Německo po evropských volbách: nejde jen o Nahlesovou

Odchod dosavadní předsedkyně německé sociální demokracie (SPD) je pouze jedním z pohybů, které se v zemi od minulého týdne dějí. Svoje problémy má i kancléřčina CDU. Zelení musí zas řešit, zda hledat partnery napravo, nebo i u krajní levice.

Politicky rozjitřené období, které Německo zažívá od voleb do Evropského parlamentu, přešlo o uplynulém víkendu přímo v turbulence, když v neděli ráno oznámila rezignaci na všechny posty, tedy stranické předsednictví, šéfování poslaneckému klubu i svůj poslanecký mandát, sociální demokratka Andrea Nahlesová. Evropské volby totiž pro SPD skončily debaklem – získala pouze necelých 16 procent hlasů. Oproti volbám do Bundestagu na podzim 2017, které pro ni byly do té doby historicky nejméně úspěšné, jde o propad o dalších pět procentních bodů a v porovnání s posledními volbami do Evropského parlamentu v roce 2014 představuje výsledek ztrátu skoro poloviny hlasů.

Paralelně se předminulý víkend konaly také volby do městského zastupitelstva v tradičně levicových Brémách, kde je zastupitelstvo z titulu statutu města jako samostatné spolkové země de facto zemským parlamentem. Zde se zase SPD poprvé od války nestala nejsilnější silou, ale podlehla těsně křesťanským demokratům z CDU.

Andrea Nahlesová s Martinem Schultzem, jedním ze svých předchůdců, jenž skončil v čele SPD také po přibližně jednom roce. Foto archiv The Local

Evropské volby v Německu sice vyhrála CDU/CSU s bezmála 30 procenty hlasů, protože ale u ní šlo také o propad jak oproti minulým volbám stejném typu, tak oproti těm posledním německým parlamentním, nemají též příliš co slavit. Za senzaci naopak platí úspěch Zelených, kteří se svými 20 procenty získali větší podporu než sociální demokraté a kromě toho je povolební euforie v aktuálních průzkumech vynesla ještě s dalšími sedmi procentními body dokonce i před CDU/CSU (zatímco sociální demokraty stejná dynamika, jen s opačným znaménkem, stáhla až na mizerných 12 procent).

Je očividné, že německý politický systém je v pohybu. Ušetřen mu zatím zůstává osud řady dalších zemí, kde se jako houby po dešti objevují různé marginální a programově obtížně zařaditelné politické projekty s mnohdy jepičí životností. Německé stranické spektrum zůstává zkonsolidované na celkem klasické strany zastupující jednotlivé ideologie v tradičním politickém spektru. V tomto ohledu není žádnou anomálií ani nástup konservativně národovecké AfD, která si v evropských volbách udržela pozice, spíše naopak.

Jasně se nicméně rýsuje konec CDU/CSU a SPD jako masových politických stran, které si mezi sebou v minulosti dělily dvě třetiny až tři čtvrtiny populace. Do popředí se také razantně tlačí kulturní konflikt místo socioekonomického štěpení – trochu paradoxně v době, kdy koncentrace moci a příjmové a majetkové nerovnosti dosahují historických výšin. Nadto se v Německu uvolňují donedávna obvyklé dlouhodobé voličské loajality dané z velké části příslušností k určitému prostředí, a chování u volebních uren se tak stává pohyblivějším, náhodnějším a více podléhá aktuálním náladám a tématům – migrační krize tak vynesla nahoru AfD a probuzení povědomí o blížící se klimatické katastrofě zase Zelené.

SPD si s novou situací neumí poradit a její strategie pod vedením Andrey Nahlesové od začátku roku 2018 v tomto ohledu byla exemplární. V březnu minulého roku si členská základna odhlasovala dvoutřetinovou většinou účast v další velké koalici s CDU/CSU Angely Merkelové jako menší koaliční partner. Od té doby se strana zmítá v obtížně řešitelném dilematu vládu udržet alespoň půlku volebního období pohromadě a vykazovat v ní určité solidní výsledky, které budou voliči jednoznačně přiřaditelné právě jí, ale zároveň se v ní nějak vyprofilovat jak oproti svému koaličnímu partnerovi, tak opozičním Zeleným.

Jenže v tématech, která německou debatu v poslední době dominují a polarizují, jako jsou různé otázky spojené s migrací či klimatická změna, jsou její postoje umírněné a tím neatraktivní; k tématům, o kterých voliči pravidelně v průzkumech říkají, že je vlastně pálí ještě bezprostředněji a nejsou tak kulturně konotované, jako je bydlení či péče, se jí však také pozornost strhnout nedaří, natož se na nich profilovat.

