dorty, moučníky, klobásy atd.) přinesou farníci z domova. Na farní zahradě, která je otevřená pro všechny kdo jdou okolo, pak hostíme zadarmo každého. Bývá to tak kolem 300 lidí. Z nich patří do farnosti tak asi polovina. Když to jde ve farnosti, kde se lidé zase až tolik neznají, proč by to nemohlo jít v celé společnosti? A co takhle dobrovolnictví? Kolik desítek a stovek dobrovolníků pomáhá uprchlíkům, kolik lidí pomáhalo při povodních v r.2002, kolik obětavých lidí pomáhá v Africe při stavbách studní a všem možném? Když to jde v malém a s omezenými prostředky, proč by to nemělo jít ve velkém?

A potom je tu ještě jeden důvod, proč „máme na víc“. Kdybychom totiž na víc neměli, nač by nám byl dáván čas? K čemu by v našich srdcích stále žila naděje, kdyby bylo jasné, že nic lepšího ze sebe už nedostaneme? Ono je to také tak, že když věříme, že „máme na víc“, tak se možná k něčemu lepšímu dopracujeme. Když si však myslíme, že „na víc nemáme“, tak se k ničemu lepšímu zcela jistě nedopracujeme.

Nyní odpověď na Vaší druhou otázku, pane Rychetníku. A sice, zda onu uzdravující duchovní sílu, kterou nenalézám v demokracii, nalézám v jiných režimech. Odpovídám: Za svůj život jsem poznal pouze dva režimy. Komunistický a demokratický (spíše bych řekl kapitalistický, ale budiž). Víc jsem nestačil. Ani v jednom jsem ji nenašel ve smyslu významné řídící ideje společnosti . Avšak v obou byla a je přítomna a v obou byla a je potlačována. Čím vlastně je v nejhlubší podstatě těmito dvěma režimy potlačována? Pyšnou vírou člověka v to, že si vystačí sám. Že Pána Boha nepotřebuje. A to je největší omyl Západu, který se s ním táhne od osvícenství.

Fakt, že duchovní síla vedoucí k dobru pro všechny, není součástí nám známých a člověkem vytvořených politických režimů, neznamená, že s ní netřeba počítat. Že nemůže proměnit svět k lepšímu.

Doslova opak je pravdou. Lidé a politické systémy, které odložili Pána Boha do starého železa, žádný recept na lepší svět nemají. Mají jen kongresy, summity a stohy popsaného papíru. Stále platí totiž to staré Ježíšovo „obraťte se“. Že po nás Ježíš nechce něco, čeho bychom nebyli schopni, je zcela jisté. Takže, duchovní síla, která vede k dobru pro všechny, totiž duchovní síla, kterou představuje křesťanství, tu je a je dostatečná. Netřeba více, než ji přijmout.

Dobrou noc, Váš Jiří Vyleťal

207_lrweb08

Luděk Rychetník - Praha 10

Společnost - vize - polis - stát Pondělí, 25.Ledna 2016, 01:22:27


Pane Poláčku, myslím, že je zbytečné, abychom zde přehrávali naši minulou rozvleklou debatu na téma 'stát a společnost', která byla únavná již tehdy. Já bych Vám mohl opáčit, že Vy "stále" nevidíte rozdíl mezi aristotelskou polis a moderním státem a společností, ačkoliv život společnosti dnes je zcela odlišný. Jeho bohatost a komplexnost je možné spravovat jen s pomocí mnohých nových diferencovaných orgánů a institucí, které je nutné pojmově zvládnout. Sám pojem 'stát' se začíná usazovat teprve až od Machiavelliho 'Prince'. (A Ludvík XIV. prý sdělil parlamentu, že stát je on sám.)

Potíž je v tom, že Vaše brýle přes aristotelskou polis Vám neumožňují vidět a rozumět dnešní problematice. Píše Vám to pan Pleva. Smysl zcela zásadní dnešní problematiky konstitucionalismu, tří vyvažujících se mocí ve státě, Vám musí unikat. Pojmy občanská společnost nebo veřejná sféra, říkají Vám něco?

Budiž. O co mně jde, je ona chybějící a potřebná vize, "pozitivní vůdčí zapalující". Každý z nás, kdo se zajímá o věci obecné, patrně má svou vizi pro společnost. Pan Pleva, který (Neděle, 24.Ledna 2016, 11:50:31 - pokud mu rozumím) potřebu vize neuznává, určitý program navrhuje ("změnit ekonomiku tak, aby lidskou svobodu neomezovala, naopak ji rozšiřovala"). Aby se uskutečnil, musí získat podporu mnoha lidí, těch, kteří každý mají svou představu štěstí, smyslu života a duchovního naplnění. Musí se stát vůdčí a zapalující, byť ho nemusíme označovat slovem 'vize'. Přidává individuálnímu naplnění lidí společenskou dimenzi a přibližuje jej společenskému ideálu klasické polis (ve smyslu pana Poláčka). Já jsem též (a spolu s Aristotelem) přesvědčen, že člověk je tvor společenský, politický a že společenské zaujetí jej naplňuje. Společnosti lidí s čistě a pouze individuálními zájmy hrozí atomizace a rozpad společných norem myšlení a jednání - anomie (jak včera připomněla pani Hájková). (Byl by to krajní připad a společnost se bez cizí intervence nebo katastrofy mění jen pomalu, ale mění se. Důležité je jakým směrem.)

Ten zásadní bod je, že pozitivní a zapalující vize se může rodit v určitém otevřeném intelektuální klimatu z mnohostranného myšlenkového úsilí a dominantní, vůdčí se může stát pouze spontánně, bez mocenského tlaku.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Antika a dnešek Pondělí, 25.Ledna 2016, 13:14:28

Pane Plevo, ten problém je v tom, že na onom liberalismu, který mi doporučujete, fakticky není co studovat.

Princip liberalismus se totiž vyčerpává konec konců jednou jedinou myšlenkou: ať si každý dělá co chce.

Pokud tím přímo a bezprostředně nezasahuje do základního životního okruhu toho druhého, dejme tomu násilným aktem - pak jsou si příslušníci liberální společnosti navzájem cizí, lhostejní, neexistuje mezi nimi žádné propojení, které by mohlo zadávat nějaký vyšší smysl, nežli každodenní bezprostřednost.

Doporučujete mi studovat moderní liberalismus; já bych ale Vám (a stejně tak mnohým jiným) doporučil právě toho Platóna a Aristotela.

Je to skutečně zajímavé: na otázku po kořenech evropské civilizace každý automaticky odpoví, že vedle křesťanství a moderního racionalismu je to antické myšlení a antická filozofie - jenže ve skutečnosti právě toto antické myšlení prakticky už nikdo nezná, a pokud ano, tak se chápe v naprosté většině jenom velmi formálním způsobem, který se zcela míjí se samotnou substancí oněch "starých" myšlenek. Za tímto přístupem stále stojí skryta namyšlenost současného "moderního" člověka, který se domnívá že právě a pouze on objevil a stvořil ten jedině pravý svět, a že "ti staří" už mu do toho nemají co mluvit.

Jen tak mimochodem, v současné době se stal celkem známý výrok anglického profesora Whiteheada, že "celá evropská tradice není nakonec nic jiného, nežli poznámky pod čarou k Platónovi".

A čím více se ponořuji do hlubin staré řecké filozofie, tím více poznávám hlubokou odůvodněnost tohoto konstatování. Není opravdu prakticky nic jak ve filozofickém myšlení obecně, tak i v teorii státu speciálně, co by tak či onak nebylo tematizováno už v řeckém filozofickém myšlení, a jmenovitě právě u toho Platóna.

A ještě jeden citát, od mého vlastního profesora filozofie Stephana Otto, který pronesl mimochodem na adresu současného - velmi populárního - německého autora J. Habermase: "Když se zanedbají (antické) základy, tak ono se to nakonec vymstí vždycky".

Je například až úsměvné, když mi pan Rychetník doporučuje zabývat se "moderní" teorií dělby moci: problematikou dělby moci se ve své "Politice" velice dopodrobna a ze všech možných úhlů pohledu zabýval - právě už Aristoteles! Nejedná se tedy v žádném případě až o nějaký novodobý objev; to "moderní" na celé této teorii je pouze to, že přestala být - po aristotelském způsobu - analyzována a problematizována, nýbrž že naopak byla zabsolutizována, stal se z ní fetiš liberálně-demokratické státní filozofie, má fakticky status nedotknutelné ideologie, kterou se "nesluší" nějak zásadně problematizovat.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Pondělí, 25.Ledna 2016, 13:24:15

Nu ano, pane Rychetníku, zdá se další diskuse mezi námi na téma státoprávní filozofie opravdu nemá příliš smyslu.

Já bych mohl mít ještě pochopení pro to, že nepovažujete za dostatečně závažné argumenty nějakého Poláčka; ale když se stejnou velkorysostí přehlížíte i argumenty takových velikánů evropského myšlení jako je Aristoteles nebo Hegel, pak je skutečně nutno klást otázku, na jakém základě by vlastně mohl ještě být pěstován další dialog.

Vy prostě máte své pevné, neměnné přesvědčení, které se samozřejmě opírá o právě existující realitu, respektive její právě dominující formu.

Opačně řečeno, vývoj lidské společnosti probíhá různými fázemi - a každá z těchto forem se v době své síly, své dominance zcela přirozeným způsobem promítá do myšlení naprosté většiny lidí. To co je právě teď dané, se jeví jako skutečné, jako jediná realita a jako jediný rozumný modus bytí - to je celkem přirozený akt lidského vědomí. A jen velice málokteří jsou připraveni k tomu - ať už z jakýchkoli motivů - dokázat myslet za horizont toho právě v současné době existujícího a dominantního.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Stát, společnost a morálka Pondělí, 25.Ledna 2016, 13:50:41

Pane Plevo, ta Vaše téze, že o morálce (tedy o tom jaké hodnoty mají platit jako závazné) se má napřed rozhodovat ve společnosti, a teprve potom má stát mít právo tyto hodnoty začít prosazovat svou státní mocí - tak tato téze sama o sobě nemusí být nijak sporná.

