Helmut Kohl: strůjce evropského Německa

Éra Helmuta Kohla založila Německo jako otevřenou evropskou velmoc. Kohl nebyl vizionář, dokázal ale rozeznat a uchopit dějinnou příležitost. Němci se za ním nyní ohlížejí rovným dílem jako za sjednotitelem a Evropanem.

Sicha

Jan Šícha

17.06.2017 15:11

Helmut_kohl_s_rodinou

Helmut Kohl s rodinou v roce 1975 v Lipsku. Foto WmC

Vnitřní klid. Dvě slova, která mi naskočí, když si vybavuji postavu kancléře Helmuta Kohla. Nebyl jen vysoký, byl mohutný. Skoupými větami a hlubokým hlasem dával povely svým dvěma spolupracovníkům.

Mezi tím se bavil s lidmi, kteří k němu přistupovali. Vypadal jako císař, ztělesněná moc. Takový jsem z něj měl dojem, na univerzitě v Bonnu, v polovině devadesátých let, když jsem ho poprvé zažil zblízka.

Kohlova cesta na vrchol moci byla charakterizována likvidací konkurentů, kteří se často jevili jako schopnější než on. Kdyby se nenaskytla historická příležitost sjednocení Německa, jeho éra by netrvala tak dlouho. Ze dvou hlavních osobností, které stály za sjednocením Německa, tím druhým byl liberál Hans-Dietrich Genscher, byl Helmut Kohl více Evropanem.

Bonnská a Berlínská republika
Sjednotit Německo znamenalo zničit Bonnskou republiku. Kohl v ní by kulturně doma. V přehledném světě na Rýnu, kde parlament sídlil v bývalé vodárně, všechny poslance bylo možné najít ve věžáku u řeky nazývaném Dlouhý Evžen, a všude se vlastně dalo dojít pěšky z kancléřova bungalovu.

V Bonnské republice se dařilo polycentričnosti. Ve výrobě, ve vědě, v rozdělení politického vlivu, v kultuře. Přechod do Berlína v jistém smyslu znamenal konec přehledných poměrů okupované země.

Německo se po válce vypracovalo v ekonomického giganta, který ale, jako okupovaná země, nemusel moc investovat do armády, zahraniční politiky, a vůbec drahého provozu velmoci. Kancléř sjednotitel tedy v prvé řadě svým historickým krokem zrušil svět, který znal.

Z možností sjednocení zvolil tu silovou. Východní Německo muselo vše převzít tak, jak to fungovalo ve staré Spolkové republice. Sjednocení Německa znamenalo největší vnitrostátní finanční transfer v dějinách.

Helmut Kohl jako historická postava chtěl sjednocené a evropské Německo. Nebál se odpovědnosti. V sociálně demokratickém táboře srovnatelná osobnost nebyla. Kdyby na počátku devadesátých let vládli sociální demokraté, historickou příležitost by takto neuchopili.

Stát jako intelektuální projekt
Kohlova éra po sobě zanechala několik velkých muzejních projektů zaměřených na soudobé dějiny. O Domu dějin v Bonnu se vedly vášnivé debaty. Utichly, když projekt začal vykazovat naprosto ohromující návštěvnost.

Německé muzeum v Berlíně bylo na zelené louce založeno v podobné myšlenkové linii. Muzea byla viditelným projevem konzervativní myšlenkové ofenzivy. Kohlova éra trvala od roku 1982 do roku 1998. Kancléř byl kromě jiného historik (dále studoval právo a politologii). Jeho konzervativci měli dostatek času na to, aby přišli s příběhem, který usadil Německo v Evropě a smířil Němce s vlastními dějinami. Německý stát byl v Kohlově éře také intelektuálním projektem.

Vzpomínáme-li na kancléře Kohla jako na evropského politika, který se zasloužil o Maastrichtskou smlouvu, měli bychom vidět, že evropanství provázela práce na domácí půdě. Kohlova éra Němcům přinesla takové pochopení vlastního státu, že tento stát je myslitelný jen v evropském kontextu.

Kdyby se zítra v celé Evropě vyhlásilo referendum o zrušení EU, značná část zemí by byla pro. Až později by se zjišťovalo, oč státy přišly. V Německu by tomu tak nebylo, do značné míry zásluhou Kohlovy éry.

Poničený pomník
Když v roce 1998 Helmut Kohl kandidoval proti charismatickému Gerhardu Schröderovi, byl jako politik opotřebovaný, snahy učinit ho plakátově atraktivním dopadaly trapně. Kultura Kohlovy éry ale nebyla myslitelná bez Kohla. Musel by sám odejít z politiky, to ale neuměl. Živý pomník chtěl dál mít normativní vliv.

