Volby v Německu 2017: deset zajímavostí

Eduard Kopáček poukazuje na deset zajímavých skutečností, které způsobily, přinesly nebo odhalily nedělní německé volby, a o nichž se přitom zase tolik nemluví.

Imageedit_6_6906249169

Eduard Kopáček

26.09.2017 08:01

Volby 2017 do německého Bundestagu skončily a jejich výsledky nyní rozebírá celý svět. Všude se mluví o počtech nových poslanců, o vítězství CDU Angely Merkelové i o historickém vstupu AfD do dolní parlamentní komory. Letošní volby nicméně způsobily, přinesly nebo odhalily i řadu dalších důležitých skutečností, které se už tolik nepřipomínají. Zde výběrově deset zvlášť zajímavých z nich:

1) Levicové strany ztratily většinu v Německém spolkovém sněmu (Bundestagu).

Po volbách v roce 2013 měli sociální demokraté (SPD), zelení (Bündnis 90/Die Grünen) a postkomunistická strana Levice (Die Linke) většinu hlasů v Bundestagu. SPD se však na základě aktivit tehdejšího vedení a pozdějšího vnitrostranického referenda rozhodla vstoupit do velké koalice s Křesťansko-demokratickou unií a bavorskou Křesťansko-sociální unií (CDU/CSU) kancléřky Angely Merkelové. Nyní budou levicově smýšlející poslankyně a poslanci v menšině.

2) CDU/CSU kancléřky Angely Merkelové utrpěla nejhorší volební výsledek v historii.
Nedá se tedy rozhodně mluvit o volebním triumfu, ale spíše o historické porážce. CDU se dostává do zásadní personální krize. Podpora CDU s Angelou Merkelovou v čele setrvale klesá, ale ve straně se nenašla žádná osobnost, která by ji mohla nahradit. Zdá se, jakoby pod vedením Angely Merkelové vnitrostranická diskuse utichla, nebo minimálně nebyla pro veřejnost patrná. Merkelová si zjevně nevybrala svoji nástupkyni nebo nástupce. Merkelová se ve vrcholné politice pohybuje již od roku 1991 a v čele CDU stojí již od roku 2000.

CDU kancléřky Merkelové přišla oproti minulým volbám o pětinu poslaneckých míst. Foto archiv CDU, WmC

3) Druhou největší ztrátu hlasů a taktéž nejhorší výsledek od roku 1949 utrpěla sociální demokracie (SPD).
SPD nedokázala svoji výměnu v čele strany doplnit o změny v programu a dostatečně se vyhranit oproti CSD/CSU. Když přišel v lednu tohoto roku Martin Schulz do čela SPD, straně raketově stouply volební preference a v některých průzkumech veřejného mínění se dostala i do vedení. Do strany začali vstupovat noví členové po tisících. Mnoho členů a sympatizantů SPD si od nové tváře v čele strany slibovalo revizi směřování, kritické vypořádání se s politikou někdejšího předsedy strany Gerharta Schrödera a návrat k tradičním sociálně demokratickým hodnotám. Vlnu nadšení však následovalo rozčarování. V první polovině roku SPD utrpěla porážku ve trojích zemských volbách. Volební program SPD byl hodnocen jako velmi umírněný. Sociálním demokratům se nakonec nepodařilo dostatečně se vymezit ani vůči Merkelové.

4) Do Bundestagu se dostalo šest polických stran, tedy nejvíce od roku 1957.

Při volbách do Bundestagu má každý volič dva hlasy, jedním volí přímo konkrétní osobnost, tedy vybírá z lídru politický stran v daném obvodě. Z každého volebního obvodu je tak zvolena jedna poslankyně nebo poslanec přímo, většinovým systémem. Druhý hlas se uděluje konkrétním stranám, respektive kandidátním listinám jednotlivých stran v daném obvodě. Zde jsou kandidáti voleni podle poměrného volebního systému. Dvě stě devadesát devět poslanců v parlamentu zastoupených stran je voleno přímo a minimálně stejný počet mandátů obsadí kandidáti ze stranických kandidátek.

Tento smíšený volební systém společně s pětiprocentní hranicí pro vstup do Bundestagu poměrně efektivně brání, aby se do Bundestagu dostali extrémistické strany. Dlouhé roky byly v Bundestagu zastoupeny pouze tři, později čtyři strany. Nyní jich bude šest.

5) Bez CDU/CSU nelze sestavit žádnou vládní koalici.

I přes historicky nejhorší výsledek není prakticky možné, aby byla uzavřena koalice bez CDU/CSU, a to vzhledem k tomu, že všechny strany, které se dostaly do parlamentu, již před volbami jednoznačně odmítly vládní spolupráci s krajně pravicovou Alternativou pro Německo (AfD). Dle výsledků voleb existují pouze dvě varianty vládní koalice. První variantou je pokračování velké koalice CDU/CSU s SPD. Druhou variantou je koalice CDU/CSU s liberální FDP a zelenými. Varianty menšinové vlády nebo nových voleb se zdají být velmi nepravděpodobné. Jak zde připomněla již Kateřina Smejkalová, taková situace v historii Spolkové republiky ještě nenastala.