Jenže: ono právě přijde na to, j a k ý charakter má ta společnost. Protože - opakuji ještě jednou - stát a společnost, to nejsou v žádném případě nějaké od sebe oddělené, izolované sféry, nýbrž stát nakonec není ničím jiným nežli institucionalizovanou formou samotné společnosti.

On vůbec neměl nepravdu Marx se svou centrální tézí, že rozhodující, určující je vždycky reálný, materiální život samotné společnosti - a že stát je jenom sekundární entitou. Jinými slovy: jaká společnost, takový stát. Nikoli naopak. Stát může jenom určité společenské a dějinné faktory do určité míry podpořit či naopak brzdit - ale pokud se stát dostane do trvalého rozporu s reálným životem společnosti, pak je to nakonec on, kdo bude smeten a odstraněn - nikoli samotná společnost.

Takže, potud dobře.

Ale vraťme se k té společnosti. Veškerá ideologie společnosti liberalistického typu je postavena právě na předstírání, že - ona sama vůbec žádnou ideologií není!

Že tím, že se zavedla tzv. "svoboda", že tím zde prý vznikla jakási "společnost vůbec", společnost čistá, ryzí, racionální, která má tedy veškerý potenciál sama řešit své problémy, a které není přípustné cokoli předepisovat. A už vůbec ne "shora", z pozic státní moci.

Jenže: my tady právě n e m á m e nějakou abstraktní "společnost vůbec": my tady máme právě jenom zcela konkrétní, specifickou společnost l i b e r a l i s m u, tedy se zcela specifickým způsobem existence, a spolu s tím se zcela specifickými reálně dominujícími hodnotami.

Každá společnost je v prvé řadě definována svou polohou na ose základního vztahu jedinec - celek.

Asi bychom se v obecné rovině dokonce mohli shodnout na tom, že ta jedině správná a rozumná je taková forma společenského uspořádání, která je založena na vyváženém, harmonickém vztahu a poměru obou těchto základních komponent. Neboť - musím Vás bohužel znovu otravovat tím Aristotelem - za špatné, nerozumné a nespravedlivé je nutno vždycky považovat to, čeho je "buďto příliš mnoho, anebo příliš málo".

A položme si otázku: je společnost liberálního kapitalismu skutečně zakotvena v centrálním, vyváženém poměru mezi jednotlivcem a celkem? Není snad liberalistická společnost přesně naopak založen právě až na vysloveně excesivním individualismu - kdy měřítkem všech hodnot se stává jenom a pouze to, co nalezne zalíbení v očích konzumentského, poživačného individua?

Anebo opět z opačné perspektivy: my postavíme (průměrného) člověka do takového reálného způsobu existence, kdy on se v prvé řadě ve svém životním boji musí prosadit jako individuum, hledící na své vlastní osobní zájmy, na svůj vlastní zisk, na svou vlastní kariéru - a potom toto izolované individuum necháme rozhodovat o tom, jaké v této společnosti mají platit hodnoty! Je pak jedině samozřejmé, že toto r e á l n é individuum se rozhodne pro ryze i n d i v i d u a l i s t i c k é hodnoty respektive životní modely! Kruh se tak uzavírá, od nuly vzejde nula.

Takže, ještě jednou: my tu (za podmínek liberálního kapitalismu) nemáme dánu nějakou "čistou", svobodnou společnost - nýbrž my tu máme společnost, která je na oné zmíněné ose vysunuta, vysloveně deformována z rozumného středu k jednomu z obou extrémů.

A otázka je, jestli my dokážeme nalézt nějaké protiváhy, protihodnoty, které by celou společnost dokázaly vrátit zase zpátky do onoho rozumného, vyváženého a harmonického aristotelského středu.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Éra a obraz člověka Pondělí, 25.Ledna 2016, 14:06:58

Paní Hájková, ještě jednou k těm Vašim otázkám po tom, co je člověk a jaký je cíl a smysl jeho existence na tomto světě: já už jsem to svého času zmínil, ale za dané příležitosti tedy ještě jednou.

Každá éra, každá fáze ve vývoji, v dějinách lidstva je spojena se zcela specifickým obrazem člověka. Je samozřejmé, že pojetí člověka bude podstatně jiné v komunitě původních zemědělců připoutaných ke své půdě a k sobě navzájem, a jiný bude u člověka průmyslového věku.

Jde o to: podle v současné době převládajícího obrazu člověka ten fakticky není ničím jiným nežli - jakousi figurkou!

Připomeňme si právě toho prapůvodního zemědělce: jak řečeno byl připoután ke své půdě a ke své komunitě (rodu), ale zároveň měl své pevné místo a pevné zakotvení v chodu a řádu světa, přírody a bohů, kteří byli vrcholným ztělesněním toho, že vše na tomto světě se děje tak jak se má.

Ale současný člověk? - Ten je definován v prvé řadě právě tím, že se o d ř e z a l od všech těch "pout", které ho svazovaly s vnějším světem, s jeho chodem a s jeho řádem.

Tento akt odpoutání se tento člověk, jak řečeno, napřed pociťoval jako akt osvobození se.

Ovšem, brzy pocítil důsledky této "totální svobody": z celé šíře jeho existence uprostřed světa, uprostřed lidí, uprostřed bytí vůbec nakonec zůstal jenom on sám - jakožto pouhé individuum, jakožto ona zmíněná figurka.

Tato figurka má n ě j a k é potřeby, nějaké zájmy, něco jí dělá dobře a něco nesnáší; ale veškerý její životní horizont je vyčerpán právě jenom touto její holou sebevztažností. Svým způsobem je to už jenom robot, vybavený určitými čidly: tohle mi dělá dobře, toto nikoli. Větší dosah tento jeho hodnotový aparát nemá.

Takže, pokud opravdu tento svět (a člověka) chceme přivést někam dál, pak opravdu musíme nalézt nějaký nový obraz člověka, který by dokázal člověka vyvést, pozvednout někam dále za tuto jeho pouhou bezprostřední figurkovitost.

207_lrweb08

Luděk Rychetník - Praha 10

Pane Vyleťale Úterý, 26.Ledna 2016, 00:13:53

nemyslím si, že bychom příliš názorově lišili v odpovědi na otázku zda "máme na víc". Já jsem tvrdil, že nemáme - máme pouze na to (takový politicko ekonomický řád), co si zasloužíme a těžko můžeme mít "víc" dokud se nezměníme a duchovně nevyspějeme.

Vy říkáte: máme na víc, stačí když nezjištnost a obětavost a lidí v malé obci (děkuji za ten povzbuzující příběh ze Stodůlek) dokážeme rozšířit do celé společnosti. Je sklenice poloprázdná nebo poloplná? Na změření je to stejné, ale Vy přidáváte míru optimismu. Dík za to.

Vámi uvedené vykořisťovatelské zdroje bohatství jsou jistě součástí dějin. Technická vyspělost, produktivita práce a fungující právní stát jsou další částí. (Jak známo, nejhorší podmínky života a největší jeho ohrožení je zhroucený stát.) Lidé na Západě si ale situaci uvědomují a snaží se pomáhat. Asi také kupujete Fairtrade výrobky, z nichž přímý výrobce dostává férový díl. V Praze se dá kupovat fairtrade káva v jejich prodejně
<www.fairtrade-cesko.cz/doma/novinky/nova-prazirna-kavy-fair-bio-spojuje-fairtrade-a-socialni-podnikani>.
Opět, kdyby se fairtrade hnutí rozšířilo do více odvětví a stalo masové, byl by to krok k lidštějšímu systému.

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

Poděkování za odpověď - panu Rychetníkovi Úterý, 26.Ledna 2016, 06:27:11

Vážený pane Rychetníku,
děkuji srdečně za odpověď. Souhlasím s Vámi, myslím, že jsme se domluvili.

Jenom bych neřekl, že vykořisťovatelské zdroje bohatství jsou součástí dějin. Zdůraznil bych, že nejsou jenom součástí minulosti, ale je jimi také určována naše současnost. Bohužel, bohužel.

Doporučil bych číst Ilonu Švihlíkovou (nedávno od ní vyšlo "Jak jsme se stali kolonií", předtím "Proměna" a další), Naomi Kleinovou, samozřejmě papežské encykliky, ale ty Vy, pane Rychetníku, dobře znáte.

Přeji vše dobré a zůstávám s těmi nejsrdečnějšími pozdravy, Jiří Vyleťal

Josef Poláček - Manuální pracovník

Kdo může dokázat víc? Úterý, 26.Ledna 2016, 12:50:38

Pane Vyleťale, Váš konkrétní příklad z Vaší křesťanské komunity o tom, jak jsou zde poskytovány a sdíleny skutky mezilidské vzájemnosti, je bezpochyby velmi působivý. Bezpochyby zde člověk koná a dosahuje "něco víc", než kolik zadává jenom všední život točící se povětšinou jenom kolem mrtvého světa věcí.

Jenže: nedá se nic dělat, ale lidé jsou skutečně různí. Z toho faktu, že jsou lidé kteří dokáží skočit dva metry do výšky, se asi nedá bez dalšího usuzovat, že to tedy mohou dokázat všichni.

Vždycky budou existovat, rodit se lidé dobří, solidární, vstřícní, kteří se budou snažit o toto "něco víc". Na druhém pólu lidské populace ovšem vždycky budou existovat i lidé špatní, naplnění negativismem, zapšklostí a egoismem. A mezi tím je pak ta velká masa lidí, kteří nejsou ani (výrazně) dobří ani špatní; jak se zpívalo v jedné písničce z roku osmašedesátého, "někdy dobro někdy hřích, o nic víc a o nic míň"...

