Neobyčejný příběh Hassana Aliho Jana: Z negramotného pastýře elektrikářem

Příběh Hassana Aliho Jana je jedním z mnoha příběhů lidí prchajících do Evropy před válkou, bídou a útlakem. Přesto je zcela výjimečný, jak dokládá i tento rozhovor.

Fatimacropwb

Fatima Rahimi

21.11.2017 07:55

Img_8430_edit

Vzdělání ze mě udělalo osobu, která může spoluutvářet společnost. Foto Jan Kuliš, DR

Hassan Ali Jan

Img_8396

Autor knihy Afghánistán. Mnichov. Já.

Hassan Ali Jan pochází ze středního Afghánistánu. Do Německa se přestěhoval v roce 2005, kde nyní pracuje jako elektrikář. Je autorem autobiografické knihy Afghánistán. Mnichov. Já. V knize popisuje svůj odchod z Afghánistánu a cestu do Evropy. Kniha vyšla v Německu v roce 2015 a byla velmi dobře přijata. Do češtiny jí přeložila nezisková organizace Anitikomplex.

V Mnichově žijete od roku 2005. V Německu vyšla v roce 2015 vaše velmi úspěšná autobiografická kniha „Afghánistán. Mnichov. Já.“ V knize popisujete svůj útěk z Afghánistánu do Íránu a posléze do Evropy. Píšete o tom, jaké to bylo pro vás, šestnáctiletého negramotního pastýře z malé vesničky ze středního Afghánistánu, dostat se do Německa a začít od nuly. Co vás vedlo k tomu zveřejnit svůj příběh?
Abych mohl napsat svůj příběh, musel jsem poznat Německo a německou společnost. Snažil jsem se naučit dobře německy. Mluvil jsem s lidmi. Procvičoval jsem tak jazyk a čerpal informace. Zajímal jsem se o fungování německé společnosti. V Německu se často opakuje slavná věta Alexandra Dumase „jeden za všechny, všichni za jednoho“. Charakterizuje to fungování německé společnosti. Popisuje její solidaritu, spolupráci a spravedlnost mezi lidmi.

Od roku 2008 jsem začal chodit na školách diskutovat se studenty. Mluvil jsem s nimi především o vzdělání. Vyprávěl jsem jim, jak je to v Afghánistánu a v dalších mnoha zemích světa, říkal jsem, že mít možnost se vzdělávat je privilegium. Spolupracoval jsem s organizacemi, které se věnovaly lidským právům. Dával jsem rozhovory do velkých německých novin. Všimla si mě jedna novinářka a napsala mi, zda bych nechtěl zveřejnit svůj příběh, že by mi s tím pomohla.

Ze začátku mi to přišlo velmi úsměvné. Nechtěl jsem tomu věřit. V Afghánistánu jsem byl pastýřem, pocházím z velmi chudé rodiny. Já mám napsat knihu? Nad nabídkou jsem však velmi dlouho přemýšlel. Mezitím jsem zaznamenal, že v Německu se o uprchlících diskutuje bez nich. Říkal jsem si, že bych mohl svým příběhem vniknout do společnosti, posunout tak veřejnou debatu. Taky jsem to bral jako příležitost poděkovat lidem, kteří mi po celou dobu pomáhali, ukázat jim, že si jejich pomoci cením. Tehdy jsem souhlasil.

Změnila se podle vás německá společnost v posledních letech? Kam se posunula veřejná debata?

Ano. Změnila se forma diskuse. Do debaty jsou dnes uprchlíci přizváni v mnohem větší míře, ptají se jich. Celkově je německá společnost vůči novým příchozím velmi vstřícná a má pozitivní přístup. V mnoha městech existují dobrovolné spolky, které pomáhají s jazykem, učí němčinu, ukazují uprchlíkům město, vysvětlují jim německé zákony a kulturu. To má velký význam v procesu integrace. Ano, vedle toho se ozývají i negativní hlasy, vzestup AfD taky není nic pěkného.

Změnily se i některé zákony. V době, kdy jsem se dostal do Německa, například platilo, že po dobu čekání na rozhodnutí o udělení azylu a v některých případech také po rozhodnutí neměl žadatel možnost pracovat ani se naučit jazyk a poznávat Německo. Musel čekat čtyři roky. Dnes může po uplynutí tří měsíců požádat o pracovní povolení a hledat si práci. Pokud se na stejné místo nehlásí žádný německý občan, může práci získat a po patnácti měsících přestává platit i toto omezení.

Svou cestu do Německa podrobně popisujete v knize. V čem se lišila vaše cesta do Evropy ve srovnání s těmi, kteří utíkají dnes?

Skoro v ničem. I Já jsem se dostal do Evropy bez víza, jinak to nešlo. Rozdíl je možná v tom, že během takzvané uprchlické krize uteklo víc lidí najednou, ze Sýrie, Iráku, Afghánistánu nebo z afrických zemí. Lidé, kteří utíkají, jsou k tomu často nuceni, ať už místními konflikty nebo špatnými životními podmínkami.