Německu rostl vliv v Evropě, udržovalo dobré vztahy přes Atlantik, sjednocení mělo nejhorší dobu restrukturalizace za sebou. V Kohlově křesťanské demokracii nebyli lidé dostatečného formátu. Kancléř je nenechal vyrůst. V roce 1999 vypukl skandál s nekalým financováním Kohlovy strany. Bývalý kancléř odmítl prozradit, kdo za penězi stál. Skandál zcela zničil kancléřovu pověst v době, kdy mohl v klidu žít z někdejších zásluh.

Kohlova žena Hannelore byla jednou z těch, kdo se exkancléře snažili přimět, aby promluvil. Po skandálu, který měl velký dopad na Kohlovu rodinu, se zhoršil zdravotní stav exkancléřovy ženy, která trpěla alergií na světlo. Skončila sebevraždou.

Helmut Kohl byl typem politika, který určuje kulturu, a má vše pod kontrolou. Byl známý třeba tím, že po ránu telefonoval šéfům a šéfovým místních organizací CDU, když měli narozeniny. Svět, ve kterém Helmut Kohl došel velikosti, šel řídit, a ze západoevropského pohledu se pohyboval dopředu.

Kohl se nikdy nesmířil s tím, že by politika mohla vypadat jinak. Když poměrně nedávno přijal soukromou návštěvu Viktora Orbána, vedly se úvahy o tom, že exkancléř potřebuje vidět silnou ruku, aby si vůbec uměl představil politický provoz.

S Čechy to Kohl moc neuměl. Česko-německá deklarace vznikala v situaci, kdy se české diplomacii povedlo z dlouhých jednání učinit vnitroněmecký problém. Českou pozici podporovali Zelení a sociální demokraté. Kohl nakonec souhlasil, jinak by deklarace nebyla. Kancléř přijel na pohřeb kardinála Tomáška, který pro něj představoval srozumitelný český osud.

Smrt kancléře sjednotitele je odchodem někoho, kdo dalece přežil svou politickou éru. Z velkých jmen konce studené války žije už jen Gorbačov a Bush starší. Kohlův odkaz odpovědného Němce a Evropana z celé někdejší plejády osobností vychází nejlépe. Založil pohostinnou velmoc opatřenou vlastní identitou, evropsky orientovaný stát, který lze z různých důvodů kritizovat, avšak s vědomím, že nic lepšího není po ruce.

Helmut Kohl nebyl vizionář, ale rozeznal dějinnou příležitost a prováděl pragmaticky orientovanou politiku s kulturním profilem a křesťanským základem. Od začátku Kohlovy éry před pětatřiceti lety Německo vedli jen dva kancléři a jedna kancléřka. Zvláště u nás je dobré si při příležitosti úmrtí kancléře sjednotitele připomenout, že politická stabilita je podmínkou realizace jakýchkoli vizí.


A co si myslíte vy? Diskuse (4 příspěvky)

Josef Poláček - Manuální pracovník

Kancléř - sjednotitel? Neděle, 18.Června 2017, 13:59:39

Korigujme napřed jednu charakteristiku vyjádřenou v textu, která se v souvislosti s bývalým německým kancléřem Kohlem zcela všeobecně uvádí, ale proto není o nic správnější: že totiž byl "kancléřem sjednocení". Tedy sjednocení Německa. A to sice v tom smyslu, že on byl jeho tvůrcem.

Faktem je: to dějinně velkolepé sjednocení Německa Kohlovi doslova spadlo do klína. Nebylo v žádném případě jeho zásluhou, a on nebyl jeho tvůrcem. Události vedoucí ke sjednocení Německa se udály prakticky výhradně v tehdejším východním Německu; a ještě předtím v Sovětském svazu. Pravým "sjednotitelem Německa" byl fakticky Gorbačov. Kterýkoli jiný německý politik, který by v té době vykonával funkci německého kancléře - pokud by to nebyl naprostý diletant, což je v německých poměrech (na rozdíl od těch českých) prakticky nemyslitelné - by vůbec nemohl podniknout nějak principiálně jiné kroky, nežli jak je svého času učinil Helmut Kohl.

Obdobné platí i o Kohlově "sjednocování Evropy": Německo bylo prakticky existenciálně závislé na tom, aby bylo po hrůzách a zločinech druhé světové války opět plně přijato do pospolitosti evropských národů; tuto politiku evropského sjednocování by tedy stejně tak nevyhnutelně sledoval kterýkoli jiný německý kancléř.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Die bleiernen Jahre Neděle, 18.Června 2017, 14:31:35

A teď k celé té dlouhé éře Kohlova setrvávání v křesle (západo)německého kancléře.

Křesťanskodemokratický politik Helmut Kohl se dostal k moci tři dny poté, když já jsem svého času přišel do Německa. Byl jsem tedy odsouzen k tomu, strávit pod ním celých těch šestnáct let jeho vládnutí.