A právě tato velká masa je rozhodující pro celkový charakter společnosti; a všechno teď závisí od toho, do jakých konkrétních životních podmínek tyto lidi postavíme; zda se nám podaří oslovit a aktivovat v nich ty vlastnosti lepší, pozitivnější, anebo ale naopak.

Znovu se nám tedy ukazuje, že toto "něco víc" můžeme od velké většiny lidí reálně očekávat jenom a pouze tehdy, když jejich vlastní životní podmínky (tedy charakter světa ve kterém žijí) budou samy profilovány tím principem, že "dávat je blaženější nežli brát".

Jaká je ale současná životní realita dnešního člověka?

Připomeňme si znovu: v ideové rovině liberalismus - ten ale žádné takové "něco navíc" neprodukuje, ten končí u pouhého formálně rovnostářského "každému co jeho jest".

A v materiální rovině se jedná o společnost respektive systém kapitalismu: i kdybychom tento kapitalismus eufemisticky nazvali pouze "volným" či dokonce "svobodným" trhem, jak to činí jeho apologeti, i tak nám z toho nevyhnutelně vzejde závěr, že ani tady není nijaké "něco více" - nýbrž holá kupecká kalkulace má dáti - dal. A i když je tato směna třeba i skutečně rovná a spravedlivá (každý dostal to své) - není tu principiálně naprosto žádný přesah v onom zmíněném smyslu "něčeho více".

A pokud tento svět "volného trhu" přece jenom budeme mít odvahu nazvat jeho pravým jménem, totiž jako kapitalismus, pak nám z toho dokonce vyjde, že jeho základním principem sice je jakési "něco více" - jenže toto "něco více" dostává jenom jedna jediná, privilegovaná strana, zatímco ta druhá dostává o to méně.

Takže, závěrem, pane Vyleťale: pokud chceme mít společenství lidí, kde je samozřejmostí dávat a poskytovat si navzájem "něco více" lidských a duševních hodnot - pak napřed musíme v odpovídajícím duchu přeměnit samotné základy života a fungování celé společnosti a jejích materiálních i institucionálních struktur.

Petrasek Milan - penzista

Připomněl bych pane Poláčku nutnost péče o demokratický režim, Úterý, 26.Ledna 2016, 14:26:2

nejen proto, abychom mohli nadále veřejně vystavovat své názory pozorné kritice spoluobčanů, ale abychom si mohli udržet nutnou iluzi o možném civilizačním pokroku.
Důvěru v něco jehož skutečný výsledek neznáme a o jehož dosažení s vážným zájmem a mnohdy i pestře švitoříme.
Bez demokratického režimu si švitoří o civilizačním pokroku jen autokraté ....bych dodal.

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

Nikoliv lidská moudrost, ale bláznovství Boží - panu Poláčkovi Úterý, 26.Ledna 2016, 22:40:12

Vážený pane Poláčku,
já Vám rozumím a souhlasím s Vámi. Pokud se na svět kolem sebe podíváme jen a jen očima, opravdu uvidíme společnost takovou, jak ji popisujete.

Jenže, jak to udělat, aby všem bylo dobře, aby skoro každý dával „něco navíc“ a tím pádem nikomu nic nechybělo?

Vy říkáte, že je nejprve třeba, cituji: „… v odpovídajícím duchu přeměnit samotné základy života a fungování celé společnosti a jejích materiálních i institucionálních struktur.“

Ano, to potřeba vskutku je. A přesně z toho důvodu Vám, pane Poláčku, a také všem čtenářům, ukazuji, že to jde. Že ve společenství křesťanů to není problém. Tak v čem se mýlím? (Ano, dva metry každý neskočí. Jenže otevřít své srdce dobru není žádný výkon. Ježíš říká, že to, co po nás chce, není těžké. Proto po nás nechce skákat dva metry. Já Ježíšovi věřím.)

Když tedy máme přeměnit základy života a fungování celé společnosti, pak to přece nelze udělat jinak, než z vlastního přesvědčení, uvnitř sebe samého, zkrátka srdcem, že? Vše jiné, vše vynucené, vše, pro co bychom se rozhodovali kvůli výhodám, by byla jenom maska a základy by zůstaly stejné, není-liž pravda? A co jiného může, pane Poláčku, obrátit naše srdce k dobrému, ke starosti o druhého, než láska k tomu, co nás všechny přesahuje? Láska k Bohu, a láska k druhému člověku?

Snad si nemyslíte, pane Poláčku, že naše srdce k dobrému obrátí filosofie, která je při nejlepším zpětným popisem toho, co se už odehrálo, a vždy dítětem své doby? Snad si nemyslíte, že to budou zákony, které se nechají obcházet, svévolně vykládat a jejich nedodržování je ve většině případů nepostižitelné? Přece to nemůžou být ani instituce, ani všemožné institucionální struktury, když sebedokonalejší administrace a organizace nemůže zplodit lásku, bez níž cestu k sobě nikdy nenajdeme.

Ne, ne, pane Poláčku. Nikoliv lidská moudrost, ale bláznovství Boží nás spasí.

Váš Jiří Vyleťal

207_lrweb08

Luděk Rychetník - Praha 10

Souhlasím pane Vyleťale. Úterý, 26.Ledna 2016, 23:09:38

z mé strany to byla nešikovná formulace.

Děkuji za upozornění na novou Švihlíkovou. Jsem již pár měsíců mimo republiku a nevěděl jsem o ní. Její "Přelom" (2014) považuji za vynikající politicko ekonomickou analýzu - až na jedno či dvě místa, která mi připadala ideologicky zaslepená (vzpomínám si, že to jedno bylo o konkurence schopnosti).

Pokud jste ještě neviděl, na oplátku bych doporučil Miroslav Bárta, Martin Kovář, Otakar Foltýn + 16 dalších "Povaha změny. Bezpečnost, rizika a stav dnešní civilizace", Vyšehrad 2015.

Naomi Kleinovou znám a "Laudato si'" podle mého názoru nabízí globální základ pro konkrétnější vize pro každou každou dnešní společnost západního světa. Při jeho četbě jsem měl podobný osvobozující pocit jako kdysi v sedmdesátých letech, když jsem se dostal ke konstituci "Gaudeum et spes". Skutečně to byla radost a naděje do tehdejší chmurné situace.

Srdečně zdravím, LR

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Středa, 27.Ledna 2016, 18:23:40

O současném konfliktu demokracie a kapitalismu viz zde: http://a2larm.cz/2016/01/politika-v-dobe-bezvladi/

Josef Poláček - Manuální pracovník

Velvyslanec a diktátor Středa, 27.Ledna 2016, 18:25:55

Pane Petrasku, známý polský dramatik Stanislaw Mrožek svého času napsal divadelní hru "Velvyslanec" (Ambasador).

Jedná se o velmi komorní příběh, ve kterém vystupují v podstatě jenom dva aktéři: velvyslanec, ambasádor nějakého evidentně demokratického státu ve své pracovně - a jeho kontrahent, představitel zcela zjevně diktátorsky vedeného státu.

Problém je v tom: na daném velvyslanectví hledá útočiště a azyl jakýsi vyděšený muž, daným režimem stíhaný. Diktátor žádá jeho vydání; velvyslanec - s veškerou samozřejmostí demokraticky vychovaného a demokraticky smýšlejícího muže Západu - tento jeho požadavek odmítá. A to dokonce i tehdy, když se vyjeví, že jeho vlastní stát už neexistuje, že byl dobyt onou diktátorskou mocností; a jenom z určitých politických důvodů před vlastním obyvatelstvem nadále udržuje fikci, jako by onen demokratický stát ještě existoval, a s ním i jeho diplomatické zastoupení.

Narážejí zde tedy na sebe v krystalické podobě dva zcela protichůdné světy: na straně jedné svět nesvobody, představované i osobně obhroublým, neotesaným, sice vychytralým, ale přesto nakonec primitivním diktátorem. A proti němu svět západní demokracie, ztělesněné vždy korektně a zdvořile vystupujícím, kultivovaným diplomatem.

V tomto střetu hodnot zcela jednoznačně a nepochybně morálně vítězí onen reprezentant světa demokracie. Tím by bylo vlastně možno celé drama uzavřít, s jeho jasným a nezpochybnitelným sdělením. Jenže - on Stanislaw Mrožek byl opravdu velký dramatik. Příliš velký na to, nežli aby se nechal uzavřít do jakýchkoli jednoduchých klišé. A tak se v průběhu děje čím dál tím víc odhaluje, že ten natolik distingovaný a kultivovaný reprezentant západní demokracie má také svou odvrácenou tvář. - Ne, ani tady Mrožek nepodléhá svodům nějakých jednoduchých obrazů; není tomu tak že ten vyslanec by měl nějaké skryté vášně či osobnostní deformace.

Ne, on je skutečně v plné míře sám sebou: vždycky korektním, kultivovaným a až do posledka právo hájícím demokratem. Jenže: tou jeho odvrácenou tváří je právě toto. Tato jeho naučená, ale nakonec jenom zcela formální korektnost jednání, pod kterou se neskrývá nic, co by těm jeho navenek dokonalým způsobům chování a jednání dodalo jakýkoli skutečně lidský rozměr a obsah. Pod maskou dokonalého diplomata a demokrata se skrývá naprostá lidská prázdnota a nicota. Jeho niterný chlad je natolik destruktivní, že od něj (s radistou vyslanectví) nakonec uteče i jeho vlastní žena.

Takže, pane Petrasku, jak řečeno v krystalické podobě tady máme předestřen celý ten protiklad barbarské diktatury na straně jedné, a formálně svobodomyslného a lidská práva bránícího, ale vnitřně zcela prázdného, chladného a bezobsažného Západu.

Jednou jedinou větou by bylo možno říci: onen diktátor je nelidský; ale ten reprezentant demokracie je bez-lidský.

