V Polsku „jen“ pokračuje studená občanská válka
Vladimír HanáčekVladimír Hanáček varuje před příliš emotivním hodnocením mocenského nástupu polských konzervativců. Podrobně vysvětluje, jak získali příslušný vliv, a argumentuje, že se dnes neděje nic zásadně jiného než dříve.
Polský „supervolební“ rok 2015 skončil spektakulárním triumfem konzervativců. Strana Právo a spravedlnost (PiS), vedená Jarosławem Kaczyńským, dobyla nejen v květnu prezidentský palác, ale též v říjnu obě komory parlamentu samostatnou většinou a cesta k jednobarevné vládě byla otevřená. S odkazem na výroky lídra strany po neúspěšných volbách před čtyřmi lety můžeme nyní glosovat, že ve Varšavě skutečně vyrostla Budapešť.
Tento příměr nikoho asi nepřekvapí i v kontextu mediálních úvah, které jsou dnes i v českém prostředí často vedeny. Povolební situace v Polsku je přirovnávána k politice vlády Viktora Orbána v Maďarsku, která od roku 2010 uskutečňuje národně-konzervativní model deklarované „neliberální demokracie“ na středoevropský způsob. Západními liberálními kruhy je podobná varianta vládnutí jednobarevné většiny konzervativní pravice označována za novou hrozbu pro liberální demokracii západního typu.
Smyslem této úvahy však není přispívat k mediálnímu chóru kritiky skrze povrchní výklad politických poměrů v těchto zemích. Spíše si klade za cíl upozornit na některé širší souvislosti sledované problematiky kritickým pohledem, ale též bez snahy zaujímat apriorní hodnotící stanoviska v kategorické poloze k politickým poměrům jako celku.
Kaczyński a nové tváře
Velkým překvapením pro vnější pozorovatele byla personální politika PiS v souvislosti s obsazením kandidátek do letošních voleb. Obecným předpokladem byla ambice předsedy Jarosława Kaczyńského navrátit se do premiérského křesla, a tedy potřeba nalézt v řadách PiS vhodného prezidentského kandidáta. Nominace třiačtyřicetiletého europoslance Andrzeje Dudy tak překvapila především k věku kandidáta, nikoliv však v principu.
Všestranný údiv ovšem vzbudilo červnové rozhodnutí vedení strany nominovat coby kandidátku na premiérku místopředsedkyni PiS a manažerku Dudovy prezidentské kampaně Beatu Szydłovou. Tato dvaapadesátiletá etnografka se tak vydala vstříc politicky nejsilnějšímu postu ve státě a Polsko jako jedna z mála postkomunistických zemí zažilo před parlamentními volbami mediální duely dvou žen coby kandidátek na premiérku.
Duda i Szydłová nepochybně představují nové tváře PiS a symbolizují personální proměnu této strany směrem k mediálně stravitelnějším a z hlediska představ o osobnostním, věkovém a vzdělanostním profilu ideálních politických lídrů výrazně atraktivnějším polohám. Zlý jazykové však tvrdí, že navzdory personálnímu obsazení nejvyšších ústavních funkcí je fakticky nejdůležitějším a nejvlivnějším politickým místem pozice předsedy strany, disponující jednobarevnou většinou v Sejmu. A tímto předsedou stále zůstává Jarosław Kaczyński, který je tak považován za faktického nejvyššího vládce a hybatele politických procesů v Polsku.
Z formálního hlediska tak polský politický režim zůstává parlamentní formou vlády s neaktivistickým prezidentem, jakkoliv Andrzej Duda dokázal za čtyři měsíce svého působení učinit již několik zásadních kroků, jimiž vyšel vstříc své straně z hlediska volebních ambicí. Vedle zákonodárných iniciativ, týkajících se i zásadních témat snížení věku odchodu do důchodu a zvýšení příjmové kvóty osvobozené od daní z tří na osm tisíc zlotých, jde též o personální politiku prezidenta, o čemž bude pojednáno níže.