Nemohu srovnávat s tím, jak se žilo, jaká byla společenská atmosféra v Německu za předchozí, sociálnědemokratické vlády Helmuta Schmidta. Ale ta Kohlova éra je pro mě už jednou provždy spojena s jedním jediným pocitem: totální stagnace. Mrtvo. Ztráta jakýchkoli nadějí na nějaký svěží společenský, politický či ideový pohyb. Konzervativní Kohl už jako by čistě svou masivní figurou vyjadřoval jediné: nic se nemá změnit. Všechno po starém.

Přitom zrovna Kohlovým oblíbeným heslem bylo neustále znovu a znovu přes sevřené rty protlačované slovní spojení "unsere Zukunft", naše budoucnost.

Jenže - reálný charakter této "budoucnosti" nebylo nakonec nic jiného nežli to, co kdysi V. Havel naprosto trefně pojmenoval "tupým samopohybem industriální civilizace". Veškerá tato Kohlova "budoucnost" neznamenala nic jiného, nežli čím dál tím větší (nad)produkci, a čím dál tím excesivnější konzum. A Kohl už samotným svým vzezřením jako by přímo ztělesňoval tuto nestvůrnou tupost tohoto bezduchého industriálního molochu.

V němčině existuje výraz "die bleiernen Jahre", olověná léta. Je používán v souvislosti s dobou levicového terorismu, na který německá politika reagovala masivním posilováním policejního státu. Ale pro mě jsou tato "olověná léta" spojená v prvé řadě právě s Kohlovou érou, kdy tato bezduchá nehybnost spočívala na celé společnosti jako olověný příklop na rakvi.

Z tehdejšího Československa jsem odešel v prvé řadě pro nesnesitelnou stagnaci - politickou i intelektuální - pod jeho normalizačním husákovským vedením. A - v Německu jsem pak musel prožívat prakticky t u s a m o u stagnaci, ten samý zmrtvělý konzervatismus jako předtím!

Pro připomenutí: tento pocit jsem naprosto neměl já sám. Ano, Kohl znovu a znovu ve volbách získával většinu; ale to bylo do značné míry dáno i tím, že tehdejší sociální demokracie neměla k dispozici žádnou silnou osobnost, která by se mu mohla postavit. Takovouto osobností byl až Gerhard Schröder. A když ten pak konečně Kohla porazil, a tím definitivně odstranil z německé politiky - pak velkou část německé společnosti přímo zachvátil pocit euforie, vysloveně prožitek osvobození.

Ta euforie se později ukázala být až příliš optimistická, sociální demokracie mohla splnit jenom malou část nadějí které do ní byly vkládány; a po čase se politické kyvadlo opět převážilo na opačnou stranu. Ale - ta olověná léta Kohlovy éry se alespoň v oné tehdejší formě naprosté stagnace a beznaděje už nevrátila.

Petrasek Milan - penzista

Tíha doby postolověné Pondělí, 19.Června 2017, 17:10:29

V období nástupu globalizace - internacionalizace liberálního tržního hospodářství - byl Kohl nejvhodnějším politickým mediem pravice - ideálním instrumentem destrukce sociálního kapitalismu neoliberálním a pionýr neoliberálního systému dneška. Přispěl tomu bezelstnou neznalostí hlubokých společenských následků, které nás dnes nutí bezbranně přihlížet legalizaci miliardových daňových úniků a podobným jevům rozpadu společenské soudržnosti.
Kohl byl nevědomým mediem procesu rozpadu pravo levého politického střetu a jeho naivní pojetí právního státu korunovalo tehdy ještě skandálním zatajováním protizákonných partajních dotací - statečně upřednostnil zodpovědnost vůči příteli mecenáši a vynutil si rezignaci práva státu.
Naše dnešní situace je pokračováním - politická moc ve státě se přenáší přímo do rukou oligarchů, kteří se stávají těmi nejdůvěryhodnějšími interprety demokratických právních norem.
Jak z toho ven je rébus těžší olova .........bych si nad hrobem Helmuta povzdechl.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Úterý, 20.Června 2017, 11:01:15

No ano - nějak takto by skutečně bylo možno úlohu Helmuta Kohla v evropských dějinách charakterizovat.

Kohl sice snad nebyl natolik vyhraněný "yuppí" jako jeho ideoví souputníci M. Thatcherová a R. Reagan, přece jenom v jeho CDU stále ještě přežíval tak trochu duch německého "rýnského kapitalismu", stále zde tedy ještě tak trochu znělo heslo "sociální odpovědnosti vlastnictví" - ale především ve srovnání s předcházející érou sociálně demokratické vlády je s Kohlovým jménem nerozlučně spjata restaurace tuhého kapitalismu v Německu.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.