Pane Petrasku, Vy říkáte, že máme uchovávat tu demokracii, neboť jedině v ní můžeme vůbec spřádat hovory o možném světě lepším. Ano, v diktatuře bezpochyby takovou možnost nemáme; alespoň vůči vládnoucímu režimu ne. Ale problém je v tom, že v demokracii - v té chladné, prázdné, bezživotné demokracii západního typu - nakonec prostě není o čem hovořit. Všechno začíná a zároveň končí s tou maskou vnějškové korektnosti a kultivovanosti; ale pod touto maskou se neskrývá žádný živoucí obsah.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Středa, 27.Ledna 2016, 18:26:41

Pane Vyleťale, odpověď na Váš příspěvek zase až někdy příště.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Demokracie kontra kapitalismus? Středa, 27.Ledna 2016, 18:40:16

Paní Hájková, ten - v daném článku uvedený - protiklad mezi demokracií a mocí kapitálu je sice ve své plasticitě bezpochyby působivý; ve skutečnosti se ale nakonec nejedná o nic jiného nežli o klasickou (levicovou) iluzi, že zde existuje jakási "dobrá" demokracie, jejímž cílem není nic jiného nežli dobro všech lidí bez rozdílu. A že tedy není zapotřebí nic jiného, nežli tuto demokracii znovu obnovit, aby ona opět ovládla a spoutala ty trhy, které nyní ovládají ji.

Jen tak malá otázka: k d y vlastně existovala ta bájná éra, kdy demokracie "ovládala kapitál"? Není tomu snad od samotného počátku zcela naopak, totiž že demokracie se přizpůsobuje danému produkčnímu systému, tedy v daném případě kapitalismu?

Nezískává ostatně právě ten "kapitalismus" v demokratických volbách zcela pravidelně většinu voličských hlasů? Co tedy vlastně udělat, abychom získali nějakou tu "pravou demokracii"?...

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Středa, 27.Ledna 2016, 19:11:30

- Co tedy vlastně udělat, abychom získali nějakou tu "pravou demokracii"?...
Možná bychom ji měli hledat někde jinde než v politice.

Petrasek Milan - penzista

.....Všechno začíná a zároveň končí s tou maskou vnějškové korektnosti a kultivovanosti Středa, 27.Ledna 2016, 21:11:13

, ale pod touto maskou se neskrývá žádný živoucí obsah.......
Ne tak úplně pane Poláčku.
Za onou maskou hárají i u těch nejzrytějších demokratů ty stejné emoce, které sytí a napájejí jak zlotřilosti kapitalismu tak i jejich vzrušující rozpravy o prodejnosti lidských pudů. Tedy ten nekorektní život sám.
Gulag i předgulag - potemnělá pražská kuchyň - nejsou jedinou zárukou vzepětí ducha........ bych tvrdil.
Kastrační fóbie z té chladné, prázdné, bezživotné demokracie západního typu, bych považoval za druhotné neštěstí, jehož tíže se nás bohužel netýká .......... bych dodal.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Cesty k "něčemu navíc" Čtvrtek, 28.Ledna 2016, 13:42:17

Tak dobře, pane Vyleťale, zkusme si teď rozebrat všechny možnosti a cesty, které by nás dovedly k tomu "něčemu navíc" - tedy k tomu, co člověka povyšuje nad jeho všední, běžný, pragmatický, materiální svět.

Máme zde tedy na počátku dvě premisy, dva výchozí body:
1. shodujeme se na potřebě dosáhnout nějakého takového "něčeho navíc"
2. naprostá většina reálného, všedního lidského života právě takovéto "něco navíc" postrádá, nesměřuje k němu.

Ten problém je tedy: jak dostat, jak vůbec přesvědčit tu rozhodující masu populace k tomu, aby se posunula od oné materiální všednosti k onomu "více"?

Jsou v zásadě jenom dvě cesty, jak člověka změnit, tedy posunout ho nějakým novým směrem: buďto ideovým působením, anebo tím, že změníme jeho reálné životní podmínky.

Takže napřed, k tomu ideovému působení. To musí být bezpochyby něco velmi silného - něco, co dokáže velmi hluboko oslovit, zasáhnout duši člověka. (Pokud nehodláme používat holého "vymývání mozků".)

Přičemž ale - uvědomme si plně náš záměr - se nám zde nejedná jenom o duševno člověka v ryze niterném, individuálním slova smyslu; nýbrž zde se nám jedná o to oslovit lidskou duši takovým způsobem, aby se její nositel začal novým, lepším způsobem chovat a jednat v tomto reálném světě - aby se tedy v konečném důsledku změnil, zlepšil samotný svět.

Není tedy v žádném případě možno akceptovat pozici soudobého liberalismu, kdy například víra je ryze soukromou záležitostí; kdy je tedy v rámci tohoto postoje naprosto být možné, být na jedné straně horoucím křesťanem, a na druhé straně zároveň chladným byznysmanem bez srdce! Takovéto rozpolcení člověka na dvě části, na "dobrou křesťanskou duši" a na bezohledného manipulátora je nám skutečně nepřijatelné.

Takže tedy, musíme nalézt takovou cestu k duši člověka, která by ho přiměla toto své lepší duševno prokazovat i v jeho každodenní existenci.

Anebo přesněji řečeno: musíme nalézt takovou cestu, která vede jak k duši člověka, tak ale stejným způsobem k vlastnímu reálnému životu společnosti.

Vy, pane Vyleťale, jste toho přesvědčení, že tato cesta vede přes (křesťanského) Boha - který dokáže jak hluboce oslovit lidskou duši, tak i následně změnit jednání člověka v jeho reálném světě.

Nutno přiznat, že staří antičtí myslitelé tu věc nahlíželi velmi podobně. Podle jejich představ to byli bohové, kteří lidem přinesli dokonalost veškerého bytí - a jestliže lidé chtějí tuto dokonalost uskutečnit i v jejich společném bytí, ve společnosti a ve státě - pak se musí vše veřejné upínat konec konců i k onomu světu bohů.

Ten problém je ale v tom: když si pročítáme například Platónovy představy o tom, jak by měl konkrétně vypadat a jak by měl být zařízen takovýto "ideální stát" vedený ideou boží dokonalosti (pro ateisty by zde ostatně platil trest smrti) - pak se rychle ukáže, že v tomto státě "všeobecné blaženosti" je všechno natolik rigidně podřízeno této metě nejvyšší dokonalosti, že život v něm ze všeho nejspíše připomíná trestaneckou kolonii. Zkrátka, je to stát totálního dohledu nad "správným chováním" každého jednotlivce; pro nějakou individuální kreativitu člověka sám tvořit vlastní život tu prostě není žádné místo.

Tady se nám v plné nahotě ukazuje onen už zmíněný problém: jakmile chceme dosáhnout "něčeho navíc" - okamžitě se to dostane do rozporu s lidskou přirozeností. Pak máme vlastně jenom dvojí volbu: buďto to vzdát - anebo tu naši ideu prosadit tak či onak násilně. A jaký je pak život v nějakém takovém "božím státě", nám v dostatečné zřetelnosti ukazují poměry v současném Íránu; anebo ale i v jakékoli (křesťanské!) sektě.

Tohoto zásadního problému si byl vědom Aristoteles; a proto vytvořil ne jeden, ale hned d v a různé projekty dobrého státu. Ten první (z kterého je bohužel znám jenom fragment) - se asi dosti podobal tomu státu Platóna: s velmi striktní výchovou od nejranějšího mládí, a s přísným dohledem na chování a jednání každého jednotlivce.

Ale Aristoteles si byl plně vědom, že takovýto "ideální stát" je vlastně jenom extrémním stavem, v realitě sotva kdy dosažitelným; a tak vytvořil ještě druhý projekt státu, kdy se spokojil s tím, že ten je pouze "relativně dobrý" - ale zato použitelný v reálné lidské praxi. (Tento jeho model se dost blížil současnému státu s dělbou tří mocí.)

Takže, tolik všeobecně k té potíži, chtít reálného člověka, lidskou přirozenost měnit jenom tou cestou "shora", přes boží instanci a její působení na duši člověka.

A teď konkrétně ke křesťanství, které preferujete Vy, pane Vyleťale: tady se nám k onomu obecnému problému připojuje ještě problém speciální. Jestliže u těch starých Řeků byli ve hře ještě "bohové vůbec" - v křesťanství se jedná o jednoho jediného Boha. A to sice zcela určitého, se zcela určitým vyznáním a kultem. A to je právě ten problém.

Jestliže totiž uvažujeme o možnostech zlepšit lidskou společnost vůbec, pak se nemůžeme omezit jenom na tu naši malou českou kotlinu - ale ani na ten "náš" euroamerický prostor. V takovém případě musíme nalézt řešení, které je univerzální v absolutním smyslu - tedy přijatelné pro každého obyvatele této planety.

Jde o to: každé náboženství spojené s určitým konkrétním Bohem je nevyhnutelně náboženství exkluzivní - a to v doslovném slova smyslu. To jest: ono ze svého středu v y l u č u j e všechny, kteří neakceptují daného boha a daný kult, nýbrž mají svého boha a svůj vlastní kult. Pokud ale chceme mít dobrou, pospolitou lidskou společnost - pak je požadavkem nikoli exkluze, vyloučení, nýbrž přesně naopak inkluze.

Jestliže tedy skutečně chceme nalézt cestu k lidské duši a přes ni ke zlepšení, umravnění tohoto světa - pak musíme nalézt něco, co je buďto všem bohům a všem náboženstvím tohoto světa společné; anebo spíše, co stojí ještě z a všemi těmito náboženskými obrazy, jako jejich společná substance.

