„Plán pro budoucnost“, jak se programový dokument sociální demokracie nazývá, vychází z velké části z volebního programu schváleného koncem června stranickým sjezdem v Dortmundu a jeho obsah zhušťuje do celkem deseti bodů, které mají společně tvořit ucelené sociálně demokratické vyprávění o budoucnosti země, „moderního Německa“.

Prvním bodem plánu je slib masivních státních investic do veřejné infrastruktury, jejíž některé části, jako například silnice, železnice a mosty nebo velké množství školních budov jsou v Německu již delší dobu v dezolátním stavu, ale také do rychlého internetu, dokončení Energiewende nebo výzkumu a vývoje.

Jako protiváhu k zastropování úrovně zadlužení státu zakotvenému v německé ústavě požaduje SPD dlouhodobý vymahatelný závazek k určitému rozsahu investic. Jasný ideologický profil celého programového bodu pak jen podtrhuje prohlášení strany, že se místo plošného snižování daní zaměří pouze na daňovou úlevu rodinám a nejméně vydělávajícím a daňové prostředky ostatních vybere v nezměněné výši a využije právě na investice.

Druhý bod se zaměřuje na konkurenceschopnost německého hospodářství a udržení a tvorbu pracovních míst v něm. Slibuje aktivní průmyslovou politiku, která by jednak pomohla s přechodem do éry digitalizace klasickým německým odvětvím, zejména tomu automobilovému, ale i vytvořila vhodné podmínky pro inovativní start-upy. Strana se zavazuje mít při všech těchto snahách na zřeteli také životní prostředí, když říká, že moderní průmysl a klimatická šetrnost nejsou v protikladu.

Ve třetím oddíle obrací manifest pozornost k práci a životu v digitalizované společnosti. Co se týká práce, zdůrazňuje potřebu využít šancí, které digitalizace skýtá — jmenuje především možnost větší autonomie pro pracující — a nevzdat se přitom již dosažených výdobytků. Dále pak jde především o digitalizaci státní zprávy.

↗

Martin Schulz působil přiměřeně bojovně, což není po trojích prohraných zemských volbách v průběhu prvního pololetí tohoto roku zdaleka samozřejmé. Foto Wikipedia

Další bod se věnuje soužití v německé společnosti, jejímž ideálem je společnost soudržná, otevřená a rozmanitá. K dosažení tohoto ideálu předestírá programový dokument celý vějíř opatření jako zvýšení úsilí v boji proti diskriminaci, posílení kapacit státu vynucovat právo a zajistit pořádek, zlepšení veřejných služeb a infrastruktur a univerzálního přístupu k nim i lepší strukturální politiku, která by se dokázala lépe vyrovnávat s regionálními nerovnostmi v zemi. Za povšimnutí stojí, že toto je jediné místo manifestu, kde se — a to pouze velmi subtilně — vůbec objevuje téma bezpečnosti.

Pátým bodem plánu je slib zajistit dobrou práci a důstojné důchody. Německá sociální demokracie nadále usiluje o plnou zaměstnanost a hodlá podniknout kroky k omezení prekarizace práce, která se i v Německu v posledních dvou dekádách rozmohla. Jedním z takových kroků je třeba zrušení možnosti zaměstnávání na dobu určitou, pokud k tomu není věcný důvod.

Jedním z nejinovativnějších konceptů celého programu je takzvané konto šancí (Chancenkonto), na něž má každý člověk dostat nejprve pět tisíc eur (počítá se ale s postupným navýšením až na 15 až 20 tisíc eur), které si může v průběhu života vyčerpat, na co zrovna bude potřebovat — k dorovnání platu, když si bude chtít z jakýchkoli důvodů na nějaký čas snížit úvazek, nebo k zaplacení dalšího vzdělávání.

Šestým bodem je podpora rodin a rovného postavení žen a mužů. Tato podpora spočívá především v dalším zvyšování kapacit školek a takzvaných celodenních škol (obdoba českých družin), dalším obzvláště zajímavým konceptem je pak takzvaná rodinná doba (Familienzeit), jejímž prostřednictvím by měli partneři mít možnost redukovat si oba pracovní dobu do koridoru okolo 30 hodin týdně, aby se mohli starat o dítě nebo jiného rodinného příslušníka, za což by jim náležela určitá kompenzace od státu za výpadek mzdy.

