Je to paradox. Na jedné straně máme českou politickou reprezentaci, která je v problematice migrace vzácně jednotná. Všichni se ostře vymezují proti uprchlíkům, ti hloupější dokonce rovnou proti všem migrantům, kterých tu s námi v klidu žije půl milionu a na kterých jsou závislá celá odvětví hospodářství. Zvláště poslední debata ve Sněmovně nad reformou takzvaného Dublinského nařízení byla neuvěřitelnou ukázkou populismu, elementární neznalosti a demagogie. Uprchlíci k nám přitom téměř nechodí a problémy s nimi nejsou vůbec žádné. „Detail“, jako je slučování rodin držitelů doplňkové ochrany, naši politici vůbec neřeší, protože nejspíš ani netuší, že takový status či právo existuje.

Na druhé straně stojí Německo, které přijalo v posledních letech více než milion uprchlíků před válkou v Sýrii a před takzvaným Islámským státem. V něm se poslední překážkou vzniku velké koalice „Groko“ stala velmi vášnivě diskutovaná otázka slučování rodin uprchlíků, kteří v Německu získali časově omezenou mezinárodní ochranu v podobě takzvané doplňkové ochrany. Nakonec vznikla dohoda CDU, CSU a SPD o tom, že pozastavení programu slučování rodin „doplňkářů“ zůstane v platnosti do konce července 2018. Od 1. srpna 2018 se program slučování opět rozběhne s měsíčním stropem v podobě jedné tisícovky osob, kterým bude legální sloučení rodiny s „doplňkářem“ žijícím v Německu povoleno.

V Německu i u nás přitom mluvíme pouze o takzvané nukleární rodině. Právo na sloučení rodiny má tedy pouze manžel, manželka a nezletilé děti, případně rodiče nezletilých dětí bez doprovodu. Navíc k dohodnuté tisícovce bude možno přijmout také osoby s velmi těžkými okolnostmi (takzvané Härtefallregelung).