Tůdlenůdle. Takhle prostě zní jedna z průpovídek Andrey Nahlesové, jež v posledních dnech německá média používají stále dokola k charakteristice této pravděpodobné nové předsedkyně německé sociální demokracie. Připomíná se také, že jednou zanotovala od řečnického pultíku v Bundestagu znělku Pipi Dlouhé Punčochy. Nebo že po svém zvolení předsedkyní poslaneckého klubu prohlásila, že křesťanští demokraté z CDU/CSU dostanou od SPD „pěkně do držky“.

„Držkovou“ přitom prorokovala Andrea Nahlesová pravici v září 2017, kdy její SPD oznámila odchod do opozice. A „tůdlenůdle“ (v originále zvukomalebné „bätschi“) padlo v podobném kontextu — Nahlesová jím chtěla vyjádřit jisté škodolibé uspokojení z toho, že CDU/CSU bude po ztroskotání vyjednávání o jamajské trojkoalici sociální demokraty nakonec zase přece jen potřebovat.

Uvedené epizody vykreslují Nahlesovou jako svéráznou, spontánní a místy poněkud neotesanou političku, a to zejména s ohledem na to, jak dlouho se už ve velmi kultivované německé hochpolitik pohybuje. Tato charakteristika není úplně nepřesná, respektive sama Nahlesová danou image nezřídka vědomě přiživuje.

Určitě ale nejde o charakteristiku vyčerpávající. A vzhledem k tomu, že tato sedmačtyřicetiletá politička bude pravděpodobně zanedlouho jednou z nejvýznamnějších figur v jedné z nejdůležitějších zemí EU, patří se představit dotyčnou přece jen trochu pečlivěji.

Konzervativní jako konzervativci

Andrea Nahlesová se narodila v malé vesnici Weiler v západoněmeckém pohoří Eifel jako dcera zednického mistra a úřednice finanční správy. Rodina byla, jak je v těchto končinách obvyklé, hluboce katolicky věřící a Nahlesová se k víře otevřeně hlásí doteď. I své sociálně demokratické přesvědčení často odůvodňuje právě svým katolickým vyznáním. Když je dotazována na životní vzory, udává bez váhání Ježíše.

Její víra se místy projevuje tím, že v některých otázkách smýšlí konzervativněji než sociálně demokratický hlavní proud — například v otázce pozdních potratů nebo pokusů s buňkami získanými z lidských embryí hlasovala v parlamentu stejně jako konzervativní političtí soupeři. Přiznává, že důvod, proč ve svých osmnácti letech vstoupila právě do SPD a o rok později založila ve své vesnici její místní organizaci, byl především generační vzdor, který se na katolickém venkově svého času nedal dát najevo líp ničím jiným.

Silné sociální smýšlení jí však v žádném případě neschází. Ovlivnily ho vedle křesťanských východisek jak poměrně jednoduché poměry, ze kterých pochází, tak vlastní zdravotní znevýhodnění. Po pádu z koně v jejích šestnácti letech a autonehodě o dva roky později jí zůstaly tak závažné pohybové trvalé zdravotní následky, že má nárok na částečný invalidní důchod. V posledních letech se k tomu pak přidává zkušenost samoživitelství — svou osmiletou dceru vychovává po rozchodu s partnerem poslední dva roky sama.

Vystudovala sice v Bonnu germanistiku a započala doktorát, velmi rychle ale nastoupila dráhu kariérní političky a ke studiu se již nevrátila. V roce 1993 se ve svých třiadvaceti letech stala předsedkyní mladých socialistů JuSos ve své domovské spolkové zemi Porýní-Falc, o dva roky později pak jejich šéfkou na celostátní úrovni. V této roli se zapsala do povědomí jako politička pohybující se v radikálně levicové části sociálně demokratického spektra, což ale není pro JuSos nic neobvyklého.

Když v roce 1999 její mandát v čele mládežnické organizace skončil, byla již rok poslankyní SPD v Bundestagu. Na období druhé, rudo-zelené Schröderovy vlády 2002—2005 sice dočasně vypadla, patřila ale k nejhlasitějším vnitrostranickým kritikům jeho neoliberálních reforem pracovního trhu a sociálních systémů z roku 2003 známých pod pojmem Agenda 2010.

V roce 2005 se pak do parlamentu vrátila a od té doby tu patří do vlivové, neformální skupiny radikálněji levicových poslanců a poslankyň uvnitř poslaneckého klubu SPD Parlamentarische Linke (od svého zvolení předsedkyní poslaneckého klubu na podzim minulého roku své členství pozastavila, aby dala najevo, že chce být předsedkyní všech nezávisle na příslušenství k jednotlivým ideovým proudům).

Politická chyba

Hned v roce 2005 udělala Nahlesová asi svou nejzávažnější politickou chybu, když kandidovala na organizační a koordinační post ústřední tajemnice strany proti favoritovi tehdejšího předsedy strany Franze Münteferinga. Její zvolení vedlo k Münteferingovu odstoupení a na Andree Nahlesové ulpěla nepříjemná nálepka té, co „svrhla krále“. Pro zbavení se Münteferinga tak krátce po odstoupení předchozího šéfe Gerharda Schrödera vynuceném v roce 2004 nepopularitou Agendy 2010 nebyly totiž jinak žádné důvody.

Post nakonec vůbec nepřijala a na nějakou dobu se stáhla do politického ústraní. Již v roce 2007 ale byla zvolena místopředsedkyní strany a ani pozice ústřední tajemnice jí nakonec neunikla: byla do ní zvolena v roce 2009 a vykonávala ji čtyři roky až do svého povolání na pozici ministryně práce a sociálních věcí ve třetí vládě Angely Merkelové, velké koalici CDU/CSU s SPD v roce 2013.

Že v kabinetu patřila k nejpracovitějším, na tom se shodnou i ministři a ministryně konkurenční CDU/CSU. Dosáhla uzákonění plošné minimální mzdy, zastropování věku pro odchod do důchodu na 63 letech i omezení agenturního zaměstnávání. Rozhýbala pozoruhodný široký konzultační proces k digitalizaci práce, který vyvrcholil představením Bílé knihy Práce 4.0, která nyní v podstatě všude v Evropě platí za vzor uvažování o dopadech této civilizační změny na trh práce a o tom, jak ji politicky řešit.