Opory konzervativců
Předmětem intenzivních reflexí jsou i příčiny nečekaně výrazného volebního vítězství PiS. Po osmi letech koaliční vlády Občanské platformy (PO) a lidovců (PSL) se polským voličům varianta nástupu nejsilnější opoziční strany do vládních pozic jevila jako přirozená politická alternativa. PiS dokázal zmobilizovat nespokojené voliče s politikou dosavadních vlád skrze svůj tradiční volební apel: odkaz na konzervativní hodnoty polského katolicismu, protínajícího se s historicky zformovanou národní identitou Poláků coby občanů dějinně „nesamozřejmého“ a zvenčí trvale ohrožovaného státu, který též zaujímá silné pozice v ekonomické a hospodářské sféře.
Ve společnosti s dvoucifernými percentuálními ukazateli nezaměstnanosti, v níž až 1,2 milionů občanů plánuje podle průzkumů odejít ze země za prací do západní Evropy, jsou sliby vytvoření příhodných podmínek pro rozvoj hospodářství a boje proti nezaměstnanosti přirozeně líbivým tématem.
Navíc PiS patří mezi tradiční politické opory odborového svazu Solidarita a jeho sociálních zájmů, stejně jako ohrožených a ekonomicky méně lukrativních hospodářských odvětví, jako jsou černouhelná těžba, hutnictví a lodní průmysl, tedy provozů spojených z historického hlediska symbolicky s místy někdejší občanské vzpoury vůči komunistickému režimu v srpnu 1980.
Tradiční oporu v rámci veřejné sebeprezentace PiS pak představují konzervativní a ultrakonzervativní média, jako jsou tištěná periodika Rzeczpospolita či Gazeta Polska i mediální impérium kněze Tadeusze Rydzyka, reprezentované Rádiem Maryja a televizí Trwam, stejně jako konzervativní televize Republika publicisty Bronisława Wildsteina. A nelze zapomenout ani na blízkost lídrů PiS vysokým hodnostářům polské katolické církve. Byl to právě předseda PiS Jarosław Kaczyński, kdo na pouti na nejvýznamnějším polském poutním místě na Jasné Góře v Częstochowé v červenci letošního roku veřejně prohlásil, že „neexistuje v Polsku jiné morální nauky, než jakou učí Církev“.
Zahraniční média jako zdroje voličské legitimace PiS tradičně zaznamenávají i snahu stále připomínat nedokončené vyšetřování smolenské tragédie z dubna 2010, při níž zahynul prezident Lech Kaczyński. Stále plně neobjasněné okolnosti i špatná kooperace ruských vyšetřovatelů s polskými státními orgány zavdává politikům PiS příčiny k nastolování nejrůznějších konspiračních teorií a snaze vinit z tragédie vládní představitele. Nutno dodat, že hlavní strůjce těchto veřejných výstupů, místopředseda PiS Antoni Macierewicz, se v nové vládě stal ministrem národní obrany.
Naopak navzdory četným zahraničním úsudkům lze konstatovat, že nepříliš velkou roli v mediální kampani sehrálo téma migrační krize. Velkou pozornost sice v zahraničí vzbudily výroky předsedy Jarosława Kaczyńského o uprchlících jako potenciálních „roznašečích infekčních nemocí“, avšak jednalo se o sice účelově použitou, leč okrajovou citaci zprávy hlavního hygienika a míra rezonance tohoto tématu v polském veřejném prostoru je nepoměrně menší, než je tomu například i v České republice.
Tvrzení, že zásadní vliv na volební výsledky mělo právě téma migrační krize a jejího řešení na úrovni EU, je úsudek pocházející z jiných společenských kontextů, než jaké nabízí současná polská situace.
Vyprahlost liberálů
Při pohledu na stav vládnutí dosavadní koalice PO — PSL, jakož i vnitřní poměry především v donedávna nejsilnější Občanské platformě, se výrazné volební porážce těchto subjektů ani nelze příliš divit. Vládní koalice si v posledních dvou letech prošla nejen několika výraznými skandály, z nichž největší byla pravděpodobně takzvaná aféra s odposlechy na jaře loňského roku, ale prokázala též mimořádnou ochablost, pokud jde o schopnost věcně a programově reagovat na vyvíjející se společenskou situaci.