Svazuje ji nadto korzet tradiční strany, kde se k moci dostávají zkušení aparátčíci a mají na paměti především konstruktivní vládnutí. Nedokáže tak využít impulsů k radikálnější programové debatě, jakým byl například před několika týdny požadavek větší ekonomické demokracie od šéfa Mladých socialistů Kevina Kühnerta – mnozí vysocí straničtí funkcionáři, navzdory překvapivě pozitivní rezonanci u médií i obyvatelstva, vše až hystericky odmítli, aniž by většinou zareagovali byť jen na jediný Kühnertův argument o do očí bijící materiální nerovnosti a nespravedlnosti, na kterou bude zcela třeba přijít s radikálnějšími opatřeními než těmi dosavadními, očividně bezzubými. Když má strana nota bene demokratický socialismus přímo ve svém dlouhodobém programu.

Reakce na odchod
Odchod Andrey Nahlesové ze všech politických funkcí je na jednu stranu celkem logickou a solidní reakcí na volební neúspěchy. Na druhou však poněkud překvapivě, alespoň v prvních hodinách a dnech po oznámení, není takto jednoznačně kvitován. Důvodů to má několik – předně je očividné, že celá řada důvodů sociálně demokratického chřadnutí je systémových a nemají bezprostředně co dočinění se strategií či taktikou konkrétního vedení.

Klade se otázka, zda je chytré na ně reagovat neustálými personálními obměnami, které jen dál důvěru oslabují, vytváří negativní pozornost a svádí k ponurým mediálním analýzám a predikcím, které někdy mohou působit jako neblahé sebenaplňující se proroctví. A to platí o to víc, oč se jako náhrada nerýsuje nikdo, kdo by byl k nějaké radikálnější změně schopen; respektive tací, jako třeba zmíněný Kevin Kühnert, pro stranu nepřichází kvůli jejímu držení se principu umírněnosti v úvahu.

Zvedla se rovněž vlna nelibosti ohledně toho, že byla Andrea Nahlesová ke složení funkcí v podstatě velmi nevybíravě donucena – po celou dobu svého působení byla vystavena z vlastních řad útokům, které podle mnohých překračovaly obvyklou politickou rivalitu či vnitrostranickou kritiku a které se po volbách dále zintenzivnily.

Hodně se pak řeší také genderová dimenze celé věci – nejenže se zvolení do čela strany dočkala až v obtížné situaci, čemuž Němci jako odkaz na ženy, které po válce dávaly dohromady rozbombardovaná města, říkají fenomén „odklízečky trosek“, ale celou dobu také trpěla různými genderově podmíněnými nespravedlnostmi – strana od ní žádala autenticitu, ale když autentická byla, bylo to najednou na ženu zase příliš; zřejmě nezvládla mistrovskou, jen velmi těžko zvladatelnou disciplínu zapadnout do mužského světa politiky jako rovnoprávný partner, ale zároveň stále vystupovat jako žena, protože cokoli jiného irituje a misi včlenit se v zásadě znemožňuje. Již se v reakci na to očekává výraznější odliv žen ze strany i zbylých voliček.

A co dál?
SPD nyní vede přechodně trio složené z místopředsedy Thorstena Schäfera-Gümbela, a zemských ministryň Malu Dreyové a Manuely Schwesigové. Co se standardního obsazení postu týče, hovoří se kromě jednoho či jedné z nich také o ministru financí a vicekancléři Olafu Scholzovi či místopředsedovi poslaneckého klubu Achimu Postovi. Je nicméně třeba říct, že ani jeden ze jmenovaných není člověk mimo stávající stranický establishment, jak čím dál častěji zaznívá jako požadavek, ani se od něj nedá čekat jakákoli výraznější změna kurzu, natož že by byly natolik zajímavou a nakonec i charismatickou osobou jako Andrea Nahlesová.

Ve hvězdách je také budoucnost celé vlády. Andrea Nahlesová byla tou, která od členů a členek dostala v referendu potvrzení do ní jít – s ní v čele strany byl konec vlády sotva myslitelný, zatímco teď se tato možnost reálně odblokovala. Po nových volbách by strana zřejmě zamířila do opozice, pokud by nepřistoupila na sice dlouhodobě neustále zvažovaný, ale dosud všemi dotčenými aktéry odmítaný experiment vlády Zelených, SPD a radikální levice Die Linke, pokud by na něj výsledky stačily.

Jinak by se vlády museli ujmout Zelení – kdo ví, jestli dokonce ne historicky poprvé s vlastním kancléřem či kancléřkou –, a to s křesťanskými demokraty a pravděpodobně liberály z FDP. Jenže křesťanským demokratům se předčasné volby hodí do krámu snad ještě méně než SPD – jednak kvůli jejich nízkým preferencím, jednak proto, že doufali, že stihnou ještě provést na kancléřském postu výměnu Angely Merkelové za předsedkyni strany Annegretu Krampovou-Karrenbauerovou, aby ta šla do voleb z výhodné a mediálně atraktivní pozice. Je očividné, že politická nejistota tak zřejmě evropskými volbami v Německu teprve začala.

