Proč krachla koaliční jednání v Německu a co bude dále

Po krachu jednání o takzvané jamajské koalici je situace vážnější, než se může z Čech zdát. Německá politika se dostává do stavu, s nímž nemá zkušenost. Možné je nyní i opakování velké koalice. Analytický komentář Kateřiny Smejkalové.

Vše nasvědčuje tomu, že letošní volby do Bundestagu nevstoupí do dějin jen tím, že se v nich poprvé od začátku šedesátých let do německého parlamentu vrátila krajní pravice. Poté, co liberálové z FDP v neděli pozdě večer prohlásili za ztroskotané rozhovory o vzniku tzv. jamajské koalice, tedy vlády křesťanských demokratů, Zelených a liberálů – to jest vedle velké koalice křesťanských a sociálních demokratů jediné na základě výsledků voleb početně možné koalice –, začínají se jako ne nepravděpodobné jevit dva scénáře, které v poválečných dějinách Německa nemají obdobu: předčasné volby z důvodu nemožnosti bezprostředně po volbách složit vládu, která by obdržela důvěru, anebo vznik vlády menšinové.

Angela Merkelová musí dnes počítat i s tím, že v případných nových volbách by mohla na její úkor posílit krajní pravice. Repro RP

Že jednání o nové vládě nebudou snadná, bylo jasné od začátku. Sociální demokraté možnost velké koalice vyloučili v prvních minutách po zveřejnění prvních odhadů výsledků voleb – byli v ní juniorními partnery CDU/CSU Angely Merkelové ve dvou z posledních tří volebních období a nikdy to pro ně navzdory dílčím úspěchům sociálnědemokratických ministrů a ministryň nevedlo k ničemu dobrému.

Jako jediná povolební možnost tedy rychle zbyla pouze jamajská trojkoalice, což bylo na celoněmecké úrovni také novum – dosud Německu vládly pouze vlády složené z maximálně dvou stran. Kromě toho jde fakticky o hledání domluvy mezi čtyřmi stranami, protože křesťanští demokraté jsou rozdělení na CSU v Bavorsku a CDU ve zbytku země, přičemž první jmenovaní jsou výrazně konzervativnější a aktuálně také pod tlakem nadcházejících voleb do parlamentu ve své spolkové zemi.

Příčiny krachu
Mezi hlavní sporné body jednání o vládě se řadilo stanovení termínu zákazu spalovacích motorů, kde proti sobě stáli zejména Zelení a FDP, domluva na závazné horní hranici pro přijímání uprchlíků, kterou proti vůli ostatních stran prosazovala CSU, otázka daní, kde měla především FDP ambice k prosazení jejich většího snižování, a také otázka prohlubování evropské integrace, které nemá zejména mezi stoupenci FDP mnoho zastánců.

Všeobecně se soudilo, že jakkoli bude dosažení domluvy nejen v těchto bodech náročné, nedovolí si zúčastněné strany z důvodu absence uspokojivých alternativ vyjednávání nechat ztroskotat. Mnoho komentátorů dokonce mínilo, že nakonec může vzniknout celkem přínosný politický projekt – vláda, která bude energicky pohánět digitalizaci a modernizaci německého hospodářství a vytvoří klima pro podnikání a inovace, ale zároveň nespustí z očí sociální a ekologický rozměr věcí.

Po několika týdnech bezvýsledných jednání pak sice strašák předčasných voleb začal berlínskou vládní čtvrtí obcházet, vypadalo to ale, že jde spíš o tradiční předzvěst zdárného konce vyjednávání – tedy že je v situaci, která vyžaduje tolik kompromisů, potřeba rituálně dojít až na pokraj slepé uličky, aby byly kompromisy nakonec před voliči ospravedlnitelné. A skutečně také vzápětí došlo k tomu, že Zelení ustoupili ze stanovení konce spalovacích motorů na rok 2030 a i liberálové z velkého snižování daní.

O to větším bleskem z čistého nebe bylo, když předseda FDP Christian Lindner předstoupil v neděli v noci před novináře s tím, že jeho strana se ze sondování možností složit jamajskou koalici stahuje. Prohlásil, že než vládnout špatně, tak to raději nevládnout vůbec.

Do tohoto rozhodnutí se zřejmě promítla i traumatická zkušenost z předposledního volebního období, kdy byli liberálové menším koaličním partnerem CDU/CSU: Do vlády se tehdy vrhli tak střemhlav, především s vidinou obsazování atraktivních rezortů svými lidmi, že si zapomněli důsledně hlídat, zda se jejich programové priority také objeví v programovém prohlášení vlády. V takto narýsované vládě se znemožnili ztakovým způsobem, že na příští volební období z Bundestagu vypadli zcela. Teď jim zřejmě pod tíhou nutných masivních kompromisů přišlo, že se vmanévrovali do přesně stejné situace, a tak pomyslně zatáhli za záchranou brzdu.