6) Martin Schulz poslal Angelu Merkelovou na Jamajku.
Vedení sociální demokracie vyvozuje z výsledků voleb a výrazného poklesu počtu hlasů pro obě uskupení současné vládní koalice (CDU/CSU a SPD) oficiálně závěr, že velká koalice ani sociální demokracii, ani demokratické politické diskusi v Německu nesvědčí. Deklarace tlumočená Martinem Schulzem, že SPD odchází do opozice, vyrazila Angele Merkelové dech. Jedinou alternativou, která početně vychází je tedy koalice CDU/CSU, zelených a liberální FDP, která je podle barev těchto stran nazývaná jako jamajská koalice.

Největší slabinou této koalice by zřejmě mohlo být, že se jedná o koalici třech poslaneckých klubů a zároveň čtyř politických stran. Takový počet politických uskupení tvořil spolkovou vládu naposledy v roce 1963.

7) Přebírání národoveckých témat nejvíce uškodilo bavorské CSU.
Na rozdíl od většiny politických stran působí CDU kancléřky Angely Merkelové pouze v patnácti z celkových šestnácti spolkových zemí Německa. V nejlidnatější a zároveň největší spolkové zemi, Bavorsku, její místo na politické mapě zabírá Křesťansko-sociální unie (CSU), jejímž předsedou je Horst Seehofer.

Horst Seehofer neváhal v uplynulém volebním období tvrdě kritizovat Angelu Merkelovou, zejména za její postoje v oblasti migrace, a snažil se získat hlasy na vlně národovectví. Tato taktika se CSU silně nevyplatila, místo získání podpory se nezanedbatelná část bývalých voličů CSU přiklonila ke krajně pravicové AfD.

8) Liberální FDP oslavila svůj comeback.
Svobodná demokratická strana (FDP) se po čtyřech letech opět vrátila do Bundestagu. Je zjevné, že liberální témata jako například digitalizace, flexibilizace trhu práce a modernizace státní správy ve spojení s pravicovým ekonomickým programem, oslovují jistou část německé společnosti. Mnoha voličům FDP v Bundestagu tak zřejmě v uplynulých čtyřech letech chyběla. Je otázkou, do jaké míry k volebnímu úspěchu přispěl jejich všudypřítomný, charismatický a pohledný předseda Christian Lindner.

9) Dle volebních výsledků je Německo stále rozdělené na východ a západ.
Pokud se podíváme na výsledky voleb v bývalé NDR a na západě Německa, můžeme zde pozorovat značné rozdíly. Tyto rozdíly lze pozorovat nejen mezi takzvanými starými a novými spolkovými zeměmi, ale i v kdysi zdí rozděleném hlavním městě Berlíně. V nových spolkových zemích podstatně více zabodovala krajně pravicová AfD, která na východě získala 20,5 procenta, zatímco na západě „pouhých“ 10,7 procenta.

Další politickou stranou, jejíž výsledky se na západě a východě významně liší, je Levice (Die Linke). Strana, která v dnešní podobě vznikla v roce 2007 sloučením reformované následovnice SED (východoněmecké obdoby KSČ) a bývalých členů sociální demokracie ze západu. Levice získala na východě 17,3 procenta hlasů, zatímco na západě pouhých 7,2 procenta.

10) Volební úspěch krajně pravicové AfD vyhnal Berlíňany do ulic.

Již krátce po vyhlášení prvních předběžných výsledků voleb se v Berlíně u Alexanderplatzu, nedaleko místa, kde se sešel volební štáb AfD, shromáždilo více než 700 demonstrující z řad levicových hnutí a obyvatel Berlína, aby svým protestem za skandování protifašistický hesel vyjádřili svůj nesouhlas s přítomností AfD v Bundestagu. Uvidíme, jak bude tento pohyb pokračovat dále.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Josef Poláček - Manuální pracovník

Úterý, 26.Září 2017, 14:40:23

Ad bod č. 8: ano, opravdu se zdá, že úspěch liberální FDP potvrzuje klíčovou roli charismatických osobností v politice, a ve volbách především.

FDP v poslední době upadala téměř do zapomenutí - nebyla v parlamentu, a neměla žádné osobnosti které by jí mohly vtisknout nějakou přesvědčivou tvář. Až právě Christian Lindner, který se náhle vynořil jako čertík z krabičky. To je prostě typ lídra, který dokáže zcela jasně přesvědčivě říci: je zapotřebí dosáhnout toho a toho, a my jsme připraveni za tyto cíle bojovat.

Opačným extrémem je právě sociální demokracie - ta už od dob odchodu Gerharda Schrödera z politiky neměla prakticky jednu jedinou skutečně vůdčí osobnost. A její současný vrcholný kandidát Schulz se plně zařadil do tohoto panoptika neosobností.

Tato trvalá absence přesvědčivých osobností ale už nemůže být jenom náhodou; opakuji a připomínám znovu a znovu, že základní problém - nejen německé - sociální demokracie je naprostá absence nějakého pozitivního programu schopného oslovit současného člověka.

Ne že by sociální demokracie neměla vůbec žádná témata; ale jsou to všechno témata ve své podstatě jenom defenzivní, pasivní; obrana sociálních vymožeností. Ale není tu prakticky naprosto nic, co by mohlo oslovit aktivního, sebevědomého, podnikavého člověka současnosti.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.