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Úterý, 4.Června 2019, 12:35:33

Napřed k samotné osobě A. Nahlesové: když ji německá SPD ustanovila do svého čela, projela mi hlavou jediná myšlenka: ztratili už němečtí sociální demokraté už definitivně veškerou soudnost? Mají vůbec zájem oslovit, zaujmout i jiné skupiny voličů, nežli snad ženy v domácnosti a důchodkyně? S tvrzením autorky článku, že A. Nahlesová prý byla "zajímavou a nakonec i charismatickou osobou", totiž nelze v žádném případě souhlasit.

Budiž, Nahlesová měla snad o něco více čistě osobní energie, nežli naprostá většina soc-dem funkcionářů a partajních byrokratů; ale tato její energie byla spíše z druhu té vitality, s kterou trhovkyně možným zájemcům nabízí své zboží.

Jestli tedy německá SPD do svého čela musela postavit právě Nahlesovou, pak to znamená jenom dvojí: buďto jak řečeno naprostou ztrátu soudnosti; anebo to ale znamená, že tato partaj už nemá k dispozici ani jednu jedinou skutečně přesvědčivou osobnost. V tom případě by ale bylo skoro na čase rovnou zavřít krám, a uspořit si dlouhou - a trapnou - agónii.

Laskavý čtenář si už zřejmě povšiml, že německá SPD se tedy nachází prakticky přesně v té samé situaci, jako její česká sesterská strana. Vše tedy hovoří pro to, že se nakonec nejedná jenom o záležitost jednotlivých osob, nýbrž o záležitost strukturální.

Kateřina Smejkalová uvádí, že německá sociální demokracie se nedokáže přesvědčivě prezentovat a profilovat dokonce ani v těch oblastech a tématech, které jsou její tradiční doménou, jako je například bydlení a (sociální) péče. Tato neschopnost vlastní profilace ale vyplývá z toho, že sociální demokracie nemá (už) vůbec žádný c e l k o v ý koncept, celkový program. Tím že se smířila se světem kapitalismu, ztratila všechno, čím by se vůči němu - a jeho projevům a důsledkům - mohla přesvědčivě vymezit. Takže i když se jí podaří tu a tam prosadit nějaké sociální opatření - lidé to sice s povděkem přijmou, ale hned na to zapomenou, právě proto že za těmito jednotlivými sociálními opatřeními nestojí žádný přesvědčivý celkový profil.

Takovýto výrazný profil mají (respektive si po létech stagnace dokázali do jisté míry obnovit) němečtí Zelení. Kateřina Smejkalová se podivuje nad tím, že v Německu "do popředí se také razantně tlačí kulturní konflikt místo socioekonomického štěpení; trochu paradoxně v době, kdy koncentrace moci a příjmové a majetkové nerovnosti dosahují historických výšin". Jenže situace je poněkud složitější, vedle této "majetkové nerovnosti" v Německu také existuje silná, relativně blahobytná střední třída, která se může věnovat i jiným tématům, nežli těm ryze existenčním. Elektorát Zelených také pochází především z řad za prvé mládeže (která si těmi sociálními záležitostmi většinou ještě hlavu tak moc neláme); a za druhé z řad vysokoškolsky vzdělané části populace, která obvykle existenční nouzí netrpí.

K tomu ještě musíme připočítat, že němečtí Zelení jsou (na rozdíl od těch českých) tradičně levicově orientovaní, a sociální témata jim nejsou nikterak cizí. Mají tedy opravdu víceméně všechno potřebné: vyhraněný, čitelný program, orientovaný do budoucnosti; svěží, neokoukané, přesvědčivé osobnosti; sociální kompetenci. - Proč tedy ještě dávat hlasy té staré, unavené, bezbarvé a bezkoncepční SPD?...

Pavel Kolařík - informatik

Úterý, 4.Června 2019, 14:30:59

Na konto předřečníka:

Za prvé: Autorka článku má samozřejmě pravdu, že A. Nahlesová je "zajímavou a nakonec i charismatickou osobou".

To je evidentní, a kdo má oči a uši, ten to vidí a slyší.

Za druhé - předřečník: "Laskavý čtenář si už zřejmě povšiml, že německá SPD se tedy nachází prakticky přesně v té samé situaci, jako její česká sesterská strana."

Laskavý čtenář, pokud má trochu zdravého rozumu, si ničeho takového "povšimnout" nemohl, protože nic takového se samozřejmě ani náznakem neblíží pravdě.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.