Na sousední Německo je v těchto dnech nezvyklý pohled: v zemi, která byla dlouho ztělesněním politické přehlednosti a stability, má člověk najednou problémy stíhat všechny obraty a zvraty ohledně vyjednávání o nové vládě, které přicházejí v rychlém sledu, bez toho, aby se zároveň dva měsíce po volbách začínalo jednoznačněji rýsovat nějaké řešení.

Takzvaná sondážní vyjednávání o jamajské trojkoalici křesťanských demokratů, liberálů a zelených, která v Německu tradičně slouží k prvnímu zjišťování, zda je možné vstoupit do detailnější debaty o společné koalici, před deseti dny ukončili liberálové s tím, že na tomto půdorysu není možné najít programovou shodu.

O pozadí tohoto překvapivého kroku toho ani s odstupem nevíme o mnoho víc, než že se liberálové zřejmě zalekli příliš velkých kompromisů, které by se jim vymstily podobně jako při jejich posledním vládním angažmá s CDU/CSU v předminulém volebním období, po kterém se ani nedostali do Bundestagu.

Od té doby je těžké sledovat, která strana, stranické křídlo nebo výrazná politická postava právě co vylučuje nebo nevylučuje a jak se mění pravděpodobnost jednotlivých konstelací, které Německu po ztroskotání jamajské koalice zůstaly. Jako prozatím nejméně pravděpodobná se jeví možnost nových voleb. Kancléřka Merkelová prohlásila, že není důvod nutit občany a občanky znovu k urnám jen proto, že si politika neumí s nedávným vyjádřením jejich politické vůle poradit.

Na pozadí kancléřčina prohlášení je samozřejmě fakt, že si Merkelová nemůže být sama v aktuální situaci jistá tím, že by to byla právě ona, kdo by stranu do předčasných voleb vedl. Nezanedbatelným argumentem proti novým volbám jsou také jejich náklady, které se odhadují na bezmála 100 milionů eur, či strach, že by ještě výrazněji než v září uspěla pravicově-populistická AfD (byť průzkumy zatím nenaznačují, že by z dosavadní politické nestability více těžila, naopak mírně ztrácí).

Sociální demokracie byla v mezičase okolnostmi donucena ustoupit od svého rezolutního odmítnutí pokračovat v možné početně velké koalici, které vyslovila jak těsně po volbách, tak znovu bezprostředně po krachu vyjednávání o jamajské koalici. Tlak zvenčí, například od odborů, které se bojí důsledků politické nestability země pro hospodářský vývoj, nebo od spolkového prezidenta Franka-Waltera Steinmeiera, který nese formálně spoluodpovědnost za nalezení řešení pro komplikovanou povolební situaci, ale i od některých vnitrostranických osobností a křídel, způsobil, že Martin Schulz koncem minulého týdne přistoupil na jednání s CDU/CSU.

První takový rozhovor se za účasti spolkového prezidenta uskuteční tento čtvrtek. Oficiálně se vyjednávání povedou bez přesně stanoveného cíle, je ale jasné, že půjde zejména o dva možné budoucí scénáře: vznik velké koalice se sociální demokracií jako menším koaličním partnerem či nějaký způsob spolupráce obou stran na půdorysu menšinové vlády CDU/CSU.

Možnosti SPD

Obava z důsledků vzniku velké koalice je v SPD velká, kupříkladu její mládežnická organizace JuSos se na svém víkendovém sjezdu rezolutně vyjádřila proti ní a i podpora členské základny, kterou si Martin Schulz slíbil nechat v hlasování potvrdit při jakékoli vyjednané variantě, je velmi nejistá. Traumata z předešlých velkých koalic jsou příliš velká — nejedná se totiž z principu o vládní formát, který by menšímu koaličnímu partnerovi umožňoval se výrazněji profilovat.

Sociální demokracie počítala s tím, že v následujících čtyřech letech podstoupí radikálnější obrodu v pozici opozice. Ve straně tedy panuje nemalá podpora spíše pro nějakou formu podpory menšinové vlády CDU/CSU, nejčastěji se hovoří o umožnění vzniku vlády a předem domluvené podpoře pro některé její základní projekty, které odpovídají sociálně-demokratickému programu. Jednalo by se tak o jistý druh opoziční smlouvy.

Sociální demokracie spatřuje v takovémto řešení tu výhodu, že by na jednu stranu vzbudila dojem státotvorné síly, které není lhostejná stabilita země, garantovala by jí uskutečnění některých jejích programových bodů, zároveň jí ale dávala prostor být v jiných bodech onou hlasitou opozicí, jak si to nutnost znovu se radikálněji vyprofilovat žádá. Faktem však zůstává, že se jedná o možnost, která na německé spolkové úrovni zatím nemá obdoby, což toto zdánlivě ideální řešení situace zase poněkud diskvalifikuje.

Tím ovšem výčet možností zdaleka není vyčerpán — stranická veřejnost sociální demokracie oplývá na zemi, které od války vládly výlučně celkem klasické dvojkoalice, překvapivě velkou politickou kreativitou, a v kuloárech se tak objevují návrhy na to žádat od Angely Merkelové funkci kancléře z pozice menšího koaličního partnera ve velké koalici či možnost jednání o takzvané keňské koalici CDU/CSU, SPD a Zelených.

Nová situace

Na to, jak celá věc dopadne, si nejpozději od překvapivého obratu liberálů před deseti dny už žádný politický komentátor radši nesází. Situace je na německé poměry velmi dynamická a nepřehledná. Cesta k případné velké koalici či menšinové vládě bude ještě velmi dlouhá — je pravděpodobné, že ani jedna z takových vlád by se moci neujala před začátkem jara, tedy nejdříve půl roku po konání voleb.

Země ještě nemá schválený rozpočet na rok 2018, a tak je už teď jasné, že minimálně část roku bude fungovat v rozpočtovém provizoriu. Jak by bez vedení s politickou legitimitou zvládala postavit se k větším nečekaným výzvám jako teroristickým útokům doma či v evropském zahraničí, eskalaci nějakého z mezinárodních konfliktů nebo propuknutí nové hospodářské krize, kterou prorokují někteří ekonomové, zůstává otevřenou otázkou.

Snad jen jedno je tak jisté: volby do Bundestagu na podzim 2017 přinesly v důsledku zásadní překreslení politické mapy Německa, fragmentarizaci politického spektra, která minimálně v dohledné době bude opakovaně způsobovat velmi podobné situace, jako je ta nynější. Je a bude zajímavé sledovat, jak se s tím země s jednou z nejkvalitnějších politických kultur vůbec naučí pracovat.