-------------------------------

Takže, tolik pro tuhle chvíli k těm potížím, nalézt všeobecně přijatelnou cestu k umravnění člověka a světa.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Pane Poláčku, Čtvrtek, 28.Ledna 2016, 17:01:2

vy to pořád nějak nechápete. Nejde o žádné povinné „umravňování“, na které bude někdo přísně dohlížet a vynucovat je na ostatních. To „něco navíc“ - to je přece láska k druhým lidem! Ať už má taková láska podobu porozumění bližnímu, nebo podobu materiální pomoci a ochoty něco pro své bližní dělat, věnovat jim svůj čas a svou energii...
To je ten Bůh nad všemi bohy, na kterého pořád čekáme a který se zcela určitě dostaví, až přijde jeho čas, a zachrání nás, jak doufá pan Vyleťal (a jistě nejen on).

Mrcolordr

Michal Rusek - Olomouc

Nepodmíněný Základní Příjem Čtvrtek, 28.Ledna 2016, 17:27:14

Abychom mohli na otázku NZP nazírat objektivně, je dobré vnímat, jak velmi se může lišit spotřeba "asketického mnicha" filosofa (< 6000 Kč měsíčně) např. od dobře placeného manažera (>60 000 Kč měsíčně). Ten rozdíl je řádový.

A je tedy zřejmé, že z ekologického hlediska skromný život zatěžuje náš svět řádově a někdy i mnohařádově méně, než život v přepychu a luxusu. V tomto pohledu můžeme tedy ZNP vnímat jako dávku, která se občanovi poskytne jako "dar" za to, že se chová ekologicky (např. nedojíždí osobním autem denně 50 km tam a zpět).

To je první možný pohled na etiku financování NZP.

Dále můžeme postřehnout, že část bohatších lidí poskytuje bydlení jako službu, což je ovšem investice na zisk. Z etického hlediska si pak můžeme klást otázku, zda je renta z pronájmu zasloužená nebo nikoliv. To zmiňuji proto, že celkové financování NZP je pojaté buď:

a) jako dávka zajišťující velmi skromnou existenci (např. ČR, návrh 8000 Kč)

b) jako dávka pro slušný život (Německo, návrh 1000 €, Švýcarsko: 2000 CHF, což je asi 3× nebo 6× více).

A pokud nás zajímá zcela základní věc, kterou je ufinancovatelnost celého projektu NZP, tak musíme začít u minimální dávky a nikoliv u slušného až středně bohatého života (což na poměry ČR německý a švýcarský návrh nepochybně jsou). A nyní je velmi důležitá právě cena bydlení. Protože pokud bydlení pro jednu osobu vyjde např. na 8000 Kč měsíčně, je nesmyslný návrh, aby byl NZP jen 8000 Kč, protože nezbyde na další životně nezbytné potřeby (jídlo a další nezbytnosti).

Principiální chybou současného kapitalismu mj. je, že kromě dobrovolné charity nemá tato verze ekonomiky schopnost řešit právě nabídku velmi levného a jen nákladového bydlení. Proč? Protože z toho nikdo nemá osobní profit.

Přitom nákladová cena bydlení za nájem může být u dobře postavené garsonky jen 1000 Kč a u 1+1 jen 1600 Kč + inkaso. – Jen v tomto případě může pak NZP v podmínkách současné ekonomiky ČR začínat již na částce 6000 Kč, což je zejména vzhledem k německým a švýcarským návrhům až směšně malá částka.

Zde tedy uvažuji případ a) a jednotlivce.

Posldení poznámka: Zdroje pro ZNP lze velmi dobře dohledat jako daň z těžby nerostných surovin. Tyto suroviny patří všem a není důvod, aby zejména nízkopříjmové skupiony neměly i z této těžby profit.




Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

Nebránit poznání dobra Čtvrtek, 28.Ledna 2016, 22:19:22

Velice děkuji paní Hájkové, že to řekla za mne. Sám bych to lépe nenapsal.

Ostatně několikrát jsem v této debatě uvedl, že mi nejde o indoktrinaci křesťanstvím, ale o to, aby společnost otevírala dveře dobru, aby nebránila poznávání dobra. A křesťanství bezpochyby dobré je. Měl jsem zato, že z toho je jasné, že jej nechci nikomu nařizovat, ale že považuji za žádoucí, aby s ním byl každý seznámen. Aby před nikým nezůstalo křesťanské poselství lásky ukryto.

Tak snad se to také alespoň malinko povedlo. A když ne, tak snad někdy jindy.

Dobrou noc, Jiří Vyleťal

Josef Poláček - Manuální pracovník

Kde hledat pravou demokracii? Pátek, 29.Ledna 2016, 12:22:24

Paní Hájková, ta Vaše myšlenka, že "pravou demokracii" by bylo zapotřebí hledat někde jinde než v politice, v zásadě skutečně míří správným směrem.

Právě tohle je ta naprostá převrácenost obvyklého pohledu současného světa: že všechno za nás vyřeší politika. Že stačí aby se přijaly ty či ony zákony, respektive aby se k moci dostala ta či ona "správná" strana (buďto levicová, nebo pravicová, podle osobních preferencí) - a všechno bude vyřešeno.

To převrácené, až vysloveně zvrácené na tom je, že při tomto pojetí člověk přestává řešit své vlastní, lidské problémy jako takové - a přesouvá je kompletně do politické sféry.

Člověk si už tedy neklade úkol: j á se učiním lepším, a můj svět učiním lepším; to všechno mají z a n ě j obstarat profesionální politici.

Celá ta slavná demokracie z tohoto pohledu není nakonec ničím jiným, nežli útěkem člověka před sebou samým, před jeho vlastní odpovědností za stav světa.

-------------------------------------

Takže, jak řečeno, z tohoto pohledu je ten poukaz zcela správný, že "tu pravou" demokracii je nutno hledat někde zcela jinde, nežli ve sféře politiky.

Nicméně, i tady by bylo možno nadále setrvat v tom původním omylu. Ten klasický (sebe)klam levice, který jsem zmínil, totiž spočívá v představě, že je tu někde schovaný nějaký "dobrý lid", který je vykořisťován nějakými nehumánními subjekty či strukturami (koncerny, kapitalismem, státním aparátem...), a že tedy naprosto postačí, tomuto údajně "dobrému lidu" dát či vrátit jeho moc, a všechno bude v pořádku.

Tím se zase pořád obchází ten primární problém: svět se nezlepší, dokud se nezlepší sám člověk. Nějaký "dobrý lid", kterému by postačilo dát "demokratickou" moc, tu prostě nikde nečeká za bukem. Buďto takovýto dobrý lid dokážeme vytvořit, vychovat - anebo je všechno marné.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Kde hledat pravou demokracii? Pátek, 29.Ledna 2016, 12:22:29

Paní Hájková, ta Vaše myšlenka, že "pravou demokracii" by bylo zapotřebí hledat někde jinde než v politice, v zásadě skutečně míří správným směrem.

Právě tohle je ta naprostá převrácenost obvyklého pohledu současného světa: že všechno za nás vyřeší politika. Že stačí aby se přijaly ty či ony zákony, respektive aby se k moci dostala ta či ona "správná" strana (buďto levicová, nebo pravicová, podle osobních preferencí) - a všechno bude vyřešeno.

To převrácené, až vysloveně zvrácené na tom je, že při tomto pojetí člověk přestává řešit své vlastní, lidské problémy jako takové - a přesouvá je kompletně do politické sféry.

Člověk si už tedy neklade úkol: j á se učiním lepším, a můj svět učiním lepším; to všechno mají z a n ě j obstarat profesionální politici.

Celá ta slavná demokracie z tohoto pohledu není nakonec ničím jiným, nežli útěkem člověka před sebou samým, před jeho vlastní odpovědností za stav světa.

-------------------------------------

Takže, jak řečeno, z tohoto pohledu je ten poukaz zcela správný, že "tu pravou" demokracii je nutno hledat někde zcela jinde, nežli ve sféře politiky.

Nicméně, i tady by bylo možno nadále setrvat v tom původním omylu. Ten klasický (sebe)klam levice, který jsem zmínil, totiž spočívá v představě, že je tu někde schovaný nějaký "dobrý lid", který je vykořisťován nějakými nehumánními subjekty či strukturami (koncerny, kapitalismem, státním aparátem...), a že tedy naprosto postačí, tomuto údajně "dobrému lidu" dát či vrátit jeho moc, a všechno bude v pořádku.

Tím se zase pořád obchází ten primární problém: svět se nezlepší, dokud se nezlepší sám člověk. Nějaký "dobrý lid", kterému by postačilo dát "demokratickou" moc, tu prostě nikde nečeká za bukem. Buďto takovýto dobrý lid dokážeme vytvořit, vychovat - anebo je všechno marné.

Josef Poláček - Manuální pracovník

"Něco víc" a lidská přirozenost Pátek, 29.Ledna 2016, 12:39:39

Paní Hájková, obávám se že naopak Vy jste nepochopila vlastní intence mého výkladu (a stejně tak pan Vyleťal).

Zkusím to zjednodušit: v mém textu jsem použil formulace "lidská přirozenost".

Pokud je naším společným cílem dosažení onoho "něco více" v kvalitě lidských, mezilidských i společenských vztahů, pak si položme zásadní otázku: jaká je vlastně lidská přirozenost?

Je touto lidskou přirozeností onen "lepší" stav, kterého chceme dosáhnout (a jenom nějaké vnějškové překážky člověku brání tohoto stavu dosáhnout) - anebo je tomu přesně naopak? Že tím přirozeným stavem naprosté většiny lidí je ten jejich všední, praktický materiální život; a že tomu lepšímu, vyššímu, ušlechtilejšímu způsobu existence je nutno je nějakým způsobem "popíchnout", pozdvihnout, motivovat? A to sice ne jenom jednorázově, nýbrž trvale?

Tohle je naprosto rozhodující otázka. Pokud by tím přirozeným stavem člověka byl opravdu onen vyšší, hodnotnější způsob existence - pak by ovšem bylo nutno se ptát, proč takovéhoto stavu člověk a lidstvo už dávno nedosáhli.