Bylo vám dvánact let, když jste opustil Afghánistán. Co zapříčinilo váš odchod z vlastí?
Když mi bylo jedenáct let, zemřel mi otec. Matka pracovala, ale nemohla sama uživit sedmičlennou rodinu. Jako nejstarší syn jsem se musel starat o rodinu já. V Afghánistánu nefunguje žádné pojištění či důchody, stát není schopen lidem v nouzi pomoct, každý se stará o sebe. Z těchto důvodů jsou afghánské rodiny velké, děti jsou jejich pojištění. Bydleli jsme na vesnici, kde jsem nemohl najít výdělečnou práci. Zhruba rok jsme s mladším bratrem pracovali jako pastevci, v zimě jsme pak sloužili jedné rodině. Výdělek nám však stačil jen tak tak. Rozhodl jsem proto jet do Íránu, kde hodně Afghánců pracovalo na stavbách. V Íránu jsem zůstal na práci čtyři roky. Podmínky v Íránu byly však velmi složité a musel jsem pryč.

Vy jste v Afghánistánu žil během vlády fundamentálních islamistů z hnutí Tálibán. Jak to tehdy vypadalo?
Pocházím z hornaté oblasti středního Afghánistánu, kde byly velmi špatné podmínky k životu. Talibán ze začátku ovládl velká města jako Kábul, Kandahár, Mazár Šaríf nebo Herát. Do naší oblasti se dostali až později. Místní lidé proti nim nebyli schopni bojovat. Jejich už tak špatná situace se ještě zhoršila. Cestovat do větších měst byl problém. Dlouhodobá válka a všudypřítomná chudoba tamní lidi zničila. Domy byly opuštěné, hodně lidí uteklo do ciziny.

Právě do Íránu během dlouhé války utekly miliony afghánských uprchlíků. Jen za režimu fundamentalistického Tálibánu přes milion a půl...
Ano. Afghánští uprchlíci však v Íránu neměli dobré podmínky. Většinou pracovali na stavbách a jejich děti nemohly chodit do školy.

V roce 2014 jste odcestoval po třinácti letech zpátky do Afghánistánu. Jak jste se tam cítil?
Jako cizinec, přestože tam mám rodinu.

Změnila se afghánská společnost po pádu Tálibánu?
V posledních letech se opět otevřely školy. Mladí lidé studují střední a vysoké školy. Jsou gramotní, a jak roste jejich vědění, roste také očekávání. Mají informace, zjistili, že by mohli žít lépe, nechtějí stejný život, který vedli jejich otcové a matky. V Afghánistánu je zároveň velká nezaměstnanost. Ani škola vám nezaručí pořádnou práci. Vedle té dnešní vzdělané vrstvy mladých lidí však stále žije velké procento těch, kteří jsou negramotní. Nemají motivaci, vidí, že ani ti, kteří studují, nezískali lepší životní podmínky.

V knize píšete, že vaši sourozenci studují v Kábulu a vy jim posíláte peníze na studium.
Sestra studuje pedagogiku, bratr ekonomii, další bratr strojírenství. V Afghánistánu je velká touha po vzdělání. Děti v odlehlých oblastech sedí na zemi a učí se, často nemají ani na čem psát. Při maturitních zkouškách sedí po chodbách, venku před školou, nemají dostatek židlí a prostoru. Maturitní zkoušky přitom trvají velmi dlouho. Studují v hrozných podmínkách, ale po škole stejně nemohou své znalosti uplatnit, není kde.

Co pro vás znamená vzdělání?
Vzdělání člověka mění. Ze mě udělalo osobu, která může spoluutvářet společnost. Udělám vše, aby moji sourozenci, bez rozdílu pohlaví, mohli chodit do školy a vzdělávat se.

Do Německa jste se dostal jako šestnáctiletý negramotný kluk. Naučil jste se jazyk, dodělal školu a dnes jste elektrikář a známý autor. Co je podle vás nejdůležitějším krokem k tomu, aby se nový příchozí stal součástí společnosti?
Jako první by se měl každý seznámit s kulturou dané společnosti. Získat o společnosti informace osobními zážitky. Tou kulturou nemyslím pouze fungování státu, politický systém, zákony, ale také styl myšlení, oblékání. Měl by chodit do kina, do muzea, navštívit divadla, číst. Měl by být dobře seznámen se svými právy, ale také se svými povinnostmi. K tomu samozřejmě potřebuje jazyk a především čas. Integrace není jednostranná. I země, kde žijete, by měla dát najevo, že o vás stojí. Člověk, který utíká, má za sebou strašné zážitky. Často ztratil blízkého ve válce, přežil cestu do Evropy, musel za sebou nechat domov a lidi, které má rád.


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.