PO nenabídla v poslední době prakticky žádnou obsažnější vizi řešení konkrétních problémů polské společnosti, jež byly naznačeny výše. Poté, co její dlouholetý předseda a premiér Donald Tusk odešel loni v září na pozici stálého předsedy Evropské rady („prezidenta EU“) do Bruselu, nedokázala se PO s touto náhlou personální ztrátou dostatečně vyrovnat. Svědomitá, leč komisně působící a charismatem nedisponující premiérka Ewa Kopaczová mohla těžko představovat významnější přínos.
Personální vyprahlost PO šla pak ruku v ruce s otevřením pole pro frakční aktivitu nejrůznějších „vnitřních opozic“ ve straně, které nyní ucítily příležitost. Nejvýznamnější roli v tomto ohledu sehrávali ministři Grzegorz Schetyna a Tomasz Siemoniak.
PO tak dlouho těžila z obav značné části populace z návratu Jarosława Kaczyńského a jeho národních konzervativců k moci, že tento dominantně negativní zdroj své široké voličské legitimace nedokázala nahradit ničím pozitivním v momentě, kdy se tato motivace s ohledem na vnitropolitický i mezinárodní vývoj u velkého počtu voličů začala rozpouštět. „Strašení Kaczyńským“ zkrátka nemůže být dlouhodobě program atraktivní pro nejvíce voličů.
Ovládání institucí a ústavní soud
S popsaným rozměrem problému souvisí úzce i samotná povaha vztahů mezi relevantními politickými silami v Polsku. Ostré vzájemné antipatie a výrazná polarizace polské politické scény mezi dvě nejsilnější strany se nejen postupně nevyčerpala, ale v souvislosti s očekávanou vládní výměnou dokonce ještě více posílila a této skutečnosti nezabránil ani volební neúspěch Sjednocené levice, ani nástup dvou nových stran do Sejmu: hnutí Kukiz 15 a Nowoczesnej.
V praktické rovině se tato silná polarizace a „studená občanská válka“ mezi dvěma nejsilnějšími stranami projevuje v silových řešeních kolizních situací a snaze vytvářet si mocenské sféry vlivu v rámci státních institucí, správy a podniků.
Nová jednobarevná vláda PiS je opozicí kritizována, že ihned po nástupu do funkcí zahájila personální čistky na vedoucích pozicích v důležitých státních orgánech: vyměnila generálního prokurátora, šéfy všech čtyř tajných služeb, civilních i vojenských, a uplatnit svůj vliv se vláda pokusila i v rámci veřejnoprávních médií. Nejvážnější a nejhlubší institucionální krizi však přinesl spor o obsazení pěti uvolňujících se křesel ústavních soudců.
Tento spor je přitom navýsost ilustrativní v rámci hodnocení povahy politického režimu v Polsku a vlivu jednotlivých stran konfliktu na situaci. Ústavní soudce volí v Polsku Sejm na návrh předsednictva či skupiny nejméně padesáti poslanců a následně jmenuje prezident. K jejich vyhlášení má ze zákona dojít ne později než tři měsíce před koncem funkčního období předchozího soudce.
Nový zákon o ústavním soudu schválila koalice PO — PSL po dvou letech příprav, zahájených zákonodárnou iniciativou prezidenta Bronisława Komorowského, letos v červnu. Zároveň bylo rozhodnuto, že kandidáti na nové ústavní soudce musí být ohlášeni do třiceti dnů od vstupu zákona v platnost, to jest do 30. září 2015. Na základě v tomto termínu provedené nominace pak 8. října zvolil Sejm v původním složení všech pět kandidátů na ústavní soudce, nominovaných dosluhující vládní koalicí včele s PO.
PiS považoval takový krok vlády za pokus o justiční puč a vytvoření z ústavního soudu „třetí komoru parlamentu“, která by mohla budoucí pohodlné vládnutí PiS v tomto složení výrazně zkomplikovat. Své straně pak procedurálně vyšel vstříc prezident Andrzej Duda, jenž nové soudce odmítl jmenovat až do období po volbách.