Ruku v ruce s tím jde však v sociálně-demokratické vizi také právo na návrat na celý úvazek, jehož absence zatím často vězní na částečných úvazcích především německé ženy, a to se všemi pozdějšími důsledky, které se s tím pojí, jako nižší výdělky a důchody či zamezení kariérnímu postupu.

Sedmý bod slibuje velkou ofenzivu ve vzdělávání. Zde sociální demokraté slibují vedle investic do infrastruktury škol také další úsilí ke zvýšení sociální mobility a kromě toho chtějí zatočit s masivními problémy, které německému školství přináší rozdělení kompetencí mezi centrální úroveň a jednotlivé spolkové země.

Osmou oblastí manifestu je Evropská unie. Německá sociální demokracie počítá s reformou a posílením eurozóny a explicitně říká, že její budoucnost nesmí být závislá na vetu států, které jí nenáležejí. Požaduje vlastní rozpočet EU pro investice, bez kterého hrozí její rozklížení, a za prioritu označuje především boj s nekalou soutěží pomocí daňového dumpingu.

Devátý bod plánu pléduje za solidární evropskou uprchlickou politiku. Zde je Německo ochotno převzít více odpovědnosti než doposud a zvýšit své příspěvky do společného rozpočtu, aby se výjimečná situace lépe zvládla. Současně však požaduje krácení příspěvků ze společného rozpočtu těm zemím, které se na společných řešeních odmítnou podílet.

Posledním bodem pak chce SPD přispět k míru ve světě. Jednotnou Evropskou unii vidí jako stěžejního aktéra při řešení globálních otázek. Místo zvýšení výdajů na zbrojení požaduje preventivní řešení konfliktů a posílení rozvojové spolupráce včetně společného boje proti klimatickým změnám.

Dobře, ale pozdě

Plán pro budoucnost a vystoupení Martina Schulze byly na jednu stranu přijaty pozitivně. Program je hodnocen jako dobrá směsice sociálně-demokratických evegreenů a několika konkrétnějších, inovativních, na aktuální výzvy odpovídajících opatření (zejména konto šancí a rodinná doba).

Martin Schulz působil přiměřeně bojovně, což není po trojích prohraných zemských volbách v průběhu prvního pololetí tohoto roku a po debaklu při setkání G20 v Hamburku, který bývá připisován sociálně-demokratickému starostovi Olafu Scholzovi, zdaleka samozřejmé. Na několika místech se pustil do přímého konfliktu s kancléřkou.

Na druhou stranu zaznívá výtka, že mu programová profilace trvala příliš dlouho. Připomeňme, že Martin Schulz se dostal do čela strany teprve koncem ledna tohoto roku, a to poměrně nečekaně. Preference sice v důsledku toho vystřelily raketově nahoru, ze dvaceti na třicet procent a do strany vstoupilo skoro 20 tisíc nových členů a členek, Martin Schulz se ale po úvodním opakování proklamací o spravedlnosti a respektu rychle dostal do úzkých, když nedokázal specifikovat, co přesně tím vlastně myslí.

Možná by se mu bývalo nadšení Plánem pro budoucnost udržet podařilo, potenciál k tomu dokument jistě má. Jenže strana potřebovala čas si na nového lídra zvyknout a upravit mu plánovaný program na tělo. A tak je nyní SPD už zase na pouhých 25 procentech, zatímco CDU/CSU Angely Merkelové jí po únorovém přiblížení obou stran na úrovni 30 procent opět utekla bezmála ke 40 procentům.

Za druhé je také otázka, jak důležitý program ve stávající situaci vlastně je. Pro Německo zatím vždy platilo, že když dojde v čele státu ke střídání, nejde ani tak o volbu nového kancléře jako o odvolení toho starého. Ačkoli to chvíli začátkem roku vypadalo, že euforie kolem Martina Schulze je právě jasným znamením únavy Němců a Němek Angelou Merkelovou, která by mohla vést k jejímu odvolení, zřejmě tomu tak není.

Merkelová se nadále těší velké podpoře a důvěře, svoji kandidaturu staví především na své zkušenosti a z ní plynoucí schopnosti provést Německo čím dál komplikovanějším světem. Vypadá to, že nějaký další propracovaný program nad rámec toho neplánuje a ani nebude potřebovat. Pokus SPD vylákat CDU ze zálohy do věcného střetu tedy dost možná nevyjde a plán B strana aktuálně zřejmě nemá.