Je tedy nutno - nedá se nic dělat - vycházet z toho, že skutečně platí věta první: lidskou přirozeností člověka je ten "obyčejný" život - sice většinou bez vysloveně zlých činů a počinů, ale stejně tak bez schopnosti vlastního pozvednutí se k oné vyšší mravní úrovni bytí a žití.

A jestli tedy člověka přece jenom chceme pozdvihnout na tu vyšší úroveň - pak se nemůžeme vyhnout otázce, jak to hodláme učinit. Když ten - průměrný - člověk to evidentně nechce udělat dobrovolně.

Napsal jsem, že jedna ze dvou možných cest je působení na duši člověka. Ovšem - tady je zcela zásadní ta otázka, jak, jakými prostředky to můžeme úspěšně provést. Když se nám právě ta velká masa lidí brání a vzpěčuje právě i takovémuto oslovení jejich duše.

Prostřednictvím náboženského působení? - Vypsal jsem ty potíže: buďto to působení božího momentu nařídíme závazně; a pak tu máme diktát, teokracii.

Anebo to ponecháme na zcela dobrovolné bázi: a pak máme prakticky ten samý stav který máme teď - a který, jak vidno, nepřináší nijaké pronikavé výsledky.

Více lásky? - Ale ano, paní Hájková, lidé by si dozajista přáli více lásky - d o s t á v a t, ale kdo už bude ochoten, kdo už bude schopen jí také více d á v a t?!...

Kdo může dávat lásku, když žije ve světě založeném objektivně na nelásce, na chladné vypočítavosti, na vzájemném konkurenčním boji?

Takže, i nadále nám zůstává otevřená a nezodpovězená otázka: j a k dosáhnout duši průměrného člověka?

Josef Poláček - Manuální pracovník

Nepodmíněný základní příjem Pátek, 29.Ledna 2016, 12:54:36

Pane Rusku, kdyby se v Německu zavedl onen NZP ve výši tisíc euro, pak by na to byl zapotřebí bilión(!!) euro ročně - tedy o dvě stě miliard víc, nežli kolik v současné době na daních vybere německý stát i všechny obce dohromady!

Tady je na první pohled vidět, že takovýto projekt by byl naprosto neufinancovatelný; a nějaká ta "daň z nerostných zdrojů" by nebyla ničím více nežli plivnutím do rybníka.

Přitom připomeňme, že v německých podmínkách oněch 1000 euro není žádný luxus; za podmínek, kdy i obyčejná garsonka může stát na nájemném i 600 euro měsíčně. Takže ten zbytek je pak víceméně přesně na úrovni německého životního minima.

Ostatně nájem - tady by mělo být okamžitě zřejmé, jak naprosto n e s p r a v e d l i v ý by byl ten "rovný" základní příjem: když z těch tisíce euro jeden příjemce zaplatí nájem 600 a jiný jenom 400, pak ten druhý má ke krytí svých vlastních životních nákladů a potřeb k dispozici - o celých padesát procent víc než ten první!!

Josef Poláček - Manuální pracovník

Ty vzrušující debaty liberální občanské společnosti... Pátek, 29.Ledna 2016, 13:22:19

Ale jistě, pane Petrasku, i za podmínek oné mrožekovské vychladlé a vyprahlé demokracie západního typu je kdykoli možno vést vzrušující a vášnivé debaty - například o fotbalu. Anebo třeba i o politice. Otázkou ovšem je, také takovéto debaty mají vlastně význam a smysl.

To mě upomíná na knihu amerického spisovatele Johna Steinbecka "Toulky s Charleyem". Steinbeck zde jednu chvíli vzpomíná na jejich vlastní rodinu, ve které vládly velmi rozdílné politické postoje a názory. A kdykoli se tato rozvětvená rodina sešla dohromady, konaly se zde velice rozvášněné diskuse o politice, které velice spolehlivě zničily rodinnou pohodu.

A tak, vědouce už o ošidnosti takovýchto debat o blahu společného státu, propříště se už předem ujišťovali a zavazovali: Dneska nebudou žádné řeči o politice. Budeme prostě šťastná, milující rodina.

Jenže bohužel, nepomohlo nic; nejpozději do deseti minut už zase vzduchem létaly nesmiřitelné věty: "Kennedy je... Johnson je..."

A to ve mně budí zase jinou vzpomínku: ano, i za "totality" jsme brali do úst jméno toho či onoho politika, s konotací velice neuctivou. Ale! Vedle toho jsme také vedli zaujaté hovory o tom, co je vlastně tento svět, jaká je jeho podstata, jeho směřování, co je samotný člověk a smysl jeho existence a cíl jeho dějin.

Neboť: nedá se nic dělat, ale i ten zatracený komunismus (a právě on, jakožto poslední relevantní společensko-politický směr) měl v sobě pořád ještě vůbec nějaký projekt člověka, společnosti a dějin. Bylo tedy o čem hovořit, o čem diskutovat, o čem rozvíjet myšlenky. A i když se třeba myšlenka komunismu mohla odmítat - byl zde i tak dán nějaký základ pro úvahy, kde a v čem hledat alternativy.

Zatímco liberální demokracie? Jaký pak t a má koncept člověka - kromě toho, že on prý je naprosto "svobodný", a že mu na tuto jeho svobodu nikdo nesmí sahat?...

To je právě to, o co se tady jedná: v liberální demokracii prostě mizí všechno, co nějakým způsobem přesahuje individuální, bezprostřední existenci člověka. Ne že by to bylo zakázáno - ale prostě to zachází na úbytě, protože to tady nemá žádný reálný podklad.

A tak se nakonec všechny ty "vzrušené debaty" v liberální demokracii místo diskusí o idejích smrsknou pouze na hádky o pouhé persóny: Kennedy je... Zeman je...

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Pátek, 29.Ledna 2016, 17:53:37

No tak, snažím se porozumět, pane Poláčku. Vy zřejmě chcete slyšet, jak se to může přihodit, že z obyčejného jedince, který je determinován podmínkami, v nichž se narodil a žije, tedy podmínkami, kde se každý musí starat o všední denní záležitosti a o své přežití, tedy jak se z takového jedince stane někdo úplně jiný. Někdo, kdo se – jak vy říkáte - „povznese“ k „něčemu navíc“.
Já osobně bych o povznášení nemluvila. Raději bych zůstala při zemi. Ale chápu, co tím myslíte. Například to, co nazýváme termínem „sloužit pravdě“.
Jistě vám něco říká pojem „platónský erós“ (který se liší od toho obyčejného fyzického). Na internetu píšou, že se jedná o „filosofický pud“. Vzhledem k tomu, že máte filosofické vzdělání, budete o tom, jak člověk k něčemu takovému přijde, pravděpodobně vědět víc než já.
Já bych zůstala spíš u té křesťanské lásky k bližnímu, o níž tady byla řeč také, a která znamená lásku především dávat, nikoliv chtít ji dostávat.
A zase se můžeme ptát: jak k tomu obyčejný člověk z ničeho nic dospěje, že je najednou ochoten konat nějaké dobro kvůli Ježíšovi, když předtím ho to ani nenapadlo?
Na to vám odpovím: Něco způsobí výchova, ale často ani ta nestačí, protože může být třeba jen formálně křesťanská. Většina lidí se musí obrátit. To obrácení neprobíhá u všech stejně a já nejsem tak znalá, abych o tom mohla uvádět podrobné informace. Pravděpodobně se to může stát jak náhlou příhodou, tak postupným vývojem. Ale když se to stane, jsou pak ti lidé ochotni dávat druhým něco navíc, aniž by za to něco dostali zpátky.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Pátek, 29.Ledna 2016, 21:45:4

A to je to, co pan Vyleťal nazval bláznovstvím božím.
Skutečně je to bláznovství, protože moudří lidé dávají ze svého přebytku (moudrosti, schopností, sil a bohatství), zatímco blázni dávají to, čeho mají sami málo.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Výchova a zázrak obrácení Sobota, 30.Ledna 2016, 13:18:39

Ano, paní Hájková, v jednoduché osobní rovině se opravdu jedná o něco takového, co můžeme nazvat "obrácením" člověka, lidské bytosti.

Psychologové by asi pro tento proces změny měli asi poněkud jiné označení, možná "přeorientování osobnosti".

V každém případě se nám jedná o to, že zde máme stav - průměrného - člověka, průměrného člena společnosti, kterýžto stav se nám nezdá být uspokojivý. A teď před námi stojí otázka, jak dosáhnout stavu lepšího, žádoucnějšího.

V každém případě bychom si ale měli uvědomit (a přiznat) jedno: opravdu nemá smysl, snažit se běžného člověka nějakým způsobem "lámat přes koleno". A to ani v dobrém úmyslu.

Právě proto jsem tady mluvil o té lidské přirozenosti: ta je jaká je, jaká se vyvinula ve statisících a miliónech let evoluce - a opravdu nebude v našich silách ji nějakým zcela principiálním způsobem změnit.

Na straně druhé to ale opravdu neznamená, že bychom měli rezignovat na jakékoli úsilí, dosáhnout nějaké pozitivní změny. Člověk sám zůstává v podstatě stejný - ale mohou se změnit společenské hodnoty. Které zpětně působí zase i na toho - průměrného - jednotlivce.

A jde také o to: ta dosavadní evoluce není sama nijakým způsobem "cementovaná", tím že by vytvořila jenom jeden jediný mechanismus lidského jednání.

Člověk se v zásadě pohybuje mezi dvěma základními, ale zcela protichůdnými principy či strategiemi svého jednání: na straně jedné je - jako každý živý tvor - hnán pudem zabezpečit v prvé řadě sám sebe, svou vlastní existenci; čili, chovat se "egoisticky".

Na straně druhé ale stejně tak právě lidský druh vyvinul v celé přírodě jedinečnou schopnost vzájemné kooperace, ale s tím i solidarity a vzájemného soucítění.

Člověk sám se tedy jak řečeno pohybuje mezi těmito dvěma protikladnými motivacemi. Ty jsou samozřejmě v celé populaci rozděleny nestejnoměrně - někteří jsou od své přirozenosti solidárnější a altruističtější, jiní jsou zase pevně uvázáni jenom na své vlastní ego.

Ale v principu má každý člověk (pokud to není vysloveně psychicky narušená osobnost) v sobě zakódovány o b a tyto momenty.

A pokud se nám tedy současný svět a současná společnost zdají až příliš utopené právě v tom individuálním egu - pak se staví otázka, jakým způsobem dosáhnout toho, aby se hodnoty společnosti posunuly zase více směrem k té vzájemnosti a solidaritě.

Ještě jednou: nechtějme příliš. To naprosté "obrácení se" - to je možné jenom v individuálních případech. Respektive když vznikne nějaké nové, charismatické duchovní hnutí, pak ve fázi jeho mladické svěžesti může k takovémuto obratu docházet i skupinově; ale i tady postupem času dojde k vychladnutí, vše se zase vrátí do onoho průměru.

Takže ještě jednou: nechtějme člověka nutit k něčemu, co se příčí jeho přirozenosti. I kdyby se nám podařilo současného člověka posunout jenom o relativně malý krok na oné ose egoismus - humanismus směrem vzhůru - už to by byl nemalý pokrok, který by tento svět mohl učinit ne sice rájem, ale v každém případě o mnoho snesitelnějším a obyvatelnějším.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Sobota, 30.Ledna 2016, 18:51:35

Pane Poláčku, skutečně obrácený člověk už zůstane obrácený napořád. Tento stav ovšem platí jen pro něho samotného. Není geneticky přenosný na potomstvo. Ale on se může pochopitelně snažit o obrácení dalších osob.
Jinak samozřejmě platí, že kvalita společnosti se promítá také do chování jednotlivců.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Neděle, 31.Ledna 2016, 10:34:22

Co znamená pojem "obrátit se" vysvětluje například papež František (http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=23161): „Obrátit se znamená nechat Pána, aby žil a působil v nás“.
Přeloženo do nenáboženského jazyka to znamená: nechat lásku, aby v nás působila. Každý z nás má v sobě místo (smysl) pro lásku k druhým lidem, který může objevit a nechat ho v sobě žít, vystavit se jeho působení na sebe. Nejde o lásku k vybraným jedincům nebo skupinám osob, jde o lásku k lidem obecně, která se však může projevovat jen prostřednictvím konkrétních činů, v nichž figurují konkrétní lidé.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Obrácení Neděle, 31.Ledna 2016, 12:10:24

Dobře, podívejme se tedy na onen akt "obrácení" poněkud blíže.

Vlastně kdykoli slyším to slovo "obrácení", vynoří se mi v mysli automaticky "Obrácení Ferdyše Pištory".

Tedy onen příběh malého povaleče a kasaře, který - pod dojmem dramatického prožitku - projde právě takovýmto aktem naprostého mravního obrácení se, a stane se veskrze slušným člověkem.

Ovšem - stane se slušným tak řečeno "na baterky"; ne snad že by toto své obrácení ke slušnému životu sám neprožíval opravdově, ale on se jedním rázem stane "slušňákem" podle šablony, jako vystřižený z katechismu dobrého chování. Celé své okolí začne nutit do striktního dodržování jeho nových mravnostních norem; a dokonce i ve svém přirozených mezilidských kontaktech hovoří výlučně strojenými větami spisovného jazyka.

Proč tato zmínka o Ferdyšovi Pištorovi? - Ještě jednou: jeho vnitřní přerod byl v podstatě opravdový, poctivě míněný; nicméně asi tušíme, že tu něco není úplně v pořádku. Že ten jeho nový, mravný způsob života je jenom umělý, že je to jenom určitý schématismus chování, který ale nemá skutečnou vlastní substanci. S Aristotelem řečeno, bylo by možno právem předpokládat, že dotyčný Ferdyš sice k o n á dobré skutky; ale že ve skutečnosti nemá odpovídající pravý h a b i t u s. A dokonce je možno mít značné pochybnosti o tom, jestli takovéto - nárazové a jednorázové - obrácení by mělo skutečně dlouhého trvání, jestli by obstálo ve zkoušce s novými svody.

A tady jsme zase u té lidské přirozenosti. - Paní Hájková, samozřejmě že je možné hluboké a pravé a trvalé obrácení - v individuálních případech.

Ale opakuji znovu: tady se nám nejedná o jednotlivce, nýbrž o celek. O převažující většinu populace. A tady má pro nás význam jedině a pouze takové "obrácení", které má reálnou šanci dosáhnout a zasáhnout právě tu většinu.

Není pochyb o tom: i takovéto zásadní proměny společenského myšlení v historii nastaly. Například - připomeňme si - po celý středověk bylo víceméně naprostou samozřejmostí, že lidé navzájem nejsou rovni, a že dokonce jedni mají právo vlastnit (jako nevolníky) ty druhé.

Takováto myšlenka - vlastnit své zaměstnance v doslovném smyslu jako nevolníky - dnes nepřijde na mysl snad ani tomu nejcyničtějšímu fabrikantovi či kapitalistovi. Zkrátka, společenské prostředí, společenské hodnoty se natolik zásadně proměnily, že určité skutečnosti, které dříve byly samozřejmostí, dnes se stejnou samozřejmostí jsou pociťovány jako naprosto nepřijatelné.

Ovšem!! Připomeňme si, že ten dejme tomu fabrikant na nějakou takovou myšlenku vůbec nepřijde do značné míry právě proto, protože to - vůbec nemá ekonomicky zapotřebí! Vlastnit své pracovníky osobně, jako nevolníky - to by pro něj nebyl naprosto žádný zisk, jemu naprosto postačí když pro něj pracují plnou pracovní dobu, co by se pak o ně ještě nějak staral po jejím skončení...

A to je právě to, na co jsem poukazoval od počátku: ano, samozřejmě, my se o změnu ("obrácení") člověka můžeme a dokonce musíme snažit tím, že budeme hledat cestu k jeho duši - ale aby toto obrácení bylo (ve velkém měřítku) úspěšné, musí mu předcházet odpovídající změna v r e á l n é m životě těchto lidí.

A zase jsme u té "přirozenosti člověka": od průměrného člověka opravdu nečekejme a nežádejme takové obrácení ve stylu Ferdyše Pištory: obrácení skokové, naprosté, kdy se dotyčný začne rázem chovat jako automat na mravnost.

Průměrný člověk bude mít vždycky takovou morálku (nanejvýš o kousíček lepší), než jaká odpovídá jeho reálnému životu, jeho reálným životním podmínkám.

Takže, ještě jednou: ano, usilujme o duši člověka. Ale zároveň hleďme i na to tělo, ve kterém tato duše sídlí. ("Tělo" tady znamená reálný, materiální život.) Protože jestli se nám ta (obrácená) duše dostane do trvalého rozporu s tím tělem, tak nakonec to vždycky vyhraje to tělo.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Neděle, 31.Ledna 2016, 12:30:49

Obrácení vůbec neznamená, že dotyčný člověk se už navždy vyvaruje hříchů a chyb. Nestane se dokonalým, ale bude se o dokonalost aspoň snažit.
Stav, kdy si uvědomuji své chyby a snažím se jim vyhnout, byť někdy marně, se přece jen dost liší od stavu, kdy žádné své chyby nevidím a nepřipouštím si, že nějaké mám.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Neděle, 31.Ledna 2016, 14:06:4

Ještě bych upozornila na to, že antické dělení člověka na tělo a duši se odlišuje od hebrejského. Hebrejci neznali toto dělení. Člověk byl pro ně tělo. Protikladem těla byl duch. Duch ovšem neznamená něco individuálního, v tom smyslu, jako je individuální duše. Duch (boží i lidský) je jen jeden a je společný, takže člověk se na něm může vlastně jen podílet. Existují jakoby dva různé řády - řád těla a řád Ducha. Člověk se může rozhodnout, zda bude žít v tom prvním nebo v tom druhém řádu.
Podrobněji je o tom zde: http://www.teologicketexty.cz/casopis/2007-3/Duch-telo-duse.html

Štěpánka Šprynarová - důchodkyně, Praha 1

Konstatování paní Hájkové, že kvalita společnosti se promítá Neděle, 31.Ledna 2016, 14:34:46

do chování jednotlivců platí zároveň v obráceném pořadí. Chování jednotlivců - zejména ve vysokých funkcích - ovlivňuje kvalitu společnosti.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Neděle, 31.Ledna 2016, 17:28:48

Ještě se vrátím k tomu, jak jsme se výše s panem Poláčkem bavili o tom, zda demokracii je možné hledat také mimo politiku.
Lidé, kteří si o sobě myslí, že jsou dobří demokraté, mají v zásadě tři možnosti:
1. Jít do politiky, která však je taková jaká je (čili stručně řečeno špinavá), protože tato oblast přitahuje kariéristy všeho druhu, což ovšem obnáší nutnost spolupracovat s těmi kariéristy a populisty.
2. Zbavit politiku kariéristů a populistů (což je zřejmě nemožné, protože kariéristé v tom umějí chodit a vědí, jak se dát zvolit) a obsadit politiku výhradně dobrými demokraty.
3. Nechat politiku kariéristům a populistům a vytvářet paralelní obce mimo politiku (obce založené na vzájemné spolupráci a občanské svépomoci) jenom s těmi lidmi, kteří o to budou jevit zájem. Pokud by se tyto paralelní obce naučily dobře fungovat samy o sobě, mohly by nakonec ovlivňovat i politiku.

Petrasek Milan - penzista

A za 4. paní Hájková Pondělí, 1.Února 2016, 10:19:21

Jít vedle politiky a při tom velmi pozorně a dobře rozlišovat mezi způsobem jak politici s demokracií zacházejí. A nebýt línej vhodně upřít moc těm, kteří demokracii zneužívají za účelem usurpace moci.
A těmi se to v politice přímo hemží...........bych dodal.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Politika a politikové Pondělí, 1.Února 2016, 13:21:41

Ano, paní Hájková, právě to je ten zásadní problém politiky vůbec: že ona přitahuje především velmi specifickou sortu lidí.

Právě proto jsem uvedl tu knihu vzpomínek Č. Císaře - on velice názorně popisuje právě ten proces, jak se z původně bezpochyby dobrými úmysly naplněných komunistů stávají za prvé prostě zkostnatělí byrokraté chtějící mít svůj klid, a za druhé satrapové moci, kteří už neslouží, ale vládnou.

Není to žádný nový objev, že moc korumpuje. Otázka je, co s tím.

Bez nějaké centrální moci se stát - jakožto organizace společnosti - prostě neobejde. Nějaká "totální samospráva" jenom zdola, to je opravdu utopie.

Nějaké hierarchické struktury tu být musí; ale teď jde o to jak zařídit aby se do těchto hierarchií dostávali

1. jenom lidé řádní;

2. aby i tyto původně řádné lidi ona moc nemohla zkorumpovat.

Uvědomme si především jedno: k o n t r o l a je sice dobrá věc; bezpochyby daleko lepší než když "ti nahoře" si mohou dělat co se jim zlíbí.

Ale - j e n o m kontrola prostě nestačí.

Dejme si příklad: dáme medvěda do krámu plného medu, a pak ho čas od času přijdeme zkontrolovat, jestli náhodou potají nemlsá!! Asi je dost snadné si představit, jak by to celé asi dopadlo.

Zkrátka, ponaučení: za prvé, do toho krámu nepouštět medvěda; a za druhé, nevystavovat tam více medu, nežli kolik je nezbytně nutné.

A tak jsme zase u toho samého: rozhodující je celkové prostředí, reálný stav společnosti. Jestli celá společnost bude orientovaná jenom na to "mlsání" (tj. na ryze osobní prospěch) - pak se každý bude sám cítit tím medvědem, který má přece plné právo nacpat se, kolik jenom jeho břicho snese.

A jestli funkce zástupce lidu bude spojená s přebytkem "medových" lákadel - pak nelze realisticky očekávat, že většina těmto lákadlům nakonec nepodlehne.

207_lrweb08

Luděk Rychetník - Praha 10

Něco se muselo stát? Pánům Plevovi a Uhlovi Úterý, 2.Února 2016, 00:46:23

jsem 14. ledna slíbil, že se pokusím pojmenovat to, co se stalo. Nabízím tedy následující 'příběh' proč máme pocit, že 'jsme zavaleni příšernými orgiemi rasismu, xenofobie, islamofobie atd., které bují na internetu atd. a berou lidem mozek' (pan Pleva o dnešku), že se hroutí naše civilizace (egyptolog Miroslav Bárta, když srovnává naši dobu s vývojem pradávných civilizací, které studuje v egyptské poušti), a že 'doba vymknuta z kloubů šílí' (jak pravil Hamlet, když mu duch jeho otce řekl o svém zavraždění).
Domnívám se, že zažíváme souběh tří různých krizí s různým časovým rozměrem.

Zaprvé, uprchlická krize vloni, letos, napřesrok ..., vyvolaná válkami, terorismem, suchem a neúrodou, podpořená pašeráckými gangy a jejich reklamou, a snad i neuváženými slovy německé kancléřky. Působí vnitropolitické napětí v evropských státech, rozbijí schengenské dohody a ohrožuje samu Evropskou unii.

Zadruhé, finanční a hospodářská krize, především ve Spojených Státech a Velké Britanii a návazně v celém západním světě. Krize se rozbíhala od osmdesátých let a propukla zhroucením finančních trhů v roce 2008. System dospěl do 'etapy, kdy pohlcuje více, než generuje' (Bárta), iluze prosperity byla a je vytvářena pomocí vnějšího a vnitřního zadlužováním.
Do doby krize převládala ideologie neoliberalismu - víra, že volný trh přemění individuální honbu za ziskem ve všeobecný blahobyt. Ta ztratila důvěryhodnost a masovou přesvědčovací sílu, krize finanční vyústila v ideologickou. Rozpadlo se to, co teorie nelineárních systému nazývá "atraktor", soubor hodnot, který je obecně přijímán, váže společnost dohromady a umožňuje vzájemnou domluvu o politice. Veřejnost požadovala a požaduje systémovou nápravu, ale politická síla bank a nadnárodních korporací zatím převažuje. Teprve v posledních měsících se omezují daňové ráje, ale výsostné postavení finančního sektoru se téměř nezměnilo a disparita mezi majekem nejbohatších lidí a těch ostatních stále roste.
Proto mají naději na úspěch radikální levicoví politici, Bernie Sanders a Jeremy Corbyn v USA a Britanii (i úspěch Donalda Trumpa je výrazem hněvu voličů), jako již dříve Syriza a Podemos v zemích, které byly nejvíce postiženy politikou škrtů.

Zatřetí, je dobře si být vědom, že civilizace je křehká a z historického hlediska pomíjivá, jak napsal americký historik Joseph Tainter ve své studii (1990) o riziku zhroucení, kterému jsou vystaveny komplexní společnosti. A o tom, že naše Západní civilizace pokročila do posledního stádia, které se ve schematech civilizačních cyklů obvykle označuje jako 'úpadkové', píší historikové již od konce 19. století. Trpíme postupnou ztrátou „vertikality“ a s tím související zásadní ztrátou identity (Bárta). Diskuse o nedostatku 'duchovní síly' mezi panem Poláčkem, paní Hájkovou, panem Vyleťalem a dalšími (výše) jsou o této ztrátě. Evropská demografická krize je výrazem pesimismu a jedním z projevů ztráty. Představuje rozpad společenského atraktoru (viz výše) a narušení koordinace. Tradiční solidnost, poctivost 'z doby Císaře pána', je zapomenuta a snažíme se ji nahradit dalšími a dalšími zákony a předpisy - tedy dalším zvyšováním komplexity - s malým úspěchem.

Bárta nás ale utěšuje, že 'kolaps neznamená konec' (doporučuji knížku s tímto názvem: Miroslav Bárta Tomáš Tureček, Vyšehrad 2013), znamená však změnu dosavadního způsobu života - zjednodušení a lokalizaci; co nejvíce soustředit hospodářský život na rodiny, obce, okresy. Kde se lidé navzájem znají, ukazují větší vzájemný ohled - pan Vyleťal popsal pěkný příklad výše. Povzbuzující je také, že naše judeo-křesťanská civilizace se již dvakrát dokázala obrodit, v renezanci a osvícenství.

Souběh krizí je náročný na naši psychiku. Ztrácíme orientaci v dění kolem nás. Projevuje se zvýšeným napětím mezi lidmi a vyhrocením veřejné komunikace. V této situaci oceňuji klidné uměřené vystupování premiéra a vlády jako celku.

Stalo se to, že se vytratil základní společenský konsensus, soubor hodnot, který by byl obecně přijímán. V loňském roku jsem o těchto věcech veřejně mluvil při dvou příležitostech. Ppt prezentaci z té druhé 27. listopadu mohou zájemci nalézt na http://www.socialninauka.cz/files/files/prezentace-Rychetnik.pptx Rád příjmu kritiku buď zde, nebo v osobním mailu na <ludekr2@volny.cz>.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Středa, 3.Února 2016, 08:07:37

To je velice zajímavá teorie, pane Rychetníku. Rozpadá se atraktor, čili systém společných hodnot, který drží danou civilizaci pohromadě, takže nastává úpadek...
Já mám dávno pocit, že lidé si navzájem nerozumějí. Jako by se jeden druhému stávali španělskou vesnicí. Někdy se také říká, že každý je uzavřen ve svém diskursu.
Není to nakonec něco podobného jako zmatení jazyků při stavbě babylonské věže?
"Proto se to město jmenuje Bábel, Zmatek, neboť tam Hospodin zmátl řeč všech obyvatel země".

207_lrweb08

Luděk Rychetník - Praha 10

Ano paní Hájková, Středa, 3.Února 2016, 11:02:9

lidé si navzájem nerozumějí, nedává jim smysl to, co ten druhý říká a jsou na sebe navzájem naštvaní. Myslím, že Babylonské 'zmatení jazyků' je toho pěkné obrazné vyjádření. Můžeme říci, že stavíme věž bohatství a mnozí to dělají obíráním druhých nebo státní/obecní pokladny. (Ale tento příklad příliš nesedí, lidé si staví každý svou věž.)

Přidávám odkaz na první prezentaci, je to záznam celé přednášky i s projekcemi, ale první třetina je věnována zhoršování pracovních podmínek - prekarizaci práce:
http://www.hkap.cz/prilohy/velehrad_2015/html/01_pa_06_rychetnik.html

207_lrweb08

Luděk Rychetník - Praha 10

"Čtěte Bibli, tam to všechno je" (V+W) Středa, 3.Února 2016, 11:29:45

Výstižnější interpretace snad je, že Babylonská věž byla výrazem lidské pýchy: "budeme rovni Bohu, neuznáváme Boží řád a zákon." (Toto není citát z Genesis 11,1, ale má interpretace.)
Boží řád pro nás přikazuje spravedlnost a lásku. Je to cesta k souladu ve společnosti.

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

Poděkování za moudrá slova Středa, 3.Února 2016, 16:54:10

Velmi děkuji paní Hájkové a panu Rychetníkovi za moudrá, velice moudrá slova. Myslím, že jsme dospěli ke kořenu problémů, jež tvořily náplň této diskuse.

Ano, chceme být rovni Bohu a neuznáváme Boží řád a zákon.
Jenom konání opaku má smysl a vyvede nás ze slepé uličky vlastní pýchy, v níž se klaníme sami sobě. A pak se divíme kam to vede, že?

Dobrou noc, Jiří Vyleťal

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.