Ihned po volbách ovšem nová většina přijata novelu zákona o ústavním soudu, dle níž rozhodla, že termín jmenování a termín nástupu nových ústavních soudců musí proběhnout ve stejném funkčním období Sejmu. To v tomto případě znamená, že říjnová volba tří soudců, kterým měl začít mandát 6. listopadu, tedy ještě v rámci starého funkčního období Sejmu, proběhla řádně, zatímco u dvou dalších, kterým mandát začne začátkem prosince, tedy již v rámci nového funkčního období, je volba nezákonná.
Dále pak tato novela připravená konzervativci zavádí nový institut čtyřletého funkčního období (kadencyjność) předsedy ústavního soudu, čímž fakticky omezuje časový mandát jednoho soudce ze zákonných devíti let na kratší dobu. Účelová snaha vládní strany zbavit se co nejdříve současného předsedy soudu Andrzeje Rzeplińského je z toho celkem zřejmá.
Většina PiS však posléze přistoupila k rychlé volbě „svých“ pěti kandidátů a ty posléze prezident Duda narychlo jmenoval do funkcí. Ústavní soud tak vydal verdikt na žádost opoziční PO ve věci výše uvedené platnosti volby jednotlivých soudců 9. prosince, avšak v neúplném složení bez tří, kterým byla volba zneplatněna. To ovšem v praxi znamenalo pokles přítomných soudců pod ústavní limit a následný spor o platnost verdiktu.
Navíc: kancelář premiérky má povinnost ze zákona nálezy ústavního soudu písemně zveřejnit. K tomu však nejprve nedošlo s tím, že její předsedkyně odmítla tento nález pro nedodržení této ústavní podmínky respektovat. Až později prohlásila 11. prosince mluvčí vlády, že verdikt bude písemně zveřejněn.
Spor tak vyústil v mimořádně komplikovaný právní stav, kde došlo k zpochybnění samotné podstaty působnosti ústavního soudu jako garanta ústavnosti. Vládní PiS je přitom kritizováno opozicí i některými polskými i zahraničními médii, že svými nestandardními kroky fakticky paralyzuje ústavní soud v jeho úloze a vytváří z něj svou mocenskou kótu, která mu mezi klíčovými ústavními institucemi jako jediná zbývá k ovládnutí. Toto hodnocení je pak prezentováno jako neklamný doklad odvracení se Polska od standardů západní liberální demokracie a jeho postupné „orbánizace“.
Nutno ovšem podotknout, že podobný úsudek zcela přehlíží skutečnost, že cestu k této situaci otevřela někdejší koalice, dnes opoziční PO a PSL tím, že se nejen rozhodli schválit a uvést v život tak významnou normu, jako je nový zákon o ústavním soudu, jen krátce před volbami, ale taktéž rozhodnout o jeho dalším složení, jehož funkční období se již bude odehrávat v době po nástupu nové vlády.
Už to tu bylo
Výše popsaný vývoj vypovídá o jednom podstatném: povolební Polsko se nenachází v zásadně jiné situaci, než jakou charakterizuje vnitropolitický vývoj v zemi v posledních deseti letech. I nadále pokračuje dlouhodobá extrémní polarizace mezi dvěma nejsilnějšími stranami, v jejímž rámci obě formace negativně těží z obav části společnosti z vlády té druhé, rýsují nejrůznější katastrofické scénáře, účelově pojímají své politické kroky a vymlouvají se jedna na druhou.
Nástup nové jednobarevné vlády PiS nepřinesl v tomto směru žádnou významnější změnu. Jenom tato „studená občanská válka“ nabyla nových rozměrů a získala nový kontext.
Pro budoucí perspektivy nejen udržení liberální demokracie v Polsku, ale též hodnotněji ustrojených společensko-politických poměrů je nepříliš prospěšné přidávat se k jedné straně sporu a její hysterii. Daleko přínosnější je spíše dbát na to, aby politická polarizace nepřerůstala do společenského napětí, které destruuje elementární občanskou soudržnost našich severních sousedů.
Velmi trefně tento stav vyjádřil poslanec za Kukiz 15, jmenovaný maršálek senior a živoucí legenda „první Solidarności“ Kornel Morawiecki: „Toto není Polsko mých tužeb. Je to Polsko ve velkém stupni svobodné, ale jsme povinni hledat něco nového: něco spravedlivého a solidárného.“