Možnosti dalšího vývoje
Následující vývoj je značně nejistý. Sociální demokraté v pondělí odpoledne prohlásili, že jim jsou milejší předčasné volby než se pustit do vyjednávání o velké koalici. Nakolik to je nezměnitelný postoj a nakolik jen pořádný náběh k onomu kraji slepé uličky, odkud se pak dá nakonec státotvorně a s velkými požadavky na kompenzaci udělat krok zpět a do vlády jít, je otázka. Situace strany, která v září obdržela svůj historicky nejhorší výsledek a musí se obsahově, personálně i z hlediska fungování svých struktur notně konsolidovat, spíš dává tušit, že máme co dočinění s první možností.

Na druhou stranu na sociální demokracii nyní masivně vzrostl tlak, aby ona byla tou stranou, která se státotvorně zachová – a to jak například od spolustraníka, spolkového prezidenta Franka Steinmeiera, který má dnes další postup v rukou, či od odborů, které se začínají bát hospodářských důsledků delší fáze politické nestability. Pokud neobrátí ani liberálové, což je pravděpodobné, protože již nyní svým rozhodnutím vyvolali značný poprask, a tak je případný další dramatický manévr jen těžko představitelný, pak zbývají pouze dvě řešení – totiž právě ta historicky unikátní.

Německý parlament se nemůže předčasně rozpustit sám. K jeho rozpuštění vedou pouze dva procedurální kroky: Buď kancléř nedostane důvěru, o jejíž stvrzení parlament požádal – tato možnost je ale vyhrazena pouze již zvoleným šéfům vlády, jímž Angela Merklová aktuálně není. Zbývá tedy možnost ztroskotané volby kancléře – Angela Merkelová by předstoupila před Bundestag, který by jí potřebnou většinou 301 hlasů kancléřkou nezvolil. V tom okamžiku má spolkový prezident možnost buď Bundestag rozpustit a svolat nové volby, či nezvolenou kandidátku na úřad kancléřky přesto pověřit vedením menšinové vlády. Obojí nemá v německých dějinách obdoby.

Spolkový prezident Steinmeier avizoval rozhovory se zástupci všech stran zastoupených v Bundestagu s výjimkou Die Linke a AfD o řešení nastalé situace na příští dny. Je jasné, že případné předčasné volby skýtají různá nebezpečí – jednou neutěšenou možností je, že jejich výsledek takto krátce po volbách předchozích nepřinese natolik jiné výsledky, aby umožňovaly složit jiné vlády.

Možností možná ještě horší je, že by vzniklá nestabilita a nejistota, která je na německé poměry již nyní opravdu výjimečná, nahnala ve volbách ještě víc voličů a voliček do náručí AfD. Ta si už jistě brousí zuby, jak by se ve volebním boji strefovala do prohnilého establishmentu, který zase jednou prokázal svou neschopnost zachovat se ve prospěch obyčejných lidí. Přímo noční můrou jsou pak tak dobré výsledky AfD, že by umožňovaly pouze supervelkou koalici minimálně čtyř stran z těch zbylých – koaliční vyjednávání si pod dojmem těch právě ztroskotaných dokážeme živě představit – či si vynucovaly dát AfD dokonce přímo podíl na moci.

Důležitým hráčem se nyní stává spolkový prezident Frank-Walter Steinmeier. Foto SecurityConference.de

Angele Merkelové jde kromě toho zřejmě o vlastní politický krk – již před zářijovými volbami nebyla její pozice ve straně tak neochvějná jako v minulosti. Pravděpodobnost, že aktuálním vývojem vnitrostranická opozice proti ní posílí tak, že už by do předčasných voleb nešla jako lídryně v čele strany ona, se zvětšuje.

Dá se tedy očekávat, že německá politická scéna vsadí vše na to buď přece jen ještě jamajskou či velkou koalici utvořit, nebo se pustí do dobrodružství menšinové vlády. Nicméně vyhlídky, že taková vláda povede ke kýžené stabilizaci země a podaří se jí účinně bojovat proti svodům politických extremistů, nejsou optimistické.

Je také otázka, jak by případná menšinová vláda v čele Německa zamávala s pozicí země v Evropě a v globálních vyjednáváních a konfliktech. Není to ještě tak dlouho, co se v souvislosti s volbou Donalda Trumpa americkým prezidentem hovořilo o Německu jako o novém vůdci západního světa.

Zanedlouho poté Německo sklouzlo do tak hluboké politické krize, že důsledky pro zemi samotnou, Evropu i globální dění při nejlepší vůli nelze bagatelizovat a teprve s odstupem času bude zřejmě možné říct, jak velký přelom vlastně znamená. Historické příměry, které se vnucují, nejsou v tomto ohledu povzbudivé